Rok se s rokem sešel a v rámci 7. ročníku festivalu současného slovenského tance Hybaj ho! se mi naskytla příležitost opět zhlédnout Couch Corner. Dance talk-show iniciovaná Milanem a Zuzanou Kozánkovými (Artyci) odpovídá žhavému trendu „diskutovat o tanci“, který produkce festivalu velmi podporuje.
Performance je uváděna jako taneční a verbální improvizace po celém světě od roku 2008. V České republice byla možnost zažít toto představení v rámci doprovodného programu 27. celostátní přehlídky scénického tance mládeže a dospělých Tanec, tanec… 2013, která proběhla 24. – 27. října 2013 v Jablonci nad Nisou. Vzpomínka mi zůstala veskrze pozitivní(viz recenze z listopadu 2013 O tanci jinak a jinde… aneb Labyrinty – hudba a tanec ve 3D a Tanec, Tanec 2013 na http://www.tanecniaktuality.cz/o-tanci-jinak-a-jinde-aneb-labyrinty-hudba-a-tanec-ve-3d-a-tanec-tanec-2013/). Uvedení titulu 4. října 2014 ve Studiu Alta v pražských Holešovicích mělo sice opět přátelské prostředí a vstřícné publikum, ale tím srovnání končí. To, jakým způsobem byla performance pojata nynějšími protagonisty (Milan a Zuna Kozánkovi, Jaro Viňarský, Emil Leeger, Martina Haydyla Lacová a Markéta Pucová-Vacková), mělo k výše uvedenému představení velmi daleko.
Tanečníci většinu svých názorů, postojů a filozofií vyjadřují především pohybem. Jenže někdy jdou argumenty zatančit těžko a pak přichází na řadu slovo, což vůbec nebývá od věci. Když se však smysluplné argumentace nedostává, měl by asi jinak schopný a kreativní tanečník přece jen raději zůstat u tance, což tento Couch Corner jen potvrdil. Taneční improvizace vyplňující předěly mezi jednotlivými otázkami i přes nevýraznou dynamiku naštěstí díky své estetické hodnotě zahnaly plíživý pocit zbytečné ztráty sobotního večera, protože nahozená témata pouze debatu opět jen otevřela, ale dál neposunula, jak by se po roce různých diskuzních snah v rámci české taneční umělecké produkce dalo očekávat. Otázky, které byly položeny, většinou nenacházely mezi aktéry smysluplnou odezvu, a pokud se k ní nakročilo, nebylo možné ji přes některé ironické nebo rádoby humorné poznámky účinkujících rozvinout. Snaha na jevišti v diskusích nepřekročila svůj stín, i když pokusy především ze strany tanečnic mohly být úspěšné, kdyby spoluhráči neustrnuli v pouhém zájmu o vlastní prezentaci. Normálně by snad ani nestálo za to, zabývat se takovou „osobní exhibicí“ a nějak ji veřejně reflektovat, kdyby nebylo poznámky jednoho z účinkujících, že: „…si existence odborné taneční kritiky (ať v Čechách, či na Slovensku) nevšiml.“
Nezbývá mi nic jiného než zvednout hozenou rukavici a reagovat i za kolegy a kolegyně. Je přece smyslem těchto pořadů rozvířit stojaté vody oborové komunikace, ne? A když už jsem u toho, přihřeji si vlastní polívčičku svým pohledem na nedotažená vlákna rozvinutých debat, které tak nějak nikam nedošly… Otázka, jak přiblížit tanec lidem
Tanec existuje samostatně v běžném životě lidí, aniž by potřeboval nějakou scénickou formu, aniž by ti „nevyvolení“ museli být pouze diváky. Tanec je nejstarší sociální interakcí s vysokým výchovným potenciálem a pozitivním dopadem na běžný život člověka, jeho fyzickou i duševní aktivitu, jeho kulturnost, a to v jakékoli formě. Jako prostředek divadelního vyjádření má stejnou hodnotu jako kterékoli jiné umění, a to i v rámci kooperace na scénickém projektu. Nejlepší reklamou tance je schopnost argumentace jeho podstaty a přínosu pro člověka. Žánr, styl nebo příležitost jsou už druhotným faktem zájmu. Otázka, co je to taneční technika
Je souborem prostředků, kterými je možné dosáhnout odpovídajícího uměleckého vyjádření v tanci. Technické vyškolení tanečníka mu má dodat schopnost ovládnout svůj umělecký nástroj prostřednictvím jeho vysoké kultivace, díky níž vytváří estetickou hodnotu v tanečním díle. Je nutné zdůraznit (a to v diskusi i zaznělo), že se nejedná jen o schopnost ovládnout určitý taneční styl či umět artistické prvky, které nemají sdělný charakter a jsou pouze efektním způsobem, jak prvoplánově zaujmout.
Otázka ohledně stavu odborné taneční kritikyBuď jak buď, profese tanečního kritika sice není uměleckou činností, ale odborná příprava není o nic méně náročná a vyžaduje určité schopnosti a znalosti (možná i talent) objektivně a fundovaně hodnotit viděné. A stejně jako jsou dobří i méně dobří choreografové a tanečníci, jsou dobří a méně dobří kritici (i zde je to možná obdobné), kteří navštěvují dobrá a méně dobrá představení. A stejně jako si nespokojený tanečník nevšiml, že by u nás či na Slovensku taneční kritika existovala, nevšimli si možná oni „neviditelní“ taneční kritici, že by existovalo nějaké další kvalitní představení, které by ještě stálo za to je vidět a případně reflektovat.
Taneční umělci s oblibou svalují vinu nedostatečného úspěchu své práce na podmínky, kterým jsou vystaveni, a žádají, aby v rámci reflexe byl na toto brán ohled. Taneční kritici a teoretici nemají moc možností měřit nějak úspěšnost své práce kromě uznání od odborné veřejnosti a svých kolegů. Práci v oboru mají jedině a pouze, pokud vyvíjejí vlastní aktivitu. Jaksi automaticky se předpokládá, že svou práci dělají z nadšení a odpovídající finanční hodnocení není důležité. Má se za to, že je jejich povinností podporovat výkonné umělce, a že pokud písemně nereflektují viděné představení, jsou běžnými diváky.
Není praxe bez teorie a není teorie bez praxe. Umění i jeho teoretická a kritická reflexe jsou spojené nádoby. Umělci často neuznávají kritické texty, které jsou špatné nebo jim názorově nevyhovují, a logicky je postupně i přestávají vyhledávat. Platí to ovšem i naopak. Kritik s přibývající zkušeností více a více rozmýšlí, jestli má navštěvovat, a popřípadě reflektovat práci umělců, jejichž tvorba je řemeslně špatná nebo se mu svým vkusem a zaměřením nelíbí.
Myslím, že v tuto chvíli budu mluvit za všechny kolegy, když uvedu, že pracovat pouze jako taneční kritik a publicista je v naší zemi zhola nemožné a jen někteří z nás fungují v oboru v jiných profesích spojených s tancem, případně v oborech příbuzných a své zájmy nemusí výrazně tříštit, či se věnovat psaní o tanci jen jako „koníčku“. To, že podmínky, ve kterých pracujeme, mají daleko k profesionálně vyhlížejícímu zázemí a zajištění nejen materiálnímu. Navíc profesní tlak, kterému jsme vystavováni ze všech možných stran včetně jeho prostupování do osobního života, nás nutí dnes a denně přemýšlet, zdali má naše práce smysl a co je jejím cílem a měřítkem… Potlesk od diváků to rozhodně není. Otázka existence zázemí současného tance v ČR a na Slovensku
Organizace tance je funkční, jen pokud je iniciována zevnitř (ostatně stejně jako v jakémkoli jiném oboru). Nikdo za nás infrastrukturu tvořit nebude. Nelze něco požadovat a sám se v tom jakkoli neangažovat. Současný tanec existuje zhruba století a jeho základy, podstata i filozofie vyšly z nadšení jednotlivců, kteří dokázali strhnout zájem dalších ke svým myšlenkám, a to se, bohužel, nezměnilo. Kde není vize fungování, není průchozí cesta, jen slepá odbočka. Pointa a smysl celého večera by asi vyzněly do ztracena, nebýt entuziasmu ředitelky festivalu Lucie Kašiarové, která ví, co mluví, a na rozdíl od některých jsou za její prací vidět trvalé hodnoty. A protože ne vždy je příležitost, hodí se teď Lucii Kašiarové a celému jejímu týmu na tomto místě výrazně a veřejně poděkovat, za všechno, co pro česko-slovenský současný tanec dělají.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?