Phasma Dionysiacum Pragense – Dvorský balet ve Florea Theatrum


Během krátké doby se ve dvoraně pražské HAMU na jevišti Florea Theatrum představila další produkce dobového baletu Phasma Dionysiacum Pragense neboli Pražské zjevení dionýské. Na jeho uvedení mají zásluhu orchestr Musica Florea, taneční soubor Chorea Historica a hudební těleso In Cordis Ensemble. Dvorský balet Phasma Dionysiacum Pragense byl uveden před 400 lety českými stavy 5. února 1617. Jednalo se o slavnostní událost uspořádanou na počest císaře Matyáše Habsburského, mladšího bratra císaře Rudolfa II., a císařovny Anny. V baletu vystupovali šlechtici, jedním z nich byl například Vilém Slavata, uznávaný také jako tanečník.

Phasma Dionysiacum Pragense je pravděpodobně nejstarší známý dochovaný dvorský balet, jenž se odehrál v Praze počátkem 17. století, tedy v době, kdy se období pozdní renesance přiklánělo k rozevlátému baroku. Dvorský balet – ballet de cour – se zrodil na konci 16. století. Z roztančených hostin, maškarád a mumrajů, pastorálních her a dalších renesančních zábav vznikla jevištní forma, která spojovala instrumentální hudbu, zpěv, recitaci a tanec v jeden celek. Ve dvorském baletu se oslavoval monarcha, jeho moc a sláva. Zároveň sloužil jako jedinečná podívaná, proto se v něm uplatňovaly nákladné dekorace, kostýmy, mašinerie a rekvizity.

 

Dochované prameny

Choreografii dobového obnovení baletu vytvořila Kateřina Klementová, hudební rekonstrukcí se zabýval vedoucí In Cordis Ensemble, loutnista Miloslav Študent ve spolupráci s uměleckým vedoucím orchestru Musica Florea Markem Štrynclem.

V programu jsou uvedeny jako dvanáctý a třináctý výstup tance z traktátu Lorenza Allegriho, a to Quarto Ballo detto i Campi Elisii, Brando, GagliardaCanario; od Cesara Negriho byla vybrána Leggiadra Marina, dále Allegrezza d’Amore Fabritia CarosaBranle des Cheveaux Thoinota Arbeaua. Choreografie dvorských baletů spočívala v aranžování kroků, které šlechtici znali ze společenských plesových tanců. Byli vlastně profesionály, když každý den procvičovali taneční techniku s baletními mistry. Počátkem 17. století mizí z dvorských baletů mluvené slovo, tudíž není jasné, proč tvůrčí tým do nové produkce text vložil.

K představení se nedochovala partitura. Její rekonstrukce vycházela z archivovaného libreta v italštině, s vyobrazením dekorací a německým rukopisným překladem. Autorem byl zřejmě italský šlechtic Giovanni Vincenzo d’Arco. Na základě tohoto dokumentu, který popisuje průběh představení, získali Marek Štryncl a Miloslav Študent představu o rozsahu a podobě hudební složky. Zprvu se pokoušeli naroubovat na text libreta dobové skladby z jiných představení, což se ukázalo jako nevhodné. Proto Študent vytvořil novou partituru, využil kompozičních postupů a technik, které by použil skladatel v roce 1617. To se týkalo částí vázaných na text libreta, pro čistě instrumentální části byly vybrány skladby dobového repertoáru.

Pro věrohodnou rekonstrukci je nezbytná analýza všech dostupných pramenů, která s dílem souvisejí. Existují ještě tři různé rytiny se zobrazením scény zachycující dvanáct tanečníků v prostorách soudní sednice Starého paláce na Pražském hradě. Zde se tato událost také nejspíše odehrála (v některých publikacích se uvádí Vladislavský sál). Během mezinárodní konference konané v únoru tohoto roku v prostorách HAMU se řešila i otázka, jak mohlo být představení v nepříliš velkém prostoru Staré sněmovny vůbec realizováno. K dispozici jsou také zprávy tří očitých svědků: od Franze Christopha Khevenhüllera v Annales Ferdinandei, od českého šlechtice Adama z Valdštejna, jenž si o události napsal do svého soukromého deníku, a hraběnka Magdalena z Hardeka se o ní zmiňuje v dopise.

I aktuální projekt Pražského dionýského zjevení zůstává sledem hudebních a tanečních čísel, jejichž nastudování směřovalo k co nejautentičtější podobě. Jeho tématem je oslava císaře Matyáše a císařovny Anny. Vystupují zde antické postavy, v té době velmi oblíbené, sólovou úlohu zde hraje také Gloria, kterou ztvárnila pěvkyně Beatriz Lafont.

Na Elysejská pole, útočiště nejslavnějších vládců, přiletí Merkur – zpívaný v obdivuhodně vysokých polohách kontratenorem Filipem Dámcem, Vládce nebes pomocí své kouzelné virgule rozežene oblaka – v reálu pak nad hlavami diváků projíždí na laně zavěšený světelný objekt. Sborový zpěv oslavuje Elysejská pole, objevují se Amore (Eliška Ouředníčková), Orfeo (Roman Hoza), Horacio (Kristýna Stoklasová), Ovidio (Isabella Shaw) i další postavy a veškeré dění směřuje k majestátní oslavě panovníků.

 

Mluvené vstupy dílu neprospěly

V tancích Klementová využila kroky dvorských tanců, které zatančili interpreti scházející z jeviště přímo před diváky. Pokud se tančilo v 17. století v úrovni sálu, diváci v zadních řadách vše dobře viděli, protože seděli na vyvýšených místech po stranách. Ve dvoraně HAMU však bylo obecenstvo usazeno čelně v řadách za sebou, tudíž nebylo z tanečních výstupů moc vidět. Těžko lze pak posoudit, co a jak tanečníci prováděli, kupříkladu coupés, pas de bourrées, pas de sissonnes, assemblés, contretemps battus či jetés náležitě temperamentní canarie.

Choreografie dvorských baletů stavěla navíc na ornamentu a v určitých momentech tanečníci vytvářeli rozličné formace – kruhy, elipsy, čtverce, hvězdy a monogramy. Ty byly nejen vizuálním efektem, ale měly i svůj význam. Ze zadních řad ve dvoraně HAMU jste však sledovali tanečníky jen od pasu nahoru a kochali se honosnými kostýmy vycházejícími z dochovaných rytin. Zaregistrovat obrazce, které tanečníci vytvářeli, z horizontální perspektivy dost dobře nešlo.

Nepochopila jsem důvod, proč do představení francouzský režisér Lorenzo Charoy zakomponoval výstupy dvou herců – měli vysvětlovat děj, jejich akce však zcela narušovaly důstojnou atmosféru, noblesu a vážnost, jež tato slavnost jistě ve své době měla. Tyto přídavky vadily, zcela zbytečná byla scénka, která měla být narážkou na pražskou defenestraci, když herci (Martin Bohadlo, Petr Šmíd) vyhazovali z okna figurínu šlechtice (alias Slavatu). Jejich repliky byly záměrně jako z jiného žánru – frašky (kdo napsal text, jsem v programu nedohledala), jejich nástup doprovázel nelibozvučný, táhlý zvuk.

V tanečním výstupu, kdy šlechtici vyzvali k tanci dámy v první řadě – členky souboru Chorea Historica –, se souhra a symetričnost tanečního provedení někdy vytrácely. Navíc tanečnice neměly na sobě dobové kostýmy. Držely a vedly paže každá jinak, volně jimi pohybovaly kolem těla; jedna z nich měla dokonce odhalená ramena, jiná šaty pod kolena, což do dobového zasazení pozdní renesance naprosto nezapadalo. Tyto momenty pak samozřejmě vyvolávají otázky, jak k reinscenování historických děl přistupovat a zda je vůbec vhodné tyto „konotace“ do nich vkládat. Kromě toho nastudování Pražského dionýského zjevení potřebuje důkladněji rozpracovanou dobovou gestiku, aby zvláště v druhé půlce hodinu a půl dlouhé produkce nepůsobily některé obrazy staticky a zpěváci nemuseli bez hnutí postávat na místě.

Reprezentativní součást produkce tvořila scéna Václava KrajceJiřího Bláhy a kostýmy od Markéty Štormové. Orchestr Musica Florea zůstával po celou dobu skryt za černým obrovským paravánem vlevo od mobilního divadla, což se ukázalo jako nepříliš esteticky vzhledné a šťastné kvůli zhoršené slyšitelnosti propracovaného instrumentálního doprovodu. Pokud inscenátoři lpěli na dobovém kontextu, kdy se hudba v roce 1617 linula z jiné místnosti otevřenými dveřmi, pak se mu zcela vymykala přítomnost hudebníků v černých oblecích na jevišti v jednom ze čtyřiceti devíti uvedených čísel.

Phasma Dionysiacum Pragense postrádalo jednolitost dramaturgicko-režijní koncepce dobového pojetí, propracování stylového interpretačního detailu v tanečních číslech a posturách zpěváků. Vznikaly pak momenty, kdy se vaše myšlenky mohly ubírat zcela jiným směrem. Zvláště u tak výjimečného uměleckého počinu je to škoda.

 

Psáno z premiéry 4. července 2017, Florea Theatrum na nádvoří HAMU.

 

 

Phasma Dionysiacum Pragense 
Hudební rekonstrukce a nastudování: Marek Štryncl a Miloslav Študent
Režie: Lorenzo Charoy
Dirigent: Marek Štryncl
Hrál: orchestr Musica Florea
Choreografie: Kateřina Klementová
Choreografická spolupráce: Eva Kröschlová
Scéna: Václav Krajc a Jiří Bláha
Kostýmní výtvarnice: Markéta Štormová
Premiéra: 4. července 2017


Autor: Lucie Dercsényiová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: