Výběr z podzimního tanečního dění ve Francii v roce 2009
exkluzivně pro Taneční aktuality.cz připravila
Petra Dotlačilová

Nahoru

Centre National du Costume de Scène de Moulins (CNCS)

Hodinu vlakem od Clermont-Ferrand, v malém historickém městečku Moulins sur Alliers funguje od 1. července 2006 Centre National du Costume de Scène, první konzervační středisko na světě věnované pouze divadelním kostýmům. Toto výjimečné centrum s muzeem se nachází ve staré budově bývalých kasáren Montilly na břehu řeky Allier. Jeho otevření předcházelo dvanáct let intenzivní práce a invetice <metricconverter productid="22,5 a">22,5 a</metricconverter> miliónů Eur. Dnes CNCS vlastní 9000 kostýmů poskytnutých Comedie Française, Opéra National de Paris a Francouzskou národní knihovnou a zavítá sem 60 000 návštěvníků ročně. Ředitelkou Centra je Martine Kahane, bývalá ředitelka baletního souboru pařížské Opery, prezidentem je Thierry Le Roy a čestným prezidentem se stal slavný módní návrhář Christian Lacroix, který často vytváří kostýmy k divadelním i tanečním představením. Výstava jeho kostýmů v centru probíhá právě nyní.

V minulém období, od 9. května do 11. listopadu, zde ale proběhla jiná výstava, která byla pro taneční svět opravdu výjimečnou událostí. Jednalo se o výstavu Rudolf Nurejev, 1938–1993, la trame d´une vie. Bylo zde vystaveno na sto kostýmů z baletů, ve kterých tančil, či produkcí, které vytvořil... ale také kostýmy, ve kterých tančily jeho slavné partnerky jako Margot Fonteyn, Carla Fracci, Sylvie Guillem či Ghislaine Thesmar. Pro dokreslení jeho legendárního života zde bylo také vystaveno na sto fotografií, často vůbec poprvé veřejně vystavených, jelikož pocházely z Nurejevova soukromého archivu, který měl uložen v několika svých domovech po celém světě – v Paříži, Londýně a New Yorku. Stejně tak zde bylo promítáno několik fragmentů baletů, ve kterých tančil: především z jeho londýnského období, kdy tančil s Margot Fonteyn. Byly k vidění fragmenty z Les Sylphides, Marguerite et Armand či Giselle a také několik dokumentů, které o něm byly natočeny.

Výstava byla výtvarně zpracována italským scénografem Ezio Frigeriem, který byl Nurejevovým spolupracovníkem a též přítelem. Prvním jejich společným baletem byl Romeo a Julie pro divadlo La Scala v Miláně v roce 1980 a od té doby pracoval Frigerio výhradně pro Nurejeva – na baletech jako Labutí jezero, La Bayadère atd. Jejich přátelství se promítlo i na Nurejevův náhrobní kámen, který Frigerio navrhl po smrti svého přítele roku 1993, a který se nachází na ruském hřbitově Saint-Geneviève-des-Bois v Essonne.

Expozice sestávala z třinácti tmavých místností, ve kterých září jako klenoty jednotlivé kostýmy. Jednotlivé místnosti byly koncipovány tematicky podle důležitých etap Nurejevova života osobního i profesního. Byly zde místnosti s kostýmy baletů, které vytvořil pro různé světové scény, např. pro londýnský Royal Ballet, pařížskou Operu, milánskou La Scalu a další, i místnosti s kostýmy, ve kterých tančil své slavné role, např. Alberta v Giselle, Armanda v baletu Marguerite et Armand (vytvořeném speciálně pro něho a Margot Fonteyn) či Básníka v Les Sylphides. V jiných místnostech jsme mohli díky fotografiím procházet jeho životem od počátků v baletní škole Kirova až po slavného sólistu sklízejícího úspěch po celém světě a chráněného statusem politického uprchlíka. Osobní život excentrika se prolínal neoddělitelně s životem velkého umělce, Nurejev totiž „žil, protože tančil, žil, aby tančil“. Tanci zasvětil celý život, tančil průměrně 250 večerů z 365, noční excesy očišťoval každé ráno u tyče, učil se role ostatních tanečníků, studoval partitury, stále předělával a zdokonaloval své staré choreografie.

Právě na kostým kladl ve svých produkcích velký důraz – vytvořil dokonce speciální druh baletní sukénky (tutu), která začínala od boků a byla splývavá, na rozdíl od tehdejší módy stojatých sukének. Pánský kostým sestával striktně z upjatých elastických kalhot a kabátku či košile. Při těchto změnách vždy dbal na co největší pohodlnost a praktičnost kostýmu. Jeho přání uskutečňoval jeho dvorní kostýmní návrhář Nicholas Georgiadis, který s ním spolupracoval téměř na všech Nurejevových významných produkcích – mezi jinými Labutí jezero, Louskáček, Raymonda, La Bayadère.

Poslední, třináctá místnost výstavy byla věnována baletu La Bayadère, který byl vůbec poslední Nurejevovou produkcí. Tento balet již předtím uvedl několikrát, ale až verze z roku 1992 pro balet pařížské Opery, který v té době vedl, se mu zdála dokonalá. Tento balet je jeho závětí. V temné místnosti ze stropu visí kostýmy bajadér a všemu vévodí obrovské plátno, na které se promítá slavný Tanec stínů. Bajadéry nastupují jedna za druhou na scénu ve sledu arabesek a záklonů, hudba a kostýmy visící divákům nad hlavami vytvářejí atmosféru snu a tajemství – krásnější závěr výstavy si snad ani nelze představit.

Na závěr nutno poznamenat, že celá expozice vznikla za spolupráce CNCS a Rudolf Nureyev® Foundation, která poskytla cenné fondy kostýmů, předmětů, uměleckých děl a fotografií, které patřily Rudolfu Nurejevovi. Nadace si dokonce vybrala místní muzeum za vhodné místo, kam umístit stálou výstavu k uctění památky tohoto slavného tanečníka a choreografa. Otevření se předpokládá roku 2011!

 

Nahoru

La Danse – dokument Fredericka Wisemana o pařížské Opeře

Nový dokument Fredericka Wisemana, pionýra dokumentárního filmu, měl premiéru 7. října 2009 v Paříži. Wiseman, který již roku 1995 uvedl dokument o American Ballet Theatre s jednoduchým názvem Ballet, si tentokrát vyhlédl další významné taneční těleso, a to balet pařížské Opery. Po dvanáct týdnů sledoval svou kamerou soubor baletu: na tanečním sále, v kanceláři, v kulisách, na jevišti. Byl přítomen u nacvičování několika choreografií s těmi nejlepším tvůrci dneška: Wayne McGregor vytvářel svůj kus Genius, Mats Ek nacvičoval se souborem Dům Bernardy Alby, Pina Bausch dotahovala detaily baletu-opery Orfeus a Eurydika, Angelin Preljocaj učil tanečníky Le Songe de Médée. Také se objeví fragmenty z baletů Louskáček, Paquita či Romeo a Julie (v choreografii Sashy Waltz). Vidíme proces vzniku choreografie od zrodu až po uvedení na scénu, ale také každodenní život souboru, jeho uměleckou, technickou i administrativní stránku. Wiseman se dostal i do těch nejhlubších útrob Opery, a to nejen přeneseně, ale i doslova.

Jeho dokument trvá dvě a půl hodiny a je to výhradně sled obrázků a scén tak, jak je pozoroval. Režisér do toho, co vidí, absolutně nezasahuje, nikoho se na nic neptá, zprostředkovává nám pohled na místa a události tak, jak jsou a jak se odehrávají, bez jakéhokoli komentáře, nechává diváka, ať si utvoří svůj vlastní názor.

Zpočátku nám nabízí fotografický pohled na budovu Opery – Palais Garnier doslova od sklepa po půdu, dokonce až po střechu. Tak například zjišťujeme, že na střeše Opery si překvapivě někdo pěstuje včely. Poté se dostáváme do kulis a technického zázemí a pozorujeme, co všechno se tam děje. Navštívíme několikrát kancelář ředitelky baletu Brigitte Lefévre a vyslechneme si několik jejích rozhovorů – od tvůrčích schůzek s choreografy, přes rozhovory s tanečníky, kteří za ní přicházejí s nejrůznějšími problémy, po řešení nejmenších administrativních záležitostí. Navštěvujeme krejčovské dílny, maskérnu, dílny, kde vznikají dekorace... Největší plochu dokumentu však zabírá pozorování samotných tanečníků, proces nastudování choreografie a také technické zvládnutí jednotlivých představení. Je fascinující vidět, jak vzniká zcela nová choreografie a co vše je potřeba vyřešit, vymyslet a vyrobit, aby se mohlo uvést nové představení takové scény, jako je pařížská Opera.

Na této adrese se můžete podívat na krátké úryvky z dokumentu: http://www.youtube.com/watch?v=1iU2l0XFrek

 

Nahoru

Three Solos and a Duet – Michail Baryshnikov a Ana Laguna v Lyonu

V lyonské Opeře se po tři večery a jedno odpoledne (10.–13. listopadu 2009) odehrála událost skutečně výjimečná. Legendární Michail Baryshnikov zde uvedl (poprvé ve Francii) své představení Three Solos and a Duet, ve kterém tančil on sám spolu s tanečnicí Anou Lagunou, slavnou tanečnicí Cullberg Ballet, představitelkou mnoha hlavních rolí a múzou choreografa Matse Eka.

Michail Baryshnikov, který loni oslavil šedesáté narozeniny, je dnes úspěšným producentem (provozuje Baryshnikov Art Center v New Yorku), hercem, dokonce i fotografem, ale stále také aktivním tanečníkem. Spojuje v sobě dokonalost klasického a svobodu moderního tanečníka, vždy s oblibou zkoušel nové styly tance a spolupracoval s různými choreografy.

Pro toto představení si vybral za choreografa neméně legendárního tvůrce Matse Eka a dále dva mladé choreografy. Prvním je Alexej Ratmansky, donedávna ředitel divadla Bolshoj a nyní choreograf American Ballet Theatre. Druhým je Francouz Benjamin Millepied, sólista New York City Ballet a zároveň rezidenční choreograf v Baryshnikov Art Center, který má na svém kontě již přes dvacet choreografií.

První choreografií byl Valse-Fantasie od Alexeje Ramatského na stejnojmennou orchestrální skladbu ruského skladatele Michaila Glinky (1804–1857). Toto sólo bylo pro Baryshnikova vytvořeno v roce 2009 a 2009 a poprvé uvedeno na představení v Národním divadle v Rize. Krátké dílko mělo znázorňovat touhu, nostalgii a opuštění bez lítosti a bylo jakýmsi echem skladby, kterou Glinka složil poté co se oženil – do svazku, který nebyl z nejšťastnějších. Glinka/Baryshnikov vzpomíná na šťastná léta svobody, na minulá setkání, radosti... Poté nám naznačuje, jak těžké je vyjít s jeho ženou, která k němu není zrovna dvakrát vstřícná. Tato úsměvná miniatura není žádným převratným dílem, Baryshnikov zde ale může rozvinout svůj herecký a komický talent, paroduje klasickou baletní pantomimu a jeho ladná gesta a pohledy dokáží diváka snadno svést.

Jako druhá se představila Ana Laguna v díle Solo for Two, které bylo ve skutečnosti fragmentem z duetu Smoke, vytvořeného pro Švédskou televizi Matsem Ekem v roce 1996. Na slavnou skladbu Arvo Pärta předvedla Ana Laguna dokonalé ztvárnění Ekovy choreografie, vždyť ona sama je inkarnací Ekova stylu, divokého, brutálního a dojemného zároveň. Tento fragment nám ukazuje ženu, kterou právě opouští její muž – jeho boty a klobouk jsou sice ještě v bytě, ale i ty zanedlouho odejdou spolu se svým pánem – tím je právě Baryshnikov, který se objeví pouze na konci choreografie. Odtud název Solo for Two.

Po přestávce následovalo další sólo Michaila Baryshnikova, tentokrát v choreografii Benjamina Millepieda s názvem Years Later. Jedná se opět o dílo vytvořené speciálně pro Baryshnikova. S pomocí filmové projekce od Asy Madler se nám před očima zdvojuje i ztrojuje, tančí, soupeří a usmiřuje se sám se sebou. Vracíme se jakoby zpátky v čase, až se před námi objeví mladý Michail jako talentovaný student konzervatoře. Dnešní Baryshnikov si opět zkouší staré variace a snaží se být lepší než zamlada, ale nakonec to nechá plavat. Díky originální kompilaci soudobého filmu, archivních záběrů, vtipné choreografie a za doprovodu hudby Philipa Glasse se před námi odehrává pestrá podívaná, úsměvná i nostalgická zároveň.

Vrcholem večera byla druhá choreografie Matse EkaPlace. Baryshnikov požádal choreografa, jehož dílo velice obdivuje, aby „vytvořil něco pro muže v (jeho) letech“. Vznikl tak duet pro něho a Anu Lagunu, jehož premiéra se odehrála 27. srpna 2007 v Dansenshus ve Stockholmu. Ocitáme se ve stísněné místnosti, kde není nic jiného než stůl a koberec. Před námi se odehrává souboj. Souboj muže a ženy. Tomu souboji se říká manželství po mnoha letech. Monotónnost, banalita, rutina, ze které se oba snaží mermomocí dostat, zoufalá snaha navrátit ztracené pocity radosti a lásky, dokázat si, že jsou ještě naživu. Jedná se o jakési satirické divadlo, kde se tragické i komické momenty prolínají a vše je podtrženo výtečnou hudbou Flesh Quartetu (Fläskkvartetten). V první části choreografie, kde spolu tanečníci málem opravdu bojují, slyšíme vojenské bubny – manželství jako válka. V druhé části, kdy se tito dva bojovníci snaží probudit v sobě život, zase zvedá publikum ze sedaček energická hudba, jako by měli všichni tančit spolu svými dvěma hrdiny. Ale nakonec se žádný happy end nekoná, na to je tato choreografie příliš ze života: euforie opadne, propast mezi partnery se opět prohloubí a vše se vrací do svých (těžko snesitelných) kolejí.

Humor a nostalgie, to byl společný jmenovatel celého večera. Čas se nedá vrátit zpátky, ale ono to vlastně nevadí. Večer skončil, ale v divácích zůstal pocit, že byli svědky něčeho vskutku výjimečného. Oba stále úžasní a nenapodobitelní umělci sklidili zasloužené „standing ovation“.

 

Nahoru

Dances Concertantes – v režii Benjamina Millepieda

V tu samou dobu, ve které se odehrálo legendární představení Baryshnikova a Any Laguny, konal se na druhé významné taneční scéně – Maison de la Danse – další taneční svátek.

Benjamin Millepied je mladý francouzský tanečník, který se prosadil jako sólista i choreograf v New York City Ballet. Narozen 1977 v Bordeaux, začal tančit v osmi letech a ve třinácti letech nastoupil na lyonskou Konzervatoř (Conservatoire National Supérieur de Musique et Danse). V roce 1994 se rozhodl odejít do School of American Ballet v New Yorku. Zde si ho všiml choreograf Jerome Robbins a vybral si ho pro ztvárnění hlavní role ve svém představení 2 & 3 Part Inventions, vytvořené pro žáky School of American Ballet. Již v roce 1995 se Millepied dostal do sboru New York City Ballet, 1998 se stal sólistou a roku 2001 byl jmenován prvním sólistou. Tančí zde hlavní role v dílech amerických velikánů jako George Balanchine, Jerome Robbins či Peter Martin. Roku 2002 vytvořil svou první choreografii pro žáky Conservatoire National Supérieur de Musique et Danse v Lyonu. Od té doby jeho díla uvádějí takové soubory jako Sadler´s Wells v Londýně, Grand Théâtre de Genève, New York City Ballet i Opéra de Paris. Nyní se vrátil na „domácí půdu“ a po čtyři večery 10. až 14. listopadu uvedl v Maison de la Danse představení složené ze 3 choreografií: první bylo dílo Jerome Robbinse Other Dances, druhým byl Steptext od Williama Forsythea a třetím jeho vlastní choreografie Sarabande, kterou vytvořil speciálně pro tento večer. Také skupina tanečníků pro toto představení byla velmi výjimečná – Millipied přizval své kolegy z celého světa. Byli jimi Tina LeBlanc, sólistka Joffrey Ballet a San Francisco Ballet; Oxana Panchenko, sólistka Kyjevského Baletu a poté English National Ballet a München Ballet; Sergio Carecci, který vystudoval Crankovu baletní akademii ve Stuttgartu; Matthew Dibble, sólista Royal Ballet v Londýně a Sasha Radetsky, sólista American Ballet Theathre a poté Holandského baletu. Jediným Francouzem, kromě B. Millepieda, byl jeho „objev“ Adrien Dantou, který teprve nedávno dokončil Konzervatoř CNSMD v Paříži.

Other Dances, první choreografie večera, je dílo Jerome Robbinse na hudbu Frederika Chopina, které bylo vytvořeno v roce 1976 pro Natalii Makarovu a Michaila Baryshnikova u příležitosti Gala večera v Lincoln Center v New Yorku. Čtyři mazurky a valčík za doprovodu živé hry na klavír si zatančil sám Benjamin Millepied s Tinou LeBlanc. Předvedli čistou neoklasiku té nejlepší americké tradice a všechny technicky velice náročné prvky zvládli s lehkostí a grácií. Jerome Robbins je pro Millepieda velmi zásadní postavou, a to jak v novodobých dějinách baletu, tak ale i v jeho osobní historii. Robbinsovy choreografie tančí velice často a jeho styl má tudíž hluboko zažitý.

Steptext Williama Forsytha z roku 1985 nás přenesl do zcela jiného prostředí. Jedná se o choreografii pro tři tanečníky a jednu tanečnici na hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Bachova Chaconna je zde ale rozložená na mikročástice, hudba se jakoby zasekává a tanečníci pokračují do ticha, pohyby jsou mechanické, sekané až brutální, ale vždy technicky dokonalé.

Poslední choreografií večera byla Sarabanda, vytvořená Benjaminem Millepied na hudbu J. S. Bacha. Toto dílo bylo pro choreografa velmi osobní záležitostí. Hudba je vzpomínkou na mládí, kdy ji každý den slýchával z vedlejšího pokoje, kde cvičil jeho bratr na flétnu. I dnes večer byl Sylvain Millepied přítomen, aby mohl svému bratrovi zahrát jeho oblíbenou skladbu, na kterou si Millepied vytvořil sólo. Další části této choreografie tančili Adrien Dantou, Matthew Dibble a Sasha Radetsky, doprovázení pianistou Pedjou Muzijevicem a houslistou Ericem Crambesem. Všichni dohromady vytvořili příjemnou a přátelskou atmosféru, která byla podtržena jednoduchými kostýmy a světlem. Pokud jde o choreografii, na Millepiedovi se hluboce otiskla americká škola – nevzdává se klasické techniky a těžkých technických prvků, do toho ovšem přidává civilní gesta a pohyby například z hip hopu či salsy.

Byl to večer ve znamení špičkových technických výkonů výtečných tanečníků, během kterého jsme mohli pozorovat, z čeho Millepied vzchází a kam míří. Tento mladý a nadějný choreograf je ve Francii a nejen tam velmi „v kurzu“, což dokazuje i fakt, že jedna jeho choreografie se v tu samou dobu uváděla i v pařížské Opeře vedle děl Wayna McGregora a Nicolase Paula.

Nutno ještě poznamenat, že tato poslední choreografie byla věnována Michailu Baryshnikovi, který se na představení přišel osobně podívat, poté co sám odtančil své odpolední představení v lyonské Opeře.

 

Nahoru

Opéra national de Paris – Millepied/Paul/McGregor: Amoveo/Répliques/Genus

Jako snad vše v pařížské Opeře, i podzimní složené večery mají zde dlouholetou tradici. Již od roku 1935 Opera pořádala choreografické večery, kde během jednoho večera představila ne jeden, ale hned několik uměleckých světů často velmi rozdílných tvůrců. Na podzim roku 2009, přesněji 7. až 14. listopadu se na programu sešli tři talentovaní choreografové představující mladou generaci – dva Francouzi a jeden Angličan: Benjamin Millepied, Nicolas Paul a Wayne McGregor. Ačkoliv se jejich taneční slovníky i choreografické styly lišily, spojovala je touha hrát si na hranici extrému, aniž by ale unikali z reality, a především touha použít tělo jako jediný a pravý zdroj tance, bez virtuálních či spirituálních berliček, které se často vznášejí nad mnoha díly současného tance. Všechny tři choreografie byly roztančené, fyzicky náročné, bez zbytečných rekvizit... jednoduchý čistý tanec v podání těch nejlepších tanečníků Francie.

Amoveo Benjamina Millepieda, sólisty New York City Ballet, bylo vytvořeno pro balet Opery již roku 2006. Na slavnou vokální skladbu Phillipa Glasse a Roberta Wilsona Einstein on the Beach na scénu pomalu přitančí tanečníci v různě kombinovaných dvoubarevných kostýmech od Paula Coxe stejně jako jednotlivé barevné linky na projekci za nimi. Linky i tanečníci se prolínají, splétají a zase ustupují, stále ve stejném monotónním tempu, které ubíjí stejně jako okouzluje. Latinské „moveo“ znamená uvést do pohybu, zrodit – Millepied dal tedy do pohybu milostné hry a vypráví nám o setkání dvou milenců v podání „étoiles“ Nicolase Le Riche a Aurélie Dupont. K tomuto tématu jej inspirovala právě Glassova hudba, milostné setkání vede k proměnám, vše plyne od začátku ke konci bez vzruchu, stejně jako Glassovy vokály. Jako dědic Jeroma Robbinse a George Balanchina, Millepied používá neoklasický slovník s vlastními obměnami, které mu ale neubírají vysokou technickou náročnost především na úrovni partnerského tance. Linky na projekci, tanečníci ani hudba se ani na chvíli nezastaví, ženou se stále dál a divák se dostává do téměř transu. Mottem tohoto díla se stal Herakleitův výrok „Ta panta rei, ouden menei.“ – „Vše se mění, nic nepřetrvá.“

 

Druhým choreografem byl Nicolas Paul, opravdový odchovanec pařížské Opery. Začal s tancem již ve škole při Opeře a postupně se vypracoval až na pozici „sujet“ – což je po „étoile“ a „premier danseur“ třetí nejvyšší post v hierarchii pařížského baletu. Dílo Répliques je jeho první samostatnou choreografií pro balet Opery a zároveň velkým oceněním jeho práce – je zde uvedeno ve světové premiéře. Na sugestivní hudbu transylvánského skladatele Gyorgy Ligetyho, na potemnělé scéně a s tlumenými barvami kostýmů, rozehrává Paul svou hru s odrazy, stíny a zrcadly. Nejdřív jeden, dva a nakonec čtyři páry a jejich odrazy tančí po diagonále před celé jeviště, a ačkoli by chtěli, nedokáží se vymanit ze zajetí svého obrazu v zrcadle. Na chvíli se jim třeba podaří se odpoutat a nechat svůj odraz nečinně přihlížet, ten se k nim však za chvíli přidá ve zběsilém tanci. Motiv zrcadla Paula nezajímá pouze z hlediska fyzického, snaží se i o psychologickou interpretaci hry odrazů – jakou mají zrcadla váhu v životě dítěte, když poprvé objeví „nekonečné zrcadlo“, které reprodukuje jeho odraz do nekonečna? Přirovnává motiv zrcadla k uměleckému světu: Je umělecké dílo odrazem svého tvůrce či odrazem diváka, který jej obdivuje? Tanec na tyto otázky neodpovídá, ani nám nic nevypráví, jen apeluje na subjektivní pohled všech, kteří si hrají s metaforami a symboly. Vše nakonec opět mizí v mlhavém nevědomí, stejně jako všechny odrazy postupně mizí v temnu jeviště.

Posledním dílem večera a zároveň zlatým hřebem byla choreografie Genus, poprvé uvedena v Opeře roku 2007, od Wayna McGeregora. Tento mladý britský choreograf je dnes již fenoménem. Precizní a rychlý styl, složitá partneřina a zvedačky, kombinace klasických pohybů s elektrem, použití špičkových střevíců, to vše dělá z McGregorova díla fascinující podívanou, která diváka hned tak neomrzí. Jeho choreografie Genus je však ještě něčím výjimečná. Choreograf se pro toto dílo inspiroval Charlesem Darwinem, který měl letos 200leté výročí narození, přesněji jeho knihou O původu druhů, která má zase 150leté výročí vzniku (byla publikována r. 1859). Zdá se, jako by se nám před očima odehrávala evoluce. Pohyby tanečníků snad ani nejsou lidské, vidíme všechny možné druhy živočichů. Dojem umocňuje též projekce s Darwinovými kresbami, které zdobí také kostýmy tanečníků – ty jsou jinak velmi jednoduché: pouze upnuté tričko a krátké kalhoty. To vše umocňuje úžasná elektronická hudba od Joby Tablota a Deru (Transmutation, Genus, Le Grand arbre de la vie), ke které se mechanický způsob tance, jakým se McGregorova tvorba vyznačuje, perfektně hodí. McGregor se obrací k Darwinovi nikoli s nostalgií, ale naopak se noří do dnešního a zítřejšího světa, který vzklíčil právě díky Darwinovým teoriím. Virtuózní taneční technikou a posledními vymoženostmi moderní zvukové a kinematografické techniky vzdává McGregor, dítě internetového věku, hold starému vědci a představuje svět po Darwinovi, ve kterém jsou hranice času a prostoru každý den méně omezující. Tato choreografie byla skutečným dílem „genia“.

Za bouřlivého potlesku pak skončil výjimečný večer, který divákům ve vyvážené podobě předvedl to nejlepší z mladé generace tvůrců na poli současného tance.

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: