7.11.2008

Historky nebo historie? Aneb na co si člověk vzpomněl k baletu „Le jeune homme et la mort“

Historie nebo historky, tak lze přeložit francouzský název dokumentární videoperformace nebo také choreografické inscenace či videoinstalace histoire(s) španělské autorky Olgy de Soto s klavírními suitami Johanna Sebastiana Bacha, která proběhla v bernském divadle Dampfzentrale 17. 10. 2008. Sama choreografka natočila dokumentární videonahrávku rozhovorů, kterou jí pomáhal dopracovat Montxo de Soto. Premiéra tohoto představení se konala v květnu 2004 na KunstenFESTIVALdesArts v Bruselu, ale původně si představení objednal Antónia Pinty, Ribeiry bývalý ředitel Culturgest v Lissabonu v rámci oslav „Hommages“.

Choreografka a tanečnice Olga de Soto absolvovala z klasického a současného tance u Carmen Roche a poté odjela do Francie na školu Centre National de Danse Contemporaine v Angers. Během své kariéry spolupracovala s choreografy jako Michèle Anne De Mey, Claudio Bernardo, Eric Pauwels, Pierre Droulers nebo Félix Ruckert. Od roku 1992 žije v Bruselu, kde vytváří svoje vlastní výzkumy a projekty. V roce 1995 založila skupinu Abaroa, která spojovala různé umělce. 1999 – 2002 byla choreografkou v Rezidenci v La Raffinerie v Bruselu.

Celým večerem nás společně provedli muž a žena – Cyril Accorsi a Olga de Soto – na sobě vzdušné bílé kostýmy, ona sukni a on kalhoty, takže vypadali jako dva civilní lidé. Pár měl během představení za úkol vyměňovat v dataprojektorech nahrávky s rozhovory a nastavovat promítací plochy. Duch histoire(s) tedy spočíval hlavně na dokumentárních dialozích ve francouzštině mezi Olgou de Soto a osmi pamětníky – Micheline Hesse, Suzanne Batbedat, Robert Genin, Brigitte Evellin, Julien Pley, Françoise Olivaux, Olivier Merlin a Frédéric Stern.

Tito sečtělí lidé se po 57 letech snažili upamatovat na premiéru baletu Le jeune homme et la mort, kterou zhlédli 25. června 1946 v Théâtre des Champs-Elysées. Jednoaktový balet choreografoval Roland Petit, libreto napsal Jeune Cocteau a byla k němu vybraná Passacaglia a fuga c mol barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Hlavní postavu mladého muže, který zemřel z lásky, tančil legendární tanečník Jean Babilée.

Jeden po druhém mluvili o příběhu, hlavních postavách, kostýmech, tanci obecně, historickém kontextu poválečné Francie a smrti. Na jevišti bylo umístěno několik obrazovek a pláten, vlevo vpředu menší a největší plátno se spustilo v pravé zadní části jeviště. Podle závažnosti tématu se před námi otevíraly promítací plochy od nejmenších po největší. Bylo obdivuhodné, kolik podrobností si pamětníci z představení odnesli, zapamatovali a vybavili, ale občas se výpovědi lišily nebo si protiřečily. Největším paradoxem zůstalo, že si nikdo nevzpomněl, jak zemřel hlavní hrdina. Inteligentní divák rozpoznal a četl mezi řádky, ve kterých se skryla všechna síla inscenace. Na konci se každý sám svými slovy představil, ovšem Olga de Soto jim nechala jen hlasy bez obličejů a zcela jim odebrala jejich image. To byla velmi silná závěrečná tečka.

Inscenace se vymyká jákemukoliv žánrovému zařazení. Je to dokument o představení Le jeune homme de la mort, který vznikl choreografickými metodami, je založený na rozhovorech s osmi lidmi z veřejného publika natočenými na stabilní kameru, ovšem přenesený na jeviště. Olga de Soto se dala novátorskou cestou, kterou se doposud nikdo nevydal.

Tereza Babická, Bern

Fotografie: Olga de Soto

Nahoru

Rozhovor s Olgou de Soto

Rozhovor s Olgou de Soto o histoire(s), o procesu výzkumu, o setkání se vzpomínkami a o tom, co z nich zbylo:

Kde se zrodila myšlenka, že vytvoříte videoperformanci k představení Le jeune homme et la mort, které se konalo v roce 1946? Jak jste uvažovala?
Olga de Soto:
histoire(s) vznikly na žádost tehdejšího ředitele Culturgest v Lissabonu Antónia Pinty Ribeiry, který mě v září 2000 oslovil. Zakázka byla určená k poctě mýtickému baletu Le jeune homme et la mort od Rolanda Petita, který slavil premiéru 25. června 1946. Můj projekt se měl ukazovat v červnu 2003 v rámci programu Hommages/Oslavy v Lissabonu. Zprvu mě návrh překvapil, poněvadž moje vlastní metody jsou dost vzdálené od estetiky a daného tématu tohoto baletu poválečných let. Záměr mi byl také cizí, že prokážou poctu nějakému dílu, jehož hlavní představitel ještě žije. Význam tohoto baletu ve francouzských tanečních dějinách jsem znala, avšak skutečný vliv mi zůstal tajemstvím.

Proč jste se přesto pro zakázku rozhodla?
Olga de Soto:
Moje práce už pár let krouží především kolem tématu vzpomínek. Před tímto dotazem jsem si nikdy nepoložila otázku o vzpomínkách diváků, ani o užitku živého umění. Přesto jsem se rozhodla přijmout, neboť dílo pojednává o univerzálních tématech jako život, láska a smrt. Navíc jsem mohla vzhledem k časovému odstupu od baletního představení svoji paměť skutečně vyzkoušet. Dala jsem se do hledání diváků, kteří byli přítomni na premiéře Le jeune homme et la mort, v naději, že s některými uskutečním interview. Klíčové byly tyto otázky: Co znamená dílo výtvarného umění? K čemu slouží? Co z toho zbyde?

Jak jste se mohla dostat do kontaktu s tehdejšími diváky? Bylo těžké je najít?
Olga de Soto:
Na začátku jsem se bála, že „pravé“ diváky nenajdu – lidi, kteří tehdy nepatřili k umělecké smetánce. Tento záměr se ukázal jako těžký, poněvadž Théâtre des Champ-Elysées nedisponuje žádným archivem, který by mi mohl odpovědět. Prostředky, které jsem měla k dispozici, mě vedly jen k lidem kolem tehdejší umělecké scény. Začala jsem se seznamem lidí, kteří pracovali při baletu Théâtre des Champ-Elysées nebo Opeře v Paříži a přišli mi jako možní diváci. Mnoho lidí již ale zemřelo. Nakonec jsem v novinách uveřejnila inzerát, na který se lidé přihlásili.

V histoire(s) není na jevišti živě vidět žádný tanec. V jakém smyslu má pak tanec místo ve videoprojekci?
Olga de Soto:
Je tam vidět umění, avšak na prvním místě to je pro mě choreografická činohra. Ve své různorodé práci, která se vypořádává s tématem vzpomínek, zastává čas a řeč centrální pozici. V dřívější práci sloužila slova pouze jako podtext pro interprety a pro diváky zůstala neslyšitelná. histoire(s) spočívají tedy hlavně na mluveném slově, vzpomínkách, obličejích a hlasech diváků, kteří se představení účastnili. Během toho, co jsem poslouchala jejich vyprávění, které také mělo mezery ve vzpomínkách, se v mé hlavě začal projekt rýsovat. Pravda ale je, že se v histoire(s) na jevišti živě netančí. Přesto to je pro mě taneční představení, vzniklo choreografickou metodou. Formou rukopisu a kompozicí přebírá film na scéně roli souhry.

Jak jste postupovala při filmové montáži?
Olga de Soto:
Komponovaný tanec, prostor a čas, které jsou brány v úvahu, tady přebírá forma filmové montáže. Poněvadž jsem nikdy předtím nedělala filmovou montáž, přišla mi tato práce jako těžký úkol. Začala jsem přepisovat interview, ve kterých jsem se pokusila uspořádat tok slov tak, aby se v nich našly muzikálnost a rytmus. K tomu bylo ve vyprávění důležité brát ohled na mlčení a na váhání. Kompozice spádu řeči a modulace měla přispět k vytvoření choreografického celku a následně jsem si přála zdůraznit emocionální dimenzi taneční zkušenosti.

Choreografie se rozvinula nejprve v hlavách diváků z histoire(s), jejichž příběhům jste naslouchala.
Olga de Soto:
Rozhodnutí, že neukážu žádné obrazy z představení, závisí na kolektivním přání, že se dnešnímu divákovi ponechává svoboda, aby si původní představení sám představil. Z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodla, že z původního představení nic neukážu. Zvědavci se mohou po představení histoire(s) podívat na obrázky baletu. Myslím, že si z toho divák představu zachová, když ne z originálu, pak přinejmenším z tohoto významu.

Jak si přesto může divák udělat obrázek originálního představení Le jeune homme et la mort?
Olga de Soto:
V této práci se mi zdá, že je důležitý aspekt využití prostoru. Cíl spočívá ve vytvoření mentálního prostoru, kde pohyb stále hovoří, ale není nikdy ukázán. Můj záměr nebyl použít vzpomínky, abych zachovala to, co proběhlo, nýbrž abych vzpomínky v rozhovorech dala do prostoru. Stejně tak bylo pro mě důležité vylíčit zmizení, které se ve zprávách odráželo. Co působí paradoxně, je přece smrt obsažená v názvu přestavení. Tohle vybízí k zamyšlení...

Interview: Laura Leupold
V rámci semináře na Institutu pro divadelní vědu Univerzity Bern vedeném Juliou Wehren
Volný překlad: Tereza Babická

Z představení. Foto: Romefort

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: