Rozhovor s Akramem Khanem


Britský choreograf s bangladéšskými kořeny, Akram Khan, se na letošním festivalu Tanec Praha představí se svým autobiografickým sólem Desh. Jeden z nejuznávanějších současných choreografů přijel den před svým prvním představením ve Státní Opeře rovnou z letiště na tiskovou konferenci, během které soustředěně a někdy i s humorem odpovídal na dotazy novinářů.

Jak se těšíte na své vystoupení v Praze?
Těším se moc, i když se cítím trochu pod tlakem, když vidím, že jsem tváří vizuálu tohoto festivalu... Zatím jsem tu ještě nevystupoval, mé představení Vertical Road tu bylo před dvěma lety, ale beze mě. Prahu jsem už ale před delší dobou navštívil.  Také zde vystupovala s orchestrem Jocelyn Pook, hudební skladatelka, se kterou spolupracuji. 

Kolik repríz představení Desh už jste do této doby odehrál?
Ne mnoho, asi tak kolem třiceti. Premiéra byla na podzim 2011, ale na začátku roku 2012 jsem se zranil, přetrhl si Achillovku, čímž se zrušilo šest měsíců intenzivního turné. Kdybych se nezranil, odehrál bych tak šedesát představení.

(Yvona Kreuzmannová: My jako pořadatelé festivalu jsme museli čekat a stále držet termín pro Prahu v kalendáři, přičemž jsme ale neměli jistý rozpočet, protože v té době Ministerstvo kultury zkrátilo naši dotaci o více než polovinu.)

Myslím, že je velmi nebezpečné krátit podporu umění. Je to velmi naivní. V Anglii se děje to samé. První věcí, která se takto omezí, je vždy umění, ale kultura je vlastně jedinou věcí, která může věci posunout, protože odráží život. Reflektuje, kde jsme, co cítíme. Myslím, že pokud nemůžeme toto zrcadlo mít před sebou, ztratíme cestu. Je mnoho hloupých politiků, kteří si myslí, že je důležité zkracovat dotace, ale nedochází jim, že se tím vlastně připravují o peníze, které by kultura generovala.

Zpátky k představení Desh – jaká byla geneze tohoto díla, kde vznikla myšlenka redefinování identity vzhledem k vašim bangladéšským kořenům, v konfrontaci s Anglií, kde jste vyrůstal?
Desh je velmi autobiografické představení. Nikdy jsem neměl silný vztah k Bangladéši. Myslím, že to je kvůli mému otci, k němuž jsem neměl blízko. Bylo mezi námi vždy hodně napětí. Čím více říkáte dítěti, aby se něčím stalo, tím více to dítě odmítá, je to jeho přirozený instinkt. Mám teď tříměsíční dceru a už teď nechce být tím, co bych z ní chtěl mít já. Můj otec chtěl, abych byl pravým Bangladéšanem, ale já se narodil v Londýně. Lidé, ke kterým jsem vzhlížel, byli jiní, než ti, ke kterým vzhlížel můj otec. Ale čím jsem starší, a mám dceru a malého synovce, tím více se otcově kultuře přibližuji a začínám být jako on, což je to nejstrašnější (smích). 

Při tvorbě představení jsem se snažil ztratit svůj vlastní hlas. Můj producent mi řekl: „Lidé si myslí, že nejtěžší je najít svůj vlastní hlas, ale těžší je ho naopak ztratit, zbavit se ho.“ Když už jste ho našli, jak se znovuobjevíte, redefinujete? Cítil jsem se trochu zaseklý se svým vlastním hlasem, chtěl jsem konfrontovat svou minulost, což znamenalo konfrontovat mého otce. A konfrontovat otce znamenalo konfrontovat Bangladéš a vzpomínky s ním spojené. Každý člověk má kulturu, jazyk, náboženství, identitu, vzdělání, způsob života a filosofii. Musel jsem se tedy vrátit zpátky ke vzpomínkám svého otce. Když jsem se narodil, můj otec prošel těžkým obdobím boje o nezávislost Bangladéše. Takže Desh je poměrně politické dílo, což ale dojde pouze Bangladéšanům. Normální publikum nebude rozumět nuancím, jednoduše proto, že v představení používám bengálštinu. Udělal jsem to tak trochu pro ně, Bangladéšané moc nechodí do operních domů, ale pokud už přijdou na Desh, mohou si říct „to je opravdu pro nás, jsme jediní, kdo rozumí“. Pochopí ty jemné odstíny.

Je to složité představení, protože je tolik osobní. Má ale i politickou rovinu, rovinu hledání identity – zda jsem Bangladéšanem nebo Britem.
Můj otec nebyl nadšený, když zjistil, že celé představení začíná jeho smrtí. Řekl jsem mu: „Tati, v představení jsi mrtvý“, on na to: „Vždyť já jsem ale živý, proč si mě v představení zabil?“ Řekl jsem mu, že jsem to udělal pro umění, pro to představení. Když pak představení viděl, nebyl už naštvaný, protože zjistil, že celé to představení je o něm, on byl ta hvězda. 

Představení je vaším sólem, strávíte 80 minut na jevišti, musí to být náročné. Jak se před představením připravujete?
Já budu zítra celý den spát, Desh je velmi snadné představení... Mám totiž dabléra, celé to tančí on. Je to Španěl, takže ho trochu vždycky natřeme, aby byl tmavší a vypadal jako já...

Teď vážně – je to náročné představení. Nemám prostor na vydechnutí nebo uvolnění. Uvolnění, které mám, je emocionální, na scéně, v rámci příběhu představení. Do šál jen vždy zaběhnu a hned se vracím, takže není kde se schovat. Pomáhají mi ale různé imaginární postavy, jejichž hlasy jsou v představení použity.

Příprava je těžká – kvůli svému zranění se musím připravovat více. Navíc je mi 38 let. Řekl bych, že po pětatřicítce je pro nás tanečníky každý další rok jako deset let. Tělo reaguje jinak, ale na druhou stranu máte zase více moudrosti.

Nedávno jsem si stěžoval, že tančím příliš mnoho představení, a pak jsem se podíval do diáře Sylvie Guillem (Akram se Sylvií tančí v duetu Sacred Monsters, pozn.aut.). Ona vystupuje tak často, je to neuvěřitelné, tělo jí to stále dovolí. Takže musím být zticha. Myslím, že u Sylvie to souvisí s jejím atletickým (gymnastickým) tréninkem, který absolvovala předtím, než začala s tancem. Je něco na tom, jak atleti trénují – když to dokážete použít jako tanečník, můžete své tělo ochránit. Teprve až po svém zranění jsem se začal zajímat o atletický trénink. Musel jsem se znovu učit chodit, během, skákat a nakonec tančit. Atletický trénink vám může dovolit vydržet déle.  

Jak začala vaše spolupráce s autorkou hudby Jocelyn Pook?
Seznámila nás společná známá. Slyšel jsem její hudbu z filmu Eyes Wide Shut, která se mi moc líbila. Také jsem se dozvěděl, že spolupracovala s taneční skupinou DV8 na legendárním představení Strange Fish. Setkali jsme se a navázali spolupráci. Nejen ona, ale celý tým se mnou jel na desetidenní výzkum do Bangladéše, kde jsme se potkali s mnoha různými lidmi, mluvili s nimi a Jocelyn přitom natáčela různé zvuky, které jsou v představení použity.

Jak jste vytvořil takový skvělý tým?
Já ho nevytvořil, prostě to buď funguje, anebo ne. Dělal jsem projekty, kdy to nefungovalo, ale zde jsme všichni na té samé vlně. Je to velký tým, nejen ten hlavní (hudba Jocelyn Pook, light design Michael Hulls, scéna Tim Yip), ale jsou to další stovky lidí, kteří byli zapojeni, třeba lidé na ulici v Bangladéši, kteří přišli s nějakými nápady.

Je těžké najít svůj vlastní hlas, když máte ve skupině tolik silných hlasů. Pokud tito lidé už svůj hlas našli, nejsou tak nejistí. Nemusí křičet, takže se všichni navzájem slyšíme. Když si lidé nejsou tak jisti svou prací, příliš tlačí a slyšíte jen chaos. Tento tým byl velmi organický, protože jsme si navzájem naslouchali. Byl to úžasný proces, také nejdelší tvůrčí proces, jaký jsem zažil. Celé přípravy zabraly dva roky, z toho šest měsíců ve studiu. To je opravdu dlouhá doba. Navíc to představení má velký rozpočet. Lidé jsou vždy trochu šokováni, když vidí přijíždět kamiony s výpravou, ptají se „Kolik máte tanečníků, dvacet, třicet?“ – a já jsem tam sám. Scéna a výprava mají až operní rozměr. Mě ale právě to měřítko zajímalo a fascinovalo. Když je tam jeden člověk, chci výpravu, jako by tam bylo sto lidí. A kdyby v představení vystupovalo sto lidí, chtěl bych přesný opak.

Jakou roli hraje v představení Desh klasický indický tanec kathak?
Kathak není klíčem k představení, není nejdůležitější součástí, protože Desh není zkoumáním pohybového jazyka. Mých několik prvních produkcí se zabývalo hledáním pohybového slovníku, objevoval jsem nový Inscenace Deshzpůsob pohybu, což zahrnovalo hodně kathaku. Moje tělo v sobě vždy bude kathak mít, ale v tomto představení nebyl prioritou. Tam totiž můžete vidět i trochu Michaela Jacksona, Bruce Lee (jak je patrné z festivalového plakátu), je tam mnoho inspirace věcmi z mého dětství. Budu se ale vždy dívat na věci klasickým způsobem, pohledem klasického indického tance, jelikož jsem jím byl vyškolen.

Desh je také pro mě vykročením do směru, který reprezentuje režisér Michael Haneke, do temnoty. Nevím, proč právě teď, zrovna se mi narodilo dítě, měl bych být pozitivní. 

Navíc jsem nikdy nedělal představení o svém otci, vždy byla o mé matce. I Desh bylo původně o ní, ale potom mi moje dramaturgyně řekla, že neříkám všechno, že určité věci týkající se otce zamlčuji, obcházím je, čímž ale právě říkám mnohé. Krátce před premiérou jsme tedy předělali scénář a přiznali, o kom to představení opravdu je. 

 

Po skončení tiskové konference Akram Khan ještě odpověděl na několik otázek exkluzivně pro Taneční aktuality: 

Jaké bylo pro vás jako pro tanečníka ono zranění, přetržení Achillovy šlachy, které vám zcela znemožnilo tančit a vůbec se hýbat?
Bylo to velmi traumatické, protože to vypadalo, že moje kariéra skončila. Bylo to tak špatné, protože jsem stále popíral, že se něco děje. Pořád jsem chodil, tedy kulhal, ale nebyla to úplně chyba lékařů, protože ti říkali, že pokud by to byla zcela přetržená šlacha, nemohl bych chodit. Myslím si, že to možná bylo díky mému tréninku klasického indického tance – mé kotníky, mé nohy jsou tak silné, že drží mé celé tělo.

Tančil jsem v tu dobu v Paříži, se Sylvie Guillem, a ona mě poslala ke specialistovi. Ten řekl, že tančit nemůžu, že jsem skončil, pokud nepodstoupím operaci. Tu jsem nejdřív nechtěl, ale v Londýně jsem se nechal operovat a pak se znovu učil chodit. Bylo to trauma, ale všechny bloky jsou v mysli. Tělo si hodně pamatuje, akorát že když se nehýbete, rychle se vám začnou rozkládat svaly, stejně jako třeba kosmonautům, protože nechodíte. Při chůzi jsou vaše svaly aktivní, pracují s vahou. Když čtyři týdny nechodíte, máte ze svalů papír. 

Jak jste se potom vrátil k vystupování?
Musel jsem se naučit s tím nakládat, chránit se po zbytek mé kariéry. Je to velmi citlivé místo, tak o něm musím stále vědět. Bolest už ale necítím, také díky atletickému tréninku. 

Před dvěma lety jsme měli možnost vidět na Tanci Praha vaše představení Vertical Road, kde sám netančíte a s představením nejezdíte. Jak to na turné tedy funguje, máte jednoho asistenta, který má dílo na starost?
Ano, asistentem je Andrej Petrovic, který také ve Vertical Road tančí.  Druhým asistentem choreografie je José Agudo, který je se mnou teď v Praze.  A Andrej je momentálně s novým představením iTMOi, které premiérovalo v květnu tohoto roku. 

Pracoval jste nyní intenzivně na nové premiéře iTMOi, ovlivňuje vás nová práce při účinkování v současném repertoáru, např. právě v Desh?
Je to jako řeka. Je to energie a nejrůznější věci, které vstupují do řeky, a které si s sebou nesete.  Ovlivňuje to tedy představení, kde vystupuji. Kdybych už skončil s Desh, věnoval se nové kreaci a pak se vrátil k Desh, pochyboval bych o něm, díval bych se na něj jinak. Což by bylo dobré, protože by to znamenalo, že se vyvíjím. Protože ale stále s Desh vystupuji, jeho struktura se nemění, pouze někdy do něj vstupují jiné myšlenky.  

Jací by měli být tanečníci, které si vybíráte do svých choreografií? Která vlastnost je pro vás důležitá?
Tak samozřejmě musí mít velmi dobrou techniku. S tím už se počítá automaticky, prostě technika tam musí být. Jedině pokud by někdo byl naprosto speciální performer a věděl bych, že s ním mohu něco dělat jako s postavou, charakterem...

Mám rád lidi, kteří dokáží něco říct. A to pouze svým pohybem. Mluví ke mně skrze svůj pohyb. Dříve mě více zajímaly určité vzorce. Nyní je pro mě důležitější, jaký příběh si s sebou nesete. Performer mi na konkurzu musí být schopen sdělit příběh, a to pravdivý příběh, což není jednoduché – obzvláště s naší dnešní kulturou, která má v sobě hodně povrchnosti. 

V nové sezóně budete tvořit choreografii pro Anglický národní balet (ENB), tedy pro klasický baletní soubor. Je to pro vás výzva?
Zatím jsem pro klasický soubor netvořil, pracoval jsem ale se souborem Lin Hwai-mina Cloud Gate Dance Theatre of Taiwan. V rámci celé Číny je Lin Hwai-min opravdu číslo jedna. Jako Pina na západě. Pro jeho soubor jsem ale vytvořil specifické dílo pouze pro jednu příležitost, dílo pak nepřevzali do repertoáru.

Dostal jsem také opakovaně nabídku z Pařížské Opery i jiných souborů. Důvodem, proč jsem si vybral English National Ballet (jehož primabalerínou je také původem česká tanečnice Daria Klimentová, pozn.aut.), je jeho umělecká šéfka, Tamara Rojo. Ona chce něco změnit. Není důležité, zda se jí to podaří, ale fakt, že chce změnu, chce se posunout dopředu, chce najít nové možnosti a nezůstat jen striktně „baletním“ souborem. Jediný problém je, že já nejsem tanečník baletu. Bylo by jednodušší, kdybych měl ten jazyk ve svém těle, pak bych rozuměl lépe. Spolupracuji ale se Sylvií, takže představu mám, ale její tělo je jedno z milionu.

Rozhodl jsem se proto, že se chci učit. Téma komponovaného večera bude 1. světová válka, nová díla také vytvoří Russell Maliphant a Liam Scarlett.

Závěrem jedna hypotetická otázka, pokud byste se musel vzdát jedné části svého těla, se kterou už byste nemohl tančit, která by to byla?
Řeknu vám, bez jaké části svého těla bych se určitě neobešel – bez svých rukou. Jsou pro mě velmi důležité. Pochází to už z kathaku, který ruce používá pro gesta. Ruce jsou pro mě duší tance. 

Akram Khan
Akram Khan (UK) je jedním z nejuznávanějších choreografů své generace, londýnský rodák s bangladéšskými kořeny. Tančit začal v sedmi letech a studoval tradiční indický tanec kathak. Koncem 90. let prezentoval Akram svá první kathak sóla, zatímco rozvíjel svůj zájem o současný tanec. Byl rezidenčním choreografem a následně Associate Artist v Southbank Centre London. V současnosti je Associate Artist u MC2: Grenoble a Sadler's Wells, London v rámci speciální mezinárodní spolupráce. Mezi zásadní díla Akram Khan Company patří inscenace Vertical Road (uvedena v roce 2011 na TANCI PRAHA), Gnosis a další. Akram kromě vlastních děl spolupracoval na projektech s umělci z mnoha oblastí, např. s Juliette Binoche, Sylvií Guillem, Sidi Larbi Cherkaouim. V roce 2006 vytvořil koncertní choreografii pro Kylie Minogue a v loňském roce byl osloven k vytvoření choreografie pro zahajovací ceremoniál letních olympijských her v Londýně. V průběhu své kariéry získal mnohá ocenění včetně ceny Laurence Oliviera, ceny ISPA Distinguished Artist Award (2011, NY), South Bank Sky Arts Award for Dance (2011, UK),  UK Critics' Circle National Dance Award a The Age Critics’ Award (Australia).

Autor: Kristina Durczaková
 
 

Nahoru

MiguDuth, 03-10-17 12:53:
Zithromax And Grapefruit Zithromax Liver Damage <a href=http://orderviapills.com>viagra</a> Buy Arimidex Online India Cialis Ventajas Desventajas Prozac For Sale Online

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: