ARCHIV festivalového zpravodajství
TANEC PRAHA 2008

Nahoru

22.6.2008

Rozhovor s Petrou Fornayovou

o choreografii Hlbinné porušenie epidermy

Jak jsi přišla na nápad, téma této choreografie?
Bylo to poměrně jednoduché, byla jsem totiž oslovena, abych vytvořila nějaké představení pro mezinárodní festival Divadelní Nitra, který se vždy věnuje nějakému specializovanému okruhu témat. V roce 2006 to bylo téma „Forever Young“. Dramaturg této sekce Ján Šimko se rozhodl, že v rámci festivalu uvede čtyři večery, vybral si jednotlivé tvůrce, kteří měli zpracovat určená podtémata, tím mým bylo tělo.

Takže téma jsi měla předem určené. Není to trochu omezující?
Naopak. Konkrétní téma je omezení, které je při tvorbě příjemné. Člověk má určené hranice, kterých se může dotýkat.

A proč ses rozhodla pro právě takový způsob zpracování svého tématu?
Tělo jako takové je samo viditelné, samo o sobě přirozené. Proto jsem nejprve uvažovala, že bych jen tak stála nahá na jevišti, neboť to by bylo úplně nejvýstižnější, ale pak se mi zdálo, že by to bylo asi málo.

Kombinace tance a herecké akce. Bylo to i kvůli tomu, že jsi prezentovala toto dílo právě na činoherním festivalu Divadelní Nitra?
Právě naopak. Domnívám se totiž, že mě Janko oslovil proto, abych nějakým způsobem kompenzovala tvorbu ostatních činoherců, kteří na festivalu účinkovali. Abych tam vnesla nějaký pohybový prvek, tanec. A ve výsledku je tam toho tance jen 10 minut.
Ale já tu hereckou akci potřebovala. Tělo sice stačí prezentovat, avšak když s ním chceme udělat něco jiného, musíme ho nějakým způsobem přetvořit. Kdybych tam nechala jenom pohyb, tak je to pouze jedno tělo, já jsem to tělo potřebovala někam posunout, něco na něj nalepit, ukázat ho z jiné strany. Slovo mi pak přišlo jako správné škodlivé opozitum, jako naprostý kontrast k použitému tanci.

Textu je tam opravdu mnoho. Improvizuješ, nebo ho umíš nazpaměť?
Mám text přesně naučený, ale občas tam něco přidám, když vycítím, že si to mohu dovolit. Záleží ovšem na typu publika.

A nemáš alespoň nějaký tahák?
Tahák mám, ale zatím jsem ho naštěstí nemusela použít. Stejně si myslím, že kdyby taková situace nastala, tak bych asi raději zaimprovizovala.

A co přesně jsi chtěla svou choreografií vyjádřit? Je to téma čistě o ženství, přehnané péči žen o své tělo?
Primárně ne. Jde především o tělo obecně, avšak tím, že jsem žena, mohu pracovat jen se svým ženským tělem, a to nemohu reprezentovat jinak než jen žensky. Využila jsem tedy témat, která se kolem ženského těla točí. Spíše jsem chtěla upozornit na naše vlastní vnímaní těla, na jeho odcizenost, kdy už nevidíme jen pouhé tělo, ale všechno to, co je na něm. Je to vlastně absurdní, že své tělo musíme nějakým způsobem dotvářet, protože nám někdo tvrdí, že to tak musí být. Proto i ta herecká akce. Co vše jsme schopni poslouchat, čím vším jsme ovlivnění, všemi těmi časopisy a řečmi. Je to tedy spíše o tom, do jaké míry jsme manipulovaní, do jaké míry jsme ochotni či schopni přetvářet tělo někam na základě nějakých vnějších vlivů, které jsou pro nás důležité.

Můžeš divákům prozradit, co chystáš nového?
V dubnu měla premiéru má nová choreografie Anjel 2. Je to příběh ženy, ze které se na chvilku stane anděl. Takhle to možná zní příliš pateticky, šlo mi ale o to podívat se na jistou událost z jiné perspektivy. Něco si znova zažít, vrátit se zpět a pochopit, jak by to možná bylo lépe. Anděl sám sobě jako dar. Opět využívám herecké akce i zpěvu. Zhudebnila jsem básně svého partnera Petra Šuleje. V současné době pracuji na novém projektu na téma hraničních situací, strachu. Momentálně hledám přesný cílový bod, ke kterému by toto dílo mělo směrovat.

Daniela Zilvarová

Nahoru

19.6.2008

Rozhovor s Lenkou Bartůňkovou

Jaké byly impulsy ke vzniku Knihovny?
Tím prvním impulsem bylo to, že jsem musela vytvořit choreografii k zahájení večera choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové, kterou jsem v roce před tím vyhrála. A vítěz má povinnost uvést novou choreografii rok poté.
A proč jsem si vybrala toto téma? Na to je velice jednoduchá odpověď. Byla jsem fascinována skladbou od Ruthmann Stell cello orchestra "Zvuky v knihovně", kterou jsem kdysi jen tak náhodou našla v knihovně německé školy Folkwang Hochschule, kde jsem čtyři roky studovala. Vždycky jsem si říkala, ze bych někdy v budoucnu chtěla tak neobvyklou hudbu tanečně zpracovat.

Většinou tančíš sama, proč najednou u Knihovny jiní interpreti, vlastně interpretky, a proč právě Andrea Lamešová místo tebe?
Tak samozřejmě to, že jsem doteď uváděla převážně sólové choreografie, je z toho důvodu, že jsem nikdy neměla finanční podporu na to, abych mohla uskutečnit představení s větším počtem interpretů, které bych mohla normální částkou zaplatit. Vždycky jsem dokázala vytvořit něco, za velice krátkou dobu a s minimálním počtem interpretů, ať už tanečníků, hudebníků či herců, za minimální finanční příjem. Vytvořila jsem dvě choreografie s 10 a 13 lidmi, což je pro projekt, který není finančně podporován, nemožné, ale měla jsem štěstí. Interpreti, co se mnou na těchto projektech spolupracovali, byli skvělí a nadšení, a tedy i se situací smíření. Nakonec, a i když jsme měli problémy, jsme dokázali projekt dotáhnout až do konce a uvést. Za to jsem všem moc vděčná. Jinak co se Knihovny týče, v první verzi, kterou jsem uváděla před dvěma lety v prostorách Divadla Duncan Centre, jsem tančila spolu Lotte Nouwkens. Letošní rok jsem už předem věděla, že jestli chci choreografii dodělat a uvést na České taneční platformě, tak budu muset najit tanečnici, která se na to fyzicky a interpretačně bude hodit a zastoupí mě v momentech, kdy nebudu přítomna. Měla jsem před sebou osmiměsíční smlouvu s tanečním projektem Roberta Olivana ve Španelsku, která mně nedovolila vyjíždět jen tak, kdy se mi zachce. Proto jsem si vybrala Andreu Lamešovou. Dalším důvodem bylo také to, že jsem chtěla choreografii tvořit s pohledem zvenčí, protože je veliký rozdíl, jestli je choreograf také interpretem, nebo se může čistě soustředit na choreografický celek.

Kde bereš inspirace ke svým choreografiím?
Nemůžu přesně specifikovat, kde nacházím inspirace. Inspirace je všude kolem mě. Aby člověk měl inspiraci, musí být otevřený všemu, co mu život, lidé a okolí nabízí.

Minulý týden byl pro tebe dost náročný, po udělení Ceny SAZKY jsi ihned odletěla zpět do Španělska, a tam tě ve středu čekala premiéra. Jak dopadla?
Premiéra ve Španělsku byla hodně náročná.Měla jsem jen pár hodin na přípravu, ale nakonec to vše dopadlo dobře a publikum reagovalo velmi vstřícně. Myslím, že to bylo pro Španělské publikum něco úplně nového a nečekaného. Tak teď jen doufám, že se to nějak ještě rozvine.

Na podzim se vrátíš do Čech, tak co tě tady čeká?
Tak v září mě čeká perný měsíc. S Dorou Hoštovou připravujeme projekt Do Světa, který je ve spolupráci se dvěma americkými tanečníky, které známe z dvoutýdenního pobytu v New Yorku, kde jsme společné s Dorou minulý rok byly. Tam jsme načrtli část choreografie a nyní chceme v procesu pokračovat. Tak uvidíme, co se z toho vyklube. Na ten samý čas připravuji své celovečerní představení v Ponci, které bude na konci září. Uvedu také své sólo, které vzniklo tady ve Španělsku, Identita, a chci dodělat jeden duet, Proudy, s Petrou Púčikovou, který jsme nastínily spolu před rokem v Duncan Centru. Co se bude dít potom, to opravdu nemam ponětí. Je to sedm let, co jsem odjela, a návraty byly jen návštěvy. Teď zůstávám déle, tak uvidím, co se naskytne.

Jaký je pro tebe rozdíl být choreografkou nebo jen interpretkou nebo být v jednom obojí?
Rozdíl mezi tím být choreografkou a být interpretkou je zásadní. Cílem interpreta je dokázat a splnit představy choreografa. Ten zase naopak musí umět co nejpřesněji přenést své představy a důvěru do tanečníka a celého týmu. Choreograf je nejzákladnější cihla k tomu, aby dílo mohlo vůbec fungovat. Musí byt otevřený ke všemu a musí dobře odhadnout, jak pracovat se svými interprety, jelikož každý je svým způsobem individuální a s každým je spolupráce jiná. Když je choreograf také interpretem, tak je to v jednom směru jednodušší, protože své představy nemusí sobě verbálně přenést, ale zase na druhou stranu mu chybí oko zvenčí, což je dost důležité.

Prošla jsi kromě Duncan Centre dalšími školami. Jak na sobě pociťuješ jejich vliv?
Školy, kterými jsem si prošla, mě určitě fyzicky i mentálně hodně poznamenaly. Poznala jsem spousty profesorů různého zaměření a různého stylu učení tance, což mi dalo kladné i záporné zkušenosti. Studovala jsem deset let tanec dvou naprosto odlišných škol, díky kterým jsem se naučila mnoho, ale tím to taky končí. Školský systém mi nevyhovuje a taky tanečníka opravdu nepřipraví na život venku. Když vyjdete z taneční školy, tak se střetnete s realitou tanečníka, která není zas tak růžová, jak se ve škole zdá. Tam vás pěstují jako v bavlnce, ale jakmile vylezete ven, musíte byt hodně silní, abyste vydrželi nápor konkurence a nenechali se zviklat okolím.

Jsi tanečnice z povolání, ale co děláš, když netančíš?
Tak většinou se zamknu do svého světa a poslouchám hudbu, kterou miluji a která je nesdílnou součástí mého života. A jako další je pro mne důležité poznávat lidi a udržovat kontakt s nimi.

Zuzana Smugalová

 

Nahoru

17.6.2008

Rozhovor s Andreou Lamešovou

interpretkou Knihovny a letošní nominovanou na Cenu za interpretaci:

Jaká je historie tvé spolupráce s Lenkou Bartůňkovou?
S Lenkou jsem se setkala v projektu Chiary Chirolomini Zero Orizzontale před dvěma lety a obě jsme tušily, že to nebude poslední pracovní setkání. Když Lenka začala tvořit Knihovnu, oslovila mě. Bohužel jsem byla zaměstnána jiným projektem a čekala mě cesta do zahraničí. Podruhé – letos v září – jsem nabídku přijala.

Na choreografii Knihovna jsi tedy nepracovala od jejích začátků. Jaký je tvůj vztah k tomuto dílu?
Vstoupila jsem do projektu, který Lenka vnímala jako rozpracovaný, chtěla jej rozvinout a dokončit. Měla jasnou představu charakteru pohybu, struktury choreografie i světelného designu. Pohybově vycházela sice z první verze, ale respektovala odlišnost našich tělesných dispozic, byla otevřena přijmout i naše nápady či návrhy. Byla to sice krátká, ale velmi příjemná tvorba.

Čteš ráda?
Čtu moc ráda už od dětství... jen druh literatury, po níž sahám, se trochu proměnil. Karafiáta vystřídal časem Coetzee, Eco, Merleau-Ponthy, představitelé francouzské školy Annales atd.

Nominace na Cenu za interpretaci je pro tanečnici jistě velkým oceněním. Čtyři choreografie během této sezóny je pro tanečnici dnes docela nezvyklé. Můžeš zhodnotit svůj uplynulý rok a třeba i to, co tě čeká?
Nominace za interpretaci mě mile překvapila a velmi si jí vážím. Vnímám ji i jako ocenění práce choreografů, s nimiž jsem letos měla příležitost spolupracovat (s Michalem Záhorou, Mirkou Eliášovou, Lenkou Vágnerovou, Lenkou Bartůňkovou). Choreografie jsou velmi rozdílné, stejně jako odlišná byla jejich tvorba. Liší se samozřejmě nejen tématem, ale především kvalitou pohybového slovníku, v energiích, vyžadují i specifickou interpretační polohu atd., což bylo a stále je pro mě náročné, přesto však je to cenná výzva. Z jiného úhlu pohledu to bylo poznání a seznámení se s příjemnými lidmi, kterých si vážím.  Práci na těchto projektech vystřídala koncem ledna zajímavá studijně-pracovní tříměsíční stáž v Belgii. V nejbližší době mě čekají velké a krásné změny v osobním životě.

Český tanec se stále více a více prosazuje (nejen zde na TANCI PRAHA), dokázala bys specifikovat ze svého pohledu jeho kvality i to, co mu chybí?
Vystihnout kvalitu či esenci českého tance je obtížné, chybí mi nutný časový i osobní odstup. Co však silně postrádám v současném tanci v Čechách, je VÍCE mužského elementu, a to na všech jeho úrovních (pedagogické, choreografické, i ve funkcích mající rozhodující pravomoci atd.). Je ho velmi málo, přitom jinakost  ve vnímání a vidění světa muži, v jejich přístupu k věcem, způsobu přemýšlení by byla určitě tolik obohacující a prospěšná. Zdravě by vyvažovala stávající feminizované prostředí.

Zuzana Smugalová

 

Nahoru

16.6.2008

Rozhovor s Lotte Nouwkens

interpretkou choreografie Knihovna

Jaká je historie tvé spolupráce s Lenkou Bartůňkovou?
S Lenkou, která je má kamarádka, jsem před Knihovnou nikdy nespolupracovala. Na podzim roku 2006 mě jednou večer volala, jestli nemám čas, že má nápad na duet. Já jsem v tu chvíli právě zase bydlela tady v Praze. Během osmi dnů jsme pak sestavily první verzi představení, pod názvem „Zvuky v knihovně“, a premiéra proběhla v Duncan Centru v rámci festivalu Cena Jarmily Jeřábkové 2006. Minulé léto jsme to pak rozpracovaly dále s  Andreou Lamešovou, která je nyní tou druhou tanečnicí místo Lenky.

Na choreografii Knihovna jsi pracovala od jejích začátků. Jaký je tvůj
vztah k tomuto dílu?
Jak jsem se již zmínila, první verzi jsme tvořily ve velmi krátké době. Lenka měla hudbu a několik nápadů, a když jsme začaly pracovat, navzájem jsme se inspirovaly. Lenka ráda pracuje s improvizací a dává hodně prostoru svým tanečníkům, ale koneckonců velmi dobře ví, co chce a co nechce. Má dobré oko a umí činit správná rozhodnutí, který materiál vyhodit a který rozpracovat. "Pod dohledem" Lenky jsem do Knihovny tedy mohla dát spoustu "svého" a mám tu choreografii velmi ráda.
Jediné, co mě mrzí, je to, že jsme byly časově a finančně tak omezené. Knihovna má potenciál na mnohem delší představení a máme spoustu nápadů, jak Knihovnu ještě dále rozpracovat. Bohužel nám okolnosti zabránily tyto nápady uskutečnit.

Čteš ráda?
Ano, velmi ráda a hodně. Když mě ale kniha neupoutá, tak ji nedočtu. Často čtu 2, 3, 4 knihy v stejnou dobu, podle nálady. Na nočním stolku jich mám vždy celou hromadu. Do knihovny chodím každý týden nebo vícekrát za týden. Peníze utratím hlavně za slovníky (různorodé), kterých nikdy nemůžu mít dost. Jazyk mě velmi fascinuje a stále se chci naučit a dozvědět víc.

Kde momentálně působíš a co děláš?
Momentálně bydlím doma v Antverpách, Belgie, kde jsem právě teď vystudovala magisterský obor překladatelství. Už dva roky pracuji jako (soudní) překladatelka, překládám hlavně z češtiny, ale i ze slovenštiny a z angličtiny.

Český tanec se stále více a více prosazuje (nejen zde na TANCI PRAHA), dokázala bys specifikovat ze svého pohledu jeho kvality i to, co mu chybí?
Potkala jsem se s českým tancem poprvé v roce 2000 a pak v 2002 na Fontys festivalu v nizozemském Tilburgu, kde vystoupili studenti z Duncan Centre (Marta Trpišovská, Michal Vodenka, Michal Záhora aj.). Jejich práce byla pro mě něco nového, byla jiná, než jsem doposud znala, a hodně mě lákala. Je to vlastně díky nim, že jsem v září 2002 přijela na rok do Prahy. Nerada zevšeobecňuji, ale mám pocit, že český tanec vychází více z myšlenky než z formy, a pro mě je v tanci stále důležitější obsah. Podle mě je český tanec upřímný. Tím myslím, že mám pocit, že lidé tady tvoří protože chtějí něco říct, protože mají nápad, který chtějí uskutečnit. Možná že se mýlím, ale mám pocit že to, jestli výsledek je „nový“ a „originální“, je až na druhém místě. Čeští tanečníci se podle mě nechtějí chlubit nebo odlišit se od jiných lidí tím, že udělají něco, co ještě nebylo uděláno.
Možná je to tím, že český tanec je opravdu český (o belgickém tanci se dá těžko říct, že je „belgický“, když velká většina tanečníků pochází odněkud jinud), a možná taky tím, že současný tanec je tady relativně mladý a taneční svět dost malý. Český tanec se nemusí nikomu prokázat, nemusí splňovat žádná světová očekávání, a tím má svobodu se v klidu vyvinout a hledat svůj vlastní (upřímný) hlas. To, co tady chybí, jsou, myslím, především prostředky. Když profesionální tanečník musí dělat různé projekty najednou nebo ještě jinou práci vedle tance, aby se vydělával na živobytí, tak je jasné, že těžko dosáhne stejné „úrovně“ jako tanečník, který se živí jedním projektem a může se soustředit jen a jen na tanec. Ale na druhou stranu ten první umí makat a bojovat, a být kreativní s prostředky, které má, což podle mého názoru je velmi důležité. Aneb rozmazlené dítě nebude dobrým umělcem.

Tanec Praha má za sebou už více jak polovinu programu. Co tě z něj zaujalo, nebo se ještě na něco těšíš?
Bohužel jsem ještě žádné představení nestihla. Ve středu jsem v Belgii složila poslední magisterskou zkoušku a přijela jsem do Prahy ve čtvrtek večer. Představení, která tento týden ještě hrají, chci určitě vidět. Jsem hlavně zvědavá na Wu Chun-Hsien & Christel Guillebeaud.

Zuzana Smugalová

 

Nahoru

14.6.2008

Rozhovor s Lenkou Ottovou

Přinášíme rozhovor s Lenkou Ottovou, uměleckou vedoucí skupiny DOT504 a majitelkou největšího pražského tanečního studia Dance Perfect. DOT504 vystupuje na Tanci Praha s představeními Holdin‘ Fast v Praze a v Brně, a s Proposition v Českém Krumlově.

Soubor DOT504 právě uzavírá druhou sezónu svého působení; jaká byla tato sezóna?
Ano, soubor funguje již druhou sezónu a ta byla velmi náročná. Myslím, že jsme si upřímně řečeno vzali velké sousto a  premiér vytvořili až přespříliš, což bych do budoucna už nikdy neudělala. Na podzim jsme měli premiéru Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney Holdin‘ Fast, potom se hned začala nastudovávat další kreace Lenky Vágnerové a Tomáše Volkmera, takže na konci ledna jsme měli další dvě premiéry, což ještě bylo posunuté kvůli úrazu Lenky Vágnerové. Pak byla chvilku pauzička a začal se vytvářet projekt Hidden Landscape s Thomasem Steyaertem (tanečníkem od Wima Vandekeybuse). Premiéra byla původně plánovaná na březen, ale díky předchozímu zpoždění se posunula až na konec dubna. Myslím si, že to byl velmi nešťastný termín, protože ideální premiéra je buď na podzim nebo těsně po Vánocích. Tam je potom možnost  představení hrát dále, je spousta menších festivalů, vidí tě víc lidí atd. To se nám povedlo s Holdin‘ Fast, které se velmi líbilo a my jsme měli opravdu hodně repríz! U Thomase Steyaerta jsme mohli odehrát jen dvě reprízy a sezona je pryč. Trochu mě to mrzí, protože si myslím, že Thomasova choreografie je opravdu povedená a úplně jiná než Holdin‘ Fast. Teď máme trochu strach, aby se nám kreace nerozpadla, když se teď nebude hrát, a tak se snažíme alespoň repetovat a zkoušet, aby ta věc zůstala v povědomí a na reportoáru.
Celá sezóna byla náročná jak pro tanečníky, produkci, tak i finančně. Velkou částkou jsem musela doplácet ze studia, protože na takovýto počet premiér by finance z grantu absolutně nestačily. Na jednotlivé projekty jsme peníze nezískali, dostali jsme finanční prostředky pouze na činnost souboru.

Jaký počet premiér by tedy byl optimální?
Když DOT504 vznikl, bylo nutné vytvořit  určitý repertoár, abychom se měli čím prezentovat. V současné době je repertoár dostačující, můžeme ho uplatnit, takže na novou sezonu plánuji pouze jednu premiéru. Ale opravdu velkou a stěžejní. Navazujeme opět na spolupráci s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou. Práce s nimi byla velmi příjemná, a to jak z hlediska komunikace, tak i konečného výsledku. Začínáme zkoušet 1. září. Pracovní název projektu je "Yellow Rabbit". Bude se vytvářet na dvě etapy, první etapa září-říjen, a druhá  po Vánocích, takže premiéra by měla být koncem února. Choreografie by měla být ve velkém obsazení, to znamená šest tanečníků a jeden herec. Tak jsem si to odjakživa představovala, jelikož si myslím, že projekty s větším množstvím tanečníků zde chybí. Komorních věcí tu máme poměrně dost, ale vím, že je to otázka financí! Bohužel!

Na jaké tanečníky se v nové premiéře můžeme těšit?
Snažila jsem se a bylo to zároveň i Jozefovo přání, aby obsazení zůstalo co nejvíce stejné jako u Holdin‘ Fast. Je to ale složité, jelikož od nové sezóny končí Petr Opavský, bude spolupracovat pouze na reprízách. Pro Dana Račka je první etapa zkoušení komplikovaná, nemůže být na všech zkouškách, což Jozef s Lindou vyžadují. Je to naprosto pochopitelné! Takže zatím zbývá Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Míša Ottová a Helena Arenbergerová. Dále jsem přizvala ke spolupráci Jaro Ondruše, který již účinkoval u Thomase Steyaerta. Jaro je mladý tanečník, ale s obrovským talentem, udělal na sobě velký kus práce a mohl by se stát stálým tanečníkem DOTu. V projektu bude také slovenský herec Csongor Kassai, kterého české publikum zná třeba z filmu Musíme si pomáhat. Znají se s Jozefem dlouho, studovali spolu na VŠMU. Takže teď máme 5 tanečníků, jednoho herce a posledního tanečníka Jozef ještě hledá.

Holdin‘ Fast bylo nominováno na Cenu SAZKY; čím podle tebe tato choreografie mohla zaujmout porotu?
Z mého hlediska si myslím, že velké plus Holdin‘ Fast je to, že choreografie je otevřená opravdu širokému publiku, od odborného publika až k vyloženě laické veřejnosti. Není to úzce specifikované představení (na rozdíl třeba od Hidden Landscape). Kdo se chce seznámit se současným tancem, tak skrze tuto choreografii má dle mého názoru jedinečnou možnost. Není tolik náročná na uchopení, je navíc vtipná, což si myslím je velké umění. To je tedy moje hledisko; těžko říci, k čemu přihlížela porota.

Tato choreografie je váš nejreprízovanější kus, a navíc s ní v srpnu jedete na Fringe Festival do Edinburghu, kde se bude hrát každý den. To bude zřejmě náročné…
No bude to dost šílené… Těch představení je tam 21, hraje se dennodenně kromě dvou pondělků. Není to ale jen hraní – ve volném čase je nutné, aby se tanečníci podíleli na propagaci. Na ulici se musí rozdávat letáky, vylepovat plakáty, uskutečňují se performance na otevřených scénách na ulicích. Na festivalu si platíme naprosto vše od divadla, ubytování přes propagaci atd. Bez přispění dalších subjektů, jako Ministerstva kultury nebo Českého centra v Londýně, bychom to finančně nezvládli. Přístup do divadla pro nás všechny je půl hodiny před představením a do půlhodiny po představení se divadlo musí opustit, aby tam měl možnost přijít další soubor. Takže vše se teď řeší na dálku, světla by tam měla být už připravena. Pouze před prvním představením máme rychlý dopolední set-up a zkoušku a to je vše! Každý den hrajeme od 13h, po skončení se musí vše rychle zlikvidovat, uklidit scéna, což pro nás nebude zase tak jednoduché, jelikož v představení používáme v hojné míře konfety. Navíc hned po Fringe Festivalu jedeme ještě do Düsseldorfu na Tanzmesse (také s Holdin‘ Fast) a hned poté se už rozbíhají zkoušky nového projektu, na kterém se podílejí  z větší části ti samí lidé. Takže si všichni držíme palce, aby nedošlo k nějakému úrazu.
Trochu jsem se rozmýšlela, zda Fringe absolvovat, ale na druhou stranu to bude určitě dobrá zkušenost a možnost dalších kontaktů, jelikož na festivalu je přítomno velké množství novinářů a promotérů.

Jakým způsobem se dá zvládat práce pro company a práce v tanečním studiu Dance Perfect?
Je to momentálně dost komplikované. Ještě do té doby, než se Míša Ottová rozhodla vydat na dráhu tanečnice a pracovala jako produkční v  DOTu, to ještě šlo, to byly takové ty začátky působení skupiny. Tuto sezónu jsem převzala veškerou produkční práci já, společně s kolegyněmi z kanceláře. Ale ani tato situace není ideální, jelikož nemohu věnovat studiu tolik péče, kolik by si zasluhovalo. Tato sezona byla velmi vyčerpávající. Přirovnala bych ji k těm, kdy studio vznikalo a bylo třeba mnohem více úsilí. Se souborem teď hrajeme již hodně mimo Prahu i republiku, takže zařizování a organizování jednotlivých cest není vůbec jednoduché. Studiu se tedy letos nedostávalo až takové péče, což v dalších sezonách již není možné, jelikož celý soubor je na studiu finančně závislý. Od září nastupuje jako nová produkční DOTu Lucie Mírková, takže doufám, že budu moci věnovat studiu zaslouženou péči!

Kristina Durczaková

 

Nahoru

11.6.2008

Rozhovor s Jarem Viňarským o spolupráci s Karine Ponties

Přinášíme krátký rozhovor se slovenským tanečníkem a choreografem Jarem Viňarským, který je jedním ze dvou účinkujících v představení HOLEULONE belgické choreografky Karine Ponties.

Kdy a jak vznikla vaše spolupráce s Karine Ponties?

Cesta ke spolupráci s Karine byla dlouhá, ale neplánovaná. Karine jsem poprvé potkal kolem roku 1998 v Bratislavě na Mezinárodním festivalu současného tance, kde tehdy hrála své řekněme kultovní sólo DAME DE  PIC. Ja jsem jí dělal půl dne servis v divadle. To sólo jsem si pak pamatoval ještě hodně dlouho. Hluboce na mně zapůsobilo a snad jsem si někde v podvědomí přál se s ní někdy potkat ve spolupráci. Léta ubíhala a jsme v roce 2003, když byla Karine pozvána vytvořit druhou část večera pro českou účast na projektu TRANS DANSE EUROPE. Výsledkem bylo, že jsem se dostavil na konkurz (pořád v paměti předchozí zážitek). Šel jsem tam s jasným záměrem, přál jsem si projít. Prošel jsem a vzniklo představení MI NON SABIR. V procesu tvorby na tomhle představení mi pak Karine dala nabídku k další spolupráci, právě na představení HOLEULONE, které už v té době vznikalo. Nabídku jsem přijal, protože už práce na kvartetu (Mi non sabir) pro mě byla moc příjemná a přínosná. V první řadě jsme si s Karine sedli, jak lidsky, tak profesně a já jsem tušil, že můžu získat ještě víc. Nezklamal jsem se a v současnosti už spolu děláme na nové věci.
 
Spolupracujete již delší dobu, je možné vidět nějaký vývoj té spolupráce?
Snad v tom, že jsem zcela sžitý s jejím tvořivým světem. Vím, co mě pokaždé čeká a nemine :-). Jsem napojen, což ale neznamená, že to není pořád těžká práce. Karine totiž nedělá kompromisy a je to velká detailistka. Nespokojí se jen tak s něčím. Přestože je to práce náročná, moc vás naučí a požene vás hodně kupředu. Nakonec vím, co čím sleduje, kam to má vést a proč. A i když někdy vybuchuju, tak jí na sto procent věřím. Taky vím, že Karine ví, jak cítím, jak přesně na mě, jak mě vést, motivovat. Pozná přesně ten moment, kdy jí dám to, co chce, potřebuje, a to je většinou, když už já mám pocit, že nemám kam jít a co dát. Když nastane pak ten zlom a ona řekne: "To poslední, co jsi teď dělal, to je něco, to je použitelný materiál...", když zuřím a jsem zcela hotovej, tak na druhé straně jsem moc rád a hlavně je skvělej pocit, že pořád je kam se hnout. Nejenom v práci.
 
Jak byste charakterizoval styl práce Karine Ponties?
Karine a její styl je "nevíme kam a jak". Zní to možná divně, ale myslím si, že pro Karine, i když má v hlavě jistou myšlenkou, nebo lépe řečeno fascinaci, která ji drží, je pro ni důležité začít tvořit z ničeho, ze svobody. Nenechat se spoutat představami, technikami a dokonce i vlastním navyklým způsobem tvoření. Vždy jde o nové dobrodružství, nové okolnosti, každý z týmu je ve svých životních okolnostech atd. To vše Karine neobchází, ale právě naopak vše je použitelné. Hodně využívá únavu tanečníků, hraniční moment, o kterém jsem mluvil v předchozí otázce. Nechává nás zcela volné, abychom se "pořádně vyřádili". Neposuzuje, sama se nechává unášet ze začátku volním proudem a pozorně poslouchá, kouká, hledá, zjišťuje, co jak kdo kde s kým zafunguje. A konečně její velikou kvalitou, kterou je hodně požehnaná, je to, že má zcela plně funkční intuici pro uměleckou tvorbu, myslím tím, jak cítí a vnímá prostor, čas na jevišti, individuální kvality lidí, se kterými pracuje, a jak to všechno pro mě ještě stále úžasným způsobem dokáže skládat do celku.
Ona si je ale taky vědoma toho, že velmi potřebuje kvalitní lidi kolem sebe, kteří se na ni můžou naladit. Nikdy po představeních nepoukazuje na sebe. Má v sobě velkou dávku pokory jako choreografka. Jen takový detail – původně mělo být HOLEULONE duetem Karine a Erica Domeneghettyho. Pak jsem přišel já a s Ericem jsme si tak porozuměli, že si dodnes pamatuju, jak v jedné chvíli Karine ustoupila z jeviště (jak jsme improvizovali všichni tři) a prohlásila něco ve smyslu: "Kluci, vy mě nepotřebujete, vystačíte si sami. Já tam nemám co dělat." Tohle gesto mě dostalo. Ani kapička smutku nebo hněvu nebo zklamání. Prostě tím, jak je citlivá, poznala, že to má být jinak, a pro představení to tak bude jenom dobře.

Jaké je představení Holeulone, v čem pro vás tkví jeho podstata, co přináší divákovi?
Hoeulone je pro mě jednak jednou z mnoha ukázek toho, že Karine dělá plně divadelní představení. Já bych ani neřekl, že jde o taneční představení v pravém slova smyslu. Popřel bych tím další stejně důležité složky, které vyprávějí svou část příběhu a jsou důležité v té samé míře jako pohyb - ten je velmi fyzický, což podporuje i osobitá scénografie Wilfrida Rocha. Pak je tu i projektovaná animace Thierry Van Hasselta, světelný design Florence Richarda. Žádná z těchto složek nefunguje samostatně. V tom tkví nejenom podstata tohoto představení, ale také vůbec celé tvorby Karine Ponties.
Užijí si ho především diváci se smyslem pro estetiku (estetickou v mnoha směrech), ti, kteří mají rádi pohyb, divadlo, animaci. Je tam vše, ale není to miš-maš. Nakonec je tohle představení ale hodně postaveno na nás hráčích :-). Já musím říct to, co pořád k tomuhle představení říkam, a sice, že Eric je zatím tím nejlepším tanečním partnerem, se kterým jsem se potkal. To je symbióza, která se ani nedá takhle sdělit. Ten vztah je pro mě hodně důležitý, není mezi námi nic, co bychom spolu v procesu tvorby nezkusili, a co se týče samotného hraní, je to vstupovat na jeviště s někým, komu plně důvěřujete (což je pro značná rizika v HOLEULONE dost důležité), a s ním vstupuju do opakování-neopakování příběhu moc rád.

Kristina Durczaková

 

Nahoru

11.6.2008

Anketa - pokračování

Mirka Eliášová, nominace za choreografii Zrcadlení:

1. Co je charakteristické pro vaši tvorbu?
Asi určitá poetika, zajímaví interpreti. To, co je pro mě nejdůležitější, je samotný proces vzniku choreografie, který nekončí premiérou, cesta, kterou urazíme od původního nápadu až na jeviště.

2. Čím si myslíte, že jste zaujala porotu?
Tancem? (doufám)

3. Kdo podle vás dostane Cenu SAZKY (v obou kategoriích)?
Nevím, nejspíš DOT 504 a Helena Arenbergerová.

4. Co byste popřála Tanci Praha k 20. narozeninám?
Dalších dvacet let fungování, přízeň diváků a štědré sponzory.

 

Nahoru

10.6.2008

Minirozhovor s Lenkou Bartůňkovou

po udělení Ceny SAZKY

Jaké jsou pocity?
Samozřejmě jsem moc šťastná. Jednak kvůli ocenění práce, jednak budu moci pracovat na novém díle bez finančního omezení. Například nebudu limitovaná co do počtu interpretů. Knihovna měla být původně také pro více lidí, ale nebyly prostředky. Já neumím podávat granty, vlastně ani nevím, jak se to dělá, a teď mě těší, že nebudu muset tyhle věci řešit.

Měla jsi za poslední rok hodně různých představení, většinou sól. Myslíš, že Knihovna je opravdu tou nejlepší?
Nevím, neberu to tak, které představení je lepší. Každé je jiná a každé pro mě znamená něco jiného. Záleží na publiku, můj repertoár je hodně různý.

Jaká je tvoje současnost?
Dost náročná. Například pozítří (11. 6. pozn. redakce) mám ve Španělsku, kde nyní žiji, premiéru nové choreografie. Uvádím nové sólo. Jmenuje se Indetita a je velmi osobní. V Praze to budu hrát v září týden po dalším projektu, který připravuji s Dorou Hoštovou.

A dál, co podnikneš s Cenou SAZKY?
Nevím, právě po těch podzimních představeních tu chci už zůstat a chci se porozhlédnout. Chci pracovat konečně s více tanečníky, jak už jsem říkala, a chci si je najít sama. Takže se uvidí.

Zuzana Smugalová

 

Nahoru

9.6.2008

Rozhovor s Rami Be’erem

choreografem skupiny Kibbutz Contemporary Dance Company

Byli jste v České republice v roce 1992 a v roce 2001, nyní vás tu máme po dalších 7 letech. Jak se změnila tvář vaší skupiny za tu dobu, co vás měli Češi možnost vidět v Praze poprvé?
Když jsme tady byli poprvé, tak jsme byli repertoárový soubor, který hrál choreografie různých světových autorů, v Praze jsme měli večer složený z více choreografií různých autorů. Ale posledních 12 let se soustředíme především na moje choreografie. V roce 2001 to bylo představení Aide memoir, a teď se sem vracíme s Ekodoom (2006). Jsou to celovečerní programy bez přestávky. Zítra jedeme do Bratislavy s jiným programem, který se jmenuje Kef Kafim (2006), v překladu něco jako radost, svoboda z pohybu, je to víc pohybové, zatímco Ekodoom je totální koncept, svět, který vytvářím na jevišti, souhra pohybu, světel, scény, všeho je podřízeno jedné myšlence, všechno si dělám sám. Pro mě je hlavní myšlenkou dát divákovi možnost propojit sám sebe s představením, s vlastními asociacemi, vlastníma očima – není důležité, aby pochopil, co jsem tím myslel já, ale mou snahou je ponechat velký úhel možných interpretací, aby se divák soustředil sám na sebe, spíš, než aby byl zaneprázdněn snahou pochopit, co zamýšlel tvůrce. Samozřejmě, že vím, co chci sdělit, ale důležitější je to, co si odnese divák.

Proč jste pro Bratislavu vybral jiný program?
Ekodoom je technicky příliš komplikovaný, takže jsou to jednak technické limity, ale také proto, že jiné představení zase ukáže naši skupinu v jiném světle, je to také celovečerní představení, ale je to více o možnostech pohybu a těla...

Izraelský současný tanec je teď v Evropě pojmem, čím si to vysvětlujete?
T
o nedokážu přesně říct, samozřejmě je to velká jedinečnost a osobitost tvůrců a samozřejmě za to může i prostředí, ve kterém žijeme: napětí, které zažíváte jako každodenní realitu... Nevím, kam přesně položit prst a říct: tohle. Ale je pravda, že zázemí současného tance v Izraeli je opravdu silné...

Předloni tu byla jiná izraelská skupina, Batsheva Dance Company, jaký je vztah mezi těmito dvěma skupinami? Jaký je mezi nimi rozdíl?
No rozdíl je v tom, co jsem už říkal, že já sám přináším na jeviště totální obraz, realizuju své představy včetně kostýmů, scény atd., je to všechno moje vize... Krásné na umění je právě to, že každý umělec pracuje jinak a chce vyjádřit něco jiného, a je krásné vidět, že na celém světě je možnost vyjádřit se tancem, což může být všude přijímáno. Co může pomoci člověku otevřít oči a otevřít nové možnosti vidění...

Izrael ale není tak velká země a určitě nemá tolik tanečních diváků... Necítíte konkurenci?
Samozřejmě, že tu je konkurence, nemůžu říct, že ne, ale myslím, že je pozitivní, je to realita života, v dobrém slova smyslu.

Takže vás nějak žene dopředu?
Myslím, že síla, která mě žene tvořit, vzniká z potřeby, potřeby vyjádřit se. Já se snažím vytvořit nový svět pro diváka. Jakmile se v divadle zhasne, chytnu diváka za ruku a vedu jej chvilku s sebou, pak jej ale nechám, aby si našel, co hledá, a vnímal sám, co a jak chce.

Co publikum? Liší se nějak v různých zemích, doma a v zahraničí?
Tanec je mezinárodní forma komunikace a má možnost vytvořit most mezi kulturami, mezi jazyky. Není to jazyk faktů či slov, je to mezislovní komunikace skrz atmosféru, citlivost. A já věřím tomu, že pomocí tance můžeme vytvořit dialog beze slov, který může vytvořit silnou komunikaci, a z mé zkušenosti toto představení ji vytváří, vidím na celém světě reakce lidí, jak je to dojalo, a ty reakce jsou všude stejné.

Jak byste charakterizoval sám sebe jako choreografa?
Myslím, že se snažím najít úplnou svobodu těla, svobodu vyjádření. Tanečníci jsou různí, nesnažím se hledat stejné typy, ale dobré tanečníky, kteří mají silnou techniku, ale nejen to, hlavně silnou osobnost. Hledám bod, který mě nějakým způsobem s tanečníkem propojí. Je to jako když máte malířskou paletu – můžete si vybírat různé barvy a s těmi malovat, choreografie není jednotvárná. Musí být velmi muzikální, protože moje tvorba je velmi muzikální, když slyším hudbu, vidím obrazy, vize, je to pro mě velká inspirace, proto potřebuju tanečníky s hudebním citem... Dál v procesu své tvorby používám hodně improvizace, takže potřebuju, aby tanečníci byli hodně sdílní, abych je mohl použít.

Kde hledáte takové tanečníky?
Mám dvě skupiny, přípravku a stálý soubor, ten má 17 členů, přípravka 13. Do přípravky dělám konkurz každý rok, asi 100 lidí... je to mezinárodně otevřené, máme tanečníky ze zahraničí, zatím nikoho z Čech, ale doufám, že se třeba někdo objeví...

A kdy jsou tyto konkurzy? Mohou se čeští tanečníci přihlásit?
Určitě, konkurzy bývají okolo dubna, nejlepší je být v kontaktu přes email, a taky dělám konkurzy během turné v Evropě. Tanečníci jsou u mě na plný úvazek, mají stálý plat, s oběma skupinami máme až 250 představení za rok.

Jaké to je být v Izraeli choreografem? Jak se na vás lidé dívají jako na choreografa?
Já nevím, já se jich neptám a je mi to jedno. Samozřejmě je to boj, a co se týká finanční situace, většina rozpočtu jde v Izraeli na obranu, takže tanec je opravdu na poslední příčce, ale když bojujete, jde to. Tanec je pro mě spojen s mou existencí, já jsem si vybral tento způsob života a vybírám si ho, je to sice zároveň boj, ale je to můj život a líbí se mi to.

Jaké máte plány do budoucnosti?
Pracujeme teď na nové premiéře, odsud letíme do Finska na Kuopiu festival a potom se vrátíme domů a máme premiéru, potom na turné d USA a Kanady... pak prázdniny a začíná další sezóna...

Jaké to je žít takto na cestách: hotely, vlaky, letadla...
Není to pro mě jednoduché, protože mám dvě děti a ženu v Izraeli. Někdy je beru s sebou, ale není to snadné. Ale takhle to prostě je, není na vybranou.

Co děti? Budou z nich tanečníci? Jak jsou staré?
Dceři je 14 a klukovi 11. Oba dva mají hodně rádi hudbu i tanec, ale já je do ničeho netlačím, je na nich, co budou chtít dělat, a ne na mě, co já jim řeknu. Oba mají talent a je na nich, jakou cestou se vydají.

Máte něco, co byste chtěl ještě říct českým tanečníkům?
Věřím, že tanec má sílu udělat pohyb živým a má sílu nechat nás vyjádřit, vyléčit nás, nejen v rámci profese, jako profesionály tanečníky, ale i jako lidské bytosti. Věřím, že má možnost vytvořit pro nás lepší místo k žití, skromné poslání, se kterým můžeme žít.

Lucie Burešová

Foto © Gadi Dagon

Nahoru

6.6.2008

Anketa s nominovanými na Cenu SAZKY

Honza Malik, nominace na Cenu za interpretaci:

1. Jak vidíte svou taneční budoucnost?
Těším se na ni...

2. Kdo podle vás získá Cenu SAZKY?
Odpověď nechám s dovolením nevyslovenou.

3. Co byste popřál Tanci Praha k 20. narozeninám?
Respekt u nás, dobrou pověst za hranicemi naší země a plná hlediště a rozjařené diváky.

 

Lea Čapková, nominace za choreografii Hechizada de Luxe:  

1. Čím si myslíte, že jste zaujala porotu?
Myslím, že mé sólo zaujalo nečekaným, překvapivým dramaturgickým nápadem a neobvyklým humorem.

2. Kdo podle vás získá Cenu SAZKY?
Tento rok je pro mě úroveň choreografií velmi vyrovnaná. Myslím, že bude náročné vybrat jasného vítěze. Žádná z choreografií mě nezaujala tak, že bych ji vybrala na cenu Sazky. Interpret - Helena Arenbergerová.

3. Co byste popřála Tanci Praha k 20. narozeninám?
Festivalu bych popřála, aby se tato absurdní situace, ve které se ocitl nejen on, už nikdy neopakovala.

 

Lenka Bartůňková, nominace za choreografii Knihovna:

1. Co je charakteristické pro vaši tvorbu?
Charakteristiku své tvorby bych popsala v minimalismu zaměřeném na
detail a smysl pohybu. Dalším důležitým faktorem, o kterém bych se chtěla zmínit, jelikož se velmi často objevuje v mé práci, je propojení improvizace s daným pohybovým materiálem. Improvizace je pro mne důležitým prvkem, který dává interpretovi možnost reagovat na publikum a kde tanečník může nechat
volný průtok svých emocí a instinktů v daný moment.

2. Čím si myslíte, že jste zaujala porotu?
Domnívám se, že porotu "Knihovna" zaujala pro jednoduchost struktury,
která s propojením komplikované hudby a neobvyklým, jasně propracovaným
pohybovým materiálem vytváří jasný celek.

3. Kdo podle vás dostane Cenu SAZKY?
J. Fruček

4. Co byste popřála Tanci Praha k 20. narozeninám?
Tanci Praha bych z celého srdce přála, aby nadále úspěšně pokračoval ve
své činnosti a aby v budoucnosti mohl rozšířit svůj program o další
světoznámé i české taneční skupiny.

 

Helena Arenbergerová, nominace na Cenu za interpretaci:

1. Kdo si myslíte, že dostane Cenu SAZKY?
Nechám se překvapit.

2. Jak vidíte svou taneční budoucnost?
Různě, podle psychického, fyzického stavu a vnějších okolností.

3. Co byste popřála Tanci Praha k 20. narozeninám?
Vydržet i přes nepřízeň nekulturní politické garnitury. 

 

Nahoru

4.6.2008

Rozhovor se španělskou taneční skupinou Arrieritos

Jeden za všechny – všichni za jednoho! To je zřejmě heslo španělského souboru Arrieritos, který na Tanci Praha vystupuje s představením Todos los gatos son pardos (Potmě jsou všechny kočky černé). Tanečnice a tanečníci, kteří skupinu tvoří, nám odpověděli na několik otázek, a to jako jeden muž.



O čem je představení, které tu uvádíte, Todos los gatos son pardos?
Jeho tématem je noc, díváme se na ni z šesti různých úhlů pohledu. Jako na chvíli, kdy jdou děti spát, kdy jdete s přáteli do společnosti, chvíli osamění atd.

Jak dlouho se věnujete choreografii?
Pracujeme spolu už jedenáct let a celou dobu tvoříme choreografie dohromady.

Tradiční flamengo a současný tanec – proč takové spojení?
Myslíme si, že flamengo je stále živý druh tance. Využíváme je spolu s jazykem současného tance pro myšlenky, které chceme sdělit.

Kolik tanečnic tvoří celý soubor, kdy vznikl?
Náš soubor tvoří šest choreografek/ů-tanečnic/íků, v tomto představení tančí nás šest, ale v některých jiných je nás až čtrnáct. Naše skupina vznikla v roce 1996, kdy jsme dostali od jednoho alternativního divadla v Madridu možnost vytvořit společnou choreografii. Měli jsme velký úspěch, tak se z nás stal soubor.

Choreografie nebo tanec – co je pro vás důležitější?
V tuhle chvíli si opravdu nedokážeme vybrat.

Tančíte ve svých choreografiích – není to někdy na překážku, nepotřebujete větší odstup?
Naše práce jsou hodně osobní, ale dovedeme si odstup udržet.

Má při tvorbě choreografie někdo hlavní slovo?
V Arrieritos jsou všichni zároveň choreografy, je to vždy kolektivní práce, neustále probíráme naše hlediska.

Máte za sebou studium tance, školy? Co třeba balet?
Jako všichni tanečníci jsme navštěvovaly různé kurzy, balet nevyjímaje.

Jak je to obecně se současným tancem ve Španělsku? U nás je zatím stále nejznámější Nacho Duato...
Je velmi populární, stále získává další a další publikum. Ve Španělsku existuje mnoho souborů, které vytvářejí zajímavou produkci na poli současného tance.

A co podpora, například ze strany vlády?
To záleží na jednotlivých souborech. Nikdy jí není dost a v porovnání s jinými kulturními odvětvími ve Španělsku není tanec příliš dobře podporován.

Jak se vám tančí před naším publikem?
Jsme moc rádi, že můžeme předvést práci Arrieritos v Česku a vidět reakce publika, současná podoba flamenga se mu líbí. Španělsko se rozvíjí v moderní zemi, takže mezikulturní dialog je hodně důležitý, na budoucnost se určitě můžeme těšit.

Připravila: Lucie Kocourková

 

Nahoru

1.6.2008

Rozhovor s Heidi Aemisegger, režisérkou a choreografkou skupiny Őff Őff production

Diváci vás v Čechách zatím neznají, můžete trochu představit skupinu a říct, jak to všechno začalo?
Őff Őff vznikla společně s jedním představením v roce 1994, kdy jsme se rozhodli přenést tanec ze země na zeď, do vertikální polohy. To bylo naše první představení na festivalu v Berlíně. Potom jsme dělali takový mix divadla, tance a cirkusu, a teprve od roku 1999 jsme začali s velkými show. Dělali jsme site-specific na mostech, nejvyšší byl v Bernu (39m vysoký), a tím jsme prorazili. Hledali jsme, s čím bychom mohli vyrazit na zahraniční turné, a tak vznikl Orbite.

Jak dlouho tedy již Orbite děláte?
To představení, které zítra uvidíte, je staré asi týden. Ale na stejné konstrukci již tančíme 4 roky, takže vlastně průběžně vznikalo 4 roky.

Jak vzniká taková choreografie? Musíte nahoru, nebo máte nějaké „přízemní“ plány, nákresy?
No, samozřejmě je za tím dlouhodobý výzkum, nejen můj, ale všech tanečníků, ten proběhl v roce 2004, kdy jsme strávili 6 týdnů vymýšlením struktury, analyzovali jsme, co by mohlo fungovat, lezli po konstrukci a vymýšleli a natáčeli. Samozřejmě to velmi závisí na tanečnících, pro každého se snažím individuálně přizpůsobit choreografii.

Jak probíhají zkoušky? Také pouze nahoře?
Většinou ano, něco můžeme nacvičit na zemi, ale spíše ne. Měli jsme velkou halu, ale tu nám teď zbourají, takže trénujeme venku. A je to i lepší, představení jsou vždycky venku, takže je dobré si zvykat na reálné podmínky.
Nejtěžší je hrát ve dne, protože v noci nám hodně pomáhají světla, orientujeme se podle reflektorů, které hodně napoví. A i pro diváky, protože ví, na co se mají soustředit, aby věděli, kam se zrovna dívat, protože se toho nahoře děje hodně.

Co bezpečnost? Máte nějaké horolezecké vybavení?
Ano, ale trochu jsme ho zdokonalili – máme tu takové zařízení, které se v případě pádu povytáhne a omezí tím otřes, který by tanečník utrpěl na pánvi. Elasticita je také nastavitelná a přímo na konstrukci jsou lana, na která se tanečník připne.

Už někdy někdo spadl?
Naštěstí ne... uf... kde je tu nějaké dřevo? :-)

Jak to cítí tanečníci? Jak je hledáte?
Je to jako dvojí ostří meče – buď máte strach, a jdete od toho, nebo se vám to líbí, a jdete do toho. Není nic mezi. Samozřejmě někteří tanečníci na konkurzu mají pocit, že to dokážou, a pak teprve zjistíme, že ne, že vlastně nemají na to vběhnout plnou rychlostí do tlamy draka, jak často říkám. Protože musíte být velmi přesní, velmi rychle přemýšlet, vědět přesně, kam klást nohy a ruce.

Nezatočí se vám někdy hlava?
Nahoře ne, ale když slezete dolů, tak ano...  Protože tanečníci musí hodně pracovat s rovnováhou, oni sami uvádí křídla do pohybu, není tam žádný motor, jedno křídlo váží 1,5 tuny, takže po celém dni nahoře potom na pevné zemi se všechno jakoby kývá, asi jako u námořníků :-).

Inspirovalo vás něco? Někdo? Určitě znáte Sankai Džuku, kteří performovali na amerických mrakodrapech...
No vlastně jsem o této skupině neslyšela, dokud nás s nimi nezačali srovnávat. Ale ani o jiných skupinách, nevím o ničem, co by mě opravu vědomě inspirovalo...  prostě jsme jen měli všichni přibližně stejný nápad ve stejnou dobu.

Máte živou hudbu. Nahoře si ale nemůžete dovolit žádnou chybu, není to trochu risk?
No, rytmus je ale pevný, protože máme nahrané vrstvy, do kterých živá hudba hraje, takže se všichni orientujeme podle toho a nemůže se stát, že by třeba hráli pomaleji.

O čem vlastně je Orbite?
Zkoumání něčeho nového, co neznáte, musíte to pochopit, vyzvat na souboj, poprat se s tím, zkoušet stále dokola, prohrávat, ale nevzdát se, a nakonec vyhrát, projít přes překážky a pak si to osvojit. A získat novou zkušenost.

Lucie Burešová

Nahoru

Podívejte se na promo video a nakopněte naší Ročenku!

Taneční kalendář:

<<   >>
diář na celý měsíc
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: