Rozhovor s choreografem Borisem Eifmanem: „Tanečníky učím hotovou choreografii.“

25. 10. 2014 rozhovory

Autor Lucie Kocourková

Ve Státní opeře se 18. a 19. října představil baletní soubor Borise Eifmana s taneční inscenací Rodin. Eifman Ballet vystoupil v Praze naposledy před deseti lety a nyní přivezl moderní balet pojednávající o tragickém vztahu slavného francouzského sochaře Augusta Rodina a jeho žákyně a múzy Camille Claudelové. Choreograf si před druhým představením našel čas i na komorní setkání s novináři, a tak se mi naskytla možnost přiblížit vám jeho pohled na tanec a umění.

Začněme otázkou, která je nejvíce nasnadě – proč právě příběh Augusta Rodina? Kde se vzala inspirace k tomuto námětu?
Když začnu tvořit nový balet, musím se připravit na to, že s ním musím prožít celý rok života, proto hledám jako námět takový příběh nebo charakter, který je mi blízký. Není to jen svět mého hrdiny, ale také můj, který na jevišti vytvářím. Proč jsem sáhl po příběhu sochaře? Protože práce sochaře a choreografa je velmi podobná – oba pracují s tělem člověka jako se svým hlavním materiálem. Rozdíl je v tom, že sochař se svým dílem snaží zachytit jeden jediný okamžik, kdežto choreograf se snaží zobrazit prožitek v pohybu. Kromě toho, že jsem hledal námět osobně blízký mému životu, hledal jsem také drama. Příběh Augusta Rodina a Camille Claudelové je v dějinách umění jedním z nejtragičtějších, je to příběh vášně a nenávisti. Především Camille je velmi tragická postava.

Proč se tedy váš balet nejmenuje po ní?
Protože jejich vztah byl jako souboj, ve kterém ale zvítězil Rodin. On byl ten, kdo získal slávu a uznání, geniální sochař, který hledal ideální formu a položil základy moderního umění. Jeho přístup k životu byl takový, že do sebe všechno vsákl jako houba a přetvořil do umění. Zatímco Camille se ze všeho vydala, vše obětovala, své mládí, talent, slávu, a to ji zničilo.

Hovoříte o tanečnících jako o materiálu, hmotě. Znamenají pro vás něco i jako osobnosti? Zapojujete je do tvůrčího procesu?
Ano, vnímám tanečníky jako materiál, který mohu tvarovat, ale současně mě inspirují. Jsem na nich závislý, na jejich osobnostech, talentu i intelektu, fyzických i psychických předpokladech. Je potřeba, abychom byli tak říkajíc na stejné vlně. Během pražského hostování publikum vidí dvě rozdílná obsazení hlavních postav v baletu, ale neznamená to, že by bylo první lepší a druhé horší. Jsou to jen individuality. Jde ale vždy o moji choreografii, o moje pohyby. Jsem typ tvůrce, který má všechno rozmyšlené předem, tanečníky učím hotovou choreografii.

Jako tanečník a choreograf máte kořeny v tradici ruského baletu. Kdy jste začal pomýšlet na nový jazyk v tanci?
Touhu choreografovat jsem pocítil brzy. Vystudoval jsem baletní školu, ale také hudební konzervatoř (obdoba naší AMU, pozn. red.), deset let jsem strávil jako pedagog na učilišti Agrippiny Vaganovové, pracoval jsem na nastudování baletů po celém Sovětském svazu a postupně se dostal k vlastní tvorbě. V jedenatřiceti letech, v roce 1977, jsem si založil soubor, protože jsem chtěl dělat choreografii nově, posunout hranice tak, jak to nebylo běžné. Měli jsme velké problémy s cenzurou, které vadilo, že jsme nehráli klasické balety. Bylo mi doporučováno, abych emigroval, ale to jsem nechtěl. Chuť posouvat hranice mi vydržela celý život a myslím, že se stále na můj způsob tvorby hodí označení „nový balet“. Nejde ale jen o jazyk tance, já nepracuji formálně, potřebuji především cítit, že se tancem předává energie. Myslím, že v jazyce tance neexistují žádné hranice, jediné hranice má fantazie.

Jako tanečník jste mohl dříve své choreografie názorně předvést. Jak vnímáte proces tvorby nyní?
V mládí jsem mohl předávat choreografie prostřednictvím vlastního těla, což dnes už samozřejmě tolik nejde, ale necítím se tím nijak ochuzen. Naopak mohu víc pracovat s představami o pohybu, snažím se přicházet na více neočekávané kombinace. Skutečně se ale nezabývám formálními postupy. Daleko důležitější je pro mne zprostředkovat emoce. To je také jedna z mála věcí, které může živé umění nabídnout dnešním divákům. Lidé zvyklí vysedávat u internetu a televize potřebují velký impulz pro to, aby se zvedli a šli do divadla. Emoce jim může dát jedině živé lidské tělo a za ním opravdu musí jít.

Abstraktní balet je vám zcela cizí?
Jako tvůrci ano. Neříkám ale, že nemá smysl, dobře znám například tvorbu geniálního Čecha Jiřího Kyliána. Jeho práce jsou úžasné, ale nepracuje s velkými soubory, na celovečerních výpravných baletech, což je cesta, kterou jsem si vybral já.

Jaké má váš soubor zázemí?
Zatím trávíme většinu času na zájezdech v zahraničí, ale v Petrohradě se nyní staví nové divadlo, kde budeme mít trvalé zázemí. Stavba se nazývá Palác tance a měla by nakonec reprezentovat tři etapy ruského tanečního umění. Bude tam uváděn klasický repertoár 19. století, můj soubor bude zastupovat moderní balet a měl by to také být prostor pro avantgardu. Vznikne tím studio pro choreografy, něco jako pokusná laboratoř, kde si budou moci zkoušet tvorbu v libovolném stylu, nejen moderní balet, ale i populární styly, folklorní tanec, jakékoli pohybové umění. Tohle je trochu paradox, protože se stále mluví o tom, jak je všude ekonomická krize, ale v Rusku se staví nová divadla…

Divadlo vzniká z vaší vlastní iniciativy, jaké další projekty ještě podporujete?
Mám radost, že se podařilo založit novou taneční akademii, také v Petrohradě. Je podporována státem, ale samozřejmě hledáme také sponzory, což není jednoduché. Rodiče studentů neplatí žádné školné a o děti je úplně postaráno, škola funguje i jako internát. Tak fungovala v minulosti carská baletní škola. Máme čtrnáct tanečních sálů a kompletní zázemí, první studenty jsme přijali v roce 2013.

Kolik členů má v současnosti váš soubor a kolik jich přijelo do Prahy?
Soubor má 60 členů, ale i s techniky a celým personálem v něm pracuje 150 lidí. Na zájezdy jezdí 40 tanečníků.

Co musí splňovat tanečníci, kteří se k vám do souboru hlásí?
Shánět nové členy není snadné. Potřebuji tanečníky vysoké, talentované, klasicky vyškolené, ale otevřené. A je jich stále méně a méně… Potřebuji nejen, aby moji tanečníci měli perfektní techniku, ale především, aby byli herci. V mých baletech jsou velké role typu Anny Kareniny nebo právě Rodina, jsou to silné a složité charaktery, které při nejlepší vůli nelze jen odtancovat. Teď je soubor spíš mezinárodní, ačkoli jádro tvoří tanečníci z Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu. Z Čechů je u mě poměrně krátce Jiří Jelínek.

Můžete si vůbec dovolit neúspěch?
Ještě tak před deseti lety bych řekl „ne“, ale dnes mohu říct, že bychom si mohli dovolit i experiment, který by publikum nepřijalo. Máme podporu státu, soukromých mecenášů a důležité jsou tržby z turné, kde ročně odehrajeme kolem stovky představení. Z principu ale nerad provokuji a snažím se, aby šlo všechno ruku v ruce, abych tvořil tak, jak chci, a přitom i pro diváky. Příliš nevěřím umělcům, kteří tvrdí, že tvoří jen sami pro sebe. Myslím si, že každý chce mít publikum. Někdy nemusí být diváci připraveni na tolik emocí, na druhou stranu máme i věrné diváky, někteří za námi dokonce i cestují po světě.

Říkáte, že neprovokujete, ale určitě ne všechny vaše balety přijali diváci s otevřenou náručí, to přeci není za 37 let tvůrčí kariéry ani možné…
Jednou se rozpoutal skandál, ale nebyl v tom žádný úmysl. V roce 1993 jsem vytvořil balet Čajkovskij, balet o skladateli, kterého miluji a jemuž jsem chtěl vzdát hold. Čajkovskij je rozporuplná postava: na jednu stranu byl nesmírně úspěšný a bohatý, na druhou stranu je jeho hudba nesmírně tragická. Stinnou stránkou života pro něj byla jeho homosexuální orientace, byl totiž hluboce věřící a své přirozené touhy považoval za hřích, vedlo to tedy k patologii, jako kdyby měl v sobě dva světy. V baletu jsem toto téma nemohl vynechat, snažil jsem se vše ztvárnit vkusně, stavěl jsem duety s dvojníkem, jakýmsi jeho alter egem. Ale ruští diváci to nesnesli a balet vzbudil velký odpor. Dostával jsem výhrůžné telefonáty, lidé chodili i s transparenty. Sáhl jsem jim na ikonu, otevřel téma, které bylo absolutní tabu. Ale v žádném případě to nebyla úmyslná provokace.

Jak reagujete na negativní kritiku?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi na kritice nezáleží, ačkoli je pro mě důležitější reakce diváků. Americká kritička z New York Times Anna Kisselgoff o mé práci jednou napsala, že je možné mě buď milovat, nebo nenávidět. Domnívám se, že u kritiky někdy ani tak nezáleží na baletu jako na člověku. Někdo preferuje klasický balet, někdo moderní abstraktní, někomu se protiví emoce na jevišti. Je kritika a kritika. Nevadí mi záporný názor, když je podložený argumenty, negativní reakce může být přece zcela slušná. Vadí mi zlá kritika, ze které je cítit nenávist, a tou přece trpí nejen umělec, ale i ten, kdo ji píše. Někdy se říká, že osud tvůrce je v rukou kritika a nemusí to být nadsázka. Jenomže ne každý si tu odpovědnost připouští.

Máte čas sledovat tvorbu jiných choreografů?
Rád bych, ale není na to příliš čas. Mám velmi rád tvorbu Nederlands Dans Theater, zejména Paula Lightfoota, čistotu jeho stylu, ačkoli netvoří narativní díla. Je mi velmi blízký John Neumeier, svou koncepcí baletu a jeho dramatičnosti, která je velmi divadelní.

A co třeba Mats Ek? Nejsem jediná, kdo si na něj vzpomněl při pohledu na vaši choreografii.
To mne překvapuje, protože já osobně jeho tvorbu nijak zvlášť nestudoval. Znám jen dva jeho balety a ještě k tomu pouze z videa, Giselle a Spící krasavici. Jak už jsem se zmiňoval, obdivuji Jiřího Kyliána, který jde pořád dál a dál, a každá jeho choreografie je něčím nová. Někteří choreografové zazářili jen v určité éře, takový mám dojem třeba z Williama Forsytha, který byl chvíli velký průkopník, ale už se nerozvíjel dál.

Kde jsou kořeny vašeho vlastního stylu? Mluvili jsme o dědictví klasického baletu…
Určitě má vliv, že já sám a většina mých tanečníků pocházíme z klasické ruské školy, souvisí s tím i prožívání velkých emocí na jevišti, ačkoli se dnes pojí s moderním tanečním stylem. Nemůžu popřít vliv baletní tradice, generace choreografů, jako byl Jurij Grigorovič. Ještě větší vliv má ale, myslím, tradice ruské realistické dramatiky i avantgardy, nemyslím ani tak na Stanislavského, jako především Mejercholda. Věřím, že tohle všechno se odráží i v současném ruském umění a nejde jen o moji inspiraci. Ruští umělci se dodnes odlišují od ostatních a nesou si svoje dědictví. Řada tvůrců ve světě vychází především z rozumu, ale v Rusku se vychází daleko víc ze srdce a pocitů. Boris Eifman se narodil v sibiřském Rubtsovsku, absolvoval baletní oddělení Leningradské konzervatoře. Roku 1977 založil vlastní soubor, dnes známý pod názvem Sanktpetěrburské státní akademické divadlo baletu Borise Eifmana či prostě Eifman Ballet. Koncepce souboru Nový balet byla poměrně odvážná: vznikl jako autorské, režisérské divadlo a experimentální laboratoř jediného choreografa. Stoupenci tradiční baletní školy se zprvu zdráhali autoritu mladého choreografa uznat. V období od konce sedmdesátých do počátku osmdesátých let minulého století se v Eifmanově divadle rodil vlastní přístup k tvorbě repertoáru. Náměty baletních představení se stále častěji inspirovaly díly světové klasické literatury: Souboj, Idiot, Bláznivý den aneb Figarova svatba, Legenda, Večer tříkrálový, Mistr a Markétka, Vrazi a další. Jedna z předních amerických tanečních kritiček, Anna Kisselgoff, označila Borise Eifmana za předního žijícího baletního mistra: „Baletní svět, pátrající po hlavním choreografovi, jej může přestat hledat. Již byl nalezen – je jím Boris Eifman.“ Eifmanův baletní soubor si získal srdce milovníků tanečního umění v Severní i Jižní Americe, Evropě, Asii i Austrálii díky takovým představením, jako jsou Čajkovskij, Já – Don Quijot, Rudá Giselle, Ruský Hamlet, Anna Karenina, Racek, Oněgin, Rodin, Odvrácená strana hříchu či Requiem. Repertoár divadla tvoří více než 40 inscenací.