Rozhovor s Braňo Mazúchem o inscenaci Antikódy

Rozhovor s Braňo Mazúchem o inscenaci Antikódy

Rozhovor s Braňo Mazúchem o inscenaci Antikódy

Laterna magika se v této sezóně chystá na diváky už s druhou inscenací. Po rodinném představení je na řadě literární inspirace spojená s multimediálním projektem, který by měl ukázat, že pod hlavičkou souboru, který svého času platil v divadelním světě za průkopníka, je ještě spousta prostoru pro skutečně novou tvorbu. Inscenace Antikódy, která bude mít premiéru dnes, 21. března 2013 na Nové scéně ND, je inspirovaná vizuální poezií Václava Havla, kterou převádí do tanečně pohybové performance, v níž se tanečníci ocitnou v kontaktu s interaktivní technologií a každá repríza tak bude vznikat v reálném čase se všemi audiovizuálními prvky. Režie se ujal zkušený tvůrce Braňo Mazúch, který sice spolupracuje s Národním divadlem poprvé, ale má za sebou úspěšné inscenace v Čechách i zahraničí. Podaří se jemu a jeho týmu vdechnout nový dech značce Laterny magiky? Podívali jsme se společně na tvůrčí proces i některé problémy, které ho provázejí.

Jak velkou roli hraje tanec a pohyb v inscenacích, které režírujete? Kdy jste se jako tvůrce setkal s tancem poprvé?
První vyloženě taneční představení, na kterém jsem se podílel, vzniklo ještě během studií na DAMU v roce 1993. Jmenovalo se Mejdan u Leobila a hrálo se v prostoru klubu Roxy pod pohybovým vedením Jaroslavy Hojtašové. Šlo o pohybové improvizace na motivy básní různých autorů. Na škole mne ovlivnil například workshop s Lechem Raczakem, zakladatelem polského souboru Divadlo osmého dne, nebo workshopy afrického expresivního tance pod vedením francouzské choreografky Nizouchy. Pohyb vnímám jako snad nejpodstatnější divadelní vyjadřovací prostředek herce, resp. performera.

Zasahujete do tvorby choreografie?
Nejdůležitější je pojmenování tématu a definování formy inscenace. Od toho se odvíjí volba choreografa, ale samozřejmě nejenom jeho. Následně nechávám členům svého týmu větší prostor, resp. svobodu, a to se týká samozřejmě i choreografie. Pokud je výchozí bod inscenace jasně specifikovaný, není nutné tolik korigovat práci jednotlivých složek.

Laterna magika je sice světoznámá značka, ale hodně lidí ji chápe jako atrakci nebo relikt minulé doby. Myslíte si, že má jako typ divadla budoucnost?
Například ve spojitosti s multimédii bezpochyby budoucnost má. Teď je důležité, aby Laterna magika, respektive Nová scéna ND, vytvářela pro nové tvůrce, kteří mohou nabídnout nové zkušenosti, pravidelně příležitosti pro práci. Aby to nebylo jenom jednou za pět let, protože vývoj multimédií jde rychle kupředu. Ideální by bylo, kdyby každý rok vznikalo hned několik takových pokusů, jako jsou Antikódy, s využitím nových technologických možností a s prostorem na jejich testování. Myslím, že ani v Čechách by o partnery takových projektů nemusela být nouze, když si vezmu, že technologii pro Antikódy zapůjčila česká firma AV Media. Navíc hodně tvůrců z této oblasti bych si dovolil nazvat multimediálními kutily, takže jsou schopni přicházet s vlastními originálními a efektními řešeními.

Vidíte chybu v dramaturgii?
Nenazval bych to chybou. Koncept Laterny magiky byl na počátku jasně definován, nyní se posouvá a otevírá novým impulzům. V létě minulého roku přišla dramaturgie Nové scény ND s výzvou inscenovat Antikódy, a pokud tato básnická sbírka vizuální poezie Václava Havla reprezentuje experimentální poezii XX. století, byli bychom rádi, aby naše inscenace otevřela cestu experimentální tvorby Laterny magiky XXI. století. Je to možnost zapojit do tvůrčího procesu to, s čím se v inscenační praxi ve Francii, v Německu atd. můžeme setkávat už několik desítek let. Nová média na západě jsou nebo se stávají běžnou součástí performancí a inscenací.

Asi bychom neměli zapomínat na otázku omezeného rozpočtu…
Jistě, nová média jsou drahá záležitost, ale jak už jsem říkal, některé společnosti do procesu vstupují, protože vidí možnost prezentovat svou technologii jinak než jenom komerčně. Divadlo se stává propagátorem nových technologií a může ukázat nové možnosti, jak by příslušná technologie mohla být použita. Airscan, který hraje podstatnou roli v Antikódech, tak nemusí být jenom skenovacím zařízením umístěným na mýtných bránách na dálnici, může mít také mnohem poetičtější funkci. Zase ale nechci tvrdit, že bychom v naší inscenaci operovali s tou nejmodernější technologií. S Danem Gregorem, Standou Abrahámem a Věrkou Ondrašíkovou se snažíme najít nové způsoby využití toho, co máme v našich podmínkách k dispozici. I když svět už je zase o něco dál.

Antikódech se setkáme s postavou spisovatele, který se zamýšlí nad svým uplynulým životem, a to nejenom tvůrčím ale i osobním, ožívají tu jeho myšlenky, vize… Můžete specifikovat, o co jde?
Je to reflexe světa, společnosti a lidí žijících v ní, jsou přítomny osobnější vzpomínky, úvahy nad procesem tvorby, politické úvahy, společenská kritika atd. Jedním z hlavních témat typogramů je člověk, jeho charakter, temperament, ambice, sny, vzpomínky, tužby a myšlenky. Prostřednictvím člověka dochází taky k reflexi společnosti a jejích projevů, jako jsou například kult osobnosti, totalita, svoboda projevu atd.

Vztahuje se inscenace nějakým způsobem i k současnosti? S ohledem na to, že sbírka vznikla v kontextu 60. let, je to vůbec možné?
Témata sbírky a způsob jejich vizuální reflexe a interpretace jsou nadčasové. Pokud jde například o téma “člověk”, tak jeho charater se projevuje stejně, ať se píšou 60., 70. nebo 80. léta. Nakonec se stejným člověkem se setkáváme i dnes po sametové revoluci. Změnily se jenom kulisy. Pro naši inscenaci jsme z celé sbírky vybrali především ty typogramy, které mají tematický přesah do současnosti. Je tady samozřejmě přítomná reflexe života Václava Havla, téma tvorby a jejich principů, témata intimní, ale také, jak už zaznělo, kult osobnosti, manipulace se slovy. Ke zneužívání jazyka, i když v jiné formě než v 60. letech, dochází i teď, když se zamyslíme nad mocí médií a trhu. Sbírka Antikódy proniká k podstatě slova, pojmu, k tomu, co je v něm obsaženo, a snaží se zbavit ho balastu a deformace manipulací. A právě to ji dělá stále aktuální.

Havlovy typogramy ožívají přímo na scéně právě díky interaktivní technologii, vše se odvíjí od kontaktu tanečníků s ní. Co se stane, když tanečník udělá chybu?
No tak to si ji bude muset po sobě zase opravit J. Jde o interaktivní propojení v reálném čase, takže tanečník může živě reagovat i na chyby. Zde bych chtěl říct, že ne vždy dochází jenom k vytvoření kopie původního typogramu. K inscenování jednotlivých typogramů jsme hledali různé cesty, jednou to byla parafráze typogramu, jindy zase velmi volná inspirace a přetavení do choreografie. Proto není od začátku do konce použitý jenom jeden princip a technologie. Střídáme je podle obsahu, podle místa ve struktuře inscenace, ale také podle možností, jaké nám pro jejich přenos do scénické podoby nabízí technologie.

Jak velkou úlohu má na jevišti performer představující spisovatele, Standa Abrahám?
U typogramů Václava Havla vidíme nejenom pečlivost, s jakou je pracně na svém psacím stroji vytvářel, ale také hravost, fantazii, přesnost. To byly pro nás také určující charakteristiky pro roli performera-spisovatele. Navíc v případě Standy Abraháma jsou tyto charakteristiky aplikovatelné také na sound design, který vzniká do jisté míry živě.

Hru často vnímáme u vizuální poezie jako nejdůležitější, neláká nás k hlubšímu zkoumání obsahu? Může se to dít i u poezie Václava Havla?
Na rozdíl například od dadaistů a jejich vizuální poezie, Antikódy Václava Havla, jak už jsem zmínil, mají filozofický a existenciální přesah. To je na nich právě to zajímavé, to pořád aktuální, že se do hloubky zamýšlí jednak nad obsahem slov, jednak nad vážnými tématy, že v nich není jenom hravost sama pro sebe, ale spíše hravá analýza konkrétní společenské situace.

S Antikódy jako zadáním přišla Nová scéna, ale tvůrčí tým jste si sestavil sám.
Ano, v zadání bylo jedním z požadavků použití multimédií. Tým pak vznikl zcela samozřejmou cestou, protože jsem už dřív spolupracoval s Věrkou Ondrašíkovou, která s multimédii léta experimentuje a hledá neustále ve své tvorbě nové principy pro zapojení nových technologií. Stejně tak jsem se znal s Danem Gregorem, který se věnuje mappingu a interaktivitě. Prostřednictvím Věrky jsem se pak seznámil se Standou Abrahámem, takže svůj tým jsem měl možnost vytvořit z lidí, kteří už bohaté zkušenosti s multimédii mají. Pro mě je to zkušenost v tomto směru první.

Co pro vás setkání s multimédii v tomto kontextu znamená?
Je to pro mě rozhodně velká výzva. V některých situacích přichází milé překvapení z toho, co se technologicky nabízí, někdy je to vlastně tak trochu léčba šokem. Seznamuji se s bohatými možnostmi technologií a multimédií, a co se mi na tom navíc líbí, je minimalismus. Pro vyjádření nějaké myšlenky stačí tak málo, například jeden paprsek světla, který sleduje pohyb tanečníka.

Nebojíte se, že fascinace technologií se rozroste tak, až nabude vrchu nad lidským faktorem?
Toho bych se nebál, přece jenom sleduji, že čím víc je možností, tím více vzniká i nových tvůrčích skupin, nových úhlů pohledu a nových způsobů vizuální výpovědi. Myslím, že ambicí každého tvůrce je vyjádřit myšlenku, nejen ukázat, že určitá technologie něco skvělého dokáže. Každý má své téma, které chce rozvinout, a technologie je jen prostředek, jak to udělat.

Připomeňte prosím, na které inscenaci jste pracovali s Věrkou Ondrašíkovou.
Byly to Fragmenty milostného diskurzu podle Rollanda Barthese, uváděné před několika lety v Divadle Ponec. Tento titul se v příští sezoně shodou okolností objeví na jevišti Divadla Na zábradlí pod názvem Miluji tě v úpravě a režii J.A. Pitínského. My jsme Barthesův text brali jako rámec pro naši inscenaci a zapojili do něj také motivy z jiných literárních a dramatických děl.

Jak dlouho vznikají nyní Antikódy? Hovořil jste o zadání v létě, to není na projekt ve velkém divadle mnoho času. Výzva z Nové scény přišla v červnu, společně s Danem Gregorem jsme připravili koncept a v červenci jsme se dozvěděli, že budeme mít příležitost k realizaci. Asi od září, října začal pak Dan pracovat na skicování, resp. předprogramování některých typogramů. Od ledna jsme pak začali pracovat na choreografiích.
Samozřejmě u projektu tohoto typu je každý měsíc navíc výhodou, ideální by bylo mít řekněme rok na to, abychom našli všechny možnosti technologií a dospěli k úplně finálnímu tvaru. Teď uvidíme spíš kondenzovaný výstup. Také Nová scéna prezentuje Antikódy jako pokus, ne jako inscenaci, která by měla mít definitivní pevnou podobu na premiéře a pak by se měla jako neměnný tvar reprízovat. Jde už z principu jeho interaktivity o otevřený tvar, resp. work in progress. Díky technologiím, jako je realtime tracking apod. bude značná část představení proměnlivá. Performer má svobodu pracovat s časem a významem, se samotnou formou jednotlivých typogramů. My pak můžeme neustále pracovat na ladění a zdokonalování využití technologií. Pokud zjistíme, že to, co jsme zvolili, není úplně nejlepší, budeme hledat nový způsob. Rozhodně se chceme nad inscenací setkávat a vylepšovat některé části do dalších repríz.

Co má divák od této inscenace očekávat – dramaturgický oblouk nebo kaleidoskop dojmů?
Pokud bych použil slovo kaleidoskop, tak spíše kaleidoskop obrazů, ale byl bych rád, kdyby tam divák našel i dramaturgickou linku. Rozhodně nechceme, aby to byl jenom obrázek vedle obrázku, ale komplexní tvar, který se k něčemu konkrétnímu vyjadřuje. K čemu, to už tady vlastně několikrát zaznělo. Braňo Mazúch
Vystudoval režii na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Od svého absolutoria v roce 1997 pracoval v mnoha divadlech v Česku i v zahraničí. Řada inscenací vznikala v Chebu, kde několik sezon působil jako umělecký šéf (W. Shakespeare: Bouře, J. W. Goethe: Urfaust, M. Maeterlinck: Modrý pták, N. Machiavelli: Mandragora ad.), dále např. Schillerova Panna Orleánská, Shakespearova Marná lásky snaha v Hradci Králové, Senekova Medea, Drábkovy Akvabely a další práce realizované v různých polských divadlech ad.

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: