12.8.2008

Reportáž z brněnské části festivalu ProART 2008

       Píše se právě 11. července a já už nějaký měsíc zdravím kamarády – tanečníky, profesionály, poloprofesionály i amatérské nadšence místo obligátního: „Ahoj, jak žiješ?“ slovy: „Ahoj, jdeš na ProART?“

       Nutno říct, že se mi dostávalo nejrůznějších odpovědí, od „No jasně, dala jsem si čtyři lekce!“ přes „Jdu, jdu, ale ještě nevím na co, nevíš prosím tě, co to je ten Cunningham?“, až po „Nemůžu, mám boreliózu, je to k vzteku, zrovna přijede Erick Guillard!“, takže mám trochu strach. Mám trochu strach, protože mi připadá, že těch negativních odpovědí bylo přece jenom  o něco víc, a to by nebylo dobré. Nejenom, že se tam chci potkat s kamarády, s těmi, se kterými se srážím na festivalu i na jiných workshopech už čtvrtý rok, ale stojím pochopitelně hlavně o festivalový týden, týden lekcí a představení, týden s našimi milovanými pedagogy, týden strávený s divadlem, a to nejen ten letošní, který právě začíná, ale i o ten napřesrok, který je samozřejmě, jako každé nekonečně vzdálené „napřesrok“ v naší kultuře, poněkud ohrožený…

 Pozor, začínáme

       Třetí a čtvrté patro administrativní budovy Národního divadla Brno, kterou notoricky znám z divadelní sezóny, kdy tu sídlí moje „domovská“ baletní škola, právě tohoto dne ovládl ProART. Už dole na prosklených dveřích visí hned čtyři různé plakáty, aby konání festivalu pokud možno nikdo nepřehlédl, a stejné se opakují i na stěnách v patře; na nástěnkách místo rozpisů a zpráv pro druhý největší baletní soubor v republice visí novinové výstřižky s „ProART“ titulky, na dveřích všech tří sálů jsou nalepené festivalové rozvrhy. „Alenko?“ strkám hlavu do dveří místnosti s cedulí „Registrace“, které se běžně i po stoprocentním zákazu kouření v divadle říká kuřárna. Alena Pajasová, výkonná ředitelka festivalu, neboli Alenka, jak jí všichni říkají, stojí tak, jak ji znám, drobná, štíhlá a tmavovlasá, se staženým culíkem a neutuchající energií, s mapou v ruce a vysvětluje zahraniční účastnici, jak se dostane do divadla Husa na provázku, které je letošním druhým sídlem festivalu. „Keep the map, it´s yours,“ předává jí nakonec mapu centra Brna a obrací se ke mně. Jasně, nic není problém, letáky, co jsi nerozdala, vrať kdykoliv během týdne, ta slečna z Moravské televize už tu byla, jsme domluvené, díky moc! Dostanu oranžovou kartičku, která mi zajistí přístup na mé tři workshopy, a hlavně symbolizuje volné lístky na večerní představení, a tentokrát ještě po schodech stoupám o patro výš, abych se převlékla. Dámská šatna je zatím téměř prázdná, ale nevadí, jistě se zaplní během pár desítek minut – snad…

       O pár okamžiků později už se usadím na pohovce dole na chodbě a sleduji příchozí – báječné, ano, není to tak zlé, jak to vypadalo: je tu naše brněnská hlavní hvězda, pořád veselá zrzka Dáša nabitá jak talentem, tak pozitivní energií, Míla, jedna z nejstarších, ale také nejvytrvalejších účastnic, dlouhovlasý David z Plzně, který se zapsal do povědomí všech „ProARťáků“ loni a předloni, kdy se přihlásil na tolik kurzů, kolik se mu jen do rozvrhu vešlo, a letos se omlouvá, že má „jenom“ tři, protože je po operaci menisku, Veronika a Martina, moderní tanečnice, učitelka a studentka, se kterými chodím do baletní školy i přes sezónu, a dokonce ještě hodně dalších lidí, které neznám. Mezi „tvůrčím zmatkem“, který tady vládne, pobíhají i první pedagogové – Erick Guillard, který si na mě k mému překvapení po téměř třech letech vzpomněl, žertuje o něčem s Kanaďanem Ericem Trottierem, který tu má návštěvu, kamaráda zřejmě ještě z dob, kdy před několika lety tvořil choreografii v Ostravě, a za chvíli s ním mizí oslavit setkání, a Nadia–Karine Hasa, která má paralelně s Japonkou Kaori Ito a vynikající operní pěvkyní Kateřinou Beranovou za chvíli festival zahajovat prvními lekcemi. A než přesně ve 14:45 Kaori započne mou první lekci, onoho „záhadného“ Cunninghama, o kterém má zatím maličké povědomí jenom Dáša, přijíždí do třetího patra ještě kočárek poháněný Alenčiným manželem a Alenka z něj se slovy „Ta je moje, tu ještě neznáte!“ vytahuje světlovlasou, modrookou osmiměsíční Barunku, kterou ještě žádný z nás Brňáků neviděl. Hotovo, jsme všichni, festival může začít!

 Říkejte mi ProART

       Festival… Festival, a zejména Festival ProART je těžké definovat. Cyklus workshopů? Letní taneční škola, jak říkají někteří? Anebo jsou stěžejní představení, kterých se od tohoto do příštího pátku odehraje rovných devět? Snad od všeho něco… Pravdou každopádně zůstává, že snad nám všem se na tenhle týden převrátil život naruby i vzhůru nohama, že prostě „žijeme a jsme ProART“. Od druhého dne mám první lekci ráno v devět třicet, tedy místo pomalého sobotního probouzení vstát před osmou, co nejrychleji shledat na svém třiadvacetiletém, a přesto, jak to vypadá, již značně „použitém“ těle škody po včerejší netypické zátěži Cunninghama a contemporary, sbalit pokud možno všechny věci, i ty na odpolední modernu, protože přes den se přece nebudu domů vracet (závidím na chvíli mimobrněnským účastníkům! Bydlí totiž v Astorce, koleji JAMU, jenom několik kroků od tanečních sálů! Měla bych o pár starostí míň, nebylo by to špatné, nebo takhle aspoň mít byt v Alfě, pasáži o pár ulic dál, jako moje kamarádka, která stejně netančí… No nic, nic nenadělám!), a běžet na ranní klasiku s Martinem Dvořákem, mezi kolegyně (a občas dokonce i kolegy) značně rozrůzněných schopností a zkušeností: od dvou studentek konzervatoře a dvou profesionálek ze souboru domovského divadla až po naprosté, téměř začínající amatérky. Po lekci nechat tréninkové oblečení nahoře v šatně, která se opravdu do druhého dne ráno úctyhodně zaplnila, dokonce tak, že občas je problém najít na tyči důmyslně připevněné pod stropem místo pro trikot k přehození. Tak, aby proti tomu končetiny příliš neprotestovaly, přejít o pár rohů dál na jedno kafe a pomerančovou šťávu, podobně se přesunout na oběd, vymyšlený tak, aby byl co nejlehčí, ale aby s ním zapřažené tělo vystačilo až do večera, někde po cestě koupit banán a vodu a už zamířit do divadla, uložit se ve třetím patře na pohovku a relaxovat až do tři čtvrtě na tři a mých dvou odpoledních lekcí. A pokud mi ještě zbude nějaká energie, vyběhnout z večerního contemporary o chvíli dřív, omlouvám se, Ericku, letím na představení, zítra tu budu až do konce. Rychle zpátky tramvají domů, odhodit tam všechny věci, převléknout se a už honem do Husy na provázku, kde mám rezervovaný lístek půl hodiny před představením, které začíná v osm večer.

 Kdo s kým, o čem, pro koho?

       Ano, pochopitelně, tělo protestuje. Protestuje, protože není zvyklé, že s ním takhle zacházím, už po prvních dnech mě bolí každý sval a jsem samá modřina a spálenina od „floorworku“, neboli práce na zemi. A protestuje nejenom moje, po jedné Erickově lekci máme modřiny na jednom rameni všichni, protože jsme na jeden prvek byli příliš nešikovní, a spolehlivě podle nich poznáváme, kdo tam byl a kdo ne, ve čtvrtek vypoví kolena službu Dáše i Davidovi a odpolední lekce už „jet“ prostě nemůžou, ale nikdo si nestěžuje. Nikdo si nestěžuje, protože jsme to tak koneckonců chtěli. Protože ProART je jen jednou za rok a protože je prostě nenahraditelný, protože se tu sejde spousta skvělých lidí a protože se – snad – všichni naučíme něco nového a někam se posuneme. Protože na tenhle týden jsme všichni daleko od běžných starostí, plní nadšení a energie a dokonale svobodní. Protože už naši pedagogové za to stojí:

       Energická Nadia–Karine Hasa, Francouzka, která vede hned dvě lekce svého nezaměnitelného stylu moderního tance, modrooká tmavovlasá kráska, která nechybí na žádném představení a ve svém čísle pondělního večera pedagogů strhne všechny diváky. Eric Trottier, miláček všech svých studentů, kterého je všude plno, hned jak se objeví, který si užívá život stejně jako tanec a učení a na kterého nezapomněl už nikdy nikdo, kdo se s ním setkal. Katarína Vlniešková, „Vlnka“, která učí populárního Limóna, co se festival v Brně objevil, precizní a svědomitá Slovenka, z jejíchž nejčastěji o čtvrthodinu delších lekcí odcházejí studenti i ona uštvaní, ale o pořádný kus v tanci dál. Vladislav „Benito“ Šoltýs, učitel power-jógy a další porce moderny, skromná hvězda, která si před galapředstavením zkoušela své číslo mezi stolky v kuřárně a s walkmanem na uších. Kaori Ito, japonská samurajka s tváří panenky a tělem skvělé pařížské tanečnice, přivážející pro Brno zcela nově objevené techniky Cunninghama a Hortona, která v pátek začne učit partu amatérů variaci své vlastní francouzské company a následující čtvrtek ji k údivu všech zúčastněných dokončí v prezentovatelné kvalitě. Erick Guillard, sólista z bernského divadla, na jehož návrat se celé Brno téměř tři roky těšilo, Francouz s půvabem pantera, kvůli kterému se na sále klidně přetrhnete, jen abyste zvládli to, co po vás chce. Martin Vraný, neohrožený choreograf searching projectu, schopný ze svých žáků dostat vždycky to nejlepší. Roman Sejkot, brázdící se svým jednodenním fotografickým workshopem lekce ostatních pedagogů už několikátý rok a vytvářející tím výborné prezentační fotografie. Kamila Kalousová, skvělá brněnská herečka, které ne její vinou v kurzu herectví nakonec zbyla pouze Míla, v šestém měsíci těhotenství, stále dobře naladěná, pověstná tím, že její úvody k vlastním absolventským představením bývají vrcholy večera. Kateřina Beranová, světoznámá koloraturní sopranistka, ke které se její rodné Brno chová po léta velice nevděčně a za jejíž účast vděčíme její dobré vůli a přátelství s Martinem Dvořákem. A samozřejmě sám Martin Dvořák, umělecký ředitel festivalu, statečně učící, choreografující, vystupující, společně s Alenkou organizující, zaneprázdněný, ale neuvěřitelně milý, vstřícný a příjemný. A každý z nich zvlášť, ale taky všichni dohromady, kamarádi, kteří přijeli učit, protože je to baví, přijeli si užít své divadelní prázdniny a u kterých víte, že jsou s vámi rádi, i když je to někdy s podivem.

       Už kvůli nim, ale taky kvůli studentům, kteří jsou na sále s vámi, ze kterých s některými se setkáte jen jednou v roce, už kvůli představením, z nichž každé je jiné, ze kterých si každý odnese něco jiného a jinak na ně reaguje, ale která jsou všechna zatraceně silná, od sobotního „Losera“ Gabriela Wonga, Malajce, který letos v Brně neučí, ale všem je to líto, přes pondělní „Gala_Pro_ART“, na kterém se předvedou všichni pedagogové, a dvě choreografie Company ProART „Reality Boulevard“ a „Kdopak by se bál“, až po závěrečný večer, na kterém se sedí na zemi, protože divadlo je poněkud přeobsazeno, s neuvěřitelnou choreografií „Mother Stood“, která se zapíše všem zúčastněným hluboko, hluboko do srdce, pro nás stojí za to „být ProART“.

       Řečeno stručně, festival se mimořádně vydařil. Řečeno statisticky, bylo nás přesně 79, což je více nežli vloni, byli jsme na okolo 90 lekcích a přesně 9 představeních. Řečeno ústy pesimisty, nedošlo naštěstí k žádnému zranění jako vloni, místo loňských 39 stupňů ve stínu bylo lehce pod mrakem, občas lilo jako z konve a „Gala“ se muselo stěhovat z nádvoří pod střechu, divadlo bylo klimatizované, leč poněkud malé, a poslední den v lekci Kaori vypadl hudební přehrávač, tedy jsme jednu z variací odtančili nezapomenutelně za zpěvu písně „Skákal pes“. A řečeno z hloubi srdce, díky, ProARTe, díky, Alenko, díky, Martine, díky, všichni učitelé, a prosím, přijeďte za rok zas!!!

                                                                                     Denisa Šmídová
                                                                                     Fotografie: archiv ProART

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: