Monika Čertezni, Dan Raček a Anna Sedlačková. Foto: Petr Kiška.
Dopolední program festivalu sestával z workshopu Sary Puchowské. Tato tanečnice a pedagožka polského původu se již dlouhou dobu zabývá cvičením pilates a také taneční medicínou. Do workshopu proto vnesla jak praktickou, tak teoretickou rovinu – v obou případech bylo hlavním tématem tělo tanečníka a způsoby, jak k němu správně přistupovat.
V podvečerních hodinách navázala Sara Puchowska na ranní dílny a ve své přednášce s výmluvným názvem Ve zdravém těle zdravý duch vysvětlila problematiku taneční medicíny ještě více do hloubky. Poukázala na fakt, že v České republice je tento obor stále v plenkách a řada tanečníků si ani neuvědomuje, že jim taneční medicína nabízí cesty k zdravějšímu profesionálnímu i osobnímu životu. Puchowska se rozhovořila především o prevenci zranění (častokrát tolik podceňované), o způsobech, jak otestovat tělo tanečníka, a vyhnout se tak jeho přetěžování. Uvedla rovněž řadu konkrétních případů zranění a vysvětlila postupy při jejich léčbě. Cenné informace pro taneční profesionály i laiky byly podloženy výsledky výzkumu, který Sara Puchowska vedla a vede v rámci svého působení na pražské HAMU.
Po přednášce čekalo na diváky druhé festivalové představení. Jednalo se o taneční počin s názvem O (O ako Schlemmer) Reloaded slovenského souboru Neskorý zber. Překvapením večera se stal mimo jiné prostor, v němž se tato choreografie odehrávala – pozapomenutý bývalý Klub výrobních družstev Alfa, výkvět socialistické architektury, nabídl nečekaně vzdušné a zajímavé místo pro zasazení choreografické kompozice. Iniciativa k vytvoření představení O ako Schlemmer vzešla od slovenských tanečníků a choreografů Moniky Čertezni, Danka Račka a Anny Sedlačkové. Hlavním inspiračním bodem byla avantgardní umělecká škola Bauhaus, spojující německé umělce meziválečného období. Bauhaus jako středisko architektury a designu svými převratnými postupy a uměleckým náhledem inspiroval řadu významných osobností. Tanečníci z Neskorého zberu se snažili integrovat principy této školy – především použití geometrie, fyzikálních zákonů a matematiky – do svého tanečního projevu. Opírali se o spisy Oskara Schlemmera, obsahující podrobné definice uměleckých záměrů německé školy, a na jevišti pak spojili své zkušenosti, improvizační schopnosti a zralost (věk tanečníků se pohyboval mezi čtyřiceti a padesáti lety) s těmito pravidly. Výsledkem byl originální pohybový jazyk, který působil stroze, ale soustředění a intelektuální ponor tanečníků prozrazovaly, jak promyšlený a hluboce zakořeněný ve skutečnosti je.
Pohyb na jevišti doprovázela videoprojekce, která ještě dokreslovala geometrickou přesnost choreografie – na plátně se střídaly čas, fotografie budov, definice Bauhausu či portréty jeho hlavních představitelů. Také hudební doprovod se omezil na co nejjednodušší kompozice – tanec doprovázelo buď monotónní odříkávání různých hlásek, slova samotných tanečníků, nebo naprosté ticho.
Dle reakce diváků zapůsobila choreografie O ako Schlemmer na každého z nich odlišným způsobem. Během diskuse po představení se ukázalo, že ne každý je schopen strávit vysoce intelektuální přístup k práci s tělem a prostorem. Inscenace je z velké části improvizovaná, ale improvizace probíhá podle tak přísně stanovených pravidel, že od interpretů vyžaduje naprosté soustředění a smysl pro detail. I přes smíšené reakce publika je obdivuhodné, s jakou energií a zaujetím dokázali tanečníci z Neskorého zberu přenést výsledky svého choreografického zkoumání na jeviště. Dokázali odbourat jakékoli obavy z věku a pohybových limitací a ukázali, že zkušenosti znamenají v tanečním divadle někdy více než technická dokonalost či ohromující rozsahy.
Jeleními skoky do druhé poloviny…
Říká se, že s třetím dnem vždy přichází krize. Pro festival MOVE fest to naštěstí neplatí – jeho pohybem nabitý program uhání vpřed jeleními skoky a nechává za sebou vzduch rozvířený svěžími choreografickými nápady. Co tedy přinesl den s pořadovým číslem tři?
Dopoledne patřilo opět Saře Puchowské, která navázala na svůj čtvrteční workshop Dance Medicine 1. Účastníky své lekce uvedla ještě hlouběji do tajů správného fungování pohybového aparátu, a to jak v praktické části, kde hrálo hlavní roli pilates pro tanečníky, tak i v následné teoretické přednášce – tentokrát na téma dolní končetina a možné taneční úrazy. Z pedagogického projevu Sary Puchowské jsou patrné rozsáhlé znalosti a zkušenosti v oblasti taneční medicíny a pro mnohé profesionální i amatérské tanečníky jsou její hodiny na MOVE festu jako Alenčina cesta do říše divů – jsou totiž mnohdy zvyklí tělo „pouze“ používat a nutit k nejlepším výkonům, nepřemýšlejí už ale tolik o tom, jak mu naslouchat a chápat ho.
Páteční festivalový večer lákal na novocirkusové představení Onnellisten maa (Land of the Happy), které dorazilo do Ostravy až z dalekého Finska. Název neprozradil mnoho z obsahu, tím napjatější však mohli diváci být. Skupina Sirkus Aikamoinen, jejíž členové se rekrutovali z různých škol i uměleckých prostředí, zkoušela v prostorách Cooltouru již během čtvrtečního večera a pátečního dopoledne, a už samotné zkoušky slibovaly výjimečný zážitek.
Pro inscenaci Land od the Happy vyrostlo na Nové scéně Cooltouru stylizované cirkusové šapitó. Obešlo se bez těžkých plachet a hýřivých barev, pro vytvoření kýženého dojmu stačila jen kostra z pevných lan, několik světel a pár kusů látek. Na všem ležela lehká patina, jako by se každé předešlé představení otisklo do kulis. Vše dýchalo atmosférou starých kočovných společností, podivných lidských osudů, severskou mrazivostí i smyslem pro bizarnost. Znatelná byla inspirace Felliniho filmem Klauni, kterou se tvůrci tohoto kusu netají.
Představení začalo zvolna a jakoby z ničeho. Dívka v jasně červeném trikotu, ležící na zemi, rozehrála na přední plachtě šapitó stínové divadlo. Postupně se začaly přidávat stíny postav, to jak za plachtou procházeli další akrobaté. Když se rozevřela pomyslná opona, rozehrála se mozaika žonglérských, akrobatických a hudebních čísel, jakou máme možnost vidět málokdy. Přitom nálada nepřipomínala pompézní cirkusové show, ve kterých sledujeme perfektní výkony artistů a nejsme si jistí, zda jsou to stroje, nebo lidské bytosti. V Land of the Happy byla chyba přirozenou součástí děje – zdálo se, že sledujeme trénink artistů mezi maringotkami. Jedna žena a tři muži přecházeli od jedné cirkusové disciplíny k druhé, občas všichni dělali všechno (například úžasné žonglování s kužely, kdy se dvě dvojice žonglérů navzájem prolínaly), občas se jeden z nich soustředil na svou mistrovskou disciplínu a ostatní ho doprovázeli na hudební nástroje nebo zpěvem. Pokud si však myslíte, že se hudební doprovod omezil jen na zjednodušené brnkání nebo ťukání, jste na velkém omylu. Interpreti zvládali hrát na neuvěřitelné množství hudebních nástrojů (každý alespoň na dva), včetně bicích, klarinetu, akordeonu nebo ukulele. Občas vyvstala otázka, jestli jejich původním uměleckým zaměřením je skutečně nový cirkus, nebo hudba (třeba během úžasného sóla na bicí soupravu, kdy artista-hudebník dokázal žonglovat s několika páry paliček najednou).
Podstatným prvkem celého představení byla uvolněnost, ochota přijmout risk s jakýmkoli výsledkem a také inovativnost v jednotlivých novocirkusových disciplínách. V průběhu celé inscenace se ani jednou nestalo, že by interpret přišel na scénu jen s daným cvičebním náčiním, předvedl, co umí, a odpoklonkoval se do zákulisí. Land of the Happy propojilo jednotlivá akrobatická či žonglérská čísla mluveným slovem a krátkými hereckými scénkami, takže nevznikl dojem strojené estrády – při akrobacii na kole se například postupně přidávali všichni čtyři umělci, předváděli složité cviky na rozjetém bicyklu a u toho zvládli hrát na hudební nástroje; žonglér předvedl „striptýz“ – protože měl všechny kužely schované pod oblečením, nezbývalo než si je sundat, chvilku s ním také žonglovat a odhodit směrem k nadšenému publiku.
Právě ona spontánní a pozitivní nálada, kterou celé představení sálalo, dokázala strhnout publikum. To odměnilo skupinu Sirkus Aikamoinen ovacemi vstoje a mnoho diváků se připojilo i k diskusi, která proběhla záhy po konci celé show. Interpreti se rozpovídali o své cestě k novému cirkusu (tady se ukázalo, že vlastně každý z nich původně dělal něco úplně jiného a k moderní akrobacii se dostal velkou oklikou), o rozdílu mezi tradičním a novým cirkusem, o dalších projektech, možnostech studovat v cirkusových školách v zahraničí, o zkoušení, úrazech, posedlosti a touze pokračovat i přes komplikace a nezdary.
Finským novým cirkusem však třetí festivalový den neskončil. V kavárně Cooltouru zahrála hudební skupina Šmykňa a doprovodila Lovecký candrbál. Hudba od podlahy přesvědčila i nejzarytější odpůrce pohybu o tom, že tanec tělu prospívá – čili když se hraje, musíte do kola. Do konce festivalu zbývají už jen dva dny, ty ale přinesou ještě intenzivnější taneční zážitky. Tak vzhůru za nimi!
O (O ako Schlemmer) Reloaded
Téma a interpretace: Monika Čertezni, Danko Raček a Anna Sedlačková
Hudba: Martin Burlas
Světelný design a video: Martin Piterka
Sirkus Aikamoinen / Land of the Happy
Režie: Maksim Komaro
Interpretace a hudba: Sade Kamppila, Oskar Rask, Jouni Ruuth a Tuomas Vuorinen
Premiéra: duben 2014, Helsinky
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?