Petite Mort – S holandským nádechem a ve jménu Kyliána

Mário Radačovský odstartoval rok 2016 významnou taneční premiérou. Po podzimním titulu Made in USA, koncipovaném ve jménu George Balanchina, se na repertoár Národního divadla Brno dostává další světový velikán a také nejvýznamnější český choreograf, Jiří Kylián. 

Petite Mort, Foto: Pavel Hejný

Petite Mort, Foto: Pavel Hejný

Beethoven

I když to nebývá zvykem, šéf baletního souboru brněnského Národního divadla Mário Radačovský vystoupil před premiérou Petite Mort před diváky. Velmi emotivně a bezprostředně uvedl představení, které by mělo mít pro celé divadlo a brněnskou reputaci obrovský význam. Dobře dramaturgicky sestavený program má skutečně holandský nádech. První v řadě tanečního večera je uvedena část z celovečerního baletu Beethoven, na hudbu první věty 5. symfonie c moll zvané též Osudová. Mário Radačovský jej postavil pro americký soubor Grand Rapids Ballet USA (premiéra 8. května 2015).

Beethoven, Foto: Pavel Hejný

Na scénu nastupuje téměř celý ansámbl tanečníků ve vtipně řešených kostýmech, podobných hudebníkům velkého symfonického orchestru. Na sobě mají černé fraky, bílá trika, ale jen černé kraťasy a bosé nohy. Jistá karikatura či náznak seriózních hudebníků. Tanečníci a tanečnice si přinášejí židle a seskupují se podle navyklého systému řazení jednotlivých nástrojových skupin: smyčce – housle, violy, napravo cella a basy, uprostřed dechy a dále žestě, bicí. Usedají, připravují si imaginární nástroje, pulty s notami. Představujeme si, že dirigent je z pohledu divácké strany, takže se díváme do orchestru.

Po pozdním nástupu jedné „houslistky“ následuje rádoby humorný slovní komentář dvou hudebníků o sportovních aktualitách, které čtou z novin. Slyšíme záchvat kašle z jiné strany orchestru. Tak to někdy bývá nejen mezi muzikanty. Lidské slabosti i pochybení mají kontrastovat s absolutním nasazením všech zúčastněných.

Konečně začíná koncert: po prvních taktech slavné skladby se odvíjí výjimečné tanečně-hudební drama. Po nástrojových skupinách tanečníci nastupují se svými pohybově tanečními frázemi, tančí a hrají, hrají a tančí. Chvílemi jde o přesné pohybové imitace představující hru na konkrétní nástroje a posléze se ztotožňují s choreografovou fantazií.

Nápad je to moc pěkný, hravý a sympatický. Čteme Beethovenovu partituru lehce, hravě a nenásilně. Škoda jen, že nemůžeme vidět další vývoj taneční kompozice s dokonalou hudební předlohou, která Mária Radačovského fascinuje: „…pro mne je ta hudba jako z jiné planety, je to celý vesmír interpretovaný lidským orchestrem… navíc obestřená tajemstvím neslyšícího skladatele, který svou hudbu mohl slyšet jen ve svém nitru.“   

Spolu

Radačovský zažil nesnadné období po svém návratu ze zahraničí. Vybudoval vlastní taneční company Balet Bratislava a snažil se vystavět samostatný autorský repertoár. Bohužel došlo k finančním nedostatkům a soubor se rozpadl. V posledních chvílích pro něj Radačovský začal stavět nový opus. Kvůli existenční nejistotě nemohl nikoho dál přesvědčovat, aby zůstal. V té době vytvořil – možná právě proto – velmi citlivě vystavěné dílo o existenci, o přetrvání jedné skupiny či subkultury lidí. Několik tanečníků tehdy zůstalo s ním a při něm a „spolu“. Premiéra Spolu se konala 26. října 2013 v Bratislavě.

Spolu, Foto: Pavel Hejný

Jedná se o velmi dobře vystavěné taneční dílo. Po dlouhém příchodu opuštěného smutného jedince se začíná formovat skupina, společenství. Choreograf výborně cítí prostor, otevírá jej. V prostoru existuje a žije. Nejdříve si ho tedy zcela v tichu a bez hudby tanečníci rozdělují a vymezují si v něm svobodnou existenci. Setkávají se a potkávají tak, aby upoutali jeden druhého. Vztahy mezi partnery (vždy mezi mužem a ženou) se rozvíjí tanečními slovy, kontakty a pěknými partnerskými vazbami. Dílčí taneční dvojice se vždy opět vracejí do společenství.

Je to moc krásné tancování, samozřejmě a citlivě filtrující Kyliánův pohybový slovník, na který byl Radačovský navyklý po dlouhou dobu svého angažmá v Nederlands Dans Theater. Ale jde jen o nádech a podobnost tvůrčího jazyka, který má své právoplatné opodstatnění ve výrazivu již zkušeného výjimečného umělce.

Hudba Franze Schuberta, Smyčcový kvartet d moll Smrt a dívka (Andante con motto), vytváří jistou pevninu – pevný základ pro choreografické téma. Jde o podobenství muže-jedince, který ukazuje nové cesty a obzory a chce změnit myšlení lidí. Když muž v závěru padne, nesou jeho blízcí poselství symbolicky dál. 

Masculine/Feminine

Lukáš Timulák byl nezapomenutelným tanečníkem v poslední tvůrčí etapě Jiřího Kyliána na půdě NDT, kde působil i jako choreograf. Překvapuje lehkostí, svérázným rukopisem i nečekaným humorem, s kterým uchopil vděčné téma. Rozdílnost pohlaví a názorově odlišné postoje věčně provázejí vývoj lidské společnosti a vztahu muže a ženy.

Česky namluvený text s anglickými titulky (recitace ze záznamu Petr Halberstadt), jehož spoluautorem je i designér Peter Biľak, vyjadřuje populární klišé zažitá ve vztazích. Dvě textové části s celkem osmi kapitolami v Masculine/Feminine řeší všeplatné situace, pravdy i polopravdy o zásadních rozdílech dvou pohlaví. Samozřejmě s patřičnou nadsázkou a břitkým humorem.

Masculine/Feminine, Foto: Pavel Hejný

Na dané téma tančí nejdříve tři ženy a jeden muž převlečený za ženu, v druhé části jedna žena a tři muži (z nichž dva hrají ženy). Jsme u někoho doma v kuchyni nebo v obývacím pokoji a postupně spoluprožíváme, co se děje. Jako bychom byli na návštěvě. Postupně se vystřídají tři ženy, jakési archetypy hysterické „babice“. Ženy diskutují, hádají se, provokují svým neustálým klevetěním, věčně sekýrují. Taky ale bezmezně umí milovat, starat se, aby vše klapalo, i když to sotva kdy chlap umí ocenit. Zajímavý a komicky zrychlený taneční jazyk, lehké rádoby nedokonalé a nedokončené pohybové sekvence napodobují, imitují rychlou mluvu a její dynamiku, samozřejmě že hlavně u ženských. Hudba Masakazu Ita, Herbie Flowerse a Barryho Morgana je spíše doprovodným prvkem než prvotním impulzem k choreografii.

Choreografie pro šest mužů, šest žen a šest fleretů

Vyvrcholením večera je Petite Mort, kterou znají všichni milovníci díla Jiřího Kyliána. Jedna z jeho nejnádhernějších choreografií splývá s vybranými adagiovými částmi klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta (Andante z Klavírního koncertu č. 21 C dur, Adagio z Klavírního koncertu č. 23 A dur). Kylián ji vytvořil v roce 1991 k dvoustému výročí Mozartovy smrti, tehdy pro Salzburger Festspiele, jako poctu Mozartově nesmrtelné hudbě a jako ódu lásce a jejímu vyvrcholení, milostné extázi překračující hranice života a smrti. Výraz petite mort znamená ve francouzštině orgasmus, takže jde o balet velmi smyslný a erotický.

Na scénu přichází v tichu muži se zbraněmi, kterými suverénně vládnou a soustředěně měří každé gesto. V souvislosti se zbraní, fleretem jako symbolu mužství a téměř nahých těl, vyznívá celá skladba opravdu velmi dynamicky. Milostný dotyk propojený s určitou atletikou těl je nejen tančen. Stává se jakousi esencí bytí, hraničící s maximálně vypjatou emocí. Po napínavé předehře teprve začíná Mozartova hudba. Ženy jsou na scénu téměř přiváty velkou nachovou hedvábnou plachtou, mizí a znovu se zjeví.

Petite Mort, Foto: Pavel Hejný

Následuje šest intimních milostných duetů, z nichž každý je zcela rozdílný v náladě, emoci. Jeden je hravý a radostný, jiný velmi vzrušivý, plný odevzdání. Další střídají agresi a dobývání, něhu a milost až po vášnivé erupce, ale i smutek a melancholii. Je v nich celý život. Jsou přerušeny jen krátkým intermezzem. Ženy se objevují v klouzavě „přijíždějících“ a přitom honosných černých krinolínách. Jsou tak trochu dobovým obrazem, symbolem – jak lehce i nelehce je možné ženu obnažit a rozkrýt ženský stud.

Psát o tom, co se tady Kyliánovi podařilo vyjádřit, je marné. Slova na to nestačí. Taneční ztvárnění je nutné vidět, naslouchat pohybu a vnímat jej plným dechem, všemi smysly. Geniální soutok taneční techniky (místy i akrobacie) a partneřiny, nekončících tanečních vazeb, frází a grifů s vrcholnou muzikálností a estetikou berou dech. Zásadně důležité jsou vždy kvalita a síla interpretace. A to se, myslím, na premiéře brněnským sólistům povedlo. Nastudování měla v rukou Kyliánova „múza“, tanečnice a asistentka Elke Schepersová. Nebylo jistě lehké dostat tanečníky do jednotného stylu a vytříbené estetiky, ale podařilo se. Petite Mort zatančili: Serena Green, Ilaria Ghironi, Emilia Vuorio, Klaudia Radačovská, Ivona Jeličová, Elizaveta Shibaeva a Uladzimir Ivanou, Peter Lerant, Gregor Giselbrecht, Arthur Abram, Ivan Popov a Martin Svobodník – většina sólistů tančila i v dalších choreografiích večera.

Psáno z premiéry 21. ledna 2016, Janáčkovo divadlo, ND Brno.

Petite Mort

Beethoven

Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Ludwig van Beethoven
Kostýmy: Patricia Barke


Spolu

Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Franz Schubert
Kostýmy: Linda Tublerová
Světelný design: Mário Radačovský

Masculine/Feminine

Choreografie: Lukáš Timulák
Hudba: Herbie Flowers & Barry Morgan a Masakazu Ito
Scéna: Peter Biľak
Kostýmy: Lukáš Timulák, Peter Biľak a Joke Visser
Světelný design: Tom Visser

Petite Mort

Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Scéna: Jiří Kylián
Kostýmy: Joke Visser
Nastudování: Elke Schepers

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Mário Radačovský

Balet Národního divadla Brno

Janáčkovo divadlo

Tanec

Komentář

vložil Svobodník

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Konečně někdo, kdo poznal, že to není kord, ale fleret. DÍKY.

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: