21.12.2010

Velká inventura Brno čili vhled do nemocné duše současnosti

Velká inventura je přehlídka tanečního, pohybového a experimentálního divadla, která se koná na různých místech ČR, mimo jiné v Brně. Alternativní divadlo se v rámci putovního festivalu představuje také v Olomouci, v Plzni, Liberci, Hradci Králové nebo v Pardubicích. Organizátorem akce je občanské sdružení Nová síť, které se tak snaží podporovat mladé tvůrčí umělce, kteří se pohybují na pomezí různých žánrů a stylů a hledají nové přístupy k autorské tvorbě. Brněnskou část Velké inventury, která se konala 28. a 29. listopadu 2010, organizačně zaštiťuje místní o. s. REPT, produkční jednotka pro kulturní projekty a začínající umělce.
Divadelnímu programu Velké inventury byly vyhrazeny prostory hudebního klubu Fléda, jinak téměř kultovního místa brněnské mládeže. Organizátoři festivalu se snaží hledat nové prostory, vyhnout se kamenným divadlům a stálým scénám, aby i samotné místo dění korespondovalo s alternativním rázem uváděných kusů. Ale i když je klub Fléda mezi mládeží oblíbený, na Velkou inventuru si cestu nenašla. Návštěvnost byla velmi skrovná, a přitom program lákavý a kvalitní – první večer představení Vojty Švejdy, druhý večer vystoupení Kateřiny Stupecké (držitelky Ceny Sazky za objev roku 2009), souboru Filigrán a nakonec Spitfire Company.
Kromě čistě taneční choreografie Kateřiny Stupecké Da Capo se program nesl v duchu fyzického a alternativního autorského divadla. Prolínal se jím jako červená nit motiv iracionality, duševní nerovnováhy až šílenství, jako kdyby nervové poruchy byly symptomem naší doby. Snad to je jen náhodný výběr, ale je v něm i cosi alarmujícího. Něco, co naznačuje, že je-li současné divadlo o současném člověku, pak s se současným člověkem rozhodně není něco v pořádku.

Sifon aneb když se to ucpe, musí to ven

Představení Vojty Švejdy připomíná zpočátku činoherní monolog. Zastihujeme v něm intelektuála (V. Švejda), který se snaží sofistikovaně vylíčit souvislosti všedních věcí a motivů, které jsou součástí našeho života. Magnetofon zaznamenává stále obecnější a frázovitější výklad, v němž se postupně vrší klišé na klišé pod rouškou pseudovědeckého jazyka, který vyprazdňuje sám sebe. V průběhu přednášky se do dění zapojí další performer (Jan Kalivoda). Zprvu ho obecenstvo považuje za zvukaře, ale postupně zasahuje čím dál víc do dění na scéně a tím mimo jiné odvrací pozornost od usouženého intelektuála. Několik zvukových smyček přesně komentuje ne-obsah zaznamenávané přednášky. Dnes se téměř žádné pohybové představení neobejde bez mikrofonu na jevišti a technických kouzel s ním. Od dalších hrátek se zvukem převádí performer pozornost ke starému kufru, aby se převtělil do postavy amatérského kouzelníka. S kamennou tváří předvádí průhledné triky, které svou naivitou rozesmávají publikum, a člověku se maně dere na mysl, že stejný nepořádek, jaký za sebou při produkci na scéně zanechává, se v téže chvíli nalézá v hlavě opodál sedícího myslitele, a není věru co závidět. Kromě kouzelnického výstupu s desítkami metrů igelitu vysoukaného z kufru je tu také hra s papírovými kelímky a jeviště se postupně noří do hald igelitových tašek, pytlů a dalšího neřádstva. Zmatek v myšlenkách intelektuála úměrně narůstá, ale nenechá se vytrhnout z práce ani spásným telefonem. Je to nakonec drobnost, příslovečná poslední kapka, která přivodí výbuch a uvolní nahromaděné napětí, které v sobě všichni nosíme (a jen ryzí slušnost nás drží od myšlenky poslat celý svět pěkně zostra někam). Nakonec je tu ale zase zabřednutí do slov, která nic neřeší a neříkají. Od intelektuálštiny k hospodštině. Nesrozumitelný jazyk vědy je sestrou kavárenských tlachů a planých plánů. Neschopnost vyjádřit se je projevem nemoci našich duší (ruku na srdce, myslíte si, že lidé jsou si dnes vždy schopni říkat to, co si opravdu myslí a cítí?). Intelektuála z hrůz jeho nesouvislých myšlenek nemůže vysvobodit ani Kristus, do kterého se mezitím stylizoval jeho protějšek (s molitanovým křížem a barevnými fóliemi za zády vypadá jako mozaika, která utekla z vitráže i s kusem okna). Ze světa, kde slova ztratila význam, zkrátka není úniku.

Taneční intermezzo

V programu se druhého večera dostalo na pořad i ryze taneční abstraktní číslo – choreografie Kateřiny Stupecké Da Capo. Choreografie, která autorce přinesla Cenu Sazky 2009 za Objev v tanci zaujme především absolutní tanečností a dynamikou. Vše je v ní podřízeno pohybu, jehož ostré linie jakoby odkazovaly k asijským bojovým uměním. Název choreografie koresponduje s jejím vnitřním členěním, neboť úvodní část se na konci opakuje v repríze. Křehký zjev autorky, která své sólo současně interpretuje, podtrhuje celý dojem z díla. I díky light designu, který ohraničuje prostor těsně kolem tanečnice, nemá divák šanci odtrhnout oči a polevit v pozornosti. Není divu, že tato choreografie zaujala i loňskou porotu Ceny Sazky, ryze taneční dílo je v dnešní době přehlcené symboly a konceptuálními výpověďmi spíš výjimkou. Diváky ale zatím neomrzelo vnímat krásu samotného tance a hledat požitek v pouhém pohybu.

Filigrán a jeho podivný nájemce

Brněnský soubor Filigrán, reprezentovaný tanečnicemi Veronikou Kolečkářovou a Janou Navrátilovou, nás v inscenaci Poněvadž když se řekne jedenáct, je to jako by se řeklo dvanáct, a dvanáct bude brzy třináct přivádí do světa pozoruhodných halucinací. Ocitáme se v blíže neurčeném prostoru, místem soužití dvou bytostí, které hledají oporu a pomoc, kterou si vzájemně nemohou plně poskytnout, protože každá žije v trochu jiném světě. Co se týká pohybové struktury, je choreografie vystavěná spíš minimalisticky, na pomalém pohybu, kde se civilní prvky mísí s věrně zobrazeným pohybovým materiálem charakteristickým pro duševně choré, s prázdnými pohledy, tiky, podivně zkroucenými gesty… Souhra obou protagonistek v kontaktních pasážích je nesmírně působivá, ze slovníku samotného až mrazí.
Součástí scény je opět zvuková aparatura. Kromě konkrétní hudby a zvuků, které všechny vyluzuje třetí plnohodnotný protagonista Tomáš Vtípil, doprovází představení v jeho interpretaci ještě mluvené slovo, ukázky z povídky argentinského prozaika Julia Cortázara, která dala celému kusu název. Jak se asi cítí nájemce bytu, který čas od času proti své vůli vyvrhne malého roztomilého králíčka? Jak zvláštní světy žijí lidé, kteří ztratili pouto s realitou. Tedy… za předpokladu, že je to opravdu šílenství. Ale pokud je třeba v prózách Borise Vijana možné, aby se pušky pěstovaly ze semínek jako květiny a člověka zahubil místo rakoviny leknín, proč by mělo být něco divného na tom, když nám nájemce předá byt s jedenácti barevnými králíky ve skříni? V absurdním příběhu tohoto typu si nemůžeme být nikdy jisti, kde končí zdravý rozum a kde namísto smysly ovládané fantazie nastupuje děsivá realita uzavřená v našich představách.

Spitfire Company a zpověď osamělého života

Poslední představení druhého večera mělo s pohybovým divadlem společného nejméně. To ale nijak neubralo na jeho kvalitě. Příběh s názvem Unicorn byl hrou pro jednoho herce (Petr Vaněk), s nímž se diváci postupně nořili do jeho života a objevovali hrůzně groteskní existenci muže trávícího čas v uzavřeném pokoji v jakémsi domě, jehož jediným pojítkem se světem je žena, o níž nevíme nic jiného, než že to jistě není matka. Důmyslně vystavěný monolog, který se čas od času vrací k jedné spásné myšlence a pomyslné situaci vysvobození, která ale nikdy nenastává. Zpověď osamocené bytosti. Pozvolna odkrýváme hlubiny mysli pomateného obyvatele zamčeného bytu, jeho vzpomínky na dětství, jeho každodenní rituály. Skrze jejich vyprávění ožívá a nachází sám sebe, svou minulost, svou přítomnost a uklidnění. Herec se během představení pohybuje v blízkosti diváků, s nimiž neztrácí ani na okamžik kontakt, v textu se objevuje řada humorných pasáží, které jsou střídány mrazivými návraty do skutečnosti. Návštěvník tanečních představení, který ve své náruživosti odvykl ostatním žánrům, s překvapením zjišťuje, jakou sílu může mít školený hlas herce… Text Jiřího Jarkowského, který je koláží inspirovanou dílem Smuela Becketta, režijně zpracoval Petr Boháč (mj. ředitel pražského festivalu Nultý bod).

A něco navíc

Oba večery přehlídky přinesly do prostoru klubu Fléda kvalitní divadlo. Obecenstva bylo poskrovnu, možná by přece jen nemuselo být od věci odehrát festival v prostorách, z nichž na diváka nepadá deprese a chlad – a to doslova. Což o to, publikum, přijde-li, může zůstat zachumlané do svetrů a kabátů, ale herci a tanečníci v takovém místě málem riskují zdraví…
Jako každý festival či přehlídka měla i brněnská Inventura svůj doprovodný program. Kavárna Podnebí vystavovala taneční fotografie skupiny Oorphane od Kamila Saliby a před programem pondělního večera se v klubu Fléda konalo setkání občanského sdružení Vize tance se zájemci o současný tanec v Brně. Jak nás ujistila produkční festivalu Kamila Samková, diskuze trvající víc než hodinu byla plodná. Za Vizi tance se jí zúčastnila šéfredaktorka Taneční zóny Jana Návratová, za neziskový sektor Jiří Lössl z organizace NIPOS – Artama, dále členové souborů Filigrán či Oorphane, choreograf Pierre Nadaud, ale také učitelé ZUŠ nebo zástupci odboru kultury statutárního města Brna. Osvětová činnost v regionech je jednou z cest, jak přiblížit divákům současný tanec v jeho šíři a možnostech. Možným prostředkem jsou právě festivaly, ať je to multižánrová Velká inventura, brněnský taneční festival Natřikrát nebo regionální odnože Tance Praha. Kvalitní představení tu jsou – jde jen o to přesvědčit diváky, že stojí za to se na ně vypravit.

Lucie Kocourková

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: