26.11.2008

Jak umělci strašili diváky

Huuuuuuuu, baf! Máte strach? Že ne? Nebojte se, takhle skutečně umělci diváky nestrašili v opravdovém kolotočářském strašidelném hradě „Geisterburger“, který stál před bernskou Dampfzentrale od 15. do 27. října 2008. Základní umělecký tým, který tento výjimečný projekt přímo realizoval, tvořili Nadia Fistarol, Dóra Kapusta, Monika Schori a Nicolaus Dauwalder. Konkrétní obsah „Geisterburgru“ pak ztvárnily tři umělecké skupiny kolem Simone Aughterlony, Grahama Smitha a Nika Emcha, které se z různých úhlů pohledu snažily uchopit pocit strachu. Divák se posadil do barevného vozíku a projel klikatou dráhou strašidelného hradu, kde na něj čekalo neznámo.

Za celým projektem stála scénografka Nadia Fistarol a její kamarádka Dóra Kapusta. S originálním nápadem přišla, umělecky ho vedla a scénograficky pojala Švýcarka Nadia Fistarol, která žije střídavě v Zürichu, Berlině a Freiburgu, kde také pracuje. Studovala architekturu na EHT (Eidgenössische Technische Hochschule) v Zürichu a spolupracovala například s Philippem Arlaudem, Igorem Baursimou, Felicitasem Bruckerem nebo Barbarou Weber. Dóra Kapusta, též narozená ve Švýcarsku, není povoláním jen překladatelka, ale také umělecká teoretička, která se specializuje na produkci uměleckých neziskových organizací. Nadie Fistarol pomohla s vedením a produkcí „Gesiterburgeru“. Technické zázemí dělala Monika Schori a pro „Geisterburger“ nepostradatelná světla a hrozivý zvukový design vytvořil Nicolas Dauwalder.

První skupinu, která se snažila od 15. 10. do 17. 10. v divácích vzbuzovat strach, vedla novozélandská choreografka Simone Aughterlony. Na strachu jí fascinoval filozofický aspekt. Člověk byl již předem vystrašený, nejen proto, co ho hororového čeká, ale také proto, že se před „Geisterburgrem“ procházely příšery v šedých kostýmech a se samopaly v rukou. To člověku moc nepřidá. Takhle zpracovaný vjel do tmy, nemohl se rozkoukat, nemohl vystoupit, nemohl zkrátka vůbec nic, jen čekat. Uprostřed černé díry se vozíček zastavil, lidé se bázní chytali za ruce dodávajíce si odvahy. Nějakou dobu seděli ve tmě, nevěděli, co s nimi bude. Již to zvyšovalo nejistotu a k ní úměrnou úzkost. Do tmy se ozval dialog dvou naprosto klidných lidí. Intonace a melodie hlasu ovšem neuklidňovaly, protože se tyto dva hlasy, mužský a ženský, bavily o další budoucnosti diváka, jestli ho zde ve tmě nechají nebo jestli ho pustí dál do reality, jestli by se mu chtělo zůstat v černotě, v naprostém tichu. Performance celkově působila nepříjemně, strach sice nevyvolala, ale zato se každý mohl v klidu zamyslet nad svým životem. Dialog měl jen jednu menší vadu, byl v angličtině v německy mluvící části Švýcarska. Ten, kdo příliš neuměl anglicky, musel jet dvakrát, aby pochopil, o co jde, jinak v něm působení strachu nemělo šanci. Dále potom divák již předem věděl, že z hradu určitě vyjede, a s tímto vědomím mohl zůstat klidnější.

Politický aspekt strachu zajímal druhý tým od 18. 10. do 21. 10., který se seskupil kolem tanečníka a choreografa Grahama Smitha. U vstupu do strašidelného hradu stál sympatický chlápek, který si s každým návštěvníkem mile popovídal a uvolnil atmosféru, načež je pozval na masáž hlavy. Člověk si normálně lehl na záda na lehátko, zavřel oči a podle pokynů maséra se snažil uvolnit. Vzhledem k tomu, že člověk od strašidelného hradu nečekal nic dobrého, natož příjemného, byly svaly ztuhlé. Účastníci se báli, že jim masér škubne hlavou tak, že jim třeba zlomí vaz. Potom masér ukázal baterkou vozíček, nastoupili jste dovnitř a sami se rozjeli mezi strašidla. Jaké bylo překvapení, že uvnitř bylo vidět, vozíček se zastavil a člověk se jen tak rozhlížel kolem sebe. Za chvíli se úplně uklidnil, protože v rohu stála jen malá televize a v ní nějaký obličej a jinak nikde nikdo. Divák si tam tak v pohodě seděl a lelkoval... Najednou mu to došlo, ten černobílý odulý, hnusný ksicht k nepoznání byl jeho. Vozíček sebou cukl, rozjel se, najednou jste ucítili v zátylku ruce jako při masáži, ohlédli jste se, ale nikdo tam nestál. To už tedy nahánělo hrůzu. Nad výstupními vraty ve videoprojekci tlelo hnijící mrtvolné tělo bez nohy s vaším oteklým obličejem a pod ním se vyndavala střeva ve dvou menších obrazovkách. Nejednomu divákovi se z toho zvedl žaludek. Byl to přímý útok na jeho identitu a večer pak neměl klidný spánek. Chytře a technicky vyladěný nápad vzbudil nejen nejistotu, i trochu strach, ale hlavně znechucení a odpor k sobě samému, a přitom to Graham Smith podal tak nenápadně.

Na závěr se třetí skupina kolem výtvarníka Nika Emcha zabývala psychologií strachu. Tato performance asi působila nejméně děsivě, ačkoliv scénickým ztvárněním patřila nejvíce do oblasti divadla. Opět se mohlo prosvištět „Geisterburgerem“ ve dvojici, úzkost, co bude, se rozpůlila úměrně na oba cestující. V ohybu dráhy stál malíř s paletou a maloval obraz, svítilo na něj oranžovočervené světlo, naproti němu bylo zavěšené zrcadlo. Jediné, co děsilo, byl silný nepříjemný hluk monster, díky kterému se strašidelný hrad otřásal v základech.

Tereza Babická, Bern

Nahoru

Miniinterview: Nadia Fistarol, Dóra Kapusta

Váš projekt je netradiční spojení mezi kulturou zábavnou a uměním. Jak jste dospěla k myšlence „Geisterburger/Strašidelného hradu“?

Nadia Fistarol: Z nějakého důvodu jsem myslela na strašidelnou dráhu a tento obraz dokázal iniciovat další myšlenky, které mě začaly poutat. Rozdíl mezi neškodným světem pavouků, duchů a monster a světem strachu, který nám po celou noc krade spánek, mě provokoval. Chtěla jsem se o strachu víc dozvědět, o filozofickém, politickém, psychologickém aspektu, o hororech, které jsou schopny ho vyvolat, o strachu před strachem samotným, o pozitivním aspektu strachu. Strašidelná dráha se mi zdála přesně správné místo pro takovéto zkoumání. 

Na Geisterburger pracovaly tři různé umělecké skupiny, vedené dvěma choreografy a jedním výtvarníkem. Jak vznikla tato sestava?

Nadia Fistarol: Sleduji práci Simone Aughterlony, Grahama Smitha a Nicka Emcha už dlouho a také je znám ze společných projektů. Chtěla jsem od nich vědět, jak uvažují o strachu. V první řadě mě vedl tento aspekt je pozvat, a ne, ve kterém oboru se obvykle pohybují. Všichni jsou mi nejlépe známi svými výstupy, mají ale očividně rozdílné metody přístupu. Tohle cítím jako obohacení.

Nadio, jste povoláním scénografka a vy, Dóro, jste překladatelka. Jaký je váš vztah k pohybu? A jak to ovlivnilo ideu  strašidelného hradu?

Nadia Fistarol: Myslím, že je fascinující, když scénografie sestaví prvotní plán a umělci k tomu přispějí tak, že se projekt překvapivě změní. Na této strašidelné dráze je to zrovna tak. Postup je ovšem v tomto projektu neobvyklý. Normálně je první idea inscenace, koncept, kus a na tomto základě pak navrhuji obraz. Tady to bylo právě naopak. 

Dóra Kapusta: Vedle překladatelky jsem také umělecká teoretička (studium na ZHdK – Zürcher Hochschule der Künste) a mnoho let jsem pracovala v divadle. Tím  jsem již dlouho poznávala různé divadelní formy a řeči. V projektu, ve kterém je pohyb v psychologickém smyslu součástí večera, se často stal neočekávaným, tady ani umělec, ani divák neví, jak bude dále pokračovat jejich společné setkání. V tom vidím zvláštní provokaci, pročež cítím projekty jako „Geisterburger“ jako velkou výzvu pro všechny zúčastněné.

Ke „Geisterburger“ patří i speciální pohybová situace: návštěvníci jedou ve vozíku strašidelným hradem. Jaké přednosti má toto pohybující se publikum oproti kukátkovému divadlu?

Nadia Fistarol: V kukátkovém divadle člověk přihlíží dlouho a ze vzdálenosti pohybujícímu se obrazu. Naproti tomu ve strašidelné dráze se člověk pohybuje uprostřed dění. Během krátké jízdy jsou diváci nanejvýš duchapřítomní, jejich póry široce otevřeny. Dojmy jsou vnímány díky tomu zesíleně a vrývají se. Ve strašidelné dráze se přichází na to, že člověk již předvídá blížící se zlo, tím více, když se dráha objeví v novém kontextu. Divák musí počítat se vším.

Dóra Kapusta: V projektech, ve kterých jsou diváci vedeni v pohybu nebo různými místnostmi, funguje běžné očekávání divadelního večera, což se mi osobně líbí. Divák musí dílu dále něco dát, protože nezůstane utajený ve tmě divácké místnosti, nemůže se schovat. V případě „Geisterburger“ se ale rozhodne až v a skrze publikum, jestli zamýšlený koncept funguje nebo ne. To jsou možnosti styku mezi umělci a diváky, kteří umožnili tento typ projektu a kteří to cítí jako přednost.

Nadia Fistarol: Včera jsem byla osm hodin se zábavním umělcem Paulem Odermattem a týmem při tom, jak stavěli dráhu. Mezitím si u McDonalda dal každý chlap 3 Big Macky, sáček hranolek a kolu. Na cestě domů Paul na odpočívadlech nabídl každému Coupe Danemark (název zmrlinového poháru, pozn. tb).

Interview a překlad: Tereza Babická

(Text vnikl v rámci semináře na Institutu pro divadelní vědu Univerzity Bern vedený Juliou Wehren.)

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: