22.11.2009

KoresponDance Europe

V říjnu 2009 byl zahájen mezinárodní projekt KoresponDance Europe, který jako hlavní organizátor a koordinátor pořádá Sdružení SE.S.TA (Setkávání současného tance – CZ) ve spolupráci s pařížským festivalem Jamais Vu/Theatre le Colombier (FR), bratislavská A.S.T. (Asociácia súčasného tance – SK) a Steptext dance project (Brémy, DE). Tento velkolepý dlouhodbý projekt, který byl podpořen Evropskou unií z programu CULTURE, má za cíl během následujících dvou let podporovat v tvorbě, vzdělávání a mezinárodní spolupráci 200 – 300 umělců z ČR, Slovenska, Francie a Německa.
Celá akce byla zahájena festivalem s příznačným názvem SE.S.TA. – KoresponDance Europe.

Nahoru

Experimentální večer

Oficiálně byl Festival SE.S.TA – KoresponDance zahájen 9. října 2009 v Divadle Komedie Jak už název večera napovídá, představení nebylo ničím konvenčním. Hned po obdržení vstupenky si diváci mohli všimnout, že na ní chybí číslo sedadla. Důvod byl jednoduchý: Ačkoliv se představení konalo v klasickém divadle, do divadelního sálu jste za celý večer nevkročili.

Nejprve se publikum usadilo na schodech ve foyer. Tvůrci a zároveň interpreti Serge Ricci a Fabien Almaklewicz přispěchali před obecenstvo a… zase zmizeli. V prostoru se totiž zhaslo. Jejich Cisfinitum bylo dílem ponořeným do tmy. S touto vcelku banální a zdánlivě nepoužitelnou skutečností se vypořádali po svém. Nedovolili, aby z nich divák za celé představení „spustil oči“.To si samozřejmě žádá vysvětlení. Celkovou choreografii bylo možno, především pomocí zvuků, si jen domýšlet. Tanečníci jen občas, ovšem v dostatečně krátkých intervalech na to, aby udrželi napětí, poskytli nějakou indicii. Škrtli sirkou a byli na pár vteřin vidět. Záblesky se postupně stávaly jasnějšími a delšími. Tanečníci zapalovali větší předměty a občas se na mžik přidaly i reflektory.Z jednotlivých výjevů v paměti bezesporu utkvěl jeden. Svoji nečekaností, vtipností a vulgaritou. Kdoví, zda Francouzi používají výraz „hoří mu u zadku“ ale přesně tak by se dal zmíněný moment popsat. Pak už snad tolik nepřekvapilo, když se objevili dva nazí muži, kteří stáli přímo před rozsvíceným reflektorem. Po krátkém intermezzu při světle tanečníci opět zmizeli, tedy vlastně právě nezmizeli, ve tmě. „Světlo“, které na sebe před tím natřeli, je učinilo pro další část choreografie částečně viditelnými.S černodivadelním představením se můžeme setkat téměř v každé ulici v centru Prahy. Práce s tmou v představení Cisfinito ovšem působila zcela odlišně. Pro Serge Ricciho a Fabiena Almaklewicze se tma zdála být doslova partnerem a vytvořili s ní osobitý experiment.

K pokračování večera byli diváci vyzváni, aby se přesunuli do divadelní kavárny. A zatímco tu popíjeli nebo konverzovali, začali se mezi nimi někteří muži svlékat a vytahovat z tašek oškubaná kuřata. Právě začínal svérázný projekt French Chicken, který jeho autor Toméo Vergès spolu s Alvaro Morellem připravil s několika českými performery. Po prvotním šoku diváci postupně propukali v smích. Muži v bílých slipech pózovali s kuřaty, jako by se předváděli s předměty poslední módy. Absurdnost dospěla vrcholu, když účinkující dovedli diváky o patro níže k šatně, nechali je posadit na schody a postupně se objevili přizdobeni karnevalovými čepičkami s balónky a konfetami. Performeři, z nichž každý byl na první pohled naprosto odlišnou osobností, jejíž jedinečnost choreografie ještě podtrhovala, udrželi obdivuhodně vážný a nepřítomný výraz. Zatímco svými zastavovanými pohyby připomínali šašky vyskakující z krabiček. Salvy smíchu diváků pak byly nejhlasitější ve foyer, kde se po zanechání kuřat v šatně objevili performeři sami v jejích rolích. S velkými maskami na hlavě předváděli něco, co bych nazvala kuřecí diskotékou.Diváci si mohli domýšlet, jestli French Chicken mělo být parodií na svět plný polonahých pózujících modelek a povrchnost diskoték nebo hlavním záměrem bylo zkrátka šokovat a pobavit. To se podařilo, protože tento projekt má kouzlo právě ve své absurdní neskutečnosti.
                                                                                                  Jana Bitterová

 

Friench Chicken
foto: Dragan Dragin

Nahoru

Večer na téma „Předmět a křehké tělo“



Pas Dessus Bord - foto: Dragan Dragin

Pod tematickým názvem představení konajícího se 10. října se skrývala díla tvůrců, kteří se představili již předchozí večer. Toméo Vergès zopakoval s malými obměnami projekt French Chicken, zatímco Serge Ricci se přesunul z foyer na jeviště divadelního sálu se svým sólem Sur dessus bord.

Motto v programu k představení Sur dessus bord znělo: „Vzdálenost, která nás dělí od cizího, je stejná jako vzdálenost dělící nás od nás samotného.“ Serge Ricci od zmiňovaných vzdáleností došel k hledání sebe sama skrz mnohé proměny. Sólo se pak stalo řetězem „několikanásobných portrétů vytvářejících jeden autoportrét“. Interpret nejprve tančil v civilním oděvu soustředěný do sebe a mezi dynamickými pohyby s četnými rotacemi se postupně objevovaly pohyby paží, které působily, jako by ani nebyly jeho. Postupně se odcizoval od svého vlastního těla. Po otevření průhledu do tajemného prostoru za jevištěm pak začala hra s kartony, kterými byl tanečník následně obalován a které tvořily proměnlivý kostým. Spolu s papírovým „brněním“ se postupně měnila i postava muže v něm. Chvíli připomínal asijského bojovníka v obrovském kostýmu, který s ulovenou objetí tančí jakýsi rituální tanec. Potom, když s dlouhou tyčí zápasil především sám se sebou, působil spíše jako Don Quijot. Po několika proměnách Serge Ricci, marně hledající sám sebe pod vrstvami kostýmů, vystoupil naposledy v neskutečně obrovských šatech. Když se tvářil jako operní diva v honosné róbě, snaha hledání sebe sama dospěla až do lehce parodizujících rozměrů. Vnějšími kostýmy se však nepřiblížíme ani ostatním ani sami sobě… Zůstane jen křehké tělo...Představení s velmi působivým závěrem bylo také originální výtvarnou podívanou (výtvarný koncept vytvořil Fabien Almaklewicz). Využití kartonu a desítek metrů lepící pásky jako materiálu k vytvoření kostýmů a vlastně celé scénografie vedlo k velice zajímavým obrazům. Nepostradatelnou součást sóla představovali dva pomocníci v černém. Postavy „sluhů jeviště“ evidentně inspirované japonským divadlem Nó, hrály s diváky hru na to, že „nejsou“, i když byli při polepování Serge Ricciho kartony téměř neustále přítomni na scéně. (Pohotovost a elegance, s jakou svůj úkol plnili, byla obdivuhodná). V pohybovém vyjádření byla znát inspirace množstvím rozdílných typů tance. Různorodost tanečního vyjádření však vždy souzněla s celkovými změnami v představení, takže všechny pohyby působily tak, že jsou přesně na svém místě. Interpretace Serge Ricciho byla rozhodně přesvědčivá, což je samozřejmě dáno i tím, že autor byl zároveň tanečníkem. Mimo to Serge Ricci je osobností, která svým charismatem jeviště bez problému zaplní. Dílo Sur dessus bord nepatří zrovna k nejjednodušším představením a po divákovi vyžadovalo značnou přemýšlivost. Avšak čím více provokovalo k hledání vlastních výkladů, tím déle v člověku resonovalo či stále ještě resonuje.

Druhou část večera doplnil, jak už bylo zmíněno, opět projekt French Chicken. Druhé zhlédnutí však odhalilo úskalí této performance. Práce Toméa Vergèse není z těch, které je možné vidět několikrát a stále v nich nacházet něco nového. Když nepřekvapuje, ztrácí velkou část svého kouzla. Zkrátka jak sama ředitelka pořádající SE.S.Ty Marie Kinsky poznamenala, není to představení, ale event. A event je něco neopakovatelného.
                                                                                                  Jana Bitterová

 

Nahoru

Večer Helge Letonji

Trojici večerů v Divadle Komedie se v rámci festivalu SE.S.TA – KoresponDance Europe představily dvě zralé osobnosti současného tance – tanečník, choreograf a umělecký ředitel Steptext Dance Project v Brémách Helge Letonja a tanečnice a choreografka z Montrealu Mariko Tanabe. Jejich společné dílo pod názvem Not – Not A Luv Duet dávalo již z názvu tušit, že sice půjde o duet muže a ženy, ale v žádném případě to nebude očekávatelný duet milostný. Oba dva umělce spojuje dlouholeté přátelství, a tak se zde na scéně měli setkat dva kamarádi, kteří již spolu zažili mnohé.Před samotným představením měli diváci možnost ve foyer divadla sledovat projekci několika choreografií Helge Letonji v podání skvělých tanečníků jeho skupiny. Získali jsme tedy představu o jeho tanečním slovníku. Žel, na samotném jevišti Divadla Komedie jsme poté ale moc tance nespatřili. Mariko a Helge se potkávají na scéně, manipulují se zajímavě scénicky řešeným paravánem, který rozděluje prostor, ale jejich samotné počínání na scéně je trochu nijaké. Jedná se o jakýsi rozhovor mezi dvěma přáteli. Tanečníci samozřejmě mohou mluvit na jevišti, ale zde již bylo mluveného slova příliš. Oba dva se různě přeli, vyprávěli historky, sem tam udělali několik pohybů, ze kterých bylo jasné, že ovládají svá těla s lehkostí a stylem, avšak celkově představení nemělo potřebný tah a v podstatě si ho nejvíce užili samotní aktéři, kteří se sešli jako staří přátelé na kus řeči a vzpomínání. Škoda, že toto setkání dvou tanečníků nebylo více okořeněno samotným tancem.
                                                                                          Kristina Durczaková

 

Not-not a luv duet - foto: Jan Komárek

Nahoru

Rozhovor s Helge Letonjou,
Helge Letonja v představení Not-Not A Luv Duet

který proběhl po jeho pražském představení.

Jste Rakušan, ale vaše jméno je Skandinávské… řekněte nám prosím něco o svém původu...
Narodil jsem se v Rakousku, v malém městě zvaném Leoben. Má matka milovala známého zpěváka Helge Roswaenge (tenor), po kterém mě pojmenovala. Mé jméno je v Rakousku dost neobvyklé. Když jsem vyrůstal, nikdy jsem nepotkala nikoho se stejným jménem. A většina lidí v Rakousku si stále myslí, že Helge je ženské jméno. Ještě dnes dostávám dopisy s oslovením Slečno Letonja a vládě trvalo velmi dlouho, než mě povolali do armády. Studoval jsem v městě Graz a byl jsem zaměstnaný v Baletu Opery Graz, a pak jsem dál studoval na střední umělecké škole ve Frankfurtu a Amsterdamu. Od té doby jsem žil a pracoval v mnoha městech, např. New Yorku, Lisabonu, Montrealu, Heidelbergu, Vídni, Brémách.

Co je pro vás přirozenější – být tanečníkem nebo choreografem?
Pro mě je přirozenější být tanečníkem. Když se vyjadřuji pomocí svého těla, cítím se jako bych byl propojen se silnou základnou, když se mé tělo hýbá, je v tom jistá intimita. Když tvořím choreografie, vytvářím pohybový jazyk pro své téma. Hodně improvizuju, abych našel slovník pohybů.Při tvoření se v hojné míře zapojuje myšlení. Koncept, dramaturgie, reflexe. Jak najdu ten správný způsob jak říct to, co chci říct. Jak mohu přenést své myšlenky k tanečníkům. Tento proces je tím delší, čím více je kroků. Takže asi proto je pro mě tanec přirozenější a přímější. Ale ta potřeba tvořit a vytvářet zřejmě dokazuje, že choreografická tvorba je součást mého přirozeného bytí.

Co je podle vašeho názoru nejdůležitější, abyste se mohl stát vynikajícím tanečníkem či choreografem? (Musíte být filosofem? – reakce na diskuzi, která proběhla v Divadle Komedie)
Podle mě vynikající tanečník žije svůj život plně skrze své tělo a skrze něj také objevuje neznámá místa. To může znamenat, že je člověk filosof, ale též, že je člověk velmi prostý. Ten největší talent tanečníka je, když dokáže publikem pohnout a umožní jejich myslím se vydat na cestu. To se mu může podařit skrze muzikálnost, dokonalou techniku, jednoduchost, překročením hranic, vydáním se. Důležité je to, že tanečník přesvědčuje svým tělem a myslí. Všichni umělci musí být napojení na něco vyššího, než jsou oni sami.

Dnešní taneční svět je převážně ženský. Jak to ovlivňuje vaši práci, případně váš celý život? Je to jiné, pracovat s tanečnicemi než s tanečníky?
S tím nesouhlasím. Je pravda, že v západním světě je více tanečnic. Ale mezi choreografy najdete více mužů než žen. Podívejte se mezi producenty, režiséry a manažery, v tomto smyslu se domnívám, že dnešní taneční svět vykazuje vyrovnanost mezi ženami a muži. Taneční svět odráží to, co se děje v naší společnosti. Za to, že s tancem začíná méně mužů, může náš vzdělávací systém, který bohužel nevyučuje tanec na veřejných školách. Já sám jsem ve své umělecké kariéře pracoval častěji s tanečníky než tanečnicemi. Při práci ve studiu, v němž máte obě pohlaví, musíte ke každému přistupovat rozdílně a zvolit různé jednání v rámci skupiny. Asi se chovám trochu jinak k tanečníkům a jinak k tanečnicím. Například při skupinových sekvencích se mi pracuje snáze s tanečnicemi. Ve skupině jsou totiž pozornější, odkládají své ego a soustředí se na to, že jsou pohromadě. Pokud pracuji s jedním člověkem, tak nenacházím žádný rozdíl. Nakonec totiž záleží na osobnosti každého tanečníka.

Jak tvoříte své choreografie? Začínáte od pocitu, hudby, pohybu nebo promyšleného nápadu? Co vás inspiruje?
Stále hledám různé cesty jak tvořit. Často začínám od nějakého pocitu. Tento pocit je většinou reakcí na nějakou situaci. Pak se snažím najít, co se v tom pro mě skrývá zajímavého. Je tam nějaký konflikt? Jak se na něj můžu podívat z jiného úhlu pohledu? Mluvím s tanečníky a vysvětluji jim, co mě na tom zajímá. Pak začneme improvizovat – pracujeme v různých směrech a otevíráme oblasti asociací. Inspirace je pak všude. Já se proměním v houbu, která absorbuje všechno, co se byť jen zdánlivě týká tématu. Najdu, co je pro mě důležité. Velkým zdrojem inspirace jsou pro mě tanečníci, když se na ně dívám při improvizaci, hned vím, co dělat. Jakmile vzniknou první části choreografie, začne si již žít svým vlastním životem. V tu chvíli mu musím sloužit a následovat jeho cestu.

Ve svých choreografiích používáte také efekty nových médií. Je to způsob jak přiblížit současní tanec širšímu obecenstvu?
Používám různá média, abych vytvořil nějaký prostor nebo jisté prostředí pro choreografii. Používám média pouze v případě, když mám pocit, že je to nutné a že to, co potřebuji vytvořit, nemůže být vytvořeno či vyjádřeno tělem. Díky médiím mohu vytvořit měnící se uspořádání, které podpoří mou myšlenku. Ale nikdy nehráli hlavní roli. Chci, aby diváci přišli a zhlédli tanec, nikoliv multimediální představení. Existují jiní umělci, kteří v tomto oboru dělají fascinující práci.

Proč používáte ve svých představeních mluvené slovo?
Používám ve svých představeních hlas, mluvené slovo, například abych na jevišti vyjádřil vnitřní dialog, kvůli dramaturgii a jako význam komunikace. Pro mě mohou tancovat i slova.

Vaše představení, které jsme měli možnost toto pondělí vidět v Divadle Komedie, je o vašem celoživotním přátelství s Mariko Tanabe. Tato choreografie je velmi odlišná od těch, které uvádíte se svou skupinou Steptext Company. Je těžší představit něco tak intimního?
Když jsem na pódiu, není už tak těžké žít tuto intimitu. Na druhé straně je to právě to, co hledám. Ona situace je v tvůrčím procesu odlišná. Je to výzva nacházet, jak daleko chcete s intimitou a osobností zajít. Duet s Mariko se velmi liší od mých dalších choreografií, protože vznikal skrze dvě hlavy a dvě těla.

Ano, mohli jsme vidět, že vy dva jste velmi odlišní. Co je podle vás ta klíčová věc, která vás a vaše přátelství udržela pohromadě?
Naše vzájemná láska. Umíme v klíčových momentech odložit svá ega a vzájemně se vidět a slyšet. Život k nám byl dobrotivý a umožnil nám, abychom v okamžicích důležitých, smutných, šťastných a úžasných mohli být spolu. To vytváří silné pouto. Jsme rodina a oba sníme stejné sny o umění, pouze v odlišných barvách.

Také děláte mnoho věcí pro mladé tanečníky. Pomohl někdo na začátku vám? A mohl byste nám říct trochu víc o tom projektu?
Když jsem začal tancovat, musel jsem si všechno zařídit sám. Pocházím z malého města a musel jsem pátrat po tanečním vzdělání. Cestoval jsem každý den po škole hodinu a půl, abych mohl studovat tanec, a stejně dlouho jsem se vracel pozdě v noci zase domů. Neměl jsem žádné přátele nebo příbuzné v oboru, kteří by mi poradili, které školy jsou dobré atd. Ale byl jsem chytrý a měl jsem štěstí a moje rodina mě finančně podpořila a stála při mně. Když se podívám zpátky na svou kariéru, tak tam pro mě vždycky byl někdo, kdo mě podpořil a nakopnul mě nebo mi pomohl, když jsem zůstal viset na místě. Se společností Steptext podporujeme mladé tanečníky a choreografy na různých úrovních. Zaprvé jsme přišli s označením mladého umělce. Mladí lidé mohou navštěvovat hodiny tance, divadla, zpěvu a pracují na realizaci vlastního tanečního díla. Tak aby se orientovali na uměleckou dráhu. Pak nabízíme různé projekty pro mladé choreografy jako festival jamais vu!, rezidenční programy, laboratoře a pak KoresponDance.

Proč chcete propojit tanečníky na mezinárodní úrovni? A co čekáte od projektu KoresponDance Europe?
Tak za prvé, já nevěřím v hranice a myslím si, že tanec je dobrý vzor pro Evropské motto jednoty skrze rozdílnost. Očekávám mnoho změn na mnoha úrovních. Mladí umělci porostou a nakonec doufám, že zúčastnění umělci budou udržovat tuto tvůrčí síť funkční.

Zdáte se být vždy v dobré náladě, čím si dobíjíte svou životní energii?
Když se stane, že se musím potýkat s lidmi, kteří jsou líní a berou věci jako samozřejmost, začnu být netrpělivý a náladový. Jinak jsem od přírody optimista a jsem velmi zvídavý. Nikdy se nenudím, protože vždy se najde něco, co je třeba objevit. Mám spousty životní energie. Narodil jsem se s ní. Jako malý kluk jsem byl hyperaktivní, mám silnou vůli a výzvy mě nabíjí energií. Více vitální energie se kumuluje z výměny mezi kreativními lidmi a velké lásky k umění a životu jako takovému.

                                                                           Připravila: Barbora Čepičková

 

Nahoru

Dílna se Sergem Riccim

K festivalu SE.S.TA – KoresponDance patřily i tři choreografické dílny. První z nich probíhala ve dnech 5. až 7. října v prostorách HAMU. Vedl ji Serge Ricci, francouzský tanečník a choreograf, který ve své profesní dráze prozkoumává možnosti pohybu od techniky klasického tance (vzdělával se v Cannes u Rossely Hightowerové) přes Body Mind Centering po Feldenkraisovu metodu, kterou používal právě i v tomto workshopu.

Jak dojít od minimálních pohybů často v leže vycházejících především z pohledu, k pohybům větším, a to tou nejpřirozenější a pro tělo nejjednodušší cestou? Jak člověk může hledat – a nalézat – pomocí neustálého koncentrovaného opakování „drobností“? Jak pozvolna začít tančit s nově objevenými cestami pohybu? K tomuto výzkumu nabádal Serge Ricci. Iniciativy ve vedení semináře se ujímal i jeho asistent Fabien Almaklewicz. Pracoval především se zaměřením pohledu na určité body na těle a skrz různorodé modifikace vztahu oči – tělo hledal nové pohybové kvality.

Hodiny strávené pod vedením Serge Ricciho a Fabiena Almaklewicze znamenaly zajímavé a přínosné hledání. Jediné, co by možná stálo za uvážení, byl nazev semináře choreografickou dílnou. Výzkum bezpochyby ukázal nové způsoby vytváření tance a obohatil taneční projev účastníků. Serge Ricci také upozorňoval například na problematiku dynamiky pohybu, která je pro choreografii tak důležitá a na kterou se při improvizacích (které vlastně tvořily stěžejní náplň semináře) tak lehce zapomíná. Pojem choreografická dílna však přeci jenom evokuje spíše workshop, kde se více pracuje s vytvářením díla jako takového a který je méně „introvertní“.
                                                                                                      Jana Bitterová

 

Nahoru

Stáž coachingu – prezentace


foto: Jan Komárek

Říjnový blok dění v Praze v rámci projektu KoresponDance Europe zakončil závěrečný večer v divadle Alfred ve dvoře, který představil mladé choreografy, účastníky několikadenní stáže pod vedením Jeana Christopha Paré, Dominiquea Boivina a Béatrice Massin. Tato stáž si dala za cíl podpořit a rozvinout mladou choreografickou tvorbu, dodat potřebné impulsy a podpořit diskuzi mezi tvůrci i diváky. V hojně navštíveném večeru postupně vystoupilo devět choreografů a předvedlo část své práce. Každý se účastnil této stáže v jiné fázi svého tvůrčího procesu – někteří právě začali, jiní už měli určitou ideu, část hotové choreografie či dokonce dvouletou práci za sebou. Všichni využili možnosti konzultovat s vedoucími a nahlédnout na svou tvorbu jinýma očima, z jiného úhlu.
V komentovaném programu svá dílka předvedli Lucia Kašiarová (SK/CZ), David Biedermann (CZ) a Jitka Pokorná (CZ), Alexandra Mireková (SK), Josep Caballero García (DE), Christine Desfeuillet (FR/IT) a Blanche Konrad (FR/DE), Barbora Látalová (CZ) a Zdenka Brungot Svíteková (SK/NOR), Kateřina Šorejsová-Hajná (CZ), Kateřina Malá (CZ), Sebastian Belmar (CH) a Nikola Křižková (CZ).

Nikdo zatím neprezentoval finální podobu své choreografie, a tak nepřísluší nijak hodnotit. Lze však zmínit osobnosti, jejichž díla naznačila slibný potenciál – Alexandra Mireková a její soustředěný, čistý výkon a práce s gesty, podpořené silnou „stage presence“, Barbora Látalová a Zdenka Brungot Svíteková a propracované originální dílko, které již spěje k formě finálního představení, originální a vtipné sólo Lucie Kašiarové a expresivní duet kombinovaný s video dance Sebastiena Belmara a Nikoly Křižkové.Coaching mladých tvůrců je velmi záslužnou činností, doufáme, že podobné projekty budou následovat a zároveň se těšíme na další kreativní práci všech zúčastněných choreografů.
                                                                                           Kristina Durczaková

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: