K desátému výročí úmrtí Lídy Myšákové, tanečnice v pohnutých časech

Lída Myšáková jako Efrozina, Chudý kejklíř - 11.11.1946. Foto: Josef Heinrich

Studovala Jaques-Dalcrozeovu rytmickou gymnastiku u Anny Dubské a byla žačkou Milči Mayerové, naší nejčistší zástupkyně školy Rudolfa Labana. V její skupině začala ve třicátých letech 20. století taneční dráhu. Ztvárnila mimo jiné postavu Prince v inscenaci Bartókova baletu Dřevěný princ, jednu ze „světlých“ postav v Poulencově Snu a již tehdy se setkala i s hudbou Clauda Debussyho, k níž se vracela také později ve své vlastní tvorbě. Emanuel Siblík v publikaci Tanec mimo nás i v nás zachytil dojem z těchto tanců: „­spojila v Debussyho Jimbově ukolébavce gymnastickou excentričnost s groteskním záměrem“ a „opsala Debussyovu Mazurku pohyby prostornými, dobře vyváženými a v čase plynule se rozvíjejícími, nikoli bez noblesy, která jako by pocházela z klasického baletu“. Již tehdy vynikala jako interpretka mezi ostatními členkami skupiny, srovnávána byla hlavně se Zdeňkou Langrovou. Božena Brodská ji v rozhovoru pro Taneční aktuality popsala: „Byla to krásná žena. Když jela s Milčou do Paříže, všichni malíři tam z ní byli úplně paf… Jako tanečnice byla krásně tvárná a jemná. Milča byla více expresivní, naopak Lída tančila lyrické skladby, např. Debussyho, a měla překrásný citlivý projev.“

Své taneční vzdělání si rozšířila účastí na letních kurzech u Rosalie Chladekové ve škole Hellerau-Laxenburg a v roce 1934 na letní škole v Dartington Hall v Anglii u Kurta Joosse. V obou případech to byla setkání s nejosobitějšími tvůrci evropského výrazového tance té doby. S Milčou Mayerovou se nakonec rozešla podle svědectví Boženy Brodské ve zlém, za války měla vlastní „školu“ a skupinu. Její chod opět přibližuje vzpomínka Boženy Brodské z roku 2012 pro Taneční aktuality: „Já přišla k Lídě Myšákové za války. Vždycky se mi moc líbil její taneční styl. Neměla studio, byla to jen skupina bez stálého prostoru. Tréninky byly 2× týdně, kde byla možnost pronájmu, o prázdninách volno. Působily jsme například v Karlínském divadle, kde jsme tancovaly v některých činohrách, protože Lída Myšáková spolupracovala s tamním režisérem. Ale to jen večer, přes den se muselo pracovat v kanceláři, byla válka.“

Samostatnou taneční dráhu Lídy Myšákové poznamenaly dobové politické a společenské okolnosti: nejdřív druhá světová válka a okupace Československa a po osvobození proměna politického klimatu, odsudek výrazového tance a „koncertních tanečnic“ v ideologickém kontextu po roce 1948. Výrazový tanec však i bez kritiky ve jménu socialistického realismu ztrácel po válce v celé Evropě odezvu, tak jako všechno spojené s němectvím. Lída Myšáková stihla ještě v prvních poválečných letech několik pozoruhodných uměleckých počinů. Bylo to především uvedení choreografie na hudbu Koncertu pro levou ruku Maurice Ravela (na večeru Debussy a Ravel v tanci pod hlavičkou Studia ND, výprava František Muzika, premiéra 9. března 1946). Ravel napsal koncert pro klavíristu Paula Wittgensteina, který přišel v první světové válce o pravou ruku. Myšáková ho slyšela poprvé právě v provedení tohoto pianisty v roce 1934. Svoje pohnutky a přístup k choreografickému ztvárnění skladby vysvětlila v článku Proč jsem tančila Ravelův Koncert pro levou ruku uveřejněném v Tanečních listech, kde píše: „Pak jsem slyšela Ravela asi o 10 let později s gramofonových desek. Bylo to ve válce. Žili jsme v podivném dusnu a odevšad číhalo zlo. A tu jsem poslouchala Ravela a teprve teď jsem mu snad porozuměla. Vždyť jsme žili právě tak v tísni, v beznaději, úzkosti, vzdoru, ale v zoufalé touze žít, vážit si hodnot čisté lidskosti… Snažila jsem se ve své realisaci hudební myšlenku zdramatisovat, zkonkretizovat a tím přiblížit diváku. Tanec provedla jsem, po stránce technické, jednou rukou, ne proto, abych se otrocky přizpůsobila názvu skladby, nebo pro drastický efekt, jak mi bylo vytčeno, nýbrž z potřeby i fysicky se s daným problémem vypořádat. Ve svém projevu necítila jsem však pouze tragedii jednotlivce, ošizeného, nešťastného, ale konečně vítězícího, nýbrž tragedii celého národa, zbaveného své vlády, zneuctěného.“

Tvůrčí choreografickou i interpretační příležitost poskytlo Lídě Myšákové také několikaleté působení ve Studiu Národního divadla (1945–1948), kde se podílela na řadě inscenací, například Tylově Chudém kejklíři, Vančurově Učitelovi a žákovi, hře Flamendři v ráji Martense a Ubeye. Činnost studia však provázely četné konflikty ovlivňující jeho fungování. Úplným vybočením z modernistického kontextu bylo účinkování Lídy Myšákové v angažovaném filmu Jiřího Weisse Dravci z roku 1948, v němž se řešil konflikt kolem stavby nového mostu a motiv korupce (role Jindřišky Dvořákové, dcery jednoho z protagonistů, kterého ztvárnil Miloš Nedbal) – výmluvný znak dobové situace a absence možností dál rozvíjet vlastní umělecké záměry. Tím umělecká kariéra Lídy Myšákové vlastně skončila. V následujících letech působila na ministerstvu kultury (1952–1971) a poté pracovala v Divadelním ústavu (1973–1984). Na podrobnější zhodnocení, vřazení do dobových souvislostí, českých i mezinárodních, její pozoruhodná umělecká tvorba stále čeká.    

Zdroje
Myšáková, Lída: Proč jsem tančila Ravelův Koncert pro levou ruku. Taneční listy 1, 1947, č. 2, s. 45–47.
Siblík, Emanuel: Tanec mimo nás i v nás. Praha, Nakladatelství Václav Petr 1937, s. 85–86.
Smugalová, Zuzana: Rozhovor s Boženou Brodskou: Nejsem ochotná se nudit. Taneční aktuality, 8. října 2012. Dostupné [on-line] na: http://www.tanecniaktuality.cz/rozhovor-s-bozenou-brodskou-nejsem-ochotna-se-nudit/ [cit. 28. března 2017].