23.11.2009

4 + 4 dny v pohybu 2009

Mezinárodní divadelní festival 4 + 4 dny v pohybu je v povědomí diváků jako festival experimentální či alternativní scény. Jeho 14. ročník se letos uskutečnil ve dnech 9.-16. října 2009 a tradičně představil osobnosti současného pohybového divadla a progresivní domácí i zahraniční projekty využívající nejnovější technologie. Uváděná představení často stírají hranice mezi divadlem a dalšími uměleckými žánry, ať jde o hudbu, tanec či výtvarné umění a prezentují tak divadelní trend dnešní doby. V letošním ročníku byl navíc položen dramaturgický důraz na mimoevropské soubory, které se ve své tvorbě zabývají pohybem a jeho vizualizací pomocí nejrůznějších moderních technologií i klasických výtvarných a scénografických prvků. Diváci se tak mohli seznámit se současnou uměleckou tvorbou z Austrálie, Nového Zélandu, Izraele, Mali nebo Jihoafrické republiky.

Taneční aktuality.cz přináší z bohaté nabídky festivalu pět reflexí:

 

Nahoru

Correspondances, aneb Méně je někdy více

 Dopis v mnohém vypovídá o svém pisateli, pohled na korespondenci dvou blízkých lidí vyvolává podobný pocit nepatřičnosti a zároveň zvědavosti jako při čtení cizího deníku. Tanečnice Kettly Noël a Nelisiwe Xaba nám jej nabídly při představení Correspondances uvedeném v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu  v La Fabrice (13. října). Avšak popravdě, pokud by v programu nebylo uvedeno, že se jedná o přenesení dopisů Madam X a Madam Y na jeviště, mohl by být jejich duet v podstatě o čemkoli.

Vytáhlá a pružná těla tanečnic s africkými kořeny se naplno oddávala pohybu, ať už to bylo v situacích komických či poněkud vážnějšího rázu a ponechávala přitom na divákově fantazii, jaký smysl v daných akcích nalezne. Témata plynula od čistě ženských záležitostí, z nichž čišela svůdnost podtržená vysokými podpatky a krátkými šaty, přes řešení africké otázky prostřednictvím monologu, po názorovou roztržku na téma Barrack Obama.

Choreografie nápady doslova sršela, možná až příliš, což lehce zavánělo snahou prodloužit za každou cenu únosnou délku díla. Avšak nezapomenutelné byly momenty, kdy sehrané kroucení boků tanečnic vyústilo ve vtipný souboj a přetlačování se, či přenesení názvosloví akademické taneční techniky na pole contemporary dance znázorněné s nadsázkou - doslovným pohybovým překladem francouzské terminologie. Dojemně působil duet s hadrovou panenkou evokující pocity manipulace. Překvapivě se vyhrotil monolog o ženství, kde plynulý tok řeči střídavě ve francouzštině a angličtině zakončilo opakované říhání, které kontrastovalo s předem nastolenou představou o vhodném chováním žen ve společnosti.

Často si ale tanečnice neodpustily zařazení už okoukaného objímání diváků za účelem šokovat a vymanit je z pozice tichého neohroženého pozorovatele. Svou výpověď uzavřely oblíbeným zamokřením jeviště, což umožňovalo efektní klouzavý pohyb v tomto případě ještě ke všemu za doprovodu projekce, která už postrádala jakékoli odůvodnění. Tentokráte bylo zdrojem vlhkosti mléko tryskající z bílých gumových rukavic připomínajících kravská vemena, z nichž dívky náruživě sály a odkazovaly diváky k animálním instinktům ukrytých někde hluboko v nás.

Co dodat na závěr? Méně je někdy více. Je škoda plýtvat dobrými nápady a tématy, když se s nimi dá pracovat mnohem více do hloubky.

                                                                                              Daniela Zilvarová

Nahoru

Here Whilst We Walk - absolutno minimalismu

Alternativa má mnoho podob a vlastně je zcela běžné, že v tomto žánru se divák může stát i samotným aktérem představení. Nakonec v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu nic neobvyklého.

Site specific je performancí určenou do daného místa. V představení Here Whilst We Walk, které měli diváci festivalu možnost prožít po několik odpolední, je tím místem celé město. Zákaz mluvení, ovázání elastickým pásem a pocit sounáležitosti s těmi, kteří toto sdílejí. Ve skupině bledne dojem nepatřičnosti a kolemjdoucí, kteří si na ni ukazují s posměchem či s otázkou v očích, jsou sami směšní. Směr určují dva vůdci - performeři, autoři projektu: Andrea Sonnengerger a Gustavo Ciríaco). Procházka zdánlivě bez cíle najednou donutí aktéra na jednu stranu vidět město a jeho ruch z nadhledu, na druhou stranu udržuje napětí. Kam jdeme? Co nás ještě čeká?

Ani elastický pás není samoúčelnou rekvizitou. Jeho stahování a proplétání donutí účinkující měnit místo i vzdálenost těžiště od země. Na druhou stranu není využit úplně do maxima, což se jeví jako záměr v duchu minimalismu. Oba performeři, ač sami tanečníci, využívají své pohybové možností opravdu též jen minimálně. Vrcholem jejich pohybových aktivit je po chůzi dlouhotrvající stoj na místě.

Přes Vinohrady přešla cesta městem až skoro na rozhraní Vršovic a Nuslí. A pokud počasí přálo vzlétli do oblak malí papíroví draci s nápisy, že jsme tu opravdu byli, že jsme došli.

                                                                                             Zuzana Smugalová

 

Nahoru

To nejlepší a nejhorší z nás - výběr je důležitý

Novozélandská choreografka a performerka Simone Aughterlony představila 14. října v rámci  festivalu 4+4 dny v pohybu své dílo The best and the worst of us. Představení s pěti interprety hledalo cesty sounáležitosti celku a možnosti uplatnění vlastní individuality mezi ostatními.

Zavedlo diváky na jakési místo, kde se pravidelně střídaly noc a den, kde protagonisté se před společenstvím schovávali do malých domečků - krabiček, které snad byly alegoriemi konvence i vlastních tajemství či nesplněných ambicí. Performeři se spíše pohybovali danými trasami než tančili, na druhou stranu kontaktní tanec či synchronizaci pohybu ovládali výborně. Kroužili jako ptáci, obsáhli celý prostor a divák měl pocit, že letí s nimi.Měnili se na hravé děti, zkoušeli slova a jejich rytmizaci, pracovali spolu a každý zvlášť. A nebo byl jen každý sám, jako nešťastný osamocený tvor uprostřed nevšímavé společnosti. Každý obraz, ať denní či noční končil natolik sugestivně, že každý nový začátek překvapí. Pravda je ovšem ta, že s postupujícím časem jsou tato překvapení méně a méně příjemná. Po velkolepé balónkové party, která byla jasným vrcholem celého díla, následoval zdlouhavý úklid a ještě další zdlouhavější obrazy. Jako by autorce chyběly nůžky, či jasná představa o konkrétním sdělení. Přesto však nelze The best and the worst of us upřít jistou poetiku a stejně tak nelze neocenit výtvarnost scény i nezvykle používaný light desing. Každopádně dílo vpravdě experimentální ne-li až work in progress. Práce hledající.

                                                                                             Zuzana Smugalová

Nahoru

Proměnná a Mostup jeden blok ve dvou festivalech najednou

Ve čtvrtek 15. října 2009 proběhla ve studiu Alt@ – Hala 30 představení hned dvou festivalů naráz – 4+4 dny v pohybu a Hybaj ho! Premiéra tanečního představení Proměnná a pohybové divadlo Mostup ze Španělska tak zahájilo další ročník festivalu současného slovenského tance a posunulo festival 4 + 4 dny o den dál.
Proměnná, dílo Terezy Lenerové (CZ) a Einant Ganz (IZR) je příběhem, který se neustále točí kolem jednoho principu, nudit však nezačne ani v jediném momentu. Tanečnice si neustále hrají s nějakou změnou. Mění se nálady, výraz, kostým, pohyb, rekvizity,…vše se hýbe v prostoru s líbivou, přesto výstižnou hudbou.
Obě ženy jsou tak vystaveny emočnímu náporu způsobenému nečekanými změnami. Situace ovšem zvládají s lehkostí v pohybu, nekončící energií, mnohdy vtipem a občas i oční komunikací s divákem. Nejednou navodil pevný oční kontakt a nepodmíněně se měnící výraz obličeje u diváků pocit lechtivosti a očekávání.
Důležitou roli obsadily v Proměnné dvě bílé židle, které velmi elegantně putují prostorem a nabízejí tak útočiště k boji i přátelskému posezení.
Tanečně je toto představení opravdu na výši. Lehkost a originalita pohybu, práce s různými principy, které nezůstávají hluše viset v prostoru, čistota a plynulost tance je oběma tanečnicemi vyprávěna s emocí a profesionalitou.    
Křehkost bytí se v tomto světě změn potýká s velkým napětím i vypětím. Z Proměnné se stává příběh dvou žen – bojovnic i přítelkyň, které hledají hranice únosnosti svého chování a vyvolávají spontánní reakce těch druhých. Je příběhem bez konce. Je příběhem, kde je možné cokoliv.

Následující Mostup – performance španělského souboru Colectivo Uncormorán začala koncem – smrtí obou interpretů. Diváci se naladili na napínavé a humorné představení. Šikovná tanečnice Judith Mata, sochař a herec Jorge Albuerne a hudebník Xabi Elicagary nabídli odlehčené a vtipné představení s nádechem léta, volnosti i hravosti.
Na scéně plné různých rekvizit se za necelou půlhodinu odehrál příběh vlahého letního dne, ve kterém si dvě osoby navzájem podkopávají nohy, ale ve vteřině si opět pomáhají postavit se. Plavalo se, utíkalo, tancovalo, chodilo o berlích, skákalo a vraždilo.
Mostup je představení využívající především jednoduchých principů, které pobaví i pohladí a v nečekaném momentu šokují. Vše se odehrává za doprovodu hudebního jamu.
Smrtí obou hrdinů začala i skončila oficiální část představení Colectiva Uncormorán. Následoval ovšem šokující přídavek – obchod s kozím sýrem! Nepopsatelné, nápadité a dokazující, že tito tři umělci si dělají legraci hlavně sami ze sebe. Někteří diváci odcházeli nadšeni, někteří lehce šokováni. Všichni ale pobaveni a spokojeni.

                                                                                                   Lucie Břinková

Nahoru

Chunky Move

„Technika je forma a princip celé nové generace“ (Marshall McLuhan)

Australský soubor s názvem Chunky Move se v Praze 16. října představil s inscenací Glow (Záře), se kterou získal v roce 2008 australskou cenu za nejlepší taneční dílo.
Chunky Move ve své taneční inscenaci otevřelo divadlu zkušenost z oblasti informačních technologií tzv. motion capture (mocap). Snímání pohybu (Motion Capturing) je technologií pro digitální zaznamenávání pohybů živého herce a získání sady dat pro nejrůznější použití. Existuje několik technologií pro snímání pohybu. Většina z nich je založena na sledování značek umístěných na těle herce. Počítačový software k motion capture zaznamenává a vypočítává pozice, úhly, rychlosti, zrychlení a impulzy, a poskytuje tak přesnou digitální reprezentaci pohybu. Tedy princip vizualizace, který většina z nás zná zejména z Windows Media Playeru od Microsoftu, kde se na hranou skladbu vytváření nejrůznější obrazce měnící se podle intenzity impulsů.

Choreografie uměleckého ředitele Gideona Obarzanka a softwarového designéra Friedera Weisse tak Pražanům představila nejnovější trendy v interaktivních videotechnologiích.
Spojení nové technologie s tanečním uměním však nebylo pouze účelové a módní, kdy tvůrci propojili různé způsoby, jak užít techniky aby pouze vizuálně podpořili pohyb. Pokoušeli se nalézat základní společné principy a pověřovat je svou vlastní zkušeností. V tomto případě tedy nešlo v otevřenosti vůči technologii o nějaké zmatení jazyků a podlehnutí synkretismu, ale o vytváření hlubšího kontextu ideového a historického.
Inscenace prezentuje osamělou lidskou bytost v interakci s digitálním prostředím tvořeným v přítomném čase a v přímé návaznosti s pohybem tanečnice.

Ve variabilním divadelním prostoru divadla Archa byl na ploše jeviště bílým baletizolem vymezen hrací prostor. Projektor a snímač byly umístěné ve světelném parku nad vytyčenou „hrací plochou“, jediné světlo, které se v inscenaci používalo, bylo to, které vydával projektor, který promítal obrazce měnící se s pohybem tanečnice.

Choreografie, resp. inscenace Glow je filozofickou esejí o postavení jedince ve světě. Užitá technologie snímání a projekce, rozšiřuje dramatický pohled o náhled na lidskou bytost obklopenou informačními technologiemi a neustálé a přítomné spojení s technikou, která jedince determinuje, ovládá a skrytě monitoruje jeho veškerý pohyb, jednání a snahy.

Za zvuků klávesnice, počítačového načítání dat, projektor zobrazí modrou lineární čáru, vertikální a horizontální. Na hrací prostor je projektorem načrtnut dramatický kříž, určitá souřadnice, která zachytí dráhu pohybu jedince. Na této ose života tanečnice coby dramatická blíže nespecifikovaná postava otevírá inscenaci i prostor pro blízké i vzdálené asociace. Tak jako lze brát projektorem promítnutou linku jako pouhou dráhu, po níž se má postava pohybovat, obstojí výklad, který ji určí jako metaforu osudu, když Bůh načrtne před zrozením jedince dráhu jeho pohybu a vytyčí důležité body života.

Tělo tanečnice v inscenaci je něčím více než živým tělem, rozpíná přítomnost tanečnice i představivost diváka. V její přítomnosti divák cítí, že je přitahován energií, která z ní vyzařuje a jejíž síla jej zaujme a vtáhne ještě dříve, než stačí rozluštit, co znamenají její taneční a pohybové kreace, dříve než si stačí položit otázku po jejich smyslu, dokonce dříve než je schopen je pochopit.
Oproti tanečníkům klasického tance, kteří maskují svou váhu a své úsilí a snaží se navodit iluzi lehkosti a snadnosti, tanečnice zdůraznila tíhu svého těla, podtrhla ženské rysy a sexualitu.
Její tanec osciloval na hraně pohybového a fyzického divadla. Z postupného pouhého lezení, plazení se po vytyčených drahách, rostla v postavě myšlenka, vlastní ego, touhy, cíle, objevily se i dynamičtější pohybové zvraty. Okolím a systémem rozvinuté technologie byla postava neustále monitorována, její tělo procházelo scanováním, bylo zaměřováno. Téměř hororově působila pasáž, kdy bylo její tělo nuceno přijmout impulzy a informace z okolního prostředí. Na konci inscenace, kdy postava v metafoře životního koloběhu umírá, je dosaženo posledního bodu na pomyslné ose života.

Ve 20. století se sen ojedinělých tvůrců o působení uměleckého díla na více smyslů díky rychlému technologickému vývoji v oblasti audiovizuální kultury začal plnit. Vznikalo syntetické divadlo. Film a digitální média se staly jedním z podnětů procesu a jeho hlavním nástrojem. Možná, že technologie a koncepty spojené se vznikem nových médií definovaly směr, kterým se ubírá současné divadlo.

„Dnes, kdy veškerá umění navzájem na sebe působí a ovlivňují jedno druhé, pomalu nerozeznáme, co přejímá film od divadla a divadlo od filmu.“ (E. F. Burian)

Australská skupina Praze představila specifický druh divadelního umění založeného na interakci divadla a projekce. Tedy něco, co jsme my Češi kdysi velice dobře ovládali a udivovali svými inscenacemi celý svět, dnes překvapeně zíráme na kombinace filmu, světelné divadlo či různý druh projekce užitý v divadle. Škoda, že odkaz E. F. Buriana, M. Kouřila,  A. Radoka, E. Radoka a dalších nenalezl v této formě divadla adekvátní pokračovatele.

České divadlo jako jedno z prvních na kontinentě začalo používat filmovou projekci jako výrazový prostředek, který zpočátku sloužil spíše jako atraktivní složka nebo doplněk ke hře, později pak jako nedílná součást některých her, kdy se pomocí filmové projekce divákovi přibližovaly myšlenky hlavních hrdinů hry, akce, které se staly mimo scénu a divadelní děj na ně navazoval.. K experimentům s filmovým médiem docházelo zpočátku v malých divadlech a kabaretech a teprve později se dostala projekce i do velkých sálů.

Divadelní uskupení Chunky Move bylo založeno v Melbourne uměleckým ředitelem Gideonem Obarzankem v roce 1995 a od té doby si vydobylo záviděníhodnou reputaci. Jeho díla jsou různorodá, co se týče formy i obsahu; do dnešního dne vytvořila společnost řadu divadelních  inscenací, site-specific a new-media projektů i instalací. V roce 2008 obdržela Chunky Move za „Glow“ australskou Cenu za nejlepší taneční dílo.

                                                                                                  Barbora Stýblová

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: