Provokativní poetika Divadla za bránou


Opery a balety Bohuslava Martinů nejsou k vidění na našich scénách příliš často. Jeho scénická díla byla ve své době vnímána jako experimentátorská – čím blíže se přibližujeme k současnosti, tím více mají tvůrci „po ruce“ řadu časem prověřených uměleckých postupů, kterými se mohou inspirovat nebo je inovovat. Hudba Martinů je podmanivá, náročná na provedení a poslech. Nabízí inscenátorům prostor, kde mohou využít nejen moderní divadelní techniku, ale také uplatnit tanec v jeho současných, rozmanitých podobách.

Martinů složil čtrnáct baletů, chápal tanec jako součást svých scénických opusů a tanec hraje výraznou úlohu v některých jeho operách. Měl odvahu se pouštět do neobvyklých hudebně – žánrových kombinací. Na hranici žánrů se stejně jako řada jeho děl pohybuje také Divadlo za bránou. Specifikováno je zároveň jako opera-buffa či balet-pantomima. V partituře dokončené 30. dubna 1936 je Martinů nazval Commedia dell´arte o třech jednáních. První dějství tvoří baletní pantomima o šesti scénách podle Jeana Gaspara Debureaua, druhé a třetí dějství pak patří opeře-buffě.

Martinů si za námět zvolil commedii dell´arte, kterou propojil s českou lidovou poezií. Pracoval s texty Františka Bartoše, Františka Sušila a Jaromíra Erbena. Ačkoliv se toto propojení může zdát nesourodé, Martinů se podařilo vytvořit veselou, pohybově dokonalou hudbu, která má v sobě zároveň dramatický náboj. Skladatel měl sice spoustu nápadů, ale také pochybností, když se svěřoval Jindřichu Honzlovi: „…teď jsem našel dosti podrobné scénáře pantomim Debureaua, které se mi moc dobře hodí…, jsou rozkošné a neodolatelně směšné. Ovšem bych to nedělal jako direktivní pantomimu, protože na to vlastně nejsou herci, ale jako balet s pantomimou a zpěvy. Tak to bych chtěl, co byste mi poradil, zda-li to není anachronismus – pantomima a komedie dell´arte a národní píseň.“  (Dopis z 14. 5. 1935, Paříž). Martinů také hledal, kdo by mu pomohl s textem, nejprve se domlouval s Vítězslavem Nezvalem, ale nakonec dialogy upravil český pěvec Leo Štraus. Martinů k typickým postavám commedie dell´arte přidává další figury: Katušku, ponocného, starostu a bábu zaříkávačku: „První jednání o šesti scénách je hudebním rozpracováním groteskních scének vycházejících z pantomim J. G. Debureau. Představí se Kolombína s Harlekýnem, Pierrot žárlí, vezme na pomoc hostinského, aby dvojici od sebe oddělil a Kolombínu zavolal domů. Následuje scéna, kde Pierrot holí hostinskému vousy a stává se tak zdrojem jeho fyzického trápení, do hry se zaplete cukrář a rozehrávají se další scény, kdy hostinský přinese z domu pušku a nešikovný Pierrot s ní Harlekýna zastřelí. Rozruch uklidní sám nebožtík, který náhle vstane a spolu s Kolombínou pokleká před hostinským, aby jim žehnal. Postavy pak dále prostupují dalšími dvěma akty jako pěvecké. Divadlo za bránou není nic jiného než scéna na trhu, jarmarku za městem, tedy vlastně kočovné divadlo.“ (Divadelní list, Brno, č. 3, 1936, B. Martinů text k inscenaci)

Premiéra Divadla za bránou se uskutečnila v Brně – 20. září 1936, výtvarně je zpracoval František Muzika a choreograficky nastudoval Ivo Váňa Psota. Opera se pak dostala do divadel v Olomouci, Liberci, Českých Budějovicích, Opavě. Na scéně Národního divadla v Praze byla inscenována až v roce 1968, kdy první dějství roztančil Antonín Landa. V roce 2000 uvedlo inscenaci Národní divadlo moravskoslezské v  Ostravě v choreografii Igora Vejsady.

Martinů měl o svých scénických dílech jasnou představu. V Institutu Bohuslava Martinů je uložen přepis scénických poznámek z autografu partitury skladatele s přesnými pokyny toho, co by se mělo na scéně odehrávat a jak by mohlo vypadat výtvarné řešení díla. Kromě přesného popisu obrazů, Martinů vepsal i taneční prvky – například uvádí, že Pierrot otočí tři piruety, a přestože Divadlo za bránou je inspirováno komedií typů založenou na mimické akci, ve svých poznámkách Martinů pouze jedinkrát zmiňuje pantomimu jako způsob provedení, jinak vpisuje tance sólistů a sboru.

Radim Vizváry, režisér nového nastudování, pojímá Divadlo za bránou, tak jak je nakonec zamýšlel sám Martinů, když ponechává na tvůrcích, aby oslovovali „diváka svého času“. Vizváry ve svém zpracování používá pantomimické prvky, klade důraz nejen na mimiku, ale pozornost věnuje i celkovému tělesnému výrazu. Přizpůsobuje se výtvarnému designu inscenace, jeho jednoduchému vymezení scénického prostoru, kde splývají bílé pruhy látky – za ně aktéři zacházejí nebo z nich vystupují. Strohé ladění scény dává vyniknout extravagantním kostýmům – využívá široké škály barev, u mimů pak stylizace do punkového stylu. Kolombína vypadá chvílemi jako velmi vyzývavá koketa - domina, která se svými ctiteli – Harlekýnem a Pierrotem pěkně cloumá. Starosta je vykreslen s groteskní nadsázkou a už samotný vzhled Iriny Andreevy dokresluje pikantně groteskní projev této figury.

Divadlo za bránou se vymyká tradičním tématům, je sledem obrazů, které mohou existovat nezávisle na sobě, a proto není snadné převést dílo do divadelně konzistentní podoby. Jako by se tomu svou „roztříštěností“ částečně zpěčovalo. V novém nastudování Divadla za bránou se M. Vizvárymu podařilo vytvořit organicky sladěný divadelní celek. K tomu bezesporu přispěly dramaturgické a hudební úpravy. Tvůrčí tým se zaměřil na vytvoření syntetického divadla a původní dvě jednání zredukoval do jednoho. Dirigentka Valentina Shuklina upravila počet a obsazení dechových nástrojů. Na scénické realizaci se podílel tým zpěváků z Hudební fakulty AMU ve spolupráci s členy Netradičního operního studia N.O.S, Komorním orchestrem Quattra, pěveckým sborem Bubureza a se studenty kateder pantomimy a tance.

Škrty prospěly temporytmu inscenace, která zkrácením a důsledným prolínáním zpěvu a tance získala požadovanou syntetizující podobu, když sólisté zpívali své árie za pohybového doprovodu svých tanečních dvojníků. V choreografickém zpracování Vizvary pracuje s principem mimování-napodobování, kdy výraz aktérů doprovázejí stejně výrazný postoj či gesto; využívá i akrobatických prvků a funkčně vše vkládá do rozpohybovaných obrazů, kde pěvci překračují v některých momentech tradiční operní herectví a více pracují na fyzickém projevu svých postav. Není snadné zachytit tanečně komplikovanou Martinů partituru, nicméně se domnívám, že vybízí k ještě intenzivnějšímu tanečnímu vzruchu, než se jí v novém nastudování dostalo. Vizváry je programu uveden jako mimograf a choreograf a nastudování vtiskl osobitý rukopis své profese, sleduje dramatickou linii jednotlivých scének a pracuje s pantomimou vycházející z harlekynády, kterou navíc osobitě rozpracovává v pronikavé gestice. Jeho postavy jsou smutné, komické i dojemné. Jejich strohý, nesmlouvavý projev posouvá dílo k současnosti – ta zároveň nabízí více podnětů a způsobů ztvárnění, které by mohly vést k bohatěji strukturovanému pohybu – tanci. Vizváry samozřejmě pracuje s tím, co je mu blízké – pantomimou, obohacuje ji o osobitý tvůrčí náhled a provokativní poetiku.

 

 

Divadlo za bránou
Hudba, libreto: Bohuslav Martinů
Dialogy: Leo Štraus
Úpravy: Valentina Shuklina, Radim Vizváry
Režie: Radim Vizváry
Mimografie, choreografie: Radim Vizváry a kolektiv
Dirigent, hudební nastudování: Valentina Shuklina
Scénografie: Jozef Hugo Čačko
Light design: Jiří Podubský
Pohybová spolupráce: Eva Bezzemková, Andrej Mišejka
Projekt Hudební a taneční fakulty AMU
Premiéra: 26. 6. 2012, Nová scéna ND v Praze.

Foto z open air představení: Jan Mudra

 

Autor: Lucie Dercsényiová
 
 

Bohuslav Martinů, Divadlo za bránou, Radim Vizváry

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: