14.5.2008

Několik dojmů z dlouhého večera

Pátý ročník Baletu Gala pojalo Národní divadlo se vší parádou. Jako každý rok nebyla ani letos nouze o změny, i když o tom, co se většinou děje v době příprav, nemá divák ani tušení. Ale pocit, že všechno jde samo sebou je velmi iluzorní. A když už jsme u těch pocitů, i takové galapředstavení může dát vnímavému divákovi hodně námětů k přemýšlení, i když na první pohled vypadá jen jako přehlídka choreografií. Letos tu byl jeden zvláštní rys – všechna čísla byly duety.

Program otevřela nová choreografie Petra Zusky: duet s názvem Déjà vu, který šéf baletu ND vyrobil jako koncertní číslo pro Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova (premiérově si ji zatančili v říjnu v německém Kielu). Od vážné polohy po grotesku, Zuska zachovává svůj charakteristický styl a kombinuje prvky snad ještě zběsileji než kdy dřív. Divák neví, jestli ho má brát vážně nebo se smát, a snad to právě tak má být. Oba interpreti jsou přesně sehraní, synchronizovaní a svou technickou jistotu doplňují až drobnokresebnými výrazovými odstíny. Hudba Frederica Chopina, Nicolo Paganiniho a italského filmového komponisty Nino Rota provází celou tuto hříčku. (Mám však ryze osobní výhradu ke třetí melodii, která je původně písní, kterou v šedesátých letech přeložil textař Zdeněk Borovec jako „Couvající měsíc“. Pamětníci si možná vzpomenou na její lidový název „Vysoké C“ a na dekadentní interpretaci Waldemara Matušky. A tak snad pochopí, že text, který znám a v němž se zpívá „Už měsíc couvá stopou černou od sazí./ Vysoké C mě smutnou nocí provází…“ mi trochu zkazil humornou notu choreografie.)

Pokročme však dále. Jelikož se Lukáši Slavickému zranila partnerka, místo plánovaného duetu z Romea a Julie předvedl mužský duet se svým kolegou z Mnichovského baletu Alenem Bottainim. Choreografie Stephana Thosse na píseň Franka Sinatry My Way byla snad jakousi alegorií soupeřících individualit, v každém případě odkrývala fyzické přednosti obou vyzrálých tanečníků, a to zejména ve skocích.
Neoklasické pas de deux z baletu Sen noci svatojánské od Johna Neumeiera tančila česko-slovenská dvojice Barbora Kohoutková a Roman Lazik. Naše tanečnice působící v Hamburg Ballet se prý rozhodla ukončit kariéru, takže toto vystoupení bylo zřejmě poslední příležitostí domácího publika spatřit její graciézní zjev na jevišti.

Anastasia Kolegova a Stanislav Fečo se představili v choreografii Iluze prostoru od Vasilije Medvěděva. První sólistka z Mariinky uchvátila publikum svou gymnastickou pružností… jen je ještě otázka, jestli tato choreografie není určená pouze k tomu, aby v ní primabaleríny omračovaly dispozicemi, a skutečně má nosné jádro. Už jen tím, že tanečnice v ní má mnohem víc prostoru, nadto je oděna bíle, zatímco tanečník černě (na spoře osvětleném jevišti), je zřejmé, kdo má být v centru pozornosti.

V závěru první poloviny večera představil Petr Zuska zcela nový duet, který vytvořil pro sebe a Evu Horákovou z Laterny magiky. Duet s prostým názvem Lyrická vznikl takřka z nutnosti: Eva Horáková byla jako jedna z držitelek a držitelů ceny Philip Morris mezi pozvanými, neměla však žádnou vhodnou choreografii, se kterou by mohla vystoupit na galavečeru. Tak vzal Petr Zuska několik rusínských a východoslovenských písní a postavil melancholický duet, který spolu večer procítěně zatančili. Opět se osvědčila jeho zručnost v práci se světlem, náladu dokreslily oblaky promítané na zadní prospekt a pomalejší tempo vláčné choreografii jen prospělo.

Daria Klimentová a Arionel Vargas z Anglického národního baletu tančili něžný, ale náročný Duet Wayna Eaglinga v doprovodu živé klavírní hudby (melodii z Tristana a Isoldy Richarda Wagnera přednesl Jonathan Still), koncertní křídlo přitom vytvořilo i scénický doplněk. Nikola Márová a Michal Štípa předvedli oblíbené číslo George Balanchina Čajkovskij, pas de deux, Zuzana Susová s Jiřím Jelínkem zas dobře známé III. pas de deux z Oněgina. Pas de deux z Baletu Spartakus Jiřího Kyseláka, který se uvádí v Brně, pak křehká Jana Přibylová s Michalem Štípou. Petr Zuska do třetice nasadil do programu duet ze svého celovečeního hitu Brel-Vysockij-Kryl / Sólo pro tři, a to Brelovu písničku Ne me quitte pas, kterou nejpřesvědčivěji tančí Nikola Márová s Jiřím Kodymem.

Dvě choreografie byly asi pro diváky v ND nezvyklé. S choreografem Jean-Christophem Maillotem se už diváci setkali v jeho baletu Romeo a Julie, a Berenice Coppieters nám z hostování zůstala v paměti jako Julie. Tentokrát tančila s Chrisem Roelandtem pas de deux ze třetího jednání Spící krasavice, ale v Maillotově osobité choreografii. Opět kombinace vysoká tanečnice – menší tanečník, úplné odpoutání od předlohy, svérázně živočišný styl. Ve středu pozornosti nekonečný polibek, tanečnice v přiléhavém trikotu tělové barvy s potiskem krajky… Maillot má skvělé tanečníky a neotřelé nápady, ale publikum se jeho pojetím zdálo poněkud zaražené.

A konečně Small Hour je současná choreografie Václava Kuneše, duet, který tančí s Natašou Novotnou a který ze všeho nejlépe vyzní jako solitér či v kombinaci s jednou, maximálně dvěma dalšími (jako třeba při jeho podzimní premiéře v Divadle Archa), neboť je choreografií, nad kterou je možné se zamýšlet, a k tomu je třeba nebýt zavalen dojmy. Na druhou stranu velké scéna Národního divadla dala tanečníkům více prostoru, vzduchu, což podtrhlo prchavost námětu. Je to choreografie o zkušenosti, kterou asi máme či získáme všichni, jak říká její motto: „Přihodí se vám něco, co navždy změní váš život; co potom znamená jedna hodina? … Ten moment se vám znovu a znovu vynořuje před očima a myslíte na něj; celé hodiny, dny, měsíce a roky. Kolik hodin vlastně? A kolik hodin strávíte marnou snahou zapomenout na moment jiný? … Ať tak či onak, trvá vám nekonečně mnoho hodin onu změnu přijmout.“ Hodina dovede být někdy nekonečně dlouhá, hodina stačí k tomu, aby se změnil svět, a co když zapomenout vůbec nechcete? Kolik hodin se rozhodujete, jestli jedna hodina je hodně nebo málo a jestli stojí za námahu tolika jiných hodin, po které budete zapomínat? Má cenu přemýšlet o hodinách a trávit tím další hodiny? O tom všem může být kultivovaná choreografie, která začíná symbolickým odtržením od minulosti, reality, vtažením do osudové hodiny… Choreografie možná ze všech nejnáročnější na divákovu pozornost, proto trochu zapadla v přehlídce ostatních.

Celému galapředstavení jednoznačně prospělo konferování. I když herec Divadla na Vinohradech Michal Novotný přijal roli moderátora jako záskok na poslední chvíli, provedl diváky večerem profesionálně i s humorem. Předávání ceny – Poupětem baletu se stal Zdeněk Mládek z baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a hlavní cenu si odnesl sólista baletu Národního divadla moravskoslezského Lukáš Lepold – netrvalo dlouho. Dramaturgie byla neobyčejně vyvážená. Snad jen snaha připomenout úplně všechny laureáty ceny Philip Morris Ballet Flower Award byla kontraproduktivní. Promítání krátkých záznamů z vystoupení baletních umělců trochu narušovalo plynulost. To je také ale jediný detail, který by se snad dal představení vytknout.

Lucie Kocourková

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: