Mexické masky na Tanci Praha


Když Yvonna Kreuzmannová po představení mexického tanečního souboru Foco alAire vyprávěla hostům, že tyto umělce pozvala proto, že jsou absolutně jiní než jakákoli další z letošních vybraných company, nezbylo než plně souhlasit. Foco alAire se svou režisérkou Marcelou Sánchez Mota totiž za sebou zanechávají ambivalentní dojem, kdy se divák není s to rozhodnout, jestli si z něj náhodou nedělají celou dobu legraci, a zda je jejich produkce ten největší nevkusný nesmysl, anebo promyšlená výpověď zahalená do vtipu a ironie.

Jejich inscenace Idea de una pasión (Idea vášně) si pohrává s tématem smrti a násilí. V regionu, který se hemží drogovými bossy a diktátorskými režimy, který má za sebou pohnutou historii likvidace indiánských kultur, a konkrétně v zemi, kde oslavy Dne mrtvých připomínají bujný karneval, tam zjevně nejde k takovému tématu přistoupit vážně. Smrt tu rozhodně není tajemným mystériem, beztak je člověku stále proklatě blízko, takže je lepší se s ní spřátelit.

V inscenaci Idea de una pasión není o mrtvoly nouze. Jenže stále ožívají a každou chvíli se na zem sesune jiný z interpretů, takže brzy ztratíme přehled o tom, kdo je živý, kdo je vrah a kdo je jeho oběť a jaká jsou pravidla této podivné hry. Ačkoli zprvu máme dojem, že budeme sledovat příběh, postupně vyjde najevo, že výjevy nemají spojitost příčiny a důsledku, ale jedná se o pestrý obraz veselí, tuhnoucích úsměvů, krátkého žalu přebíjeného tancem.

Scéna je ponořena do pološera, lemována umělou trávou, která pokrývá stěny stísněného prostoru, podlahu i velký sloup. (Znají Mexičané českou píseň, ve které se zpívá Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená?) Zpočátku nevíme, jestli jsme se ocitli na garden party, nebo na pohřbu, a zůstane to utajeno vlastně až do konce. V inscenaci se přísně vzato více mimuje, než tančí, a interpreti hojně používají masky, které dokreslují grotesknost výjevů (neobjeví se tu ale ani jedna lebka nebo kostra). Jejich tváře jsou stylizovaně strnulé, takže musí mluvit těla. Vidíme vliv evropské pantomimy, možná i výrazového tance a německého tanztheatru, snad i asijských divadel masek. Všechno se prolíná a jedno nelze inscenaci upřít – divák je stále něčím překvapován. V jednu chvíli si dokonce tanečníci dělají legraci z tréninku klasického baletu a rozcvičky technikou Marty Graham. Pokud jde o čistě taneční složku, ta vychází právě z této oblasti (Jižní Amerika je nepochybně ovlivněna tradicí americké moderny).

Když tanečníci masky odloží, nahradí strnulost výrazu naopak živou mimikou. Pantomima působí někdy až dětinsky doslovně, když sledujeme dívku líčící se na piknik nebo když se skupina performerů ze záhadných důvodů pohybově „promění“ v domácí zvířata. Chvílemi se prostě jen společensky korzuje jako na večírku, idylku často protne hádka nebo útok. A všechno dění podbarvují melodie evergreenů a filmové hudby, které diváka ukolébávají do snivého rozpoložení. Na úvod zní téma z francouzského filmu Muž a žena a v podobném nevtíravém duchu se pak nesou i ostatní. Aranžmá s elektrickými varhanami podporuje dojem, že jsme se ocitli v šedesátých letech. Nebo úplně mimo hranici času.

Pokud smysl inscenace o vášni zůstává dobře utajený, pak performance či happening LOStheULTRAMAR přichází s jasnou motivací – naladit a zapojit publikum do interakce a tance. Je to jakési taneční procesí, které se odehrává na volném prostranství. Tanec Praha zřejmě myslí na dobrou kondici svých diváků, proto tento taneční happening, který byl součástí hostování Foco alAire, uspořádal v Praze na Vítkově až na prostranství pod Žižkovou sochou. Tam se shromáždili tanečníci v černých oblecích (vyjma jednoho z nich v bohatě vzorovaném vínovém saku), s podivnými kovovými korunami na hlavách, z jejichž zadní části na diváky opět pohlížely temnými zraky masky a boky zdobil text dlouhé básně v próze. Hudba ze skrytého pojízdného reproduktoru se časem z pohřební proměnila opět v taneční, melodie však byly jen dvě. Pro někoho to možná mělo efekt meditativního usebrání, pro jiného to byla tvrdá zkouška nervů.

Tanečníci v tomto procesí nevytváří žádné komplikované kreace, krok sun krok v pravidelném rytmu pochodují prostranstvím a dav diváků jde za nimi jako myši za krysařem. Usmívají se trochu tajemně, jako by se snažili publikum opravdu zhypnotizovat. Nenápadně přeskupují svou formaci a mění směry, až nastane nevyhnutelný okamžik, kdy zamíří k divákům a začnou tančit s nimi. Promísená skupina se zformuje v nejstarší archetypální formaci, v kruh. Až později si uvědomíme, že černé postavy s korunami se vytratili a diváci se pohupují v kruhu sami. Možná se cítí trochu trapně, když si uvědomí, jak snadno se nechají manipulovat, možná jsou překvapeni, jak snadno se z cizích lidí stane skupina. Osm krysařů nadobro zmizelo a diváci tleskají sami sobě.

 

Psáno z představení 14. a 16. června, divadlo Ponec a Národní památník Vítkov.

 

Idea de una pasión; LOStheULTRAMAR
Koncept a režie: Marcela Sánchez Mota / Octavio Zeivy
Světelný design a realizace: Foco alAire producciones 
Světla: Luis A. Villegas
Design masek: Marcela Sánchez Mota
Kostýmy: Foco alAire producciones
Zvuk, zpracování a mix: Foco alAire producciones

Autor: Lucie Kocourková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: