Paní Lidka – Dáma v tmavošedém kostýmku s bílou hedvábnou blůzou

Publikace Československý balet

My neznáme ani její rodné jméno. Pro pražskou taneční veřejnost se objevila v Praze ve třicátých letech ve funkci tajemnice společnosti TRG (Tanec – rytmika – gymnastika), která sdružovala všechny, kteří se nějak hýbali, včetně lidových tanečníků a gymnastek. Zda měla nějaké pevné zaměstnání, není známo. Jana Holeňová, která napsala její heslo v Českém tanečním slovníku, se marně snažila najít nějaké konkrétní údaje a na můj telefonický dotaz jen zopakovala, že sice paní Lidka patří do naší historie, ale nepomůže mi.

Jan Reimoser vydal hned po válce, v prosinci 1945, nádhernou knížku, Noverrovy Listy. Napsal předmluvu, opatřil dílo poznámkami a literaturou a přeložil z francouzštiny. To poslední se mi nechce věřit. Vedle něj se totiž v padesátých letech objevila jako pomocnice a zároveň obdivovatelka paní Lidka, výborná franštinářka. Všude byli spolu. Na všechno měli najednou kupodivu stejný názor… A tak nějak podle mne vznikl ten překlad.

Já a Nataša Rybínová jsme měly za úkol vidět jako studentky všechny premiéry – živě, video nebylo. Vždycky jsme se vracely přecpaným nočním rychlíkem. Ať to byla Bratislava, Brno, Ostrava, nebo Olomouc. Taková cesta, stát v chodbičce mezi kufry až do rána, dala zabrat. A paní Lidka s Reimoserem s námi. V polovině cesty vytáhla termosku s horkou kávou pro pana profesora a pro nás (jídelní vůz vlak neměl). Druhý den všechno prodebatovaly spolu s paní doktorkou Mariannou Tymichovou, profesorkou klasického tance na konzervatoři. Přítelkyně byly nerozlučné. Paní Lidka snad nebyla zaměstnána, možná byla na penzi. Reimoser jí dával úkoly, kterými si trochu přivydělávala. Přinesl například do školy (AMU) deset stránek psaných na stroji v průklepech a jedna stránka stála korunu. Byly to opsané materiály v němčině, půjčené přes naši univerzitní knihovnu, z vídeňské Theatersammlung der Nationalbibliothek in Wien. Šlo o cenný materiál o tanci ze 17. a 18. století. Když to bylo už přeložené, tak to bylo dražší. Žít se z toho však nedalo. Paní Lidka chodila v tmavošedém kostýmku s bílou hedvábnou blůzou a měla ho skoro jako uniformu. Vypadala vždycky výborně.

Tak podobně, jako finanční podpora, vznikla i zmíněná knížka, u které jsme začali – Československý balet (Orbis 1962). Pan profesor měl hlavní slovo v Divadelním ústavu a paní Eva Soukupová spoustu krásných tanečních fotografií. Dodnes můžeme obdivovat, že jsou na křídovém papíru. Jsou to záběry z padesátých a šedesátých let na našich jevištích i se začátky Fialkovy pantomimy. Textový doprovod mohla zasvěceně napsat pouze paní Lidka.

Shromažďovala materiál na český baletní slovník, psala kritiky do Tanečních listů, ale koncem šedesátých let onemocněla a musela na operaci nádoru na mozku. Operaci přežila. Věra Ždichyncová ji tehdy navštívila a tvrdila, že: „Lidce to v té posteli slušelo.“

Zemřela 2. března 1969.    

Lidka Schmidová, taneční kritička, teoretička a publicistka, se narodila 27. září 1906. Studovala lyceum ve Francii. Věnovala se sportu a novým tanečním směrům. Byla žačkou Dalcrozovy školy v Hellerau. Působila též jako tajemnice svazu Tanec – rytmika – gymnastika. Pracovala jako redaktorka v denících a časopisech (publikovala zejména v Tanečních listech), připravovala baletní slovník. Věnovala se studiu historie i aktuálnímu dění na profesionální české taneční scéně, byla též členkou porot. Schmidová je autorkou Přehledu československých národopisných skupin (Praha, Brázda 1948) a napsala stěžejní publikaci o dějinách českého baletu Československý balet (Praha, Orbis 1962), Balet na Západě (ÚDLUT 1963), Balet a pohybové umění (ÚDLUT 1969). Zemřela 2. března 1969.  

Zdroj

Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.