Několik otázek pro tanečnici a produkční Karolínu Hejnovou k nové premiéře skupiny ME-SA Swarming

3. 12. 2013 rozhovory

Autor Kristina Durczaková

Po ceněném představení Much More Than Nothing připravila skupina ME-SA nový projekt Swarming ve spolupráci se švédským choreografem a tanečníkem Rasmusem Ölmem a jeho REFUG-Collective. Zakládající členka skupiny ME-SA, tanečnice a produkční Karolína Hejnová nám několik dní před premiérou (6. a 7. prosince 2013 ve Studiu Alta) prozradila něco více o této nové spolupráci. Můžeš nám blíže představit koncept nového představení Swarming?
Swarming, v překladu hemžení či rojení, je vlastně především setkáním. Setkáním osmi tanečníků, kteří společně respektují předem daná pravidla pro jednotlivé části, ale v rámci pravidel mají absolutní svobodu reagovat na vzniklou situaci. Máme přesně dánu strukturu, v níž se můžeme volně pohybovat – zmíněný „swarming“ tak nastává nejenom ve smyslu hemžení tanečníků/performerů po prostoru, jejich vzájemného propojování a proplétání, ale je to též jakési slévání a míšení různých přístupů k stejným zadáním. Forma Swarmingu je velmi promyšlená, ale její naplnění zcela svobodné a v ideálním případě opravdu pokaždé dosti odlišné. Jak začala spolupráce Rasmuse Ölmeho a skupiny ME-SA?
Zásadní roli sehrála Andrea Opavská, která Rasmuse do Prahy pozvala už v roce 2009, aby zde vedl workshop na HAMU. Myslím, že jeho klidný a velice promyšlený přístup k práci s tělem i pohybem nadchl všechny zúčastněné. Pro spolupráci s ME-SOU jsme ho oslovily s Andreou ve Vídni na ImPulsTanz v létě 2011 – trvalo dva roky, než jsme našli společný termín a spolupráci opravdu zrealizovali. Pracovat s Rasmusem Ölmem byl takový náš vysněný projekt – ani nemohu uvěřit, že teď spolu stojíme na jednom jevišti. Je to velká radost. Jak probíhal kreativní proces tvorby tohoto představení? Co nového pro skupinu ME-SA a pro tebe osobně tvorba přinesla?
Proces byl pro nás stejně tak jako celý projekt docela netradiční. Příprava vlastně probíhala docela dlouho, protože je finálním praktickým výstupem Rasmusova doktorského studia na univerzitě DOCH ve Stockholmu. Ve své disertaci se velice obsáhle zabývá rolí dnešního diváka v představeních a dále jednotlivými prvky kompozice – vztahem tanečníka k prostoru, času, kinestetické přítomnosti apod. Swarming se snaží převést teoretické výstupy, jež mají velmi silný intelektuální základ od Heideggerovy fenomenologie po přednášky Slavoje Žižeka, do fyzického výrazu. Takže tematicky se Rasmus projektem zabývá minimálně poslední tři roky.
Vlastní proces fyzického potkání byl naopak rychlý a představení vzniklo v rámci tří rezidencí: v červnu v úžasném prostoru Ponderosa v zapadlé německé vesničce Stolzenhagenu, pak v srpnu ve Studiu Alta a v září nejintenzivnější část zakončená prezentací v drážďanském Hellerau. Teď to snad úspěšně završíme opět v Altě. Osobně i pro ME-SU je, myslím, obrovským krokem kupředu už jenom setkání s takovými úžasnými osobnostmi, jakými jsou všichni švédští tanečníci. A dále princip procesu, kdy veškerá zadání mají strašně silný teoretický základ. Ze začátku jsme byly překvapené, že mnohem víc mluvíme, než se hýbeme. Domnívám se, že proces nesměřoval k vytvoření představení, ale spíš k snaze nalézt odpovědi na konkrétní otázky, byl to tedy jakýsi výzkum. To, co předvedeme v pátek a v sobotu v Altě, je určitá fáze, která je dostatečně hotová na sdílení s divákem, to ale neznamená, že je to konečný „produkt“. Je to velmi osvobozující přístup. Prezentovali jste již choreografii jako work-in-progress v Hellerau… Jaké byly ohlasy?
Myslím, že velmi dobré. Je ale fakt, že ten zvolený přístup je patrně trochu radikální v tom, že divák musí být docela aktivní, aby si představení užil. Rozhodně to není jednoduše naservírovaná dávka emocí nebo zábavy; na někoho možná může působit projekt chladně nebo odtažitě. Takže různí lidé se s tím vyrovnávají různě. Je to výzva pro všechny – performery i diváky. Pokud divák hozenou rukavici přijme, může z toho vzniknout intenzivní a krásný společný prožitek. Jelikož se jedná o koprodukci, spolupráci s REFUG-Collective, plánujete představení reprízovat v zahraničí?
Určitě se chystáme do Švédska, ale asi to bude trochu déle trvat, protože Rasmus musí během jara dokončit doktorát. Je to také (nechtěně) docela velká produkce – zkombinovat diáře osmi vytížených tanečníků je prostě komplikované. Takže to pravděpodobně nebude hned, ale do budoucna to určitě vyjde. Působíš jako produkční skupiny VerTeDance, ME-SA, ve Studiu Alta zajišťuješ produkci a zároveň působíš jako tanečnice v několika různých projektech. Jak se to dá skloubit a co je nejnáročnější?
Dobrá otázka – taky mi to občas vrtá hlavou. Ale vážně: myslím, že se to vlastně kloubí skvěle. Věci i lidi se propojují, a to je skvělé, přínosné a obohacující snad nejenom pro mě, ale pro všechny strany. Prakticky funguji tak, že pracuji v takových vlnách – když dělám taneční projekt, snižuji produkční výkon, a naopak. Vzhledem k tomu, že projekty nejsou neustále, tak to jde docela dobře. Nejtěžší je přepínat z „efektivní“ produkční do více rozvolněného kreativního modu. Ale vzhledem k tomu, že i produkci se snažím dělat alespoň trochu „kreativně“, tedy nikoli pouze jako vykonávání nutných úkolů, zdá se mi celá ta bláznivá kombinace úplně přirozená. Všem činnostem, které teď dělám, maximálně věřím – to dost pomáhá.