Mezinárodní týdny tance – Co se děje na tanečních konzervatořích

Již po jednatřicáté uspořádala konzervatoř Taneční centrum Praha (TCP) Mezinárodní týdny tance. První akcí letošního ročníku byl Happening tanečních konzervatoří, který se odehrál na prknech Švandova divadla 24. dubna 2017.

4. 5. 2017 recenze

Balet Praha Junior, Foto: Archiv TCP

Autor Zuzana Rafajová

Tisková zpráva provázející akci tvrdila, že nebylo na nikoho s pozvánkou zapomenuto, pročež bude možné na jevišti zhlédnout obrázek českého tanečního školství v celé jeho šíři. K té ovšem chyběly brněnská Taneční konzervatoř, pražské Duncan centre a vlastně i komplexnější zastoupení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kterou reprezentovali jen dva její absolventi a tvůrci tanečního dua Hybrids Crew Patrick Ulman a Zdeněk Kremláček. Dále byla zastoupena Taneční konzervatoř hlavního města Prahy (TKP), Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola a samozřejmě pořádající Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium.

Je-li jedna z konzervatoří pořadatelem, dá se očekávat, že večer nabídne nejhojnější zastoupení právě jejích studentů, což se potvrdilo i během tohoto happeningu, kde téměř polovinu všech choreografií tančili studenti TCP. Snaha o co největší diverzitu byla však patrná a ve své podstatě úspěšná. Studenti Tanečního centra se mimo jiné představili i ve stepařských číslech. Ve výsledku ovšem některé kontrasty tanečních stylů působily přece jen poněkud násilně, jako například choreografie Reality ve stylu electric boogie v podání excentricky entuziastických ostravských absolventů vedle pas de trois Odalisek z Korzára vždy ne zcela technicky jistých studentek 6. ročníku TKP. Vzhledem k faktu, že české taneční konzervatoře ve své výuce stále stojí pevně opřeny o klasickou taneční techniku, je trochu s podivem, že nikdo jiný než TKP své studenty v tomto oboru nepředvedl. Cyničtější divák to však po zhlédnutí některých výkonů může považovat za určitý projev sebereflexe pedagogů.

Klasická technika se v jistém náznaku objevila v závěrečné choreografii Belgičana Kevina Durwaela, jenž přistoupil k ikonickému titulu baletní historie Labutí jezero a zpracoval jej pod heslem sinatrovské písně I did it my way. Za doprovodu částí partitury Petra Iljiče Čajkovského (prolog, pas d’action z prvního jednání, coda z bílého pas de deux v druhém jednání a v závěru pas de quatre malých labutí rovněž z druhého dějství) vzniklo (S)witch lake. Tanečníci 6.–8. ročníku TCP zde podali vyrovnané výkony jak v kratičké úvodní pasáži v klasickém stylu, tak v následném současnějším tanečním jazyku, nicméně se nedá říct, že by choreograf přinesl na scénu něco zásadně přelomového či snad překvapujícím způsobem šokujícího, pomineme-li červené ponožky u tanečnic-labutí.

Kratší taneční čísla, kterých byla většina, občas působila, jako by vypadla z přehlídek tanečních oborů základních uměleckých škol. Ať už byli jejich autory bývalí absolventi jednotlivých škol, či samotné interpretky, výsledky jejich prací spojovala určitá choreografická bezradnost, která se příliš často uchyluje k vyprázdněnému a poněkud okázalému užívání rozsahových dispozic dolních končetin tanečnic, a chvílemi až zoufalá neschopnost komunikovat s vybraným hudebním doprovodem. Bez ohledu na věk se pak výrazové prostředky valné většiny tančících rovnaly modelkám při přehlídkách haute couture. Čest výjimkám, jimiž byly studentky 6. ročníku TKP Zuzana Rabochová a Ikonia Pelemišová, v choreografii Nadoraz za doprovodu mírně exoticky rytmické skladby Francouze libanonského původu Bachara Mar-Kalifé.

Jakékoli dramaturgické logice a zdravému rozumu se příčí účast slovenského souboru Bralen. Taneční technika jeho členů zkrátka nemůže obstát ani vedle toho nejslabšího studenta konzervatoře a kontrasty jsou pak občas poněkud bolestné. Mnohem bolestnější je ale skutečnost, že slovenští tanečníci po stránce prožitku, pochopení a ponoření se do tance a hudby nechali aspirující profesionály daleko za sebou díky své upřímnosti a stoprocentnímu nasazení.

Celková úroveň tanečního večera tak měla spíše kolísavé tendence, nikdy však nedosáhla kulminačního bodu ani na jedné straně spektra. Nedá se říct, že by se při pohledu na výkony tanečníků zcela hroutily mé sny, jistoty a představy o české, ještě ne profesionální scéně. Happening tanečních konzervatoří se ovšem propadal do určité šedi a vedl k otázkám, z nichž nejpalčivější pravděpodobně zůstává, jak dalece se mohou studenti tuzemských konzervatoří prosadit ve skutečném světě, zejména v oblasti současného tance.