21.10.2010

World Ballet in Ostrava 2010

Co mají společného Diana s cikánkou Esmeraldou, otrok Ali s holičem Basilem nebo Spartakova žena Frygie s Kitri, dcerou hospodského? A jak do toho všeho zapadá hudba Jacquesa Brela, Charlese Aznavoura nebo Kurta Weilla? Na první pohled jen stěží, pokud ovšem nejde o baletní galapředstavení, složené z notoricky známých pas de deux nejen zmíněných postav. Stejně tak jako i v tomto případě, kdy se zásluhou Mezinárodního baletu Praha, již tradičního pořadatele baletních galapředstavení ve Státní opeře Praha opět jednou slétli první sólisté a hvězdy předních souborů z rozličných koutů světa, aby v předsváteční zářijový večer premiérově naplnily svým leskem divadlo Antonína Dvořáka, stálou scénu NDM v Ostravě.

Jen několik hodin před začátkem představení přitom nebylo nijak patrné, jaká událost zde na baletumilovné ostravské publikum čeká – neobarokní budova divadla byla zahalena do nevlídného, podzimního deštivého počasí, ve kterém ji jen tu a tam bez povšimnutí minul nějaký chodec a plakát upozorňující na první ročník galapředstavení World Ballet in Ostrava se snadno ztratil mezi dalšími informacemi, týkajícími se programu divadla.
To vše se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo s nastupujícím večerem a neklamné známky toho, že na dnešní večer je přichystáno mimořádné představení, byly patrné na každém kroku, od slavnostní květinové výzdoby a všudypřítomných panelů s logy sponzorů, přes rej kameramanů a fotografů až po přítomnost místních politických špiček včetně primátora Ostravy a hejtmana Moravskoslezského kraje. A v neposlední řadě i představitele hlavního partnera akce, jenž hbitě využil slavnostní úvod k prezentaci a ustanovujícímu ceremoniálu nově založeného Projektu společenské odpovědnosti. Aby úvodních formalit nebylo málo, diváci ještě byli nuceni z poněkud dramaturgicky nepochopitelného důvodu zhlédnout i přílet hlavní hvězdy večera Ivana Vasilieva do Ostravy a jeho jízdu limuzínou k divadlu, byť byli zcela jistě zvědaví spíše na jeho taneční umění…

Ostatně, těžko říci, zda navnaděno více odkládaným nástupem hlavních protagonistů večera či jeho výjimečností slibující ojedinělé taneční zážitky, ale ostravské publikum nechalo stranou jindy poněkud vlažnější odezvu v počátku galapředstavení a přivítalo velmi bezprostředně a spontánně již prvního účinkujícího. Tím byl první sólista Baletu Pařížské národní opery Vincent Chaillet, jenž se představil ve vlastní choreografii na píseň Charlese Aznavoura Formidable a diváky si podmanil jak svým svěžím, neoklasickým choreografickým slovníkem, tak i čistým, uvolněným a kultivovaným tanečním projevem.



S ještě větším ohlasem se ovšem setkalo číslo bezprostředně následující, pas de deux z baletu La Esmeralda v podání Yolandy Correy a Yoela Carreña. Diváci tak měli, podobně jako při gala ve Státní opeře v lednu tohoto roku možnost si vychutnat nejen obvyklou variaci Esmeraldy s tamburínou, ale rovnou celé pas de deux, jež se také stalo jedním z vrcholů večera. Přes počáteční drobné potíže se stabilitou u Correy, které špičky několikrát nepatrně podklouzly na nově položeném baletizolu se oba první sólisté Kubánského národního baletu roztančili k virtuóznímu podání klasických tanečních prvků, nechyběla ani divácky vděčná protáčená fouettés.
Zato při následujícím čísle, duetu z Grigorovičova Spartaka, hlediště utichlo a všichni se zatajeným dechem sledovali sérii náročných, přímo akrobatických zvedaček, jimiž se prezentovali první sólisté Baletu Velkého divadla v Moskvě Nina Kaptsova a Ivan Vasiliev. „Nejlepší tanečník současnosti“ zde sice předvedl jen minimum tanečních kroků, zato však suverénní souhru se svou partnerkou, již naprosto s přehledem při některých zvedačkách přenášel na pološpičkách.
První polovina večera potom gradovala při pas de deux Basila a Kitri z posledního jednání baletu Don Quijote, patřícího dnes již do pokladnice klasického baletu. Pro tento večer je ztvárnili Maia Makhateli a Tamas Nagy, první sólisté Holandského národního baletu. Po počátečním „osahávání“ si prostoru jeviště, kdy především u Nagyho bylo patrné, že jeho vysoká, vznosná postava a rozmáchlá port de bras se obvykle uplatňují na větších jevištích, než je to ostravské, se oba účinkující roztančili do technicky čistého a současně velmi temperamentního výkonu, podaného s chutí a vervou a svůj výstup si náležitě užívali, především Makhateli v souladu s charakterem své postavy rozdávala oslňující úsměvy na všechny strany. Tím se uzavřela první část programu, načež se část publika odebrala oblehnout divadelní bar, ti, jimž to předepisoval bonton, se pak věnovali obligátnímu společenskému korzování v prostorách divadla.

A opět, stejně jako v úvodu první části se diváci sotva stihli uvelebit ve svých sedadlech a již se znovu tleskalo, tentokrát sólistovi Balet du Capitole v Toulouse Davitu Galstyanovi, jenž se představil v často uváděné choreografii Bena van Cauwenbergha na píseň Les Bourgeois slavného Jacquesa Brela. Ztotožněním protagonisty s postavou samotného barda francouzsky zpívaného šansonu, jeho mimickou i pohybovou stylizací a okrajově i příbuzným tanečním slovníkem českému divákovi chtě nechtě na mysli vytane paralela s celovečerním představením Sólo pro tři uměleckého šéfa ND v Praze Petra Zusky. Ať tak či onak, divák zde musel ocenit kvalitu skoků a zdravé Galstyanovo šoumenství, díky němuž dokázal vytěžil maximum ze sice nepříliš originální, zato však přesvědčivě podané manýry “à la Brel”, dotažené do detailů včetně nepostradatelné cigarety.
Následoval potlesk, spontánní volání „bravo“ a mohlo se pokračovat dalším, tentokrát ryze klasickým číslem, jímž bylo pas de deux Diany a Acteona v podání kubánských tanečníků. Počáteční drobná nejistota z jejich prvního výstupu byla ta tam a oba měrou vrchovatou využili příležitosti předvést svou virtuózní, krystalicky čistou techniku, již toto divácky vděčné a efektní pas de deux nabízí.Pokud snad byl někdo z publika v tomto okamžiku zahlcen klasikou, jistě uvítal příjemné zpestření v podobě dalšího bodu programu, úryvku z choreografie Maurice Béjarta Arepo v podání Vincenta Chailleta. Tato nejen taneční hříčka (samotný název je slovo opera pozpátku), postavená Béjartem speciálně pro soubor Baletu Pařížské národní opery je narážkou na faustovský mýtus, ovšem okořeněnou nemalou dávkou humorné nadsázky.
V naprosto odlišném duchu proti první polovině se představili první sólisté Holandského národního baletu, jejichž třpytivé kostýmy a živelný, temperamentní výstup z Dona Quijota vystřídaly jednoduché tmavé šaty, tlumené barvy a spuštěný černý závěs, který tak účinkující uzavřel ze tří stran do stísněného, intimního prostoru; v něm se pak v choreografii Krysztofa Pastora na píseň Wie lange noch odehrával věčný příběh setkávání a opouštění, bolesti a nepochopení, návratů a usmiřování mezi mužem a ženou.



Program galapředstavení tím dospěl ke svému poslednímu číslu, jímž bylo pas de deux z baletu Korzár na hudbu Adolphe Adama v podání prvních sólistů Baletu Velkého divadla v Moskvě. Napětí v hledišti, zda hlavní hvězda večera Ivan Vasiliev spolu se svou partnerkou dokáží posunout pomyslnou laťku špičkovými výkony již tak nabitého představení ještě o kousek výš, bylo doslova hmatatelné a slyšitelné z polohlasem šeptaných poznámek. A nutno dodat, že Vasiliev moc dobře věděl, co se od něj očekává. Zatímco ve Spartakovi byl jeho projev uměřenější, soustředěný především na partnerskou souhru, nyní dostal příležitost předvést své umění i v sólové variaci a teprve v tomto okamžiku se ukázalo, jak diametrálně odlišným typem tanečníka od své partnerky je. Na jednu stranu mohlo obecenstvo sledovat uměřený, neokázalý, ale dokonale čistý, možná až akademický projev Kaptsové, jenž se ovšem méně uplatní při podobných galapředstaveních, kde se sází spíše na úplný opak. A proti ní potom nesmírně emotivní, dynamický, až výbušný projev jejího partnera, jenž se teprve nyní projevil v celé své šíři, a Vasiliev tak místy spíše připomínal divokou šelmu, která se neustále vrhá proti stěnám své příliš těsné klece. V okamžicích, kdy už se zdálo, že není možno skočit ani o centimetr výše nebo zařadit byť o jedinou piruetu navíc, Vasiliev hned vzápětí dokázal za užaslých výkřiků přihlížejících pravý opak a brzy si publikum podmanil natolik, že doslova dýchalo v rytmu jeho tanečně-artistického výkonu.
Není tedy divu, že závěrečné ovace vestoje vydaly svou délkou za další samostatné číslo programu, z jejich intenzity potom nemohlo být nejmenších pochyb o velkém úspěchu celého večera.
Jak je vidno, první ročník World Ballet in Ostrava tak sice nikterak nevybočil z běžného rámce baletních galapředstavení, tedy programu složeného z nepříliš dlouhých, zato velmi efektních a divácky vděčných čísel; podle bezprostředních ohlasů nicméně nabídnul ostravskému publiku přesně to, co od něj očekávalo, a to v podání vynikajících sólistů předních světových baletních scén, kteří do České republiky stále ještě nejezdí v takové míře, jako je tomu v případě tanečně vyspělejších zemí. V tomto ohledu je tedy World Ballet in Ostrava dalším příslibem do budoucna, kdy se snad tato nepříznivá situace začne pozvolna měnit, k čemuž nelze než popřát umělcům i pořadatelům hodně štěstí a zdaru do dalších ročníků.

Tomáš Valníček

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: