aneb:

Kdo: orchestr a baletní soubor Vídeňské Státní opery
Co: Prokofjevův Romeo a Julie, choreografie John Cranko
Kdy: 3. května 2009, 19 hodin
Kde: Státní opera, Vídeň
S kým: s Romeem (Filip Barankiewicz) a Julií (Polina Semionova)

První květnovou neděli uvedla Vídeňská Státní opera další reprízu baletu Romeo a Julie v choreografii věhlasného Johna Cranka, kterou pro Vídeň nastudovali Anne Woolliams (bývalá umělecká šéfka tamějšího baletního souboru), Georgette Tsinguirides a Tamas Detrich. V hlavních rolích se ovšem představili hosté, a to první sólista Stuttgart Ballett Filip Barankiewicz a primabalerína Staatsballett Berlin Polina Semionova. Ty doplnili členové domácího souboru, jmenovitě Wolfgang Grascher jako Paris, Kyrill Kourlaev v roli Tybalta a Mihail Sosnovschi coby Merkutio. Největší očekávání diváků pochopitelně vzbuzovali oba představitelé hlavních rolí. O jejich individuálních kvalitách asi nikdo nepochyboval, otázkou snad jen zůstávalo, nakolik sladění budou jako pár, který se pravidelně na jevišti nepotkává.
A tak se krátce po sedmé hodině večer diváci usadili na svá místa a sledovali, jak se od prvních tónů orchestru začíná v kulisách renesanční Verony odvíjet příběh Shakespearových „věčných milenců“. Orchestr Vídeňské opery, který řídil Michael Halász, doprovázel tanečníky velmi soustředěně a profesionálně s citem pro veškeré nuance Prokofjevovy hudební předlohy. Co se týče koncepce scény Jürgena Rose, ta prostor jeviště spíše tříštila, než aby mu dala pevný rámec a vytvořila iluzi hloubky. Ve výsledném dojmu pak ještě vynikly již na první pohled lacině působící kulisy, které diváka neúprosně vracely z renesanční Verony zpět do divadelní reality a nebyly hodny věhlasu místa ani představení.
To ovšem nemohlo narušit dojem, který v divácích zanechali vystupující umělci. Bylo znát, že baletní soubor Vídeňské Státní opery má za sebou již desítky repríz této inscenace a tanečníci Wolfgang Grascher, Kyrill Kourlaev a Mihail Sosnovschi si za tu dobu již dokázali najít optimální polohy ve svých rolích. Snad jen z Tybalta (Kourlaev) vyzařovala spíše hraná upjatost než skutečné jevištní charizma. Především si ale jak sbor, tak zmínění domácí sólisté přes veškerou rutinu představení viditelně užívali – příkladem za všechny může být výstup klaunů na karnevalu v úvodu druhého dějství, kdy z tanečníků doslova vyzařovala radost z pohybu, z tance, ze života, což také diváci náležitě ocenili potleskem.
Největší aplaus publika ale vcelku očekávaně sklidili oba hlavní protagonisté, Filip Barankiewicz a Polina Semionova. Pokud má vídeňský soubor Crankova Romea již důkladně zažitého, tím spíše to potom platí o Filipu Barankiewiczovi, který má ve Stuttgartu možnost uplatňovat své kvality (nejen) v Crankovském repertoáru již od roku 1996. I zde svou roli zvládal s očividnou samozřejmostí, lehkostí a elegancí a byl dokonalou oporou své partnerce, naprosto přesvědčivou podobu dal svému Romeovi ve výrazové stránce. Mimořádný výkon v roli Julie potom podala Polina Semionova - primabalerína Staatsballett Berlin -  svým intuitivním, temperamentním projevem rozehrála neuvěřitelnou škálu výrazových poloh, její Julie byla neustále těkající, proměňující se živel, oscilující mezi stavy milostného poblouznění na jedné a nezměrného zoufalství na druhé straně; například jejich balkonová scéna na konci prvního dějství patřila k zážitkům, které si s sebou divák nese ještě dlouho po odchodu z divadla.  
Jestliže se o Crankově Romeovi a Julii někdy říká, že byl stavěn pro skutečné osobnosti, pak v něm skutečné osobnosti ve Vídni také zazářily.

                                                                                                      Tomáš Valníček