Regina Hofmanová: „Tango je tanec, o kterém se šíří řada falešných představ.“


K příležitosti blížící se premiéry All That Jazz, Rock, Blues v Národním divadle moravskoslezském jsem vyzpovídala choreografku Reginu Hofmanovou, která vytvořila část s názvem Après rasage. Spolupráce s ostravským souborem, tango, ale také tvorba v Londýně, kde tato všestranná umělkyně aktuálně žije, byly hlavními tématy našeho rozhovoru.

 

Při pohledu na váš životopis člověka ihned napadne, že jste nesmírně všestranný člověk. Tlumočíte, tvoříte choreografie, režírujete filmy… jak jste se dostala k tanci?
Tanci jsem se věnovala odmalička, ale měla jsem handicap v podobě těžké skoliózy. V té době bylo v Praze jen málo souborů a možností, fungoval zde Vysokoškolský umělecký soubor, soubor Jiřího Rebce, pak několik poloamatérských, jako například Impuls. Já se svou výškou všude vyčnívala, tehdy nebyl trend vysokých tanečníků, takže jsem se nemohla více roztančit. Ale chtěla jsem se tomu věnovat a to se mi splnilo. Na první pokus j
sem se dostala na HAMU a odtamtud se to začalo rozvíjet dál.

 

Nyní připravujete jednu část v blížící se premiéře All That Jazz, Rock, Blues Národního divadla moravskoslezského. Je to vaše první spolupráce s tímto souborem?
Ano, ale s Lenkou Dřímalovou, uměleckou šéfkou baletu, se znám z doby studií na HAMU, s ředitelem Jiřím Nekvasilem jsme zase spolupracovali na několika operách. Přijela jsem se podívat na tanečníky a to rozhodlo. Nechtěla bych pracovat s lidmi, kteří jsou nekomunikativní, nechce se jim zkoušet něco nového, ale tanečníci v Ostravě byli novým podnětům velice otevření.

 

Budete vycházet z tanga, kterému se dlouhodobě věnujete. Měla jste ve výběru tématu tzv. volnou ruku?
Lenka Dřímalová chtěla tomu večeru dát nějaké pojítko, tím byl nakonec určitý protiklad hudebních stylů. Já tančím tango přes dvacet let, mnohokrát jsem byla v Argentině. Bylo třeba si uvědomit určité limity souboru. Kvůli divadelním prázdninám jsme začali pracovat už před létem, nicméně na konci sezóny někteří z vybraných tanečníků ze souboru odešli, jeden se zranil, a v srpnu jsem musela doplňovat obsazení. Vzhledem k formátu komponovaného večera bylo třeba vzít v potaz určitá technická omezení. Používám hudbu Ástora Piazzoly, takže živý doprovod nepřicházel v úvahu, protože sehnat dobrého hráče na bandoneon je téměř nemožné.

 

Má choreografie nějakou dějovou či tematickou linku? Jakým způsobem pracujete?
Není mi příliš blízké si říci: „A teď budeme tančit o tomto.“ Nejen proto, že se občas věnuji i režii, ale hlavně kvůli mé druhé profesi, kterou je tlumočnictví. Jsem zvyklá pozorovat lidi, jejich gestikulaci, protože nonverbální projev čítá daleko větší procento komunikačního obsahu, než si člověk připouští. Vše nakombinuji v dojem, který ve mně v ten okamžik vře, a z toho rozvíjím jakéhosi pavouka. Nikdy nezačínám od začátku, což je pro tanečníky matoucí. Někdy se stane, že choreografie uhne úplně jiným směrem, než jsem původně zamýšlela. Zde jsme začínali s konceptem „šest mužů a tango“. Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Lidé mají rádi, když mohou vidět věci jednoduše, černobíle, nečíst mezi řádky. Přijít s nějakou vlastní představou a tu si chtít potvrdit. Například v jedné části tančí muži spolu, což není nic
 záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková „tango tancovačka“, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace, jednoduše jeden vede a druhý následuje. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…

 

Pokud mluvíte o stereotypech, co máte na mysli?
Nejváženější milonguero, což je člověk, který chodí na milongu každý týden nebo i každý den, má své místo a nebude tančit jen tak s někým. Ženy jsou na jedné straně, muži na druhé, mezi tancem si povídají. Ale takto striktně to už v Evropě neprobíhá. Komunita tanga je zvláštní mikrosvět, každý může být někým jiným. Veškerá ta „načančanost“ je ale pouhou maskou. Lidé mají o tangu romantické představy, jako první si představí vášeň a růži v ústech. Ve skutečnosti když si půjdete v Argentině zatančit tango, bude se tam mačkat hlava na hlavě a jedinou starostí muže, který vede, je nenarazit do nikoho dalšího. To tematizuji i v choreografii – co je jen iluze a co skutečnost. Zároveň si však teprve nyní uvědomuji, že se mi na choreografii nabalilo i aktuálnější téma – mužství, mužnosti a všeho, co k němu patří i nepatří.

 

Jak probíhá vaše práce s tanečníky?
Ráda se inspiruji i jinými druhy umění, například filmem, který jsem původně chtěla studovat. Tanečníci jsou často zvyklí plnit příkazy. To je odlišné od nezávislých projektů, kde je přístup jiný, založený více na principu spolupráce než direktivnosti. Já jim pomáhám pochopit svou představu tím, že je odkážu na nějaký film – to jim pomůže se zorientovat, co od nich vlastně čekám. Teď jsem je tak odkazovala například na Roberta De Nira v Taxikáři, Johna Travoltu v Horečce sobotní noci, určité pohyby v Matrixu.

 

Lze váš choreografický a pohybový styl nějak pojmenovat?
Nemyslím si, protože se inspiruji skutečně všude možně – v tangu, v jazzu, nedávno jsem čerpala z modernizovaného stylu bollywoodského tance. Nerada používám neoklasický slovník. Osobně bych svou pohybovou tvorbu nazvala minimalistickou.

 

Co je pro ni typické?
Jsem poměrně známá tím, že miluji práci s rekvizitou. Dávám velký důraz na gesta, využívám slovo, někdy až extrémní pohyby. Využití exprese, výkřiků, mluveného slova, černého i situačního humoru.

 

Pohybujete se na nezávislé scéně, ale zároveň děláte i choreografie k operám, což jsou téměř protiklady. Vnímáte rozdíly ve svém způsobu práce?
Choreografie jako taková je osamělá činnost, ale opery jsou neuvěřitelný kolos. V nezávislé tvorbě jsem sama za sebe, v opeře se musíte přizpůsobovat zase režisérovi. Režírovat operu je mimochodem mé další přání.

 

Věnujete se také režii krátkých filmů. Tak jako film ovlivňuje vaši choreografickou tvorbu, ovlivňuje i tanec vaši práci režijní?
Z divadla jsem zvyklá mít vše pečlivě připravené již dopředu. Když jsem dělala jeden taneční film, kladla jsem velký důraz na to, aby vše bylo promyšlené, aby se tanečníci pohybovali naprosto stejně. Především kvůli střihu v postprodukci. Na lidi ve štábu to udělalo dojem, protože se s něčím podobným nesetkávají často. A jelikož jsem dělala hlavně nízkorozpočtové filmy, nebo jsem se například zúčastnila 48 hour film project, přišel tento můj zvyk vhod.

 

Momentálně žijete v Londýně, v čem je to pro vás jako tvůrce odlišné?
Lidé si nedokážou představit, jak moc se člověk musí finančně uskromnit. Aby se umělec dostal ke grantům, nemusí mít skutečně známé jméno, ale i tak musí získávat finance z velké části ze soukromých zdrojů. Pro mě je ten systém strašně náročný, vyplňování žádostí, popisování projektů, nedokážu to psát tak, aby na to někdo kývnul, uměle šroubovat témata, neumím shánět investory… to mě vždy trápilo.

Zároveň je ale Londýn hodně otevřený v tom, že zde najdete mnoho spolupracovníků, kteří jsou ochotni pracovat za směšně nízké peníze, či dokonce bezplatně. A to skutečné profesionály. Je to odlišný přístup jak v Česku, kde se za profesionála považuje ten, kdo je placen. Lidé tam chtějí pracovat a jsou velice otevření. Nikdy jsem tam nenarazila na ageismus, sexismus, nějaké národnostní půtky. Tam je jedno, jestli je někdo Angličan, Ital, Turek, Íránec. Je to sice mnohem náročnější, ale zajímavější.

 

Funguje v Londýně tanec ve veřejném prostoru? V posledních letech v Praze vzniká mnoho veřejných venkovních tančíren. Například swing tak získává na velké popularitě.
V Londýně také, ale samozřejmě je to tam ovlivněné počasím, swing i argentinské tango se dostává ven, jiné tance již méně. V Anglii je velký důraz na inkluzi, a teď mluvím hlavně ze svých dojmů a zkušeností – tanečníci se „neofrňují“ nad jinými tanečními žánry, pořady podobné českému StarDance jsou zmiňované i ve zprávách různých tanečních asociací, protože si uvědomují, že to pomáhá tanci jako takovému. Nerozlišují, co je vysoké umění a co „šmíra“, jeden žánr se nepovyšuje nad druhý.

Tango je dnes hodně zprofanované, celosvětově se z něj stala komerční záležitost. Vyučují ho lidé bez hlubších znalostí a zkušeností, podle toho vypadají i milongy. V tangu se dostáváte do velice intimní zóny člověka, je to v podstatě konverzace mezi těly, ale byznys, který se z toho stal, je pro mě nepříjemný. Dvacet let zpátky to byla společenská událost, každý tančil s každým, ale dnes silně vnímám, jak si skrze tanec lidé něco kompenzují.

 

Vnímáte i rozdíly mezi tanečními diváky v Česku a v Británii?
V Británii stále panuje třídní společnost a lidé se podle ní definují. Obecně jsou Britové ke kultuře i tanci svolnější než Češi. Pokud ale mluvíte o baletu či opeře, řeknou vám, že tomu nerozumí, že to není nic pro ně, že je to jen pro vyšší třídu. V Česku je normální, že rodiče vodí děti odmala do opery či na balety. To je v Británii z finančních důvodů nemožné a baletní a operní kultura se stává zálibou pro bohaté. Do Královské opery, pokud si člověk nekupuje lístky dlouho dopředu, nebo naopak až v den představení, stojí lístky třeba 250 liber, na stání okolo 40 liber.

Chování diváků ale nijak neodpovídá tomu, že se jedná o něco exkluzivního. Královská opera nemá žádný dress code, podstatné je, že diváci do divadla přijdou. Stane se, že někdo přijde v pohorkách, pod sedadlo nacpe igelitky a s prvními akordy vytáhne pytlík chipsů a začne je chroupat. Na každém podlaží jsou restaurace a přestávky jsou enormně dlouhé, aby se diváci mohli dosyta najíst. V Coliseu zase hodně vydělávají na alkoholu, který se nabízí už při vstupu, lze i ho objednávat dopředu a brát do sálu, který pak smrdí po vylitém pivu. Je to neuvěřitelný kontrast – chování spíše jako při kabaretní zábavě a k tomu úžasné výkony na jevišti. Pro českého diváka, pro kterého je návštěva divadla společenskou událostí, to musí být obrovský kulturní šok.

 

Regina Hofmanová studovala překladatelství a tlumočnictví (angličtina a ruština) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde rovněž získala titul PhDr. V roce 1998 ukončila magisterské studium choreografie na katedře tance HAMU. Účastnila se mnoha zahraničních stáží, např. s Michaelem Laubem v Amsterdamu, s Elisabeth Corbett v Maastrichtu a v Laban Centru v Londýně. Během studia spolupracovala s Taneční konzervatoří Praha, s Tanečním centrem Praha a s krasobruslařským oddílem USK. S vlastním souborem vystupovala v divadlech v České republice i v zahraničí. Jako operní choreografka a pohybová režisérka spolupracovala ve Státní opeře Praha a Národním divadlem na celé řadě inscenací, např. Voják a tanečnice B. Martinů (režie D. Pountney a N. Raab), Circus Terra T. Madsena (režie J. Nekvasil; koprodukce s Norskou operou Oslo), Piková dáma (režie R. Hovenbitzer) a Bernsteinova opera Candide v režii bratří Cabanů. V Národním divadle v Praze vytvořila choreografii k inscenacím Smrt Klinghoffera (režie J. Nekvasil; nominace na nejlepší inscenaci roku), Man and Boy: Dada (režie R. Tannenbaum), Montezuma (La conquista) v režii N. Muniho a Samson a Dalila (režie M. Chudovský). V roce 2013 získala grant Ministerstva kultury ČR, jehož výsledkem bylo úspěšné celovečerní představení Besame a minimalistická interaktivní videoinstalace Rok. V roce 2014 po získaní diplomu z Central Film School v Londýně natočila svůj první nezávislý taneční film Steadfast (na motivy pohádky H. Ch. Andersena). Film byl doposud úspěšně uveden na řadě festivalů po celém světě (Sans Souci Festival of Dance Cinema, USA; Minimalen Festival, Trondheim, Norsko; Mexico City Videodance Festival; VideoDanzaBA, Bueonos Aires, Argentina, SFDFF aj.). Zároveň režírovala několik krátkých filmů. V roce 2016 úspěšně uvedla videoinstalaci Rok na výstavě Art Maze v Bargehouse v Londýně. Pohybově spolupracuje i s dalšími umělci (např. se Sophií Rogers na projektové videoinstalaci A Sweet New World). Krom tanečníků Regina Hofmanová pracuje s herci, tanečníky argentinského tanga, krasobruslaři a osobami s mentálním postižením (studio Oáza v Praze).

Autor: Barbora Truksová
 
 

Nahoru

Douglashor, 13-11-17 01:00:
autocad 2011 manual download
<a href="http://autocadbmsa.com/#">autocad download</a>
autocad student version 2011
<a href=http://autocadbmsa.com/#>download autocad</a>
autocad design center online
KennethScara, 10-11-17 14:59:
autocad 2d drawings download
<a href="http://autocadgou.com/#">autocad 2018</a>
autocad 2017 download for mac
<a href=http://autocadgou.com/#>autocad 2018</a>
autodesk autocad lt 2017 price

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: