24.1.2011

Silvestr s baletem ND Brno

Šampaňské do lednice, nachystejte konfety, silvestrovská noc začíná!!! Tedy, nezačíná ani tak noc, jako spíš silvestrovský podvečer, protože „Silvestrovský speciál“, představení, které přichystal Balet Národního divadla Brno, začíná už v pět hodin. Máte na něm tedy Silvestr započít a pokračovat v něm poté libovolně kde, libovolně s kým, libovolně dokdy a také libovolně jak, třeba diskuzí o právě zhlédnutých číslech. Nicméně po vstupu do foyer Mahenova divadla se zdá, že pro naprostou většinu zúčastněných bude právě „Speciál“ jediným silvestrovským programem – převažují senioři, z nichž mnozí se účastní pohříchu každého baletního představení, objevuje se dokonce i úctyhodný počet rodin s dětmi. „Silvestrovská“ veselá nálada zatím v žádném případě nepřevládá, svými oranžovými šaty poněkud překvapivě svítím z tmavého davu do dálky a velký zájem není kupodivu ani o „welcome drink“, který ve foyer servírují pracovníci sponzorského vinařství, přičemž bílé víno se v dnešním mrazivém odpoledni skladuje na balkoně nad vchodem divadla. Ale silvestrovská noc teprve začíná!

Sedám si na své místo v prvním pořadí „Mahenky“, dvě lóže od míst vyhrazených vedení baletu, která pro dnešek obsadili umělecká vedoucí Lenka Dřímalová, pedagog Gustavo Bessera a Giovanni di Palma, který v Brně připravuje nastudování Stvoření světa Uweho Scholze pro lednovou premiéru. Mezi ostatními diváky se objevují „známé tváře“ fanoušků baletu, komparsisté Janáčkovy opery i pedagogové Taneční konzervatoře Brno a společně čekáme, až se v 17 hodin otevře opona a začne program. Ten nám zvěstuje tentokrát zdarma rozdávaný lístek papíru s fotografií Ivony Jeličové opřené o gigantickou sklenici na šampaňské. (Proč byla na fotografii na plakát i program představení zvolena právě Ivona, mi zůstalo utajeno, neboť se jako jedna z mála členů souboru v žádném čísle večera nevyskytla. Možná, že právě tento fakt byl důvodem:-).)

V sedmnáct hodin se opona zatím neotevírá, avšak na forbínu projdou diváky přivítat dva moderátoři večera, Tomáš Sagher a Jakub Przebinda. První scénka, kdy Sagher předstírá „neočekávaný problém“ v zákulisí, který nadvakrát odbíhá vyřešit, aby nechal publikum „zabavit“ kolegou, který na forbíně zůstane nerozhodně a mlčky stát, je aspoň dle mého názoru poměrně vtipná, dvojice vysoce překonává dřívější pokusy o moderování gala či soutěží jinými herci. Diváctvo se sice zatím ještě příliš nebaví, ale snad se jedná pouze o pomalejší „rozjezd“ představení.

Vzápětí už přichází první taneční číslo, It’s a Man’s World americké soulové legendy Jamese Browna a choreografky Markéty Habalové. Jedná se, jako ostatně v mnoha případech po celý večer, o choreografii vzniklou pro jeden z ročníků Choreografického ateliéru pořádaného v divadle Reduta. Přesunem na větší scénu, a zejména nedokonalostí v práci se světly, kdy tanečníci Jan Fousek a Michal Pimek zůstávají příliš často ve tmě, světelný kužel je na jevišti marně a zmateně hledá a některé skeče jednoduše nejsou vidět, nevyzní bohužel toto číslo, založené na karikatuře stereotypů mužského chování, natolik, jak by si samo o sobě zasloužilo.

Mírné zklamání z utlumeného efektu „Mužského světa“ slibuje nahradit následující choreografie, moje oblíbená Snídaně šampionů choreografa Marka Svobodníka. Tanečně-herecká etuda pro dva číšníky, jednoho fiktivně a druhého reálně neplatícího hosta je provedená jako vždy výborně, s energií a entuziasmem všech zúčastněných včetně samotného choreografa, leč publikum ani tentokrát „nezabírá“ – neplatí na něj „boxerská“ scéna, vysvětlení názvu čísla „speciálním“ restauračním chodem, ani překvapivá pointa s obrácením rolí; potlesk na otevřené scéně obdrží pouze hostující Burma za likvidaci půllitru piva jedním douškem.

V tanečním programu pokračují hosté večera, mistři republiky v electric boogie a finalisté televizní soutěže Talentmania Hybrid’s Crew. Ačkoliv „Hybridi“, jak se jim běžně přezdívá, podávají až neuvěřitelný výkon, zvláště Patrik Ulman zkouší možné i nemožné, aby publikum roztleskal, odezva je velice vlažná a zdaleka nedosahuje ani přijetí, jehož se dostalo druhému z dvojice, šestnáctiletému Zdeňkovi Kremláčkovi, když v průběhu soutěže hostoval v brněnském Janáčkově divadle s ostravským představením U2… Ty taky?

Podobné naladění však u diváků trvá i ve velké části následujícího programu: u loňského dílka Nelky Lazović s názvem Jsme jací jsme, zachycujícího vtipnou scénku prince (hostující Francesco Scarpato) neúnavně, leč neúspěšně nadbíhajícího pomocné síle v hospodě, zamilované do někoho zcela jiného (Marina Zhukovskaya), aby nakonec přišel o koně a skončil ve společnosti dvou převeselých servírek, se publikum chová minimálně stejně odmítavě jako Marina.

 

 

 

Nedoceněná zůstanou i Jatka č. 5, číslo z letošního Choreografického ateliéru pro tři tanečníky (autora Marka Svobodníka, Adama Sojku a Vítka Kořínka) a jednoho herce (dnes hostujícího Petra Bláhu), uvádějící na jeviště rozkošný komplexně uspořádaný zmatek hudby metalové kapely Slayer, jednoho torza výlohové figuríny a velké porce absurdního tanečního humoru, dle mého názoru jedna z nejpovedenějších drobných choreografií posledních sezón.

Stejnou dobou už se bohužel začínají mírně vyčerpávat i možnosti dvou moderátorů: nastolený vtípek „není mezi publikem porodník“ poněkud překazí přítomnost skutečného lékaře-specialisty, kterého je posléze nutno udržet stůj co stůj na místě, neboť v zákulisí samozřejmě žádný porod neprobíhá, a použití vtipů kolujících již několik let po internetu i „zábavná“ neschopnost jednoho ze spíkrů vyslovit jméno tanečníka Jeroena Selderslaghse už moderátorský výkon stahují do šedi průměru. Publikum se evidentně v názoru na dvojici již dávno rozdvojilo – jedněm připadá jako jediný vtipný moment večera, druzí nad ní obracejí oči v sloup vždycky, když se objeví.

K „rozmražení“ obecenstva dojde až v posledních dvou číslech první části: prvním z nich je fragment z velmi osvědčeného Mariina snu Petra Zusky, kdy se čtyři mužští členové souboru prezentují v dámských sukních v analogii klasického Grand Pas. Číslo obdrží konečně zaslouženou míru potlesku a smíchu publika a je vzápětí vystřídáno podobným, vytvořeným speciálně pro dnešní večer – mužskou alternativou pas de quattre Labutího jezera. Neskutečný výškový rozdíl jednotlivých interpretů, zcela přirozeně působící pád na začátku (kdo ví, jestli byl skutečně součástí choreografie?) a finále s efektní „likvidací“ lovce s puškou vyvolává po divadle salvy smíchu a se začátkem přestávky číslo označí jako vrchol večera i Giovanni di Palma. První polovina představení je tedy za námi, pokud je libo, můžete ještě jít okoštovat „welcome drink“, který již sice poněkud pozbyl smyslu, ale stále zůstává nedopit, a prosím, udržte si tuhle náladu, zatím tu skoro vůbec nebylo veselo!

 

Druhá část představení začíná ve svižném tempu číslem Jakstohoven Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky, opět choreografií, která slavila značné úspěchy na jednom z ročníků brněnského Choreografického ateliéru. Osvědčená „směska“ těžce neregulérního běžeckého závodu, během nějž dojde k likvidaci postupně všech účastníků, příchodu „krále“ Michaela Jacksona (tentokrát v podání Jakuba Resslera, třináctiletého semifinalisty soutěže Česko-Slovensko má talent) a konečně „úklidu“ růžových lístků v rytmu Montiho čardáše (v kterém zvláště vyniká báječně „ujetý“ Gianni Attimonelli) na publikum „zabere“ i nyní, přestože Resslerova imitace kupodivu rozhodně není tak dokonalá, jak by se očekávalo, a mě dokonce napadá, že jsem si nikdy nevšimla, jak mužnou postavou vlastně Michael Jackson byl, a přestože diváctvo tleská mnohokrát v průběhu čardáše v mylném domnění, že číslo je již u konce.

Po jeho skutečně definitivním odeznění nastupuje druhé dnešní číslo Nelky Lazović, tentokrát ironická „scénka“ z jejího rodného Srbska s názvem Cesta do Bělehradu. Komický skeč o autobusu, na jehož palubě se setkávají zamilovaný pár (Andrea Smejkalová a Vítek Kořínek), jeho žárlivý kamarád (Adam Sojka), stařenka s holí (Zdenka Kerlesová), dotěrná černá kočka (Aki Nishio) a řidič, nevěnující se řádně řízení (autorka), který se zcela pochopitelně záhy vybourá, aby o jeho osazenstvo svedli boj Anděl (Gregor Giselbrecht) a Ďábel (Jeroen Selderslaghs v ženském převleku), tentokrát kupodivu přes své nesporné inscenační a humorné kvality nesklízí stejný úspěch jako při premiéře a zejména travesti-převlek J. Selderslaghse s červeným korzetem a podvazky je na některé diváky zjevně už příliš.

Po dojezdu Nelčina dálkového autobusu se objevuje opětovně dvojice moderátorů a ohlašuje kupodivu a rozdílně s programem poslední číslo, což mě na chvíli uvrhne do strachu, jestli se něco nepřihodilo někomu z „Hybridů“. Přece jenom, v divadle to neznají a brněnská „Mahenka“ disponuje spoustou nejrůznějších schodišť, nečekaně se zavírajících dveří a překážek rozestavených po chodbách… Po chvíli však vychází na jeviště Petr Bláha, aby Saghera s Przebindou upozornil, že „něco“ je špatně. Ačkoliv moderátorský tandem vzápětí přesvědčuje auditorium, že všechno bylo bezezbytku plánováno, příliš se jim to nedaří a jejich podruhé opakované „stepařské“ číslo už by si asi většina diváků s díky odpustila. Pro příště by možná stálo za to moderátorské vstupy poněkud omezit, aby nedocházelo v průběhu večera k „vyčerpání“ témat a sklouznutí jednotlivých scének k předvídatelnosti.

Po opět (pro mě těžce pochopitelně) vlažně přijatých Hybrid’s Crew obstará finále večera kankán z divácky oblíbeného baletu Coppélie z Montmartru, obsazený takřka celým přítomným souborem. Přestože působení scény bývá mnohem efektnější v rámci celého představení, kdy je na ni divák odpovídajícím způsobem „nažhaven“ a kdy jsou také postaveny kulisy šantánu, nakonec se kankánovým tanečnicím daří publikum roztleskat a finále večera se setká s ovacemi na dnešní večer nadprůměrnými.

Při závěrečné děkovačce hraje hlavní roli bílý pejsek, patřící zřejmě Andree Smejkalové, který se již předtím mihnul v Cestě do Bělehradu, nadšeně a s vrtícím ocáskem si po celou dobu prohlíží nové kamarády, stojící všude kolem něj. Moderátorská dvojice vysvětlí, že „dítětem“, jehož se týkal v první části večera avizovaný „porod“, na který už všichni málem zapomněli, protože o něm od přestávky nebyla řeč, byl nastávající rok 2011, který je přivítán odstartováním zátky ze sektu. Škoda, že tohle všechno se odehrává teprve asi v půl osmé večer a situace tak aspoň na mě působí maličko zvláštně… Představení je tedy slavnostně ukončeno, všichni zúčastnění přijali své ovace (které tedy na můj vkus mohly být maličko nadšenější) a auditorium spěchá vytvořit monstrózní frontu u šaten, aby se následně mohlo rozprchnout za svým dalším programem, ať už bude jakýkoliv…

Doufejme, že se zase sejdeme za rok - ale doufejme taky, že u toho bude panovat o něco veselejší nálada, o něco ochotnější přijetí faktu, že tanec může být legrace, a o něco vlídnější pohled na to, co ještě neznáme… Protože celý rok, který nás čeká, je NOVÝ…

 

Z Brna   Denisa Šmídová

Foto: Kristýna Šopíková
(Jsme, jací jsme; Jatka č. 5; Jakstohoven; Cesta do Bělehradu)

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: