Příští přísliby – Mladá krev na scénu!

Příští přísliby (Michaela Kadlčíková). Foto: Vojtěch Brtnický.

Michaela Kadlčíková uvedla svůj duet s názvem Dovolím si s dovolením, který vyprávěl příběh lásky. Dva mladí lidé spolu plují na modré obloze světem, který je naprosto idylický. Idyličnost symbolizují videoprojekce, velmi líbivá hudba a partnerský tanec nabitý zvedačkami, točkami, objímáním… Zdá se, že nic nemůže zničit lásku těchto dvou milenců, ale opak je pravdou. Tuto atmosféru rozbourá mluvené slovo – rychle recitovaná pragmatická slova jako peníze, dům, dovolená, mateřství, politika aj. Dochází k obratu o sto osmdesát stupňů a celý příběh končí sólem protagonistky – rozchodem. Z jejího dalšího projevu je cítit uvolněnost, ale zároveň dravost a pocit emancipace. Dílo vyznívá mírně pateticky, ale ve velkém tanečním divadle obstálo solidně.

Druhá interpretovaná choreografie s názvem Dvě odvrácené tváře Johany Pockové byla z těchto tří kusů nejdotaženějším dílem. Jednalo se o duet vyprávěný jednou osobou. Nepříjemná depresivní hudba symbolizovala hned od začátku, že se nebude jednat o žádnou odlehčenou výpověď. Protagonistka začala sdělovat své niterné pohnutky opřená zády a nohama o zeď, avšak téměř hlavou vzhůru. Přetáčení po ramenou a rádoby poskakování na horní polovině těla budily zájem. Začátek slibující psycho výpověď! Hudba, typ pohybu, jediné světlo a výraz obličeje. To vše se přenáší na diváky v podobě sklíčených pocitů. Druhou tváří v jedné osobě je tanečnice s načechranou sukénkou. Už si nevystačí s tím malinkým prostorem a pohyb se emancipuje do prostoru, širší je i pohybový slovník. Závěr se zakuklí opět do temné atmosféry nastolené na začátku celé choreografie. Kompozičně je tedy dílo vedeno sice nepřekvapivě, ale čistě a struktuře je dobře rozumět. Jedinou nevýhodou byl velký prostor divadla Ponec, který Johana Pocková svou komorně laděnou zpovědí nedokázala dobře zaplnit.

Závěrečné představení tohoto studentského triptychu se jmenovalo transFormace. Jeho autorka Jitka Čechová si přizvala ještě dva spolutanečníky. Dvě ženy a jeden muž se snažili během několika minut rozehrát hru transformace v prostoru. Dle názvu choreografie snad odkazuje i k místům, kde se interpreti dostávali do stavu transu. Zajímavá byla hra s prostorem využívající často diagonály a k povšimnutí se nabízel kontrast mezi individualismem a skupinovou aktivitou. 

Obecně tomuto počinu tleskám, je skvělé, že zkušenější se postarají o vstup nováčků do profesionálního světa. Je pravda, že tyto práce potřebují ještě čas a vypilovat jisté momenty, aby přinášely dostatečný obsah pro celovečerní představení. Nicméně, krok správným směrem jak pro Nanohach, tak pro jednotlivé interprety to každopádně je.

Večer pokračoval profesionálním představením Dogtown, které mělo premiéru již letos v srpnu v rámci festivalu Prague Pride. 

Nanohach česky: Příští přísliby – mladá česká krev

Dovolím si s dovolením
Choreografie a kostýmy: Michaela Kadlčíková
Hudba: Katie Duck a Olafur Arnalds 

Dvě odvrácené tváře
Choreografie, kostým a interpretace: Johana Pocková
Hudba: Jan Čtvrtník, Tycho – Dive a Bauhaus – Lugosi’s Dead

transFormace
Choreografie a kostýmy: Jitka Čechová
Hudba: Haxan Cloak – Disorder