BOI – Lze najít opravdového muže?

BOI (Martin Talaga, Cécile da Costa). Foto: Michal Hančovský.

BOI je fyzickým divadlem silně spojeným s výrazovým tancem a s prvky tanců lidových. Herci během představení střídají slovenštinu s angličtinou. Kromě výborného fyzického provedení se inscenace opírá i o silné téma. Hlavního hrdinu, jediného muže, ztvárňuje Martin Talaga a jeho partnerkami jsou Katarina Kalivodová (matka) a Cécile da Costa (dívka, manželka). Představení je z velké části doprovázeno živou hudbou, především zpěvem Kateřiny Evy Lanči a obou hereček. Mísí se zde slovenské lidové písně, zpívané živě, s reprodukovanou hudbou; důležitým soudržným prvkem jsou ještě dudy, které slouží jak k hraní lidových melodií, tak jako prostředek k vytváření jednotlivých zvuků.

Během poměrně krátkého časového intervalu inscenace provede diváka základními, možná až ikonickými momenty v životě muže. Nejedná se ale o patetické ztělesnění koloběhu života – představení nekončí smrtí, jak by se dalo čekat, ale ve fázi, kdy je jedinec možná poprvé opravdu dospělý a společnost od něj očekává, že zakotví, tedy po svatbě. Tento koncept je zřejmý již na začátku, kdy se postava muže rodí jako nový jedinec. Leží v embryonální pozici, oblečený jen ve spodním prádle, a celou vahou těla tlačí na měšec dud, které pod jeho tíhou vydávají nepříjemné pištění připomínající křik novorozeněte. Od útlého dětství, přes divokou pubertu, kdy za zvuku trapné diskotékové hudby a téměř stroboskopického světla dochází k metaforickému znázornění masturbace pomocí rozlitého mléka, se dostáváme až do situace, ve které mladý muž potkává dívku. Přichází první zamilování, nový vztah (nejen fyzický, ale také psychický), odtržení od matky a nakonec i svatba.

V jednotlivých životních etapách se proměňují kostýmy i rekvizity. Muž je během svého začleňování do společnosti a „kultivování“ postupně oblékán, a tak se oděv mění s tím, jak dospívá. Tento proces se děje až do posledního stadia, kdy se koloběh zastaví. V ten moment muž odkládá ošacení jako břemeno, které ztěžuje jeho vlastní sebeurčení, a končí jen v trenýrkách, ve kterých začal. Obdobně se mění pohybový výraz všech postav, nejvýrazněji ale postavy hlavní. Martin Talaga dokázal svým pohybovým projevem bravurně ztělesnit jak pubertální „klackovitost“, tak silné emoční vypětí. Se stejnou lehkostí jako on si vedou i obě tanečnice. Zejména taneční projev Cécile da Costa je okouzlující. Její křehký přesný pohyb je naprosto autentický i ve zdánlivě nepřirozených pozicích.

Do fáze svatby, která je příznačně znázorněna skrze přivázání páru k sobě bílými stuhami a tančením slovenského lidového tance, má inscenace zcela konkrétní scénář. Ovšem záhy poté se nálada mění. Doposud nalinkovaný a předvídatelný vývoj střídá jedna velká nejistota a dojde k proměně téměř všech scénických složek. Prostor zahalí tma, na scénu dopadá pouze jeden kužel světla přímo na hlavního představitele. Je ticho, prázdno a schází ženský element, který byl doposud alespoň minimálně přítomný (ať už to bylo v hudbě, nebo se ozýval jen zvuk hlasu, který na hrdinu promlouval). Divák poprvé za celou dobu neslyší, jak by měl vypadat opravdový muž, z úst ženy, ale z úst (hledaného) muže, jehož pronikavý hlas z reproduktorů ovládne celý prostor. Že by onen hledaný vzor? Nebo to je jen snůška řečí o tom, jak by měl „pravý muž“ vypadat?

Ke konci představení se diváka zmocní trýznivý pocit, že to, co s hlavním představitelem po celou dobu hledal, mu právě v tento moment uniká, a co hůře, že to možná neexistuje a nikdy ani neexistovalo. V nastoleném prázdnu zůstala veškerá tíha, která celou svou vahou přešla na diváka. Koloběh zůstal neuzavřen a otazníků ve vzduchu spíše přibylo, než ubylo. Inscenace BOI skončila, ale zdá se, jako by ten skutečný boj zde teprve začal. 

Psáno z reprízy 2. června 2016 v Teatru NoD, Praha.

BOI
Režie: Matej Matejka
Choreografie: Martin Talaga a Matej Matejka
Scénografie a kostýmy: Agnieszka Pátá
Light design: Janka Galkó a Karel Šimek
Hudební aranžmá: Cécile da Costa a Katarina Kalivodová
Zvukový design: Andrey Shvetsov