Nestárnoucí Mosty času Jiřího Kyliána

Nestárnoucí Mosty času Jiřího Kyliána

Nestárnoucí Mosty času Jiřího Kyliána

Rok 2018 je časem oslav stého výročí založení Československa. K plejádě akcí, které připomínají významné jubileum, se připojil i Balet Národní divadla s první premiérou sezony Kylián – Mosty času. V názvu se ukrývá jméno jednoho z nejznámějších (a troufám si tvrdit i nejgeniálnějších) choreografů světové taneční historie Jiřího Kyliána. Český tvůrce se proslavil téměř čtyřicetiletým působením v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater. Za tu dobu se soubor vyšvihl na světovou špičku a zároveň se stal platformou pro Kyliánův umělecký talent. Jeho díla se dnes pravidelně objevují na repertoáru všech předních světových souborů i divadel, mezi něž se samozřejmě řadí i Praha. Není to však poprvé, co Národní divadlo zařadilo na repertoár díla tohoto tvůrce. Naposledy to byla Polní mše v rámci složeného programu Česká baletní symfonie II v roce 2014. Ta byla zároveň první uvedenou inscenací na prknech naší první scény v roce 1992. Nový komponovaný večer uváděný v historické budově se skládá ze čtyř inscenací vybraných choreografem samotným: Žalmová symfonie (1978), Bella Figura (1995), Petite Mort (1991) a Šest tanců (1986).

Program otevírá Stravinského Žalmová symfonie, ve které tanečníky doprovází orchestr a operní sbor Národního divadla. Hudební kompozici podkládají texty biblických žalmů, které dílu propůjčují silně náboženský charakter. Sám tvůrce ale spíše než aby oslavoval Boha, oslavuje člověka. Jde mu o jeho jedinečnost, o možnost být sám sebou v rámci pospolité skupiny. I proto ani jeden z šestnácti tanečníků po celou dobu neopustí jeviště; sdílí společný prostor, jsou odkázáni jeden na druhého. Klidné a rozvážné pasáže v pomalém tempu střídají divoké exploze doprovázené velkými skoky a mnohačetnými, bryskními otočkami. Nechybí ani kánon, choreografický postup, kterého tvůrce ve svých dílech často využívá. Například ve scéně, kdy tanečníci stojí uprostřed jeviště v řadě za sebou a tanečnice k nim jedna po druhé přibíhají, naskakují a v nejvyšším bodě se lámou ve středu jejich těl jako mořské vlny narážející na mělké pobřeží. Situace vytváří působivý obraz, který díky kánonu o to více vynikne. Kylián vesměs pracuje se slovníkem klasického tance, který občasně modifikuje a vytváří tak unikátní tvarosloví – dílo je jedním z vrcholů tvůrcova neoklasického období. 

Bella Figura představuje naopak téměř o dvacet let mladší výňatek z kyliánovského repertoáru, což je patrné na scénografii, kostýmech i tanci. Čerň reprezentovanou kostýmy i scénografií rozbourávají rudé sukně, které působí jako toreadorovy vyzývavé muletas, tedy plachty, jimiž nahání býky. Kylián jim však přidává na křehkosti a zranitelnosti, interpreti totiž na sobě kromě rudých sukní nic nemají. Obzvláště působivá je scéna, kdy dvě tanečnice klečí naproti sobě uprostřed scény „vrostlé“ do svých suknic, ohraničené shora i ze stran černou drapérií jako živý galerijní obraz, a jemnými pohyby nahého torza a horních končetin se snaží navzájem dotknout. Ačkoliv choreograf vychází z estetiky klasického tance, ve svém experimentování s pohybem neustává a dalece přesahuje hranice neoklasického stylu. Červenou nití je však absolutní spřízněnost s hudbou, v tomto případě s koláží tvořenou skladbami Lukase Fosse, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Alessandra Marcella, Antonia Vivaldiho a Giuseppe Torelliho. Kyliánův talent naslouchat hudbě a zároveň schopnost pohybově vykreslit veškeré její nálady i polohy jsou neuvěřitelně poutavé.

Předposledním kusem programu je Petite Mort. Autor se ani v jedné z uvedených choreografií nevzdaluje jednotící tematické linii, jejímž středobodem je sám člověk. Pojednává o životních strastech, ale i radostech, zkrátka o všem, co se ho týká. V této části se dostává ke slovu otázka stvoření a zániku lidského života. Zpočátku vidíme šest spoře oděných tanečníků s kordy, kteří udržují napětí kontrolovanými pohyby a uvolňují jej sečnými výpady, jež se odrážejí dále do jejich těl; do ticha pak vždy zazní syrový zvuk prolétajícího kovu. Po chvíli se k nim přidávají i partnerky, to už za zvuků dvou volných vět z klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta. Autor zde pojednává také o lidské rozkoši: od hravosti až po skutečné sexuální uspokojení, kdy muži naléhají na ženy, které samou libostí zaklání hlavy a prohýbají záda. Dění na jevišti však nepůsobí vulgárně, ba naopak. Kylián jej podává s naprostou přirozeností přesně tak, jak k životu zcela neodmyslitelně patří. Zobrazuje sílu okamžiku zrození, sílu, jež před sto lety vdechla život Československu.

Kyliánův génius však nespočívá pouze v tvorbě velkých tanečních pláten opředených hlubokými významy. Jeho silnou parketou je také humor, který prosakuje téměř do všech inscenací. Jedno takové dílo uzavírá celý večer v Národním divadle – Šest tanců opět na Mozartovu hudbu. Tanečníci jako by se přenesli o tři sta let nazpátek. Objevují se na jevišti v parukách a v dobovém bílém spodním prádle. Dění na jevišti je podobně bláznivé a ulítlé jako společenské hrátky v období klasicismu. Rozvernost, až zhýralost jedinců produkují různé vtipné scénky, které zajisté pobaví široké publikum. Absurdnost celého výjevu pak podtrhují krátká, zato velmi komická intermezza pánských tanečníků v černých dámských krinolínových šatech. Kylián svou inspiraci vysvětluje jednoduše: podle něj Mozart porozuměl lidskému životu jako nikdo jiný, má být totiž přípravou „na něco mnohem hlubšího a mnohem smysluplnějšího.“

Uvedená díla patří mezi klenoty světové choreografie, jejichž interpretace klade vysoké nároky na tanečníky. Vedení souboru si však tuto volbu mohlo dovolit, jelikož baletní soubor disponuje kvalitními umělci. I přesto však nebyla první premiéra vyloženě podařená. Z hlediště ji pozoroval sám choreograf a zároveň večer přenášela v přímém přenosu Česká televize. Tanečníci tak zřejmě byli sužováni nadměrnou trémou, která jim nedovolila naplno ukázat jejich umění. O to lépe však vyzněla druhá premiéra, která se konala o den později. Všichni působili uvolněněji, což jim umožnilo soustředit se na technickou kvalitu rozličných pohybových detailů i na výraz celého těla – dvě složky, které v sobě snoubí kyliánovský repertoár. Nikola Márová již tradičně propůjčila svým rolím mnohaleté zkušenosti a vyzrálý projev a Ondřej Vinklát znovu oslňoval širokou paletou výrazových poloh doplněných o perfektně zvládnuté prvky. Je třeba ale ocenit i obsazení čtyř párů v inscenaci Šest tanců, které je jednoduše brilantní (Leila LabiodováŠtěpán Pechar, Klára JelínkováBenjamin Husson, Morgane LanoueVeaceslav Burlac, Anna NovotnáFrancesco Scarpato). Soubor také dokázal, že mezi jeho silné stránky patří vzájemná synergie tanečníků. Harmonicky sehraný pár představovali například Marta Drastíková-Máchová s Matějem Šustem a Nikola Márová s Federicem IevolimŽalmové symfonii nebo Miho Ogimoto s Ondřejem Vinklátem a Ayaka FujiiGiovannim RotolemBella Figura. Jediné Petite Mort se bohužel nezdařilo ani při druhé premiéře. Tanečníci příliš bojují nejen s obtížnými party, ale také s kordy a drapérií, které ovlivňují pohybové tvarosloví. Domnívám se však, že je to pouze otázka zkoušení a času. Ten koneckonců představuje hlavní téma premiéry.

Psáno z I. a II. premiéry 11. a 12. října 2018, Národní divadlo, Praha.

Symphony of Psalms (Žalmová symfonie)
Choreografie: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Patrick Delcroix
Hudba: Igor Stravinskij
Kostýmy: Joop Stokvis
Scéna: William Katz
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 24. 11. 1978

Bella Figura
Choreografie a scéna: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Cora Bos Kroese
Hudba: Lukas Foss, Giovanni Battista Pergolesi, Alessandro Marcello, Antonio Vivaldi, Giuseppe Torelli
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Kees Tjebbes
Premiéra: 12. 10. 1995

Petite Mort
Choreografie a scéna: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Roslyn Anderson
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 23. 8. 2018

Sechs Tänze (Šest tanců)
Choreografie, scéna a kostýmy: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Roslyn Anderson
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 24. 10. 1986

Orchestr a Sbor Opery Národního divadla
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink, David Švec
Klavírní sólo: David Švec, Martin Levický 

Témata článku

Jiří Kylián

Balet ND Praha

Národní divadlo

Tanec

Komentář

vložil Helena Kazárová

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Osobně se nedomnívám, že v případě Žalmové symfonie "Kylián vesměs pracuje se slovníkem klasického tance, který občasně modifikuje..." a v případě Bella figura je tvrzení, že "choreograf vychází z estetiky klasického tance", už úplně mimo. Tato dvě tvrzení kazí jinak dobře napsaný článek.

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: