Pavel Ďumbala: „Neučím balet, ale připravuji na balet.“


Původně jsem si myslela, že u příležitosti jeho životního jubilea se v rozhovoru ohlédneme zpět za uplynulými šedesáti lety a roky, které strávil v roli tanečníka a později šéfa baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni a baletu Státní opery Praha. Pavel Ďumbala je ale nyní natolik zapálený do vedení své pražské baletní školy pro děti Terpsichoré, že jsme si povídali zejména o tom, jak děti správně vést k baletu a co by se v současném českém tanečním školství mělo změnit.

 

Nyní se ve svém životě věnujete hlavně výuce?
To už dlouho. Třináct let jsem šéfoval a vedl tréninky souboru a musel jsem dělat i pedagogickou práci. Když tanečník skončí aktivní taneční kariéru, většinou působí jako pedagog nebo baletní mistr. Důchod nedostaneme, tak nám nic jiného nezbývá.

Teď ale učíte jen ve své baletní škole?
Ano. S manželkou vedeme naši školu už deset let a věnujeme se jí na sto procent. Přináší mi velké potěšení. Je neuvěřitelné u dětí pozorovat, jak se rozvíjejí. Každý den se dokážou posunout zase o trochu dál.

Naplňuje vás práce s dětmi více než s profesionálními tanečníky?
Za tím je něco jiného. Když jsem byl šéfem baletu ve Státní opeře Praha, potřebovali jsme do různých představení i dětské tanečníky. Skoro v každém klasickém baletu se vyskytují děti. Jenže děti, které do divadla z baletních školiček a přípravek přicházely, nebyly vůbec připravené. Neovládaly základní věci, nevěděly nic o tom, jak to v divadle chodí, o rozložení tance v prostoru…To byl náš důvod, proč jsme založili baletní školu, ještě když jsem byl šéfem baletu. Děti jsme si vycvičili od nejútlejšího věku a vedli jsme je tak, aby o divadle věděly všechno.

V jakém věku by podle vás měly děti s baletem začít?
Kdybyste se mě zeptala před deseti lety, řekl bych, že hodně malé děti do baletních přípravek nepatří. Dnes k nám ale chodí i tříleté děti a vidíme, že je to možné. Stačí, aby uměly napočítat do čtyř, a už se zvládají v hudbě orientovat. To byste nevěřila, jaké výkony dokážou čtyřleté, pětileté děti podávat. Jen je třeba je správně vést.

Jakým způsobem vyučujete?
Děláme všechno jinak. Zásadní je, že děti neučíme balet, ale připravujeme na balet. To je podstatný rozdíl. V jiných školách se učí balet a to znamená, že je ničí. Balet je nebezpečný, děti v útlém věku ho dělat nesmí. Je to proti přírodě. Když je v období růstu začnete nutit do pozic, s největší pravděpodobností jim poškodíte třeba páteř, kolena, záda. Bohužel to je běžná praktika v našem amatérském školství, od základních uměleckých škol po baletní kroužky a soukromé školy.

Jak vypadají vaše metody v praxi?
Tak například děti nikdy nepostavíme hned k tyči. Nejprve cvičíme na podlaze. Co dělají dospělí vestoje u tyče, ony dělají vleže, a tak si nezatěžují kolena a páteř. Učíme je otevřít se v kyčlích, protože vytočení je hlavně o kyčlích. Na podlaze cvičí i několik let, a teprve když mají dostatečně zpevněné svaly, postoupíme k tyči. Na špičky děti stavíme až od jedenácti let, až mají chodidla posílená. V šesti letech nemůže nastat správné držení nohy v nártu. Na všechno jdeme postupně. Naším cílem není z dětí vychovat baletky, ale připravit je na druhý profesionální stupeň – tedy na konzervatoř.

V tanečním prostředí se neustále setkávám s názory, že české taneční školství není kvalitní a ze škol nevycházejí tanečníci na profesionální úrovni. Co si o tom myslíte?
Je to ještě horší, než jste řekla. Slavný choreograf Christopher Bruce jednou řekl, že ze sta dobrých tanečníků se z konzervatoře do divadla, které je na evropské úrovni, zpravidla dostane jeden, a ze sta tanečníků, kteří v takovém divadle působí, je dobrý asi jeden.

Je laťka příliš vysoko, nebo tanečníci nevycházejí ze škol opravdu připravení na profesionální kariéru?
Světová laťka je vysoká a nám ujel vlak o padesát let. Na Slovensku o sto. Tam to ale začínají dohánět. Na Slovensku je momentálně patnáct soukromých baletních škol na pět milionů obyvatel. Kolik jich tu máme my na dvojnásobný počet lidí?

Myslíte si, že kvantita přinese i kvalitu?
Ze začátku ne. Ale tím, že se Slováci otevřeli a chtějí vyprodukovat hodně tanečníků, je tu možnost, že ze všech sice nebudou skvělí tanečníci, ale stanou se z nich třeba dobří pedagogové. Na Slovensku nyní chybí osm set kvalifikovaných pedagogů a jsou si toho vědomi. Nám nejen chybí dobrá pedagogická základna, ale ještě jsme si ani neuvědomili, že ji musíme vytvořit.

V čem je podle vás problém?
Staří, dobří pedagogové vymřeli a dneska učí lidé, kteří skončili aktivní taneční kariéru, a protože nedostanou důchod, jdou učit. Znám takové, kteří to dělat nechtějí, ale v podstatě nemají jinou možnost. Problém začíná už u prvního stupně vzdělávání. ZUŠ přestaly plnit svou původní funkci a neposkytují průpravu pro konzervatoř. Staly se z nich kroužky. Rodiče dají děti na ,,tanečky“, aby se trochu hýbaly a neseděly jen za počítačem. Jakmile by se po nich ale chtělo více práce a vůle, přestalo by je to bavit a odešly by. V naší škole na to jdeme opačně – nedáváme dětem, co jim chutná, ale co jim prospěje.

Co by se podle vás mělo změnit?
Kompletně všechny tři stupně vzdělávání – amatérský, profesionální i třetí, vysokoškolský. Já jsem třeba vysokou studoval dálkově a do školy jsem chodil pondělky, kdy byla divadla zavřená. Dnes to ale dálkově nejde a tanečník, který tančí třeba v Národním divadle a chtěl by mít vysokou školu, v podstatě nemá šanci. Na vysokých školách pak studují ti, kteří se nedostali nikam do divadla, a učí je tam to, co už dávno dělali na konzervatoři. Nikdo je ale neučí, jak by měli učit, aby se z nich mohli stát dobří pedagogové. Na konzervatoři pak učí vysloužilí tanečníci, kteří ale nejsou pedagogové a učí tak, jak tančili celý život – a to nutně neznamená správně. Učitelé například nemají k dispozici žádnou příručku, kde by se dověděli, jak mají správně učit malé děti, aby jim nepoškodili tělo. Je to začarovaný kruh.

Mají děti, které k vám chodí, či jejich rodiče ambice, aby se z nich stali profesionální tanečníci?
To je složité. Rodiče vědí, že když dítě skončí konzervatoř, nic moc to neznamená. Často to berou tak, ať má tanec jenom jako koníček, ale ať vystuduje a dělá něco pořádného. Rodiče také vědí, že konzervatoř není žádný med. Děti se ocitají pod velkým tlakem, často kvůli tomu, kolik váží a jak vypadají. Nejde ovlivnit, jakou budou mít v dospělosti postavu. Nemůžeme proto na rodiče tlačit, ať dítě dají na konzervatoř, když nikdy nemáte jisté, jak to dopadne.  

Když se nyní díváte zpět, jste rád, jak to dopadlo u vás?
Já si vlastně splnil všechny sny. Do Prahy do Pražského komorního baletu Pavla Šmoka jsem šel proto, že to byl jediný soubor, který cestoval po světě. Během těch pěti let, kdy nikdo nikam nesměl, jsem procestoval celý svět, to byla nádhera. Pak jsem nastoupil do Hudebního divadla Karlín, kde jsem se seznámil s Vlastimilem Harapesem a on, že je mě tam škoda, a poslal mě do Národního divadla, kde jsem strávil skoro půlku kariéry a zatančil si snad všechny hlavní role v nejslavnějších choreografiích. Zažil jsem tam období po revoluci, kdy se začalo upouštět od klasického repertoáru a otevíral se prostor pro nové, moderní věci, hrál se třeba Kylián. To by za totality nešlo. Byla to velmi šťastná doba.

Jak se vám vedlo v roli ředitele, nejprve baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni a poté baletu Státní opery?
Těch třináct let šéfování byla daleko větší dřina než dvacet let tančení. Šéfovat baletu je opravdu nevděčná práce. Jako tanečník nesete odpovědnost jen za sebe a svou partnerku, ale když vedete, nesete odpovědnost za všechno. Ať uděláte pro soubor cokoli, vždycky se stejně ukáže na vás. Bylo to hodně stresující a trvalo mi několik let, než jsem si na to zvykl.

V případě úspěchů se ale také ukázalo na vás, ne?
To ne. To jsou pak hvězdami tanečníci, kteří září na jevišti a dávají rozhovory novinářům. Nejvíc mě ale potěšilo, když představení skončilo, diváci zatleskali a venku na parkovišti jsem pak sem tam zaslechl, jak si o představení povídají a že se jim líbilo. Těchto pár vteřin, kdy jsem slyšel, že lidé odcházejí spokojení, dokázalo všechno to úsilí a stres vynahradit.

 

 

Pavel Ďumbala *21. 11. 1958, Liptovský Mikuláš (Slovensko)

Bývalý tanečník a choreograf. Již během studií vystupoval v sólových rolích ve Státním divadle v Košicích. K nejvýznamnějším patřily titulní postava v Louskáčkovi, Šašek a Pas de trois v Labutím jezeře, Colin v Marné opatrnosti. Po škole nastoupil do AUS VN v Praze, poté se nakrátko vrátil do košického divadla. Následovalo angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, v Hudebním divadle v Karlíně, v Národním divadle v Praze a externí spolupráce s Laternou magikou, se souborem Unia nova a uměleckou agenturou Bohemia art. Od roku 1988 studoval na pražské AMU taneční pedagogiku. 

Jako tanečník dosáhl největších úspěchů v charakterních rolích, některé z nich mu vynesly prestižní ocenění. V Pražském komorním baletu se představil v choreografiích Musica slovaca, Z mého života, Sinfonietta či Kreutzerova sonáta, v Laterně magice v představení Minotaurus, v Národním divadle v Tančírně, Cestách, Amerikaně, v Kyliánových Návratech do neznámé země, Polní mši a Večerních písních, ve Vaculíkových baletech Chlapec a smrt, Malý pan Friedemann, Čajkovskij a Někdo to rád... Od roku 1997 působil jako umělecký šéf, pedagog, choreograf a dramaturg baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. První choreografie vytvořil pro operní, operetní a činoherní inscenace. V sezoně 1999/2000 uvedl svůj první celovečerní balet Don Quijote podle předlohy Maria Petipy a Alexandra Gorského, v sezoně 2002/2003 nově přepracoval balet Marná opatrnost.

Od sezony 2003/2004 působil jako šéf baletu Státní opery Praha. V roce 2004 zde s Pavlem Šmokem vytvořil choreografii a režíroval Prokofjevovu Popelku, která je na repertoáru až dosud a viděli ji také diváci v Řecku, severní Itálii a na Sicílii. V roce 2007 připravil režijně i choreograficky ve spolupráci s bývalou primabalerínou Hanou Vláčilovou velmi úspěšnou inscenaci Čajkovského Labutího jezera, rovněž uváděnou až dosud.

Zdroj: www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/pavel-dumbala

Autor: Marie Vejvodová
 
 

Nahoru

Václav Janeček, 29-11-18 13:46:
Vážení přátelé, milý Pavle, přestože není mým zvykem komunikovat se svými kolegy přes média, tudíž ani přes Taneční aktuality nedá mi, abych přece jen spíše podnětně nereagoval na některé tvoje názory prezentované v jinak zajímavém rozhovoru.
Znovu totiž čtu, jako "to na HAMU máme", ačkoliv ti, kteří se tak vyjadřují, dění na katedře nesledují a průzkumy u posluchačů a absolventů zjevně neprovádějí. Naopak se tyto názory mezi těmi, kdo popisují dění na katedře tance bez jakéhokoliv kontaktu s touto školou a těmi, kteří v poslední době úspěšně prošli studiem velmi neshodují.
Jsem přesvědčen, že jde zase jen o protivná stereotypní klišé a "předsudky", které jsou převážně vžité u našich profesních kolegů, kterým se takové vyjadřování nějakým "kouzelným" způsobem hodí a líbí.
Katedra tance důsledně paušálně nehodností činnost ostatních třeba vzdělávacích subjektů, ale naopak se snaží upozorňovat na pestrost vyučovacích přístupů, ať již podle nastavených poslání nebo vyučujících osobností. Myslím, že se důsledně vyhýbáme vyjadřování se o soukromých školičkách, že jsou třeba jen "podniky", které "tahají z rodičů peníze" na tanečky jejich dětí, že "tam" učí jen nekvalifikovaní nebo neúspěšní bývalí tanečníci apod..
Závěrem mi dovol, abych ti alespoň touto cestou vyjádřil uznání, nad tvým kvalitním spolupůsobením v baletní škole tvojí manželky. Právě vaši práci z povzdáli a tiše sleduji (jak obvykle mívám ve zvyku) a vážím si výsledků i ohlasů, které přispívají ke kvalitnímu tanečnímu vzdělání v mimoškolních dětských aktivitách.

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: