Pss Pss, The Hospital – Nesmělí klauni i rozparáděné zdravotní sestry

Camilla Pessi a Simone Fassari. Foto: Otto Moretti.

Na festivalu se představila také Baccalà Company ze Švýcarska, jejíž akrobaté Camilla Pessi a Simone Fassari prezentovali festivalovému publiku inscenaci Pss Pss – a to hned dvakrát v prvních dvou červencových dnech. Pss Pss je pohybové představení o dvou klaunech, kteří na své cestě (možná z cirkusu?) potkají své dočasné publikum. Inscenace využívá tradičních cirkusových postupů. Herci na začátku rozehrávají malé komické etudy, které fungují na ověřeném principu čerpajícím z komunikace klauna s klaunem a klauna s divákem. Na úplně holé scéně se jakoby čirou náhodou objeví dva nesmělí podivíni oblečení v šaškovských hadrech, se zvýrazněnými obličejovými rysy a s malým kufříkem v ruce. Jsou vypuštěni před dav, který na ně s očekáváním hledí. Navzájem se musí povzbuzovat zašeptáním „pss pss“, aby byli vůbec schopni něco před publikem ukázat. Postupně se osmělují a začínají se před společností předvádět, přitom se ale nejedná o trapné vynucování si pozornosti hloupými fóry, jak je možná zvykem v některých cirkusových produkcích. Ačkoliv inscenace z nich přiznaně čerpá, je to vystoupení na dobré úrovni.

Představení je složeno z několika částí, které na sebe plynule navazují. Po pomalejším a možná místy rozpačitém rozjezdu se za zvuku svižné hudby klauni pouštějí do akrobatických kousků, z nichž většina je založena na párové spolupráci. V těchto živějších momentech předváděli různé prvky, komunikovali s diváky (jedna „oběť“ byla vtažena na jeviště hned třikrát), živě hráli na tahací harmoniku (Camilla Pessi) a trumpetu (Simone Fassari) rozličné melodie; společně pak vyloudili melodie při foukání do děr v přinesených štaflích, s nimiž předtím potrápili i diváky, když je přes jejich hlavy několikrát přenášeli. V oddychových částech převažovala milá pantomimická hra. V těchto pasážích měly občas komické výstupy – kvůli úplnému tichu – zvláštně smutný nádech.

Spíše než obsahovou originalitou upoutá Pss, Pss výborným technickým provedením i velice náročných akrobatických prvků. Představení vrcholí asi osmiminutovým výstupem obou komiků na jedné visuté hrazdě vysoko nad baletizolem. Zhruba po padesáti minutách se pak představení zcela zklidní: Klauni splnili svůj úkol, pobavili své publikum a začínají se ztrácet v jediném kuželu světla v jinak černém prostoru. Jejich čas vypršel a oni mohou pokračovat na své osamělé cestě dál.

Syrové drama

Se zcela odlišným typem produkce se představil norský nezávislý soubor Jo Strømgren Kompani. Herečky Guri Glans, Gunhild Aubert Opdal a Ingri Enger Damon v inscenaci The Hospital ztvárňují zdravotní sestry ve vojenské nemocnici. Představení kombinuje činoherní divadlo s pohybově tanečním projevem. Mluvené slovo je podstatnou složkou celé inscenace, nicméně to, že mu nerozumíme, nebrání pochopení a neubírá na pocitech, které divák může zažívat.

Celé představení má od začátku do konce svůj daný rytmus, který navozují herečky na scéně. Po stisknutí vypínače se po celém prostoru začne rozléhat reprodukovaná hudba různých žánrů a ztlumí se světlo. V ten moment se doposud činoherní představení mění. Dívky se začínají pohybovat v tempu skladby či písně a někdy využívají svého stínu, který dopadá na „betonové“ stěny, jež tvoří hlavní složku scény. Využitím tohoto principu má pravděpodobně dojít k navození děsivější atmosféry nebo k odhalení zlého nitra hlavních postav.

The Hospital hojně využívá silně expresivní projevy, ať už mluvené, či pohybové, k vyjádření emocí. Nebojí se divákům napřímo ukázat násilí, krev, znásilňování či lesbickou „lásku“. Ačkoli jsou tyto projevy možná místy přeceněné (dramatická zápletka je v podstatě téměř vždy založena jen na nich), inscenace může fungovat, pokud divák na tento postup přistoupí.

Středem zájmu je člověk nikoli jako individuum, ale jako součást „funkčního“ celku. Sestry mají vykonávat svou práci – pečovat o zraněné pacienty, ale když je nemohou ošetřovat, poškozují samy sebe. Zpočátku může mít divák dojem, že se jedná o příběh jen jedné uzurpátorky a jejích dvou posluhovaček, ovšem v průběhu vyjde najevo, že všechny tři jsou zároveň tyrany i oběťmi. Syrové drama se silnými emocemi odkrývá nakonec velice citlivý příběh, jehož hlavním motorem, který pohání a motivuje hlavní aktérky, je láska.

Psáno z představení 2. července 2016, La Fabrika, Praha.

Prague Nonverbal 16

Pss Pss
Režie: Louis Spagna
Umělecká spolupráce a technická realizace: Valerio Fassari
Světla: Christoph Siegenthaler

The Hospital
Režie, choreografie a scénografie: Jo Strømgren
Kostýmy: Catrine Gudmestad
Hudba: Haukur Morthens, Domenico Gaetano Maria Donizetti, Johann Sebastian Bach, Los Paraguayos, Nancy Sinatra, Jan Garbarek, Barry Adamson a Jørgen Knudsen
Zvuk: Lars Årdal a Ken Ruben Theodorsen
Světla: Stephen Rolfe