30.12.2010

Ohlédnutí za 30. výročím světového festivalu Montpellier Danse

18. 6. − 7. 7. 2010 Montpellier Danse

Skvělá atmosféra tanečního festivalu v jihofrancouzském Montpellier byla letos znásobena jubilejním 30. výročím. Samozřejmě, že finanční dotace jsou nesrovnatelné s jinými mezinárodními festivaly tohoto zaměření. Především regionální politika, ale i státní instituce dávají festivalu plnou podporu od jeho vzniku, i přes současnou krizi. Co však je výjimečné, je setkávání profesionálů, novinářů i širokého publika, a to nejen při samotných představeních, ale i při bohatém programu konferencí, přednášek o významných osobnostech i choreografických dílech i nejrůznějších instalací. To jinde ve světě při podobných příležitostech nebývá v  takovém rozsahu  zvykem.

První ročník se konal v roce 1981 a u zrodu festivalu i založení Centre chorégraphique national (CCN) v bývalém klášteře Ursulines, byl vedle Jeana Paula Montanariho choreograf Dominique Bagouet, který je dnes uctíván jako ikona francouzské choreografické tvorby.

 

Setkání legend

Letošní výročí bylo příležitostí bilancovat i zopakovat setkání legendárních choreografů žijících, ale i těch nedávno zemřelých prostřednictvím uvedení jejich děl.

Tanečníci Merce Cunninghama se předvedli v Montpellier poněkolikáté. Tentokrát v nově rekonstruovaném Divadle Agora zatančili Roaratorio. Tato ne zcela typická skladba Merce Cinninghama vznikla v pozdějším období jeho tvorby. Cunninghamův taneční styl i technika francouzské umělce vždy nadchla a velmi ovlivnila. Pamětníci vzpomínají především na jeho Océan (1998) uvedený v obrovském kruhovém prostoru spolu se 101 hudebníky Orchéstre National de Montpellier, s velkolepou partiturou Johna Cage.

Umělecká osobnost, svébytná inovátorka, Anne Teresa de Keersmaeker, uvedla své rané, dnes legendární dílo Rosas danst rosas. Ve svých 50 letech až neuvěřitelně suverénně interpretovala spolu se svými tanečnicemi minimalistické repetitivní a náročné kompozice.

Vzpomínka na začátky jejího netradičního rukopisu jen potvrdila současné vedoucí místo Anny Teresy na choreografickém poli. Na filmové přehlídce byla promítána také její starší díla, takže k pochopení jejího tanečního rukopisu bylo dostatek příležitostí.

William Forsythe jako stálý host se letošního festivalu zúčastnil spíše virtuálně a mediálně. Tři různorodé akce, pod nimiž byl jako autor podepsán, přitáhly do neobvyklých prostor nejen taneční fanoušky, ale i široké publikum. Jedním z nich byl plastický stan či hrad – White Bouncy Castle – vestavěný do scény Opery Corum (možná pro představu: připomínal velké skákadlo pro děti). Diváci i profesionálové mohli zakusit námahu skoků, pádů i skluzů. Tato zkušenost přesvědčivě divákům přiblížila neuvěřitelné fyzické vypětí tanečníků. Když jste slezli s terénu, měly toho vaše svaly opravdu dost…

Další atrakcí byl vstup do foyer muzea Jean Fabrea, kde byl příchozí okamžité konfrontován s filmovou smyčkou, která jej „informovala“ o vlastním zániku, rozpadu jeho těla. Vstup návštěvníka přes bránu muzea byl zaznamenán, ale vzápětí deformován do tanečního pohybu. Vznikaly crazy situace, bludiště senzací pohybových zvratů, tiků, možná i stereotypů. Vrcholem Forsythovy neživé produkce nazvané Installations, byly filmové smyčky, krátké repetitivní improvizace, kde divák vidí Willa Forsytha tète a tète, zblízka, krok sun krok… nebo hlavou dolů i nahoru – zkrátka jiný Forsytie, než ho známe. Stále invenční Mistr a tvůrce si v poslední době hraje s perspektivou, kinetikou a záměrně diváky zahlcuje výtvarnými instalacemi.

-------------

Nové představení, nazvané Hora, izraelského choreografa Ohada Naharina připomíná spíše sál patologie než taneční scénu. Prostor je ostře zelený. Tanečníci sedí na lavicích jako v čekárně. Jeden po druhém vystupují jednotlivě či ve dvojicích a nezávisle na sobě tančí a sdělují své pocity. Řazením hudebních kusů se vše propojuje v jeden dynamicky silný celek. Uvolněný a zároveň stále rasantní styl choreografie, je podmíněný i Naharinovou taneční metodou gaga. Určitá svoboda, smysl pro humor a uvolněnost v chápání techniky i u samotného interpreta se zákonitě prolíná do jevištního sdělení. Jeho tanečníci jsou skvělí, ale i zvláštní zároveň ve formě i způsobu vyjadřování. Žádná šablona pro Ohada Naharina neexistuje.

Pane Naharine, co bylo pro klíčové pro vaši tvorbu?
Čím jsem starší, tím více si cením taneční techniky Marty Grahamové. Dříve jsem si to neuvědomoval. Ani její choreografická díla mě nikdy tolik nezajímala. Ale ta komplexnost, celistvost její metody vystavět lidské tělo v  intenzivním područí lidského bytí, je až neuvěřitelná.

Vaše nejnovější dílo Hora, které uvádíte na festivalu, si tak opět hraje s cíleně nesmyslnými souvislostmi. Jak jste tentokrát postupoval při komponování?
Na počátku byl ten výraz HORA, které znamená v mnohých jazycích něco zcela odlišného. Hora je v v Izraeli lidový tanec, ve španělštině i italštině hodina, v polštině noha, v češtině „hora“…
Nejdříve jsem pracoval s každým tanečníkem zvlášť a bez hudby. Sbírali jsme a vymýšleli pohybový materiál. Po delší době se to sešlo dohromady. Z určitého počátečního chaosu vzniká jasně strukturovaný prostorový i vztahový celek.

Proč saháte stále k hudebním aranžmá Isao Tomity, japonského skladatele, když existují originální předlohy?
Tentokrát jsme se inspirovali Faunovým odpolednem Clauda Debussyho, Valkýrou Richarda Wagnera, Katakombami Modesta Musorgskéha, díly Richarda Strausse a mnoha známými kompozicemi i filmovou hudbou. Takže vzniká taková velkolepá i zároveň veselá nálada, která s vyšším rozměrem i nadsázkou Tomitova hudebního aranžmá dostává nezvyklé a nové souvislosti. Což mě vlastně ke klasické hudbě i více přitahuje.

-------------

Nederlands Dans Theater I, v  jehož čele dnes stojí Jim Vincent, předvedl výjimečně krásný a náročný program. Výběr choreografií pro tuto událost byl výjimečný i tím, že zahrnoval rozdílná tvůrčí období Jiřího Kyliána (What about Unknown, Memoires d´oubliettes, Psalm Symphony).

Jim Vincent, umělecký šéf NDT, k dramaturgii poznamenal:
Dnes je více méně raritou, aby NDT hrál v jednom večeru jen Kyliánova díla. V NDT pracuje řadu let dvojice choreografů Paul Lightfoot a Sol Léon, nově přizvaným je Johann Inger, všichni jsou z Kyliánovy „stáje“. Jiří Kylián s námi dále zkouší, ale již je svobodný a na NDT nezávislý.

Co nového se v NDT děje, co připravujete?
Z mého popudu vzniká taková nová platforma, chcete-li umělecké hnutí Project Group. Spojujeme a konfrontujeme různá odvětví umění, ale i technické složky, od techniků, osvětlovačů, zvukařů, fotografů, filmařů, samozřejmě scénografů, kostýmních návrhářů, bez kterých by žádné představení neproběhlo. Hledáme způsob, jakým by se pro diváky i tato „upozaděná“ odvětví mohla zpopularizovat.

V čem byl zásadně rozdílný projekt What about Unknown oproti Stamping Ground? Oba byli od sebe ve vzdálené době, a přesto inspirovány australskými kmeny Aboriginů.
V této kompozici z roku 1993, oproti Stamping Ground, které si více hrálo s animalitou a původními tanečními prvky, se jedná o vyšší spirituální rozměr. Souvisí to i s výběrem hudby – Antona Weberna, Arvo Pärta i Steva Reicha, která vnáší do tohoto tématu až jistou mystiku.

Posledním Kyliánovým dílem pro NDT byly Mémoires d´oubliettes, uvedené k 50. výročí založení souboru na podzim minulého roku na Holland Dance Festival.V závěru večera zazněla Žalmová symfonie Igora Stravinského, kterou Jiří Kylián komponoval ve stejném roce jako Sinfoniettu (1978). Podobný a nám všem známý pohybový rejstřík rozvíří naše duchovní spojení s Bohem, s rituály ve jménu geniální partitury. Úžasná strukturální kompozice, ryzí v prostorovém cítění, diváky nenechá odejít v klidu. Stejně jako jednotlivé páry tanečníků jsme rozrušeni údělem z vyšší vůle, a kéž by snad nasměrováni k větší pokoře a poslušnosti…

-------------

Samozřejmě, že byl z tradice přizván také Béjart Ballet Lausanne. Ve čtyřech různých programech byly uvedeny spíše méně známé Béjartovy kompozice. Klasik i neoklasik taneční historie 20. století zemřel před třemi lety a vedení souboru i školy v Lausanne převzal po smrti geniálního tvůrce Gil Roman dlouholetý interpret Béjartových děl.

Na situaci slavného tělesa jsme se zeptali Gila Romana:

Jakým způsobem jsou dochovány choreografie Maurice Béjarta? Existuje i přesný záznam notace, tanečního písma?
Ne, neexistuje. Béjart to neměl rád, ani tomu nikdy nedůvěřoval. Vše, co je dochované, je na videu, částečně stále v paměti tanečníků. Ale některá díla jsou ztracena. Bez videa bychom byli ztraceni úplně.

Jak vybíráte repertoár? Co upřednostňujete?
Je to více intuitivní výběr. Někdy se nechávám ovlivnit jinými hlasy. Nedávno jsme na doporučení uvedli La Messe pour le temps présent, a nepřišel skoro nikdo. Některé choreografie patří k době, kdy vznikaly, a teď ztratily svou platnost, už nefungují. Samozřejmě Sacre du printemps, Boléro, L´Oiseau de feu, to je klasika. Osobně miluji Ce que l´Amour me dit na Mahlerovo závěrečné Adagio z 3. Symfonie.

 

Provokatéři, pamětníci a gnostici

Raimund Hoghe, odvážný a handicapovaný interpret, původně dramaturg Piny Bauschové, přecitlivě vzpomínal na Dominiqua Bagoueta, v kompozici na text F.G.Lorcy, Si je meurs laissez le balcon ouvert.

Snad interpretačním tanečním vrcholem byl Akram Khan ve svém novém díle Gnosis, kde vystupuje spolu s tanečnicí i hudebnicí Gauri Sharma Tripathi. Představení bylo ojedinělé i po hudební stránce. Malý tým hudebníků zpíval i hrál na původní indické nástroje opravdu skvěle.

 

Připravila: Marcela Benoniová

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: