Romeo a Julie – 80 let od vzniku Prokofjevova baletu

Romeo a Julie 1971, chor. M. Kůra. ND Praha (Anetta Volenská a Vlastimil Harapes). Foto: Jaromír Svoboda/ND Praha.

Romeo a Julie 1971, chor. M. Kůra. ND Praha (Anetta Volenská a Vlastimil Harapes). Foto: Jaromír Svoboda/ND Praha.

Prokofjevův balet Romeo a Julie je dnes celosvětově vnímán jako jeden z klenotů divadelní klasiky. Tento titul, inspirovaný slavnou Shakespearovou tragédií, stále láká diváky i inscenátory po celém světě, a to díky svému dramatickému potencionálu a možnostem interpretace. Můžeme se oprávněně pyšnit faktem, že český choreograf Ivo Váňa Psota vytvořil roku 1938 pro brněnský balet světovou premiéru, od které si letos připomínáme osmdesát let.   

Uprostřed politických bojů

Koncem roku 1934 leningradské Kirovovo divadlo jednalo s Prokofjevem o vytvoření jeho prvního celovečerního baletu Romeo a Julie, jenže posléze od svého záměru upustilo a začala jednání mezi Prokofjevem a Velkým divadlem v Moskvě. To si u skladatele rovněž objednalo kantátu ke dvacátému výročí Velké říjnové revoluce a partituru k filmové verzi Pikové dámy. Prokofjev v té době pobýval v Paříži, ale Stalin se ho snažil přimět k návratu do vlasti a chtěl, aby se stal v Sovětském svazu symbolem kulturní důvěryhodnosti. Prokofjev souhlasil a přestěhoval se zpět do Moskvy.

Koncepce tohoto slavného, ale původně kontroverzního baletu začala vznikat koncem listopadu 1934. Prokofjev začal pracovat na scénáři s inovativním a vlivným ředitelem Státního akademického divadla Sergejem Ernestovičem Radlovem, svým dlouholetým přítelem. V dubnu roku 1934 Radlov vytvořil velmi strohou, nesentimentální verzi Romea a Julie s mladými herci ve svém Studiovém divadle v Leningradě. Prokofjev inscenaci viděl během turné souboru v Moskvě a obdivoval kontrasty v komických a tragických scénách.

Původní Prokofjevův scénář tohoto dramatu prošel mnoha změnami. Zdá se, že skladatel pracoval na první verzi zcela sám, v době, kdy ještě pobýval v Paříži, a předal ji dramaturgovi Adrianu Ivanovi Piotrowskému a Radlovovi k jejich dodatkům. Není zcela jasné, zda právě tento návrh byl zamýšlen pro balet, jelikož byl napsán jako operní scénář. Státní akademické divadlo však povzbuzovalo Prokofieva, aby se přiklonil k baletnímu zpracování, ale žádná finální dohoda se nepodepsala. Prokofjev neuvedl přesný důvod, proč nakonec k realizaci baletu nedošlo, ale právě v této době se divadlo potýkalo s interními problémy, které v červnu roku 1934 vyústily Radlovského rezignací na post uměleckého ředitele.  

Romeo a Julie (Zora Šemberová a Ivo Váňa Psota), 1938. Foto: Archiv ND Brno.

Místo tragédie happy end?

Původní libreto se radikálně odlišovalo od Shakespearovy předlohy: prastarý svár mezi Monteky a Kapulety byl upozaděn a konflikt byl více chápán jako střet starého feudálního řádu, ztělesněného rodiči, s mladými progresivními postavami, které bojovaly za svobodu milovat. Prokofjev i Radlov se domnívali, že skutečně píšou politicky korektní scénář.

Ředitel Velkého divadla v Moskvě Vladimir Mutnych zařadil toto představení na repertoár sezóny 1935/1936. V roce 1936 Stalin zřídil Výbor pro kulturní záležitosti, který měl kontrolovat politickou ideologii v celé kulturní sféře. Prvním krokem předsedy Platona Michajloviče Kerženceva byla výpověď Dmitriji Šostakovičovi a zákaz jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Druhý krok znamenal likvidaci celého vedení Velkého divadla, včetně ředitele Mutnycha, kterého následně dokonce popravili.

Premiéra baletu Romeo a Julie se proto měla odsunout na následující sezónu. Nicméně v roce 1937 se slavilo dvacetileté výročí bolševické revoluce. Nápad uvést balet, který schválil někdo, kdo byl oficiálně označen za nepřítele, se stal naprosto nepřijatelným. Kromě toho Prokofjev byl Keržencovi podezřelý. Chápal, že je důležitá celebrita, kterou je z ideologického hlediska dobré mít zpět, ale cítil, že Prokofjev je antipopulista s modernistickými manýry, ovlivněný západní kulturou. Balet Romeo a Julie se tak odsunul stranou a Prokofjev zachránil část své práce ve dvou orchestrálních suitách.

Libreto, které skladatel připravil společně s Radlovem, obsahovalo čtyři jednání, poslední jednání mělo končit šťastně, nikoliv tragicky! Co vlastně vedlo Prokofjeva a Radlova k přepsání jednoho z nejslavnějších tragických konců literatury? Skladatelovo vlastní, spíše pragmatické vysvětlení znělo: „Živí lidé mohou tančit, mrtví nikoliv.“ V Prokofjevově představě byla láska Romea a Julie nekonečná, překračovala všechny hranice, jako by se milenci ocitli v ráji. Zda jsou skutečně naživu nebo v posmrtném stavu štěstí, bylo nejasné, ale takto pozměnit Shakespeara se bralo skoro jako poškození samotného Puškina!

 

Světová premiéra v Brně

V roce 1938, konkrétně 30. prosince, uvedlo Zemské divadlo v Brně tento balet ve světové premiéře v choreografii Iva Váni Psoty. Dosud není jasné, zda se choreograf a skladatel před inscenováním díla osobně setkali. Sergej Prokofjev se měl prý účastnit světové premiéry svého baletu v Zemském divadle v Brně, ale kvůli stávající politické situaci to nebylo možné. Představitelka premiérové Julie Zora Šemberová ve své autobiografii Na šťastné planetě uvedla: „Byli jsme však šťastni, že jsme mohli právě my v Brně poprvé uvést toto dílo, jež se stalo jedním z kmenových titulů světového baletního repertoáru, byť v autorově vlasti bylo v době svého vzniku odmítnuto jako formalistické a zcela nevhodné pro sovětské scény s klasickou baletní tradicí.“

Podle svého vyjádření požádala Šemberová choreografa Iva Váňu Psotu, který tančil také roli Romea, zda by mohla ztvárnit Julii bez špičkových baletních střevíců, aby mohla pravdivěji vyjádřit charakter i lépe splynout s nekonvenční Prokofjevovou hudbou. Sama se o tom zmínila: „Tančit bez špičkových střevíců jsem chtěla také proto, aby bylo možné v choreografii užít i jiných pohybových forem – tedy nejen těch výlučně a tradičně klasických.“

Romeo a Julie, divadelní cedule 1939. Foto: Archiv ND Brno.

 

Slavná verze Leonida Lavrovského

Brněnská premiéra vedla k nabídce z Kirovova divadla uvést toto dílo v Leningradě v roce 1940 výhradně pod podmínkou, že Prokofjev partituru více „ztradiční“.

Choreograf Leonid Lavrovskij chtěl především ukázat své hvězdné tanečníky. Žádal o mnohačetné repetice, velká sóla a sborové tance, stejně tak trval na zjednodušení mnoha hudebních pasáží. Primabalerína Galina Ulanova, údajně zděšená, že má tančit na Prokofjevovy modernistické melodie, se vyjádřila: „Nikdy nebyl žádný příběh tak bídný jako Prokofjevova hudba na Romea.“ Když se Prokofjev snažil bránit, Lavrovskij ho vydíral, že pokud neposlechne, použije hudbu z jiných baletů. Skladatel pod velkým tlakem opravdu zesílil instrumentaci, dodal jí na monumentálnosti, protože mu velmi záleželo na tom, aby se balet v Sovětském svazu vůbec uvedl.

Sovětská premiéra se odehrála 11. ledna 1940 v Kirovově divadle v Leningradě (dnešní Petrohrad), ale balet ještě musel dosáhnout úspěchu ve Velkém divadle v Moskvě. To záviselo na souhlasu z nejvyšších míst. Stalin, nakonec přesvědčený, že se Prokofjev zbavil západních vlivů, podepsal dopis povolující dílo uvést v Moskvě v roce 1946. Sám Prokofjev byl z moskevské premiéry zděšen, hlavně ze hry orchestru. Napsal dlouhý dopis, v němž proti takovému zacházení se svou partiturou protestoval, ale žádné změny mu nebyly povoleny. Nicméně Lavrovského realistické zobrazení jednotlivých charakterů a emocí, jeho živé protiklady mezi šermířskými zápasy a něžnými pas de deux opravdové lásky znamenaly mezník sovětského baletu. Když se o deset let později Lavrovského verze uváděla v Londýně, publikum bylo fascinováno a touto verzí se inspirovalo nebo ji dále upravovalo mnoho choreografů. Lavrovského inscenace byla rovněž zfilmována (1954).

Prokofjev, přestože ohlasy na Lavrovkého verzi byly velmi pozitivní, se ze svého uměleckého nezdaru nikdy nevzpamatoval. Roku 1948 se mu kvůli několika infarktům velice rychle zhoršilo zdraví. Byl režimem zapovězen. Jeho díla byla stažena z repertoáru a jeho žena byla deportována na osm let do gulagu. Zemřel 5. března 1953, ve stejný den jako Stalin.

 

Slavná nastudování  

K nejpopulárnějším zpracováním patří nastudování Johna Cranka Kennetha MacMillana. John Cranko postavil původně Romea a Julii pro balet milánské La Scaly, ale premiéra se uskutečnila 26. července 1958 v Benátkách. V hlavních rolích se představila slavná Carla Fracci a Mario Pistoni. Známější a upravenější verzi uvedl Cranko o čtyři roky později pro svůj stuttgartský balet (kterému šéfoval) 2. prosince1962, kde v hlavní roli zazářila Marcia Haydée spolu s Rayem Barrou. Tato inscenace je stále velmi populární a na svém repertoáru ji má mnoho světových souborů (Národní balet Kanada 1964, Australský balet 1974, Balet pařížské Opery 1983).

Romeo and Juliet (Rudolf Nureyev a Margot Fonteyn), 1965. Foto: Frederika Davis/The Royal Ballet.

MacMillanova verze měla svou premiéru 9. února 1965 v Londýně a byla vytvořena pro Královský balet. Představitele hlavních rolí tančili Margot Fonteyn a Rudolf Nurejev. V MacMillanově produkci je kladen velký důraz na samotnou Julii. Julie, živelná, vášnivá i hravá, bojuje proti násilí a sociálním konvencím, které jí nahánějí strach. I tato verze se objevuje na repertoáru mnoha světových souborů (Královský švédský balet 1969, American Ballet Theater 1985).

Spíše lyričtější verzi vytvořil Frederick Ashton pro Královský dánský balet roku 1955 (před tím, než se na Západ dostala slavná Lavrovského verze) a později byla uváděna Londýnským festivalovým baletem (dnes Anglický národní balet).

Mezi další jména z početného seznamu choreografů tohoto díla patří Rudi Van Dantzig, který vytvořil dvě podoby tohoto dramatu pro Nizozemský národní balet (1967 a 1974). Rudolf Nurejev nastudoval Romea a Julii pro Londýnský festivalový balet (1977), Angelin Preljocaj představil svou verzi v lyonské Opeře (1991), Michael Corder v Norském národním baletu (1992). Jean-Christophe Maillot jej vytvořil pro Balet Monte Carlo (1998), Youri Vàmos pro baletní soubor Deutche Oper am Rhein (1999), Alexander Ratmansky pro Národní balet Kanada (2011) a v neposlední řadě Mats Ek, který použil Čajkovského skladby pro Švédský královský balet (Julie a Romeo, 2013).

České publikum mělo možnost kromě zmiňované Psotovy světové premiéry vidět mnoho dalších zpracování tohoto titulu. Nejprve to byla choreografie Saši Machova pro Národní divadlo Praha (1950), dále velmi úspěšná produkce Miroslava Kůry opět pro Národní divadlo Praha (1970), v Národním divadle v Brně verze Zdeňka Prokeše (1996), choreografie Roberta Balogha pro plzeňský balet v Divadle Josefa Kajetána Tyla (2000), dvě zpracování Libora Vaculíka pro Národní divadlo Praha (1997) a pro plzeňský balet (2015). Youri Vàmos představil svoji verzi pražskému publiku v Národním divadle v Praze (2006) a po něm vytvořil pro pražské Národní divadlo novou verzi tohoto dramatu Petr Zuska (2013).

Prokofjevův balet Romeo a Julie si během své osmdesátileté existence našel pevné místo na mezinárodních jevištích a patří ke stěžejním pilířům klasického repertoáru předních světových souborů. Nechť se nesmrtelným milencům a skladatelově geniální partituře v baletním světě daří i nadále.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov, ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

 

Zdroje:

DUFKOVÁ, Eugenie. Váňa Psota. Ilustroval Vojtěch Štolfa. Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 1997.

MORRISON, Simon. The people's artist: Prokofiev's Soviet years. New York: Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-975348-2.

ŠEMBEROVÁ, Zora. Na šťastné planetě. Praha: Národní divadlo, 2008. ISBN 978-80-7258-272-3.

PETUKHOVA, Svetlana Anatolyevna. Pervaya avtorskaya redaktsiya baleta Prokofieva Romeo i Dzhulietta. Istochnikovedcheskiye problemy izucheniya. Moskva, 1997, Disertační práce. Moskevská státní konzervatoř. [online]. [cit. 2017-05-20]. Dostupné z: http://cheloveknauka.com/pervaya-avtorskaya-redaktsiya-baleta-prokofieva-romeo-i-dzhulietta-istochnikovedcheskie-problemy-izucheniya

LEE, Jennifer. Prokofiev Archiv received from London. In Sprkfv. net [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné z: http://www.sprkfv.net/rbml/sparchive/spacolumbia2.html

JONES, Alice. The dictator‘s cut: Prokofievʼs „Romeo and Juliet“. In Independent. [online]. [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/theatre-dance/features/the-dictators-cut-prokofievs-romeo-and-juliet-858191.html

MALKO, George. Memories of a Friendship: from the journals of Berthe Malko. In: Sprkf.net [online]. London, 2009 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://www.sprkfv.net/journal/three16/memories2.html


Fotogalerie

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Romeo a Julie 1965, chor. Saša Machov. ND Brno. Foto: Jaromír Svoboda/Archiv ND Brno.

Zora Šemberová. Foto: Archiv ND Brno.

Zora Šemberová. Foto: Archiv ND Brno.

Témata článku

Ivo Vána PsotaRomeo a JulieSergej Prokofjev

Národní divadlo Brno