Diptych dvakrát viděný
Nejnovější premiéra produkce NANOHACH je dalším autorským dílem tanečníka a choreografa Michala Záhory. Jeho tvorba je charakterizovatelná orientací na duševno v obsahu a fyzično ve formě. Jeho taneční prezentace jsou vždy ukázkou vysoké kultivace pohybových kvalit stavících na estetických hodnotách krásy lidského těla. Náměty jeho choreografií nepracují s konkrétním příběhem, ale s aspekty převedenými do vizualizované abstrakce filozofických a psychologických pohledů. Ty zkoumají svým zaměřením emoce člověka v kontextu dalšího fungování světa a vesmíru. Diptych není jiný. Není to ani osobní zpověď, ani generační výpověď. Je to studie v procesu.
Název naznačuje, že je představení složeno ze dvou částí, které jsou dvěma pohledy. Dva póly jako východ a západ, jako žena a muž, jako peklo a nebe představují dualitu vnímání i přístupu. Choreografie měla dvě premiéry ve dvou prostorách, které se lišily jak diváky, tak realizačními podmínkami. Ta první se odehrávala 16. října v kapli sv. Anny v Nečtinách u Plzně za komorní divácké účasti zástupců taneční komunity z Plzeňského a Karlovarského kraje. Druhá, tentokrát pražská premiéra proběhla 29. října v divadle Ponec.
Nečtinské uvedení bylo jakýmsi prvním pokusem v řadě. Atmosféra kaple vytvořila přirozený rámec díla: první půle se odehrávala na západ, druhá na východ. Technicky sice ne zcela podchycený záměr podpořil nosnost myšlenky, a to i přes nízkou teplotu země a vzduchu.
Za více než deset dní mezidobí prošlo představení jak technickým, tak výrazovým zpřesněním. Divadlo Ponec sice nenabídlo možnost variabilního uskupení jeviště a hlediště, ale to bez pardonu vyvážily profesionální podmínky pro přípravu včetně technického zázemí pro choreografii.
První díl je duetem Michala Záhory a Radka Bohaty v černém. Jsou i nejsou jednou duší. Jejich tanec je zhmotněným dialogem i monologem oscilace mezi touhou, poznáním, přijetím. Jejich společný vztah je plný rozporuplností vznikajících ze stále probíhajících změn a impulzů. Hledají jistotu i oporu a zároveň se tak rozdělují. Ne nadarmo se poznání stalo hříchem, když přineslo lidské duši osvobození od určených postojů.
Druhá část je sólo Dagmar Chaloupkové působící o to více jako zjevení i pokušení zároveň. Je jako bilancování nad vodní hladinou i vrávoráním nad bezednou propastí. Možnosti rozletu jsou děsivé i lákavé zároveň. A strach a bezmoc se stávají poutajícím provazem stahujícím k věčnosti útěku do rezignace.
Obsah je jasný a jeho naplnění náročnou výzvou pro všechny zúčastněné. Autorem hudby k představení je italský komponista Carlo Natoli, výtvarnou stránku včetně light designu připravil Jan Komárek. Výsledek však vznikl dvojaký a při premiérách nepůsobil jednoznačně. Zatímco tanečník Radek Bohata svou skutečnou polohu v roli hledá, Michal Záhora sám tančí přesvědčivě. Jeho projev je nyní vyspělejší, opustil pohodlí jistoty zažitého tanečního rukopisu a pátrá v nových vodách pohybového výrazu. Nicméně na skutečně celistvou imaginaci své vize sám v takovéto šíři nestačí, a to ani za pomoci změn, které se realizovaly mezi oběma uvedeními.
V první části bylo upuštěno od videoprojekce na horizontu, neboť její funkce zřejmě nebyla jednoznačná, i když byla základem celého vizuálu představení. Každopádně duetu to prospělo. Svedení pozornosti k tanečnímu dění posílilo vzájemný vztah tanečníků, dodalo napětí a učinilo celou první část kompaktnější, i když rezervy by se v práci s dynamikou a energií včetně rytmických aspektů tanečního projevu ještě našly. Otázka zůstává, zdali jsou to rezervy u tanečních výkonů, nebo v rámci choreografické tvorby jako celku, či je pes zakopán jinde. Carlo Natoli obalil melodickou klavírní hudbu zvukovými efekty, které však spíš než podporou jsou tanečníkům přítěží. Nevyzpytatelně se to projevuje i v druhé části díla, kdy sólová tanečnice nemá jiného partnera než hudbu a světlo. Najednou je v divadelním prostoru citelně postrádáno klenutí lomeného oblouku východní stěny kaple sv. Anny, který, bohužel, nebyl v Praze scénograficky nahrazen víc, než bylo z praktické stránky věci nutné (vytvoření okenního rámu pro umístění kontra reflektoru využitého v závěru).
Pozornost publika se tak upíná pouze k tanečnici, což není v této chvíli zcela efektivní. Dagmar Chaloupková se postupně uzamyká do vlastního děje ve vlastním světě. Snad jen světelný design může být vodítkem pro pochopení jejího tanečního projevu, její mimiky i gest, která se spolu s její vnitřní transformací stávají konkrétnější, ale jejich motivace je záhadnější. Více než snaha vyladit se na vlnovou frekvenci tanečnice se začala při nečtinské i pražské premiéře vnucovat vzpomínka na sólo panny Uliány z Kytice Bohuslava Martinů uvedenou v září na Malostranském hřbitově v Praze (choreografie Eva Blažíčková), kde byla Dagmar Chaloupková zcela jistě i díky nadčasovosti a genialitě hudby Bohuslava Martinů dokonalým ztělesněním všeho, co měla v roli představovat. Křehkost toužící, pokoušená i zkoušená, litující i odevzdaně pykající je i v Diptychu základem (i když v jiných souvislostech) podstaty jejího étericky laděného sóla. Ovšem něco jako by zde chybělo, nebo naopak přebývalo. Možná kostým, který je vytvořen kombinací průhledného tělově zbarveného nylonového celotrikotu a hladkého černého dámského spodního prádla. Sice lichotil krásnému tělu tanečnice, ale v celkovém konceptu díla vypadal překombinovaně. Podobně se „nepovedl“ ani reprodukovaný hlas v začátku a v konci první části, který by při živém přednesu určitě ztratil příznak patosu a celé dílo více zlidštil. Je zcela zřejmé, že nekonečný koloběh zrání (jak popisují obsah představení tvůrci), ať už je to zrání čehokoli, má své fáze, ve kterých se oddělují určité cykly a úročí nabyté zkušenosti. Teprve po uplynutí mnoha dalších etap lze nalézt odstup k onomu konkrétnímu a pochopit sebe i ono dění. Michal Záhora však svou choreografií reflektuje blízkou minulost až skoro současnost, u které není zcela jisté, zda je již cyklicky završena. Laicky řečeno, pro toto téma i přes jeho odosobnění, jsou on i jeho další protagonisté (snad kromě Jana Komárka) ještě příliš mladí. Ne nezkušení ani nedozrálí nebo nedospělí, ale věkovou fází příliš mladí.
Neznamená to ovšem, že by jejich práce neměla potenciál. Diptych zcela jistě patří mezi produkce, které mají před sebou delší cestu ke své ustálené podobě, jež se při správné konstelaci může proměnit v osudový impulz. Stejně jako Orbis Pictus (choreografie Michal Záhora, Lenka Bartůňková) nebo Flashed by (choreografie Lenka Flory) vyžaduje i Diptych více divácké empatie, protože reflektuje nejniternější zákoutí lidské duše. Ne každému je dovoleno do těchto prostor nahlédnout, ne každému je toto nahlédnutí příjemné. Ovšem ti, kteří dokážou ocenit hodnoty tohoto stylu choreografické tvorby, jsou bohatší o další rozměr náležející lidské existenci a jejímu smyslu.
Psáno z obou uvedených premiér 16. října 2014 v kapli sv. Anny v Nečtinách u Plzně a 29. října 2014 v pražském divadle Ponec.
Diptych
Námět a choreografie: Michal ZáhoraTvorba a tanec: Dagmar Chaloupková, Radek Bohata a Michal Záhora
Hudba: Carlo Natoli
Scénografie, světelný design a foto: Jan Komárek
Kostýmy: tvůrčí kolektiv
Návrh a realizace kostýmů: Pavel Křivánek
Produkce: Honza Malík & NANOHACH, z. s.
První premiéra: 17. 10. 2014, kaple sv. Anny, Nečtiny Druhá premiéra: 27. 10. 2014, divadlo Ponec, Praha
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?