Liptovský Mikuláš 2015 – Z festivalového zápisníku

Festival PAN Liptovský Mikuláš. Foto: Redpoint.sk.

Festival měl oproti pražským podnikům výhodu v soustředění v prostoru a čase a rovněž v jednoznačné orientaci mladých diváků – většinou frekventantů uměleckých škol. Pantomimou se zde ale myslí téměř všechny možné pohybové disciplíny. A protože šlo o repertoárový pel-mel, tím spíše vynikly talenty a osobnosti. Zastavím se proto u nejinspirativnějších výkonů.

Kdyby se na festivalu udělovala vyznamenání, první by si zasloužil nepochybně autorský pořad Robo erectus Lukáše Šimona (čerstvého tajemníka katedry) a jeho kolegy, mima Antona Eliáše. Na pohled nezávazná hříčka představující roboty, kteří jsou schopni, podobně jako ve filmu Číslo 5 žije, základních projevů lidského myšlení a pocitů, překvapila originální „mechanistickou“ stylizací, sevřeným tvarem a dokonalou souhrou obou mimů. Představení sleduje de facto proces probouzející se inteligence v myslích obou strojů, který počíná sebetvořením do podoby blízké člověku (postavy si nasazují ruce a další údy), navzájem se poznávají a soutěží v pohybových akcích, objeví zapomenuté hračky a s nimi princip hry (jako základní lidský atribut), který přejde do soutěžení a nemilosrdného boje se špatným koncem.  

Tato hyperbola pozitivních i rozkladných znaků chování primitivního člověka má v jejich podání vysokou technickou kvalitu a uměleckou účinnost, také díky jejich úsporné režii sázející vše na pohybový výkon a osobitému scénografickému řešení díla včetně líčení. Oba mimové hrají s velkou lehkostí, takže vzniká dojem, že i oni se dobře baví, vše se ale děje v mimořádném svalovém napětí, v rychlém tempu bez hluchých míst nebo zbytečných motivací, protože je jejich hra vybudována ze vzájemného porozumění. Představení je naladěno do humorné grotesky, ve které však nechybí poezie stylizovaného pohybu a cenné morální poselství. Je to možná i tím, že si oba zodpovědní autoři, usilující o co nejdokonalejší tvar, přizvali k supervizi nezaujaté kolegy – Vojtu Svobodu a Štefana Capka.

Úvodem pořadu Mime Boom, nesoucím svou sestavou rukopis Adama Halaše a Štefana Capka, vystoupilo trio studentek Karolina Křížková, Anna Vanacká a Eva Stará. Zahájily divadelně pojednanou cirkusovou scénou PINOMATIK (režie a kostýmy Števo Capko), jíž dalo ženské provedení v akrobatických sestavách i individuálních výstupech půvab dívčí roztomilosti. Žánrově variabilní představení mísilo hru tří typově diferencovaných klaunek obohacenou o prvky akčního mimického herectví s nejprve jednoduchými základními akrobatickými prvky. Ty posléze vyústily do pěkných sestav, komponovaných na principu vzájemné spolupráce. Jiným výrazným příspěvkem do programu večera bylo vystoupení Elišky a Tomáše Kasprzykových. Ti vytvořili etudu nově parafrázující motivy známého libreta baletu Coppélie s půvabem, který se opíral především o precizní a výrazná loutkovitá gesta a postoje partnerky Tomáše Kasprzyka, který jí sekundoval jemnou a uměřenou mimickou hrou. Výkon dokonale sladěného (manželského) páru vyzařoval čistotu a něžný poetický půvab. Vynikající ukázku herecky rozpracované etudy pod názvem Hasič předvedl Anton Eliáš. Jeho sólo bylo plné dynamiky i napětí a pohybově na vysoké technické úrovni. Svému hasiči podložil dramatický příběh, jehož děj ztvárnil s velkým citem pro životní realitu a okořenil nadsazenou komickou stylizací. Podobně, ale s menší dávkou napětí, než je u něj obvyklé, pojal Tomáš Kasprzyk svého Pošťáka. Ve svém celku demonstrovaly příspěvky jako na fotbalovém zápase vyvolávaného titulu Mime Boom dobrou práci a talenty pražské školy.

V závěrečném Gala večeru pak diváci i zasvěcenci s překvapením sledovali pravděpodobně ještě úplně čerstvý příspěvek Romana Horáka. S překvapením proto, že se mim, proslulý svou tvorbou v souboru Farma v jeskyni, kde právě jako tanečník a skvělý hudebník hodně přidával na lesku a teatralitě představení (např. Sclavi nebo The Theatre), mnoho věnoval v posledních letech propracování svého pedagogického systému, jakož i poslání nemocničního klauna, aby posléze založil vlastní soubor Squadra Sua. V jeho představeních se Horák prezentuje především jako neodolatelný komik, a proto se také touto polohou rychle prosadil v pražském kulturním milieu. Ale jeho sólová etuda nazvaná Jedna vlaštovka nedělá jaro uvedená v Liptovském Mikuláši je příkladem vysoce náročné umělecké práce, jejíž osobitá poetika kombinuje hru na (až dvě) flétny s mimickým gestickým projevem. Jako by tu ožily učebnicové sekvence z dějin antické pantomimy, ovšem s tím, že Horák obsáhne najednou obě polohy – hudebníka a mima. Krásný, v pravém slova smyslu múzický projev se pohybuje v žánru mimické básně, který už téměř vymizel z našeho jeviště. Jedna vlaštovka sice nedělá jaro, ale Horákova invence a strhující výraz poukazují na další možný růst jeho výjimečného talentu a na obohacení domácí pantomimické scény.

XXII. ročník festivalu PAN Liptovský Mikuláš, 24.–28. listopadu 2015