Přesně vyměřený čas Věry Untermüllerové


Čas je zkrátka neúprosný. Příběh Věry Untermüllerové, naděje české choreografie druhé poloviny dvacátého století, toho může být ukázkovým příkladem. Její slibnou kariéru nečekaně ukončila tragická autonehoda na 2. svátek vánoční roku 1967. Vracela se autem se svým kolegou, prvním sólistou plzeňského souboru Milanem Ječmínkem, a jeho manželkou po představení Labutího jezera do Prahy. Pro Ječmínka a Untermüllerovou byla tato jízda osudnou. Jak k nehodě její syn Jiří dodává, jeho matka nemohla sedět na zadním sedadle, protože se jí dělalo nevolno.

Věra Untermüllerová se narodila 23. dubna 1931 v Praze do dobře situované rodiny. Její otec Jaroslav Emil Untermüller byl vrchním velitelem vojsk na Slovensku, kde také potkal svou budoucí manželku Marii Svatavu Pitrovou. Věra začala navštěvovat taneční oddělení na Státní konzervatoři (dnešní Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kde absolvovala v roce 1950. V roce 1955 dokončila studium choreografie na Divadelní fakultě AMU (dnes katedra tance při Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze). Její závěrečnou prací byla Mirandolina podle stejnojmenné hry italského dramatika Carla Goldoniho, kterou vytvořila pro soubor českobudějovického baletu. Zde se také setkala s tamním ředitelem a režisérem divadla Ivanem Glancem, s nímž měla později svého jediného syna. Nikdy se však nevzali. Po konzervatoři tančila v baletní sekci Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého pod vedením Luboše Ogouna. Mezi lety 1952–1954 byla externí pedagožkou na zmíněné konzervatoři a od roku 1956 až do své smrti působila jako choreografka nebo šéfka baletních souborů v různých divadlech v Praze, Liberci, Českých Budějovicích a Plzni. Do jejího portfolia spadaly také taneční výstupy v činoherních a operních inscenacích (například Othello, Zkrocení zlé ženy, Rusalka, Prodaná nevěsta a další) a podílela se na tvorbě choreografií pro československé spartakiády.

Nejvýznamnějším obdobím se stalo její působení v plzeňském baletním souboru trvající od roku 1961 až do její smrti. „Navazovala na režijní a dramatické základy J. Němečka a choreografickou stavbu L. Ogouna obohacenou o nové prvky. Vyrovnala se se ztrátou výrazných sólistů, kteří odešli za předešlými choreografy (J. Němečkem do ND Praha, L. Ogounem do Brna a P. Šmokem do Ústí n. Labem, později za Ogounem a Šmokem do Baletu Praha) a dala příležitost dalším tanečníkům, např. J. Heydukové, J. Hoščálkovi, J. Chábové, A. Chládkové, J. Illekové, I. Ječmínkové, M. Ječmínkovi, J. Kaftanovi, A. Kaftanové, Z. Sudkovi, V. Šedivému, P. Vitingerovi, J. Žaludovi a J. Žlábkové. V Plzni nastudovala Vítr ve vlasech M. Vacka, Kamenný kvítek (1962), Rozkaz/Hirošimu V. Bukového, první provedení Čarodějova učně M. Hlaváče, první provedení Lásky a smrti J. Hanuše, první provedení Capriccia J. Nováka a Spící krasavici P. I. Čajkovského (1963), Romea a Julii (1964), Ptáka Ohniváka I. Stravinského, Maličkosti W. A. Mozarta a Čarodějnou lásku M. de Fally (1966), Istar B. Martinů, Francesku da Rimini P. I. Čajkovského, Rhapsody in blue G. Gershwina a Labutí jezero (1967). Tragická nehoda ukončila její slibnou plzeňskou etapu.“ (Jana Hošková pro web Divadla J. K. Tyla v Plzni)

Syn Jiří měl díky své matce tanec neustále na očích. Brávala ho na premiéry, reprízy i zkoušení, nebo naslouchal schůzím při přípravách nových inscenací. Tanci se věnoval v přípravce Národního divadla pod vedením Olgy Páskové, později se však ze zdravotních důvodů zaměřil na herectví. Matka mu vždy říkávala: „To je balet, tady nesmíš mluvit. To musí být všechno potichu.“

Osudným se jí stal berounský silniční úsek ve směru Plzeň-Praha. Podle jejího syna spěchali na promítání filmu s tanečníkem Miroslavem Kůrou do Prahy. Dodává také, že na stejné silnici, nicméně v opačném směru, se vyboural i Ivan Glanc v roce 1991, který na následky této nehody zemřel. „Ani na tom směru se nedohodli.“

 

Zdroje:

Rozhovor s Jiřím Untermüllerem vedený autorem v roce 2014.

Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.

Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství: Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, 1945–2005. Liberec, KNIHY 555 2005.

Krakešová, Eva. Ve službách Terpsichory: vějíř medailonů českých tanečních umělců. Praha, Thalia 1997.

Profil souboru. In: Balet. Web Divadla J. K. Tyla v Plzni. Dostupné [on-line] na: http://archive.is/oJgy [cit. 22. prosince 2017].

Věra Untermüllerová [heslo]. In: Archiv. Web Jihočeského divadla. Dostupné [on-line] na: http://www.jihoceskedivadlo.cz/archiv/ansambl/610-vera%C2%A0unterm%C3%BCllerova [cit. 22. prosince 2017].

Weimann, Mojmír: Talentu jí osud nadělil hodně, času však příliš málo. In: Tanec, 23. dubna 2016. Dostupné [on-line] na: https://operaplus.cz/talentu-ji-osud-nadelil-hodne-casu-vsak-prilis-malo/?pa=1 [cit. 22. prosince 2017].

 

 

Autor: Josef Bartoš
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: