Jaro Ondruš a Miloslav Mejzlík. Foto: Michal Hančovský.
Bohužel, netuším, jak nazvat jednotlivé triky a efekty technických vymožeností, jimž tentokrát večer patřil a které jsou jistě odborníkům známé, ačkoli pro mě prostě spadají do dnes oblíbené kategorie „smart“ – každopádně způsobily, že jsem v českém tanci po dlouhé době viděla věci nové, nevšední, zkrátka originální. I v našem umění platí, že nové nápady vyžadují čas pro experiment. I když by se jistě dalo mnoho částí inscenace vybrousit, nový způsob uchopení audiovizuálních technologií znamená pro obor minimálně v českém prostředí velký přínos.
Kde končí realita a začíná svět snů, představ a přání? A není tato hranice pouhou iluzí? Sledujeme dialog muže s proudem světla, které je mu rovnocenným partnerem. Co se skrývá pod jeho hladinou, za jeho zdí?
Celým snem nás provází muž v nejlepších letech (Jaro Ondruš), jenž se vydává na dlouhou pouť napříč světelnými poli, aby se setkal se svým starším odleskem vlastního já (Miloslav Mejzlík). A diváky bere okamžitě s sebou. Díky projekční technologii se ocitají spolu s ním na jedné vlně, ve stejném tunelu, na stejné straně zdi. Sledují, jak tanečník mizí pod hladinu, prochází stěnou, jak jej světelné paprsky poslouchají a následují. Propadají se do jeho iluze, přihlížejí jeho hledání vlastní podstaty v surreální dimenzi. Jsou svědky dialogu s jeho druhým Já, starším a možná moudřejším, přesto jen stěží hledaným Průvodcem.
Koncepci celého představení určovala práce s „chytrým“ projektorem, který technikou podobnou videomappingu sledoval pohyb interpreta a reagoval na jeho pohybové změny, jimiž ovládal hranice svého prostoru (dirigent médií: DanGregor). Vzniklo tak mnoho zajímavých nápadů a neotřelých efektů, které ještě umocňovala podmanivá hudba (Filip Míšek). Přestože do značné míry choreografku práce s interaktivními médii omezovala, tento způsob použití technologií v divadelním prostředí je určitě zajímavým podnětem k další tvorbě, nejen v současném tanci. Taneční kreace tak byly trochu až v druhém režijním i dramaturgickém plánu, což je v případě talentované Ondrašíkové škoda. Patří jí však velká pochvala za odvahu experimentovat a hledat nové vyjadřovací prostředky, které divákům zajistily nevšední výpravu do světa iluze – a bylo na každém z nás, nakolik se jí nechá oklamat.
Guide
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková
Interaktivní média: Dan Gregor
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkce: Lucie Špačková
Programming softwaru: Michal Rydlo
Hudba: Filip Míšek
Interpretace: Jaro Ondruš a Miloslav Mejzlík
Dramaturgie: Marta Ljubková
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?