ARCHIV festivalového zpravodajství
TANEC PRAHA 2008

○ přehled festivalového zpravodajství
○ rozhovory s účastníky festivalu
● recenze festivalových představení
○ diskuze k festivalu

Třetí večer ETL přinesl divákům 22. června dva odlišné pohledy na to, jak, kým a čím se v dnešní době člověk cítí (a je) omezován. Tlaky, které na nás útočí, je možné pozorovat vážně i s nadhledem.

Italská choreografka Giulia Mureddu ve své choreografii Plugged proniká do zákoutí bojácné i ovládané duše člověka, kterým se dá lehko manipulovat. Je skutečně možné, že v některých chvílích se v napětí stáváme loutkami v rukou druhých, ale ani tito nejsou ničím jiným než jinou loutkou v rukách silnějšího ovládajícího. Minimalistická scéna, dvě dívky v jednoduchých bílých šatech a všudypřítomné napětí, které od svého pultu s halogenovou žárovkou sleduje jediný muž jako pokusné králíky vystavené nebezpečí, aby také chvílemi vstoupil do akustické hry několika tóny harmoniky nebo zvuky trianglu. Pohyb, který od drobných gest, dlouhých pohledů, přechází v expresivní sekvence, znovu však tlumené a zpomalované, v improvizaci, která se zdá zcela přirozenou. Obě tanečnice (Giulia Mureddu a Keyna Nara) jsou našimi stínovými odlesky hledajícími rovnováhu. Promyšlený lightdesign podbarvuje choreografii a provází nás klíčovými okamžiky i náladami.

Hlbinné porušenie epidermy je z jiného soudku. Ještě podle první sekvence se zdá, že půjde o čistou taneční choreografii. Tanečnice a choreografka v jedné osobě Petra Fornayová začíná v decentním osvětlení sólo, ve kterém nechává rozpohybovat přirozeně své tělo neomezované ničím. Stačí naslouchat rytmu svého srdce. Malý průzkum prostoru a naznačení našich možností. Těch, které usínají pod nánosem milionu nezbytností, kterými si hlavně my, ženy, zatěžujeme život. Ale k tomu, aby nás s nimi jednotlivě seznámila, sáhla autorka k mluvenému slovu a další půlhodinu jsme svědky spíše herecké etudy. Pozorujeme vše s úsměvem na rtech, ale když se nad tím zamyslíme, ruku na srdce, kdo někdy neskočil na některý z článků v lifestylových magazínech slibujících zázračné výsledky krémů, multivitaminových kapslí, pitného režimu, barevné rafinovanosti líčení a oblékání... Petra Fornayová hraje extrém, tedy ženu, která to všechno bere naprosto vážně, s nadšením papouškuje kouzelné reklamní formulky a patlá na sebe všechny mastičky a vodičky, o kterých se doslechne, částečně ve vleku svého partnera. Je to humorná, ale naprosto oprávněná obžaloba společnosti, která se stůj co stůj snaží, abychom ze sebe dělaly něco, co nejsme, i tvůrců módních časopisů, jejichž největší noční můrou je, že by se snad někde našla žena, která je spokojená sama se sebou a nepotřebuje zasvěcených rad odborníků na to, jak být šťastná. Během celého výstupu provázeného smíchem diváků a divaček se vtírá staré gogolovské: Čemu se smějete? Sami sobě se smějete. Gratuluji každé, která se alespoň maličko v díle nepoznala…

Lucie Kocourková

Že každá akce vyvolává stejně velkou reakci, jsme byli poučeni už na základní škole v hodinách fyziky. I představení Reflex bylo myšleno jako reakce na vše, co naše tělo dělá, co vyžaduje a jak se projevuje a na své projevy odpovídá...

Taiwanský choreograf  Wu Chun-Hsienem  ve spolupráci s německou tanečnicí (jednou z interpretek) Chrystel Guillebeaud  zkoumal ve svém představení Reflex přirozenost smyslů ovlivněnou aspekty okolí, výchovou a kontrastu s tím, co je vrozeným pudem. Hodinová produkce nabízela různé zobrazení reflexivního chování, i když bez nějakého zcela jasného dramaturgického záměru. Spojnice mezi jednotlivými částmi byly více než nečitelné, a tím se relativnost délky času stráveného v hledišti opticky prodlužovala. Především i díky tomu, že se s postupem choreografie více a více naskytovaly možnosti přirozených konců. Přesto se nedá říci, že by představení bylo sledem nudných obrazů.

Především to byl opravdový tanec. Jeho technická čistota byla umocněna bílými kostýmy a nápaditostí light designu ve znamení bílé barvy. Dohromady se před zraky diváků formoval působivý obraz cunninghamovského stylu, kde se motivace pohybu stávala už jen pouhým doplňkem. Postmoderně zavedenou atmosféru doplňovala původní hudba minimalistického rázu Christopha Lacono. Rezignací na sledování „děje“ jsme dostali příležitost zahledět se na  čtyři tanečnice. Každá jiná, každá svým způsobem krásná, každá svou cestou jsoucí. Vztahy mezi nimi byly i nebyly, utvářely se a mizely. Ve svých sólech uplatnily své přednosti a byla znát rezerva, kterou toto představení svým zaměřením nevyžadovalo. Ony samy se měnily skrze celou choreografii, tak jak se mění dítě během svých let, jak přichází o své přirozené reakce a je více a více svazováno pravidly a konvencemi. Z bezstarostných úsměvů v začátku se snad vinou únavy, snad cíleně staly ve své situaci odevzdané pohledy.

Představení Reflex přineslo do dramaturgie TANCE PRAHA akademičnost pohledu na současný tanec s kontrastem čisté jednoduchosti oproti standardům dnešní tvorby. A přitom bylo o člověku a člověk byl jeho hlavním protagonistou.

Zuzana Smugalová

Účelem večerů nazvaných tak trochu pracovně Evropská taneční laboratoř je přinášet divákům tvorbu začínajících, doposud ne světově proslulých, ale přesto pro budoucnost slibných choreografů. Druhý večer ETL 16. a 17. června byl věnován převážně choreografkám pocházejícím z české kotliny, mezi ně se ovšem vmezeřilo i jedno dílko svým původem z Rumunska.

Za bohužel dlouho neutichajícího tlachání diváků se 16. června v úvodu představila vítězka letošní Ceny SAZKY za Objev v tanci – Lenka Bartůňková se svou Knihovnou, tématem, které i přes svou statičnost jakoby v její režii rázem ožilo, a to důmyslným duetem, který v nás ihned evokuje tajemné, stísněné pocity, dojmy a drobné paralely, odehrávající se mezi stohy zaprášených a zežloutlých knih. Interpretky Andrea Lamešová a Lotte Nouwkens dokázaly totiž v první části choreografie svými přesnými, minimalistickými pohyby navodit iluzi jakési téměř neviditelné havěti žijící mezi policemi s knihami, která v kombinaci se sporým osvětlení nabývala na strašidelnosti. Pokračování probíhalo v náznacích jistého stále se zrychlujícího koloběhu situací, v nichž jen kniha vítězí svou věčností nad neúprosností času. I přes rostoucí dynamiku však dílo postupně ztrácelo dech, který mohutně a opravdu efektně nabralo na začátku, a tak vše vyústilo do neočekávaného a mírně rozpačitého konce.

O to pozoruhodněji dokázal zpracovat téma životních situací a neutuchajícího rozhodování rumunský choreograf Florin Fieroiu. Sólo Ready „Modern“ Made, které postavil pro tanečnici Carmen Cotofanu, vynikalo čistotou a srozumitelností výpovědi. V přiměřeném časovém okamžiku byla rozehrána a vygradována precizní gesta rukou a dynamika celkového pohybu. Vše za naprostého souladu hudebního doprovodu (Vlaicu Golcea) a světelného designu pod taktovkou logické dramaturgické linky. Zkrátka v jednoduchosti je krása.

Večer uzavřela další nominovaná na letošní Cenu Sazky – Lea Čapková se sólovou choreografií Hechizada de Luxe. Taneční akce za doprovodu hudby Marka Kopelenta je založena na ustavičném ztrácení a znovunalézání rovnováhy, opakování prvků a jakémsi rozkoukávání se. S urputností a námahou se interpretka pouští do prostoru, natahuje se bezmocně po světelném paprsku. Její niternou a možná až příliš uzavřenou výpověď si však nemáte nikdy šanci vychutnat do konce, vyústí totiž do opravdu nečekaného a svým způsobem vysoce originálního závěru.

Daniela Zilvarová

Karine Ponties není potřeba českým tanečním divákům představovat. Na Tanci Praha vystoupila poprvé v roce 2002 s představením Capture d un caillot, poté v roce 2004 s choreografií Brutalis a rok později i nyní znovu uváděné dílo Holeulone. Z její spolupráce s českými tanečníky vzešel pánský kvartet Mi non sabir, premiérovaný v divadle Ponec 2004.

K představení Holeulone si Karine přizvala slovenského tanečníka a choreografa působícího v ČR Jara Vinařského. Ten spolu s Belgičanem Éricem Domeneghettym v dokonalém interpretačním souznění vytvořil na jevišti neskutečný svět duševně nemocného hrdiny, jehož předlohou byl autorce Charlie z románu Daniela Keyseye Růže pro Algernon.

Představení Holeulone ale není závažnou psychologickou sondou do nemocné duše, je spíše bezelstnou hrou na téma vnitřního světa člověka a jako taková se dotýká tématu citlivěji, něžněji, vášnivěji i provokativněji.

Totální souhra všech divadelních prostředků, podřízených jasné autorské koncepci, působí na diváky všemi šesti smysly najednou. Hlavní slovo má samozřejmě herecký a pohybový projev obou performerů, minimalisticky vystihující emocionální pochody postavy, její dvě silná Já – bojující, milující, dětská, melancholická, něžná i dravá zároveň. Naprostá odevzdanost tanečníků roli i jeden druhému, jejich zralost nutí publikum prožívat naplno každou minutu choreografie. Vynikající práce světel (Florence Richard) umožňuje spolu s jednoduchou scénou téměř filmové střihy, zpochybňující fyzickou realitu „příběhu“ na jedné straně a násobící detailní psychologickou kresbu, syrovost a emoce na straně druhé. Projekce kreseb Thierry Van Hasselta na jeviště je dalším rozměrem i nedílnou součástí celé výpovědi, stejně jako hudba (Dominique Pauwels). Jednotlivé složky celého představení do sebe zapadají natolik přesvědčivě, že si je nedokážeme bez sebe představit. Jejich společným mocnitelem je perfektně promyšlené načasování jednotlivých akcí, nejnáročnější a nejvýmluvnější prostředek nejen pohybového divadla.

Autorka-choreografka-režisérka Karine Ponties nás citlivě vede postupným odhalováním tématu hlouběji a hlouběji k nahlédnutí a zažití jiné reality, jiných hodnot. Její pohled je upřímně a dojemně přesvědčivý, provokující otázkami i nabízející odpovědi. Jedinečný divadelní zážitek.

Lucie Burešová

Flamengo je bezpochyby velice atraktivní formou pohybu. Je tancem, který má vše, co bývá v běžné komunikaci odpíráno, a naopak to vyzdvihuje. Vášeň žáru slunce, smyslnost černé tmy, dvojakost letmých dotyků i podporu vlastního ega. Je to hra hrdosti, jistoty, ladnosti a přesnosti.

Všechno to, co bylo výše zmíněno, platí i pro podobu, kterou zvolil španělský soubor Arrieritos pro své představení Todos los gatos son pardos uvedeného v rámci festivalového programu minulý týden.

Šest tanečníků s přesností metronomu rozvlnilo svými údery vzduch a svým výrazem naplnilo prostor. Rozehrané situace v šesti obrazech byly spíše nenarativními iluzemi, nicméně na základě jasné koncepce, která přidávala lidský rozměr zlomy v podobě civilní formy dialogu a gest.

Možná, že jsou všechny kočky černé, jak napovídá český překlad názvu, ale bílá jim také neobyčejně sluší. První scéna ukázala sílu této barvy v kombinaci s cirkulující energií a v následujících minutách následovaly barevné změny různých odstínů červené na šatech tanečnic i v light designu.

Druhé třetině choreografie vévodil tmavooký a tmavovlasý (jak už to tak u Španělů bývá) tanečník, chvílemi i jako hráč na kytaru mezi ženami. V kontrastu k jeho exhibici následovaly dva něžné duety, které bezesporu patřily k vrcholu celé choreografie. Evidentní taneční zkušenost interpretů především v detailu každého gesta, v jednoduchém, ale citlivém uchopení tanečních sekvencí nahrávala, i díky vizáži Teresy Nieto a jejího partnera, přirovnání k procítěnosti pohybu, jakou známe z například z NDT3. Barvy na jevišti postupně tmavly, tak jako tmavne noc. Pauzy v pohybu fixované v pózách tolik typických pro španělský tanec byly jemnou ozdobou dávající celku dokonalost výtvarného obrazu.

Ukončení efektním závěrem s důmyslnou scénografií v podobě mobilních bodových osvětlení pro každého tanečníka, pracovalo samozřejmě s největší dávkou energie, ale také s nejsilnějším hudebním motivem, který tu a tam údery podpatků přehlušil. I tak vyvolával rezonance v tělech sedících v publiku.

Čistá forma flamenga je úžasným produktem a její propojení se současným tancem posunulo celou choreografii do roviny zajímavě fungující kombinace, kterou opravdu nemáme příležitost vidět každý den, a navíc v tak kultivované formě. Dává nám znát, že i tradice se může přizpůsobit moderním trendům a velice na nich profitovat.

Zuzana Smugalová