31.10.2008

Se Susanne Linke na její těžké cestě životem
Tanečnice Armelle H. van Eecloo
Tanečnice Mareike Franz, foto z představení Schritte verfolgen: Gert Weigelt

V rámci festivalu TANZ IN. BERN se 16. 10. 2008 v Dampfzentrale konalo taneční představení Schritte verfolgen / Sledovat kroky od Susanne Linke. Je to rekonstrukce stejnojmenného představení Susanne Linke a VA Wölfla z roku 1985 s kolážovanou vážnou hudbou od Chopina po Mahlera, kterou aranžoval Dieter Behne. Sólové taneční vystoupení tří mladých tanečnic  Armelly H. van Eecloo, Mareike Franz a Elisabetty Rosso a starší Susanne Linke je autorčinou autobiografií a je rozděleno do čtyř menších dějství a prologu tak, jak člověk prochází životními obdobími – dětstvím, mládím, dospělostí a stářím.

Susanne Linke (19. 6. 1944 Lüneburg) je přední německá choreografka, která spojila předválečný výrazový tanec se současným tancem. Její kariéra začala u slavné představitelky německého výrazového tance Mary Wigman, poté studovala v Essenu na Folkwang-Hochschule, kde se poprvé dostala k choreografování, od roku 1985 vedla FolkwangTanzStudio a pracovala jako nezávislá choreografka. Založila skupinu Company Susanne Linke a stala se umělkyní v berlínském Hebbel - Theater. Společně s Ursem Dietrichem vytvořila v roce 1994 novou skupinu při Bremer Theater, kde byla až do roku 2000 šéfkou taneční sekce. Mezi lety 2000 – 2001 byla zakládající členkou a uměleckou vedoucí v Choreografisches Zentrum v Essenu. Od roku 2001 je opět choreografkou na volné noze a pořádá svá sólová turné. V roce 2007 získala prestižní cenu Deutsches Tanzpreis.

Susanne Linke to neměla v životě jednoduché. Jako dítě byla těžce nemocná a naučila se mluvit a slyšet až v šesti letech. Jako nástroj ke komunikaci s okolím používala svoje tělo, proto výraz a gesto pro ni byly v dětství obzvláště důležité. Jak sama říká: „Tělo bylo můj první výrazový prostředek a zůstalo mým nejoblíbenějším výrazovým prostředkem dodnes.“ S touto zkušeností ve svém díle pracuje sofistikovaně a senzitivně.

Opona se rozevřela, uprostřed modře nasvícené scény s bílými portály i baletizolem stálo klavírní křídlo, po přední části jeviště zprava doleva se pomaloučku ploužila fialová smrt v kápi a barokizujících šatech, na pravé dlani jí balacovala kosa. Opona se bleskurychle zavřela. Až z toho mráz přejel po zádech.

Opona se otevřela podruhé a již se nespustila. Na bílé scéně vpravo byl stůl pokrytý až po zem bílou látkou. Tanečnice Armelle H. van Eecloo měla obyčejnou bílou noční košili po lýtka s kratším rukávem a chlupaté kozačky, lehce skočným během začala narážet do stolu, její dlouhé vlasy se smýkaly po desce, protože velmi intenzivně házela hlavou. Pohyb tak gradoval, že na konci v plném dynamickém běhu stůl posouvala nárazy vpřed, nakonec se jí podařilo na něj vyskočit a s velkým úsilím se na zádech dostrkala až nakonec. Síla první části byla v neustálé gradaci a zvýšující se intenzitě a rychlosti pohybu. Tanečnice měla tělo jako v křeči, rychle kmitala nohama v rytmizovaných těžce proveditelných skůčcích nebo při posunu po stole. Celý obraz působil velmi sugestivně, patetická hudba mu dodávala na dramatičnosti, ale zakončen byl romanticky, s nebe se začala snášet bílá pírka.

Ve druhém obraze se tanečnice vystřídaly a po celou dobu sněžila bílá pírka. Z ošklivého káčátka se stala krásná labuť, která ovšem neví, co s tím. Mareike Franz v krátce střižené bílé košilce s delšími vlasy dodala tomuto příběhu na věrohodnosti a dívčím půvabu. Tančila velmi něžně, jemně, vkusně, ale přitom se styděla a byla nejistá tím, že je jiná. Téměř každý expanzivnější půvabný pohyb dokončila zaleknutím, stažením se do sebe nebo mírným nahrbením. Bylo z toho jasně zřetelné, co tím autorka chce říci.

Třetí obraz interpretovala Elisabetta Rosso. Hned ze začátku si oblékla na bílou košilku šedivé kalhoty a i její tmavé mikádo naznačovalo dospělost. Jasně spodobnila sebevědomou, zdravou ženu, která se se svou minulostí vyrovnala a teď si jde za svým cílem.

Susanne Linke se představila v posledním čtvrtém obraze o stáří. Oblečená do šedivého kostýmku tančila vyrovnaně, s lehkostí skočnější pasáže a něžně harmonicky části adagiové. Působila jako starší lidé, kteří jsou smířeni se svým životem a osudem. Představení Susanne Linke sklidilo veliké ovace publika.

 V tanci byl čistě spodobněn její život o překážkách, o boji a o hledání sama sebe. Příběh působil sugestivně a opravdově, nejen výběrem hudby a změnami v kostýmu, ale i stejným, a přesto pro každou etapu mírně jiným, pohybem. Ačkoliv jsou Schritte verfolgen fyzicky náročné, tanečnice Susanne Linke jsou technicky přesné, precisní a převládá u nich pohybový výraz. Oběma umělcům, Susanne Linke a VA Wölflovi, se podařilo překročit hranice sólového tance, tím jak bravurně spojili své esteticky odlišné prostředky – tanec a výtvarné umění. Jedno podporovalo druhé ke společnému cíli, aby diváci porozuměli příběhu a přitom byli duševně pohnuti, zasaženi.

Tereza Babická

Nahoru

Mininterview se Susanne Linke
Susanne Linke v představení Schritte verfolgen, foto: Gert Weigelt

Ptá se: Hannah Neumann

Kvůli nemoci jste se naučila mluvit a slyšet později. Ovlivnila vás tato zkušenost ve vztahu k tanci?

Susanne Linke: Samozřejmě mě to silně ovlivnilo. Domnívám se, že bych jinak nebyla tanečnicí. Tělo bylo můj první výrazový prostředek a zůstalo mým nejoblíbenějším výrazovým prostředkem dodnes.

Vaše choreografie Schritte verfolgen vznikla v roce 1985. Proč jste ji pro sebe po 22 letech opět objevila?

Po 21 letech jsem podívala na video a to se mi velmi líbilo. Řekla jsem si: „Proč by se to nemělo udělat znova?“

Dílo je o velmi osobním znázornění vašeho životního příběhu, ve kterém vyprávíte o vašem vývoji a nalezení sama sebe. Mimo jiné jste dříve toto sólo sama tančila. Jaké to pro vás je, když na tom teď pracujete s dalšími tanečnicemi?

Je to napínavé, jak dalece lze předat osobnost a jak se tento proces vytváří během zkoušek. Když se osobnost přenese do nesoukroumé roviny, roviny platné pro všechny lidi, to je právě práce umělce.

Berete toto nové přijetí vašeho díla jako kopii původní choreografie nebo jako nové samostatné dílo?

V choreografii nebylo nic změněno. Ale díky skutečnosti, že tančí první tři jednání tři mladé tanečnice a já až čtvrté jednání, přišlo na řadu stáří.

 

(Text vznikl v rámci semináře na Institutu pro divadelní vědu Univerzity Bern vedený Juliou Wehren. Volný překlad: Tereza Babická)

 

Nahoru

Rachid Ouramdane odhalil rodinné tabu. Jak se s ním ale vyrovnat?
Loin..., foto (2X): Patrick Imbert

Ve stejný den jako dílo Susanne Linke, tedy 16. 10. 2008, ale od 21h a v malém komorním sále Dampfzentrale, se odehrála poutavá sólová taneční perfomance Rachida Ouramdana Loin... / Daleko... Rachid Ouramdane postavil celou performanci na sebe, Aldo Lee se postaral o videoprojekci a Alexadre Meyer složil hudbu. V umělecké tvorbě Rachida Ouramdana se převážně objevují intimní témata lidského bytí jako hledání vlastní identity, vyrovnání se s rodinnou minulostí či formy znázornění smrti. Loin... / Daleko... není výjimkou, jelikož je to jeho vlastní nevšední autoportrét, ve kterém se snaží vypořádat právě s rodinnou minulostí.

Rachid Ouramdane (1972 Winterthur) je francouzský tanečník a choreograf, který studoval na Contemporary Dance Center v Angers. Spolupracoval s mnoha umělci jako například Emmanuellem Huynh, Hervé Robbem nebo Alainem Buffardem. V roce 1996 založil s Julií Nioche společnost Fin Novembre, která podporuje produkci pohybových uměleckých projektů. V Čechách Rachid Ouramdane vystoupil v paláci Akropolis 12. 5. 2008 ve svém tanečním představení Les Morts Pudiques / Utajené podoby smrti. Kdyby někoho zajímala práce Rachida Ouramdane blíže, může se podívat na jeho internetové stránky www.rachidouramdane.com.

Rachid Ouramdane se ještě s kameramanem Aldo Leem vydal na tříměsíční cestu po Vietnamu. Jeho otec byl vojákem za války v tehdejší Francouzské Indočíně, což byla kolonie Francie. Posléze mu pomalu docházelo, že je zde brán jako syn kolonialisty. Na svých cestách vypátral otcův válečný deník a rozhodl se, že půjde po jeho stopách. Spolu s dokumentaristou Aldo Leem natočil třiadvacetihodinový materiál rozhovorů s deseti respondenty, který pak použil ve svém představení. Loin... / Daleko... ale není reportáž, nýbrž to je zkušenost umělce o vyrovnání se se sebou samým v postkoloniálním světě.

Tma, převážně černo, tři tmavé otáčecí megafony s hadími šňůrami, vpravo bílé plátno jakoby dveře do prázdna – tak by se dal popsat prostor komorního jeviště. Před námi stál mladý muž v jeansech s páskem a v černé mikině s kapucou, kterou měl přehozenou přes hlavu. Na dveře se začal promítat rozmazaný obraz, který se zostřoval až do namaskáčovaného obličeje bojovníka. Vzadu ubíhala vietnamská cesta. Do toho běžel rozhovor s jeho matkou, která mluvila o vzpomínkách na otce. Již zahájení napovědělo, jak se dál v představení různé složky budou prolínat. Vytvořilo to dojem tápání ve světě, hledání svého místa v něm.

Všechny rozhovory byly s titulky jak německými, tak francouzskými, ale probíhaly tak rychle, že stejně nikdo nestačil sledovat slovo za slovem. To, co se dělo v interviewích, Rachid Ouramdane převedl do pohybové podoby. Když natáčel rozhovory se zbídačenými lidmi, kteří prožili válku, představoval si, jak asi vypadají jejich těla v zoufalství, nevyrovnaná nebo prodejná. Podařilo se mu převést autentické výpovědi svědků do pohybu. Jednu chvíli se zmítal v křeči, druhou se zase vlnil a proplouval životem za promítání zvuků města a video snímků různých blikajících reklam velkoměstských podniků, které se nakonec změnily v sytě barevné fleky a z fleků se staly ryby v akváriu. Další silný moment byl, když po rozhovoru se zdrceným, zoufalým vojákem, který byl na pokraji pláče, začal Rachid Ouramdane zpívat píseň: co se stane hrdinům, co se stane s hrdiny? Velmi citlivě pracoval s emocemi jak svědků, tak diváků.

Jeho výpověď byla o to intenzivnější, že Rachid Ouramdane má neuvěřitelné fyzické možnosti a je velmi flexibilní. Dokáže se zmítat v křečích a posléze vlnit jako břišní tanečnice. Velmi často si pak zakrývá obličej kapucou, aby zdůraznil hledání vlastní identity a nepochopení mezi lidmi.

Technicky to měl Rachid Ouramdane také dobře zorganizované, vše do sebe zapadalo a akce jdoucí za sebou nebo vedle sebe si načasoval také přesně. Třeba spouštěl pomyslné megafony vpuštěné do země tím, že šlápnul na spínač, který ležel na podlaze a přístroje se začaly otáčet. Časování představení si v podstatě řídil sám.

Forma představení mi připomněla puzzle – tanec, pohyb, recitace, videoart, rozhovory, zpěv, hudba, šumy města, dokumentární záběry, kulometná rychlost výpovědi, otáčení megafonů, obyčejní lidé, všední životy. Dílky puzzle se neustále překrývaly. Člověk to nemohl stihnout vnímat všechno najednou. Na úplném konci do sebe zapadly všechny dílky skládačky a vykreslily jasný obraz tmavé barvy. Uvědomila jsem si, co chtěl autor předat dál, nejen to, že on sám se vyrovnával s vlastní identitou, ale i to, že je v životě důležité srovnat se s tím, kdo jsem, kým jsem byl, kde je můj původ, co dělali mí předci...

Tereza Babická

Nahoru

Mininterview: Rachid Ouramdane o Loin... / Daleko..., o pracovním postupu a vytváření identity
Foto: Patrick Imbert

Ptá se: Stefanie Knobel

Vaše představení je postaveno na deníku vašeho otce, který si vedl během války. Krátce jste šel po jeho stopách.  Jak jste se vyrovnával s minulostí?

Rachid Ouramdane: Během své první cesty do Vietnamu jsem byl některými lidmi považován za syna kolonialisty. Tuto vzpomínku nemůžu dostat ze své mysli. Sám sebe jsem viděl jako syna koloniálního rodiče. Otevřelo se mi spojení k minulosti, poněvadž tehdy byli koloniální Alžířané posíláni do Indočíny, aby jí udržovali jako francouzskou kolonii. Proto jsem se rozhodl, že budu sledovat stopy svého otce. Zabýváme-li se jeho vlastní minulostí, zdá se, že ve společnosti působí nostalgicky, ta nás neustále pobízí, abychom se snažili a za každý krok zpět nás odsoudí. Přesto tento pohled zpět do minulosti miluji: ne proto, abych to omílal stále dokola, ale proto, abych se nově ptal a zamýšlel a abych se přizpůsobil zcela jinému času. S určitým odstupem minulost dostane jiný smysl, novou příchuť a vyzývá nás znovu k jednání.

Na vaší cestě po Vietnamu a Kambodži vás se svou kamerou doprovázel filmař Aldo Lee. Co se stalo se vším tím natočeným materiálem poté, co jste se vrátil do Francie? Jak jste zpracoval své zkušenosti a proměnil je v pohyb?

Během rozhovorů, které jsem dělal na místě, jsem se dokázal s některými lidmi identifikovat. Mohl jsem především sledovat odpovědi lidí mé generace, kteří nezažili kolonizování nebo válku. Vycházeje z tohoto pocitu identifikace, uspořádal jsem si různá těla, která jsem potkal; byla to těla v duchovních, sdělujících, násilných postojích, ale také úplatná těla. Na tomto bodě je založeno také hledání pohybu, který má zdůraznit, co je v interviewích předem naznačeno.

Ve vaší poslední práci se odkrývá otázka o konstrukci identity v současné společnosti. Chápete Loin... / Daleko... jako pokračování v těchto úvahách?

Loin... / Daleko..., tak jako předcházející projekty, staví do popředí myšlenku neustále se měnící identity. Všechny sesbírané výpovědi svědků se skládají ze zkušeností osobností, u kterých se stalo to, že jejich osobní identity vypadly z kontextu. Jeden vietnamský uprchlík, který vyrostl v Americe, v díle říká, že si v Americe připadá jako Vietnamec a naopak ve Vietnamu se bere za Američana.

Milujete maskování. Jaké možnosti těla se zdůrazní, když si zakryjete obličej?

Každá estetická strategie zakrytí, absorbování a zmizení, které mohu na jevišti ukazovat, zamlží samé pojetí interpreta. V tomto umění diváka vyzývám, aby se rozvinul kritický postoj proti prvnímu náznaku identity. Tímto využitím scénické zkušenosti se snažím uchopit zakrývání stejně tak jako aspekty rozčleňování.

(Text vznikl v rámci semináře na Institutu pro divadelní vědu Univerzity Bern vedený Juliou Wehren. Volný překlad: Tereza Babická)

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: