Minčhól – k chaosu zády – Filigrán a Ivan Palacký – koncert s živou vizualizací

Minčhól – k chaosu zády.

Ivan Palacký rozehrává širokou škálu instrumentů od kytary až k vydávání zvuků různými předměty doplněné o elektronické smyčky a zvuky. V představení se jeho produkce stává plnohodnotným členem tanečního uskupení. Role jsou vyrovnány, nikdo zde nevyčnívá.

Náčrt připravovaného tanečně-hudebního večera, pod názvem Work in progress, uvedli filigránští již půl roku před oficiální premiérou. Kdo si nenechal ujít oba večery, mohl se ledacos dozvědět o proměnách jevištního tvaru a všimnout si preciznosti v pohybech, jejichž kvalita se prohloubila.

Finální podoba večera se představila pod jménem Minčhól – k chaosu zády, a podtitul byl vybrán zcela přiléhavě. Jediná vteřina jevištního tvaru nebyla ponechána náhodě a vše do sebe zapadalo. Preciznost a přesnost se staly pojítkem tří částí představení v jeden celek. Spojení podtrhla i repetice hromadné scény, která představení otevírala i uzavírala, a vytvořila tak plynoucí kruh, ve kterém nezbylo místo pro chaos.

Hudební člen představení dával vyznít jednotlivým částem a z role klasického hudebníka se postupně posouval k experimentům. V první části hrál na kytaru a rozvíjel fráze opakujícího se motivu. Stejně pracovaly i tři tanečnice odlidštěné kostýmem. Pohyby byly minimalistické, opakovaly se se strojovou přesností a navzájem do sebe zapadaly. Před očima tak vznikal harmonický celek, jehož vizuální kvality lze připodobnit k malířské geometrické abstrakci.

Následovalo sólo Michaely Ondrašínové, které se od prvního představení zkrátilo, což je možná při kvalitách tanečnice škoda. Ta využila svých pohybových možností maximálně a zaplnila jeviště spolu s hudebními experimenty. Minimalismus se zde rovnoměrně střídal s plností. Spirály pohybu přetínalo skřípání strun, ostrost gest a hra zvuků.

V poslední fázi se jeviště naopak zaplnilo lidmi, jejichž těla se stala důležitým vizuálním prvkem a jejichž řeč byla využita jako další zvukový motiv. Mluvení, které nemělo sdělovat, vyplnilo prostor ticha a postupně se přelilo opět do hudby. Poslední část neztratila na kvalitách ani při vyšším počtu účinkujících, ani při hře s nejednotností. Gesta a pohyby tanečníků zaplnily prostor, a vytvořily tak iluzi jiného místa. Pokud jste dobře naslouchali slovům, jež se v závěru znovu ozvala a z kánonu se proměnila v monolog, možná jste se nechali zavést do lesa na sklonku dne.

Tři různě deterministické modely, tři různá setkání s chaosem a tři denní doby. Tak svůj projekt charakterizují sami tvůrci. Plynutí dne od úsvitu k večeru, postavení se k chaosu zády. Pohyb, který nakonec vypráví sám o sobě nějaký příběh, aniž by to od něj někdo předem vyžadoval.

Psáno z premiéry 27. dubna 2015, Bezbariérové divadlo Barka.

Minčhól – k chaosu zády
Hudba: Ivan Palacký
Světla: Petr Kačírek
Kostýmy: Jitka Fleislebr