Problikávající světlo zářivky. Cizí lidé zvědavě pokukují po ostatních tvářích, nervózně přešlapují a mlčky snášejí zvuk těžkých holínek, který důrazně přivádí další a další diváky do spoře osvětleného prostoru. Atmosféra čekárny vzbuzuje nepříjemné pocity, strach, který se všichni snaží přelstít úsměvy. Vždyť je to jen hra, divadlo, a my to všichni víme. Nikdo se neodváží promluvit a přilákat na sebe pozornost dozorce, protože on se tváří jako drsňák, se kterým není radno žertovat.
Po malých skupinkách jsme vpouštěni do hlavního prostoru... konečně! Jakmile oči přivyknou tmě, začnou rozeznávat zkroucená nahá těla plazící se po zemi jako ve smrtelných křečích... Těla nemocná, hladová, vyčerpaná, temná. Vzpínají se svému osudu, nebo si jej snad užívají ve zvráceném orgasmu? To nelze přesně určit. Nemůžeme si ale sednout, to je zakázáno, ani odvrátit zrak. Jsme nuceni pozorovat tu „zahradu červů“, upřeně, neodmlouvavě... Teprve nekompromisní štěkot hlídacích psů zažene nahou iluzi i nás do hlediště.
A teď se dívejte, jak se tady umírá... pomalu, dlouze, tiše, ale neodvratně. Smrt je realitou, stádiem, proti kterému nic nezmůže křik ani pláč. Čím více tělo protestuje, tím smířenější je duše. Čas žít, čas umírat. Smrt jako vysvobození. A prázdno. Dopis jako poselství lásky a smíření.
Lenka Bartůňková se v choreografii Requiem inspirovala osudem svého pradědečka Antonína Bobka, který byl popraven za druhé světové války pro vlastizradu společně se členy z protiodbojové skupiny Mašín a Balabán. Své rodině zanechal láskyplný dopis a rozsudek smrti. Těžký námět zpracovala choreografka s pokorou a pečlivostí, i když někde by méně konkrétní výpovědi působily možná silněji. Vycházela ze svých předchozích choreografií Dopis, Lágrima a Homunculus, jejichž společným tématem je pohled jedince na bolest a utrpení blízkého člověka. Funkční práce s tělesností pohybu i přirozenou silou interpretů působila na diváky všemi smysly. Smrt, bolest, strach, utrpení, odevzdanost i boj, to vše sálalo do hlediště ponurou syrovostí. Ilustrace se vydařila. Zda jí bylo potřeba, musí posoudit jednotliví diváci. Snaha o psychologickou výpověď byla zjevně silnější, než důraz na divácký zážitek z pohybu, ale kontemplativním nátury si jistě přijdou na své.
Psáno z premiéry 12. prosince 2012, Divadlo NoD.
Choreografie a režie: Lenka Bartůňková Dramaturgie: Lenka Bartůňková Scénografie: Janek Rous a Lenka Bartůňková Interpreti: Lenka Bartůňková, Lotte Nouwkens, Johana Matoušková, Miriam Lunix, Jacques-Eloi Génot, Tomáš Červinka, Jakub Sedláček, Radim Klásek, Števo Capko Produkce: Lenka Dvořáková, Lucia Šimášková Světelný design: Radek Pytelka a Lenka Bartůňková NoD / Technika: Radek Pytelka Instalace: Janek Rous Hudební kompozice: Michal Konvalinka Videodokumentace / propagační materiál: Viktor Portel Foto: Vojta Brtnický Kostýmy: Lenka Bartůňková Překlad: Lenka Dvořáková NoD / Grafický design: Martin Poláček Premiéra 12. 12. 2012
Problikávající světlo zářivky. Cizí lidé zvědavě pokukují po ostatních tvářích, nervózně přešlapují a mlčky snášejí zvuk těžkých holínek, který důrazně přivádí další a další diváky do spoře osvětleného prostoru. Atmosféra čekárny vzbuzuje nepříjemné pocity, strach, který se všichni snaží přelstít úsměvy. Vždyť je to jen hra, divadlo, a my to všichni víme. Nikdo se neodváží promluvit a přilákat na sebe pozornost dozorce, protože on se tváří jako drsňák, se kterým není radno žertovat.
Po malých skupinkách jsme vpouštěni do hlavního prostoru... konečně! Jakmile oči přivyknou tmě, začnou rozeznávat zkroucená nahá těla plazící se po zemi jako ve smrtelných křečích... Těla nemocná, hladová, vyčerpaná, temná. Vzpínají se svému osudu, nebo si jej snad užívají ve zvráceném orgasmu? To nelze přesně určit. Nemůžeme si ale sednout, to je zakázáno, ani odvrátit zrak. Jsme nuceni pozorovat tu „zahradu červů“, upřeně, neodmlouvavě... Teprve nekompromisní štěkot hlídacích psů zažene nahou iluzi i nás do hlediště.
A teď se dívejte, jak se tady umírá... pomalu, dlouze, tiše, ale neodvratně. Smrt je realitou, stádiem, proti kterému nic nezmůže křik ani pláč. Čím více tělo protestuje, tím smířenější je duše. Čas žít, čas umírat. Smrt jako vysvobození. A prázdno. Dopis jako poselství lásky a smíření.
Lenka Bartůňková se v choreografii Requiem inspirovala osudem svého pradědečka Antonína Bobka, který byl popraven za druhé světové války pro vlastizradu společně se členy z protiodbojové skupiny Mašín a Balabán. Své rodině zanechal láskyplný dopis a rozsudek smrti. Těžký námět zpracovala choreografka s pokorou a pečlivostí, i když někde by méně konkrétní výpovědi působily možná silněji. Vycházela ze svých předchozích choreografií Dopis, Lágrima a Homunculus, jejichž společným tématem je pohled jedince na bolest a utrpení blízkého člověka. Funkční práce s tělesností pohybu i přirozenou silou interpretů působila na diváky všemi smysly. Smrt, bolest, strach, utrpení, odevzdanost i boj, to vše sálalo do hlediště ponurou syrovostí. Ilustrace se vydařila. Zda jí bylo potřeba, musí posoudit jednotliví diváci. Snaha o psychologickou výpověď byla zjevně silnější, než důraz na divácký zážitek z pohybu, ale kontemplativním nátury si jistě přijdou na své.
Psáno z premiéry 12. prosince 2012, Divadlo NoD.
Choreografie a režie: Lenka Bartůňková
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?