Rozhovor s Christopherem Brucem


Balet Národního divadla představil v listopadu v komponovaném programu Moonshine na české taneční scéně tvorbu významného britského choreografa Christophera Bruce. Jeho kariéra je spojena především s londýnským souborem Ballet Rambert, který po mnoho let vedl. 

V Praze jste byl již mnohokrát, vzpomínáte si ještě na vaši spolupráci s Pražským komorním baletem?
Nepamatuji si už přesně, před kolika lety to bylo, ale spolupracovalo se mi s nimi velmi dobře, byli to opravdu příjemní lidé. Vytvořili jsme společně představení s názvem Sergeant Early´s Dream na převážně irské, ale také americké a skotské lidové písně a melodie.

Kdy vznikly choreografie, které nyní uvádíte v Národním divadle?
Nejstarší z nich je Rooster, který jsem vytvořil pro balet v Ženevě v roce 1990, takže to bude již dvacet jedna let. Moonshine, který vznikl speciálně pro NDT III měl premiéru tuším v roce 1994, a Dance at the Crossroads jsem postavil před čtyřmi lety pro Ballett Meinz v Německu.

Odkud celá ta léta vůbec čerpáte inspiraci?
Upřímně řečeno, byla také období, kdy žádná inspirace nepřicházela. V současné době poměrně často inscenuji své dřívější choreografie, jinak trávím svůj čas na zahradě nebo si hraji se svými vnoučaty. Snažím se tak svým blízkým vynahradit čas, který jsem dříve trávil jako tanečník a choreograf na cestách po celém světě. Ale byla také období, kdy jsem za rok vytvořil pět choreografií, v poslední době je však nových prací méně a spíše uvádím ty již existující. Co se týče inspirace, ta často pramení z hudby, která je pak zdrojem určité myšlenky. Má nejnovější práce vzniká jako část doprovodného programu Olympijských her 2012 v Londýně, takže v tomto případě tady byla určitá idea Olympijských her, souvislosti sportu a atletiky především s tancem, kterou jsem měl na mysli jako motiv této práce. Inspiraci ale čerpám také z hudby nebo literatury, může to být kniha, kterou jsem přečetl, obraz, který jsem někde viděl, nebo třeba i aktuální vydání novin, inspirace může přijít skutečně odkudkoliv.

Nakolik ponecháváte tanečníkům volnost při vytváření vašich prací? Připravujete si choreografii do detailu již předem?
Když přicházím na sál, obvykle nemívám mnoho předem připraveného materiálu. V čem mám naprosto jasno, je námět celé práce, potom mám alespoň přibližnou představu o její struktuře a několik pohybových nápadů, které předvedu hned na začátku zkoušky. Jinak ale hodně pracuji s tanečníky, inspiruje mne způsob, jakým s daným materiálem nakládají. Dávají mi tak další podněty a já pak mohu reagovat na jejich osobnosti, na způsob jejich pohybu.

Používáte i prvky improvizace?
To také, v podstatě ale tanečníci pracují s materiálem, který jim předložím. Každý tanečník však ten daný pohyb udělá trochu jinak než ostatní, takže existují rozdíly i v jejich pojetí tohoto pohybu. Je to totéž jako u hudebníků, každý sólista má svůj osobitý zvuk, charakter nebo barvu, chcete-li, a to i tehdy, když dva hrají na stejný nástroj. A stejně živá je i taneční choreografie – i když ji můžete zaznamenat, je fascinující sledovat, jak bude každý interpret ve stejném kusu večer od večera, představení od představení působit trochu jinak. Sám ale tanečníky k improvizaci nepodněcuji, občas sice udělám výjimku a pak z toho mohu načerpat něco zpět, ale není to způsob, kterým bych obvykle pracoval. Někteří choreografové sice nechávají tanečníky vytvářet materiál, ze kterého potom čerpají, ale já tímto způsobem nepracuji, vytvářím si svůj vlastní pohyb. V jistém smyslu slova jsem velmi majetnický…

Stavíte své současné choreografie spíše na klasické nebo moderní technice?
Pohyb, který používám, vychází ze všech mých zážitků a zkušeností, skutečným základem je však u mne technika Marthy Graham. Využívám také hodně klasickou techniku, ale stejně tak i mnoho jiných forem – společenský tanec, jazz, step, akrobacii, kabaret nebo muzikál, jednoduše takový materiál, který je v dané chvíli pro mou práci vhodný. Ostatně, i v rámci našeho večera (pozn. uvedeného v ND) je k vidění škála různých pohybových materiálů. Dance at the Crossroads z velké části vychází z volně plynoucího současného tanečního slovníku, Moonshine je postaven především na divadelnosti a osobnosti účinkujícího, v některých momentech zde rovněž využívám pantomimu, zatímco choreografie je vlastně velmi jednoduchá. Rooster je potom postaven také na charakteru, ale jeho těžiště je tentokrát v pohybu. V mých pracích je obrazem a pohybem řečeno vše.

Považujete sám sebe za vypravěče?
Myslím, že příběhy procházejí všemi mými pracemi, nejsou to však příběhy, které by byly pevně dány. Podle mého názoru je na tanci zajímavé právě to, že je tak mnohotvárný, můžete jej interpretovat na mnoha různých úrovních, takže jeden divák může příběh vnímat zcela jinak, než osoba sedící vedle něho v hledišti. Obrazem a pohybem vzniká svět, ve kterém pak dílo žije svým životem, já sám vždy usiluji o vytvoření něčeho, co by publikum vtáhlo do sebe, ale zůstala zároveň zachována i určitá volnost výkladu.

Vytvořil jste i nějaké celovečerní balety?
Pouze dva. Jednak je to kus zvaný Cruel Garden, na němž jsem spolupracoval s Lindsay Kamp, tím druhým je potom God’s Plenty inspirovaný veršem Geoffreyho Chaucera. Oba vznikly pro Rambert Dance Company, první v roce 1977, druhý 1999. Ostatní moje práce se pohybují v rozsahu od osmi minut až po něco kolem jedné hodiny, což je třeba případ mého Requiem na hudbu Kurta Weila. Záleží na konkrétní představě, kterou mám, nebo na hudbě, již jsem si vybral, obvykle se však pohybuji kolem 25 minut, což je obvykle ideální rozsah pro to, co chci sdělit.

Jak vnímáte britské publikum, je spíše konzervativní, nebo otevřené novým věcem?
V Británii je velmi, ale skutečně velmi erudované publikum. Každý druh tance má svou vlastní cílovou skupinu, existuje například velmi silná divácká základna pro různé formy současného tance, vedle toho jsou však také stovky tisíc lidí, kteří milují klasický tanec, takže ano, máme konzervativní publikum, ale také i velmi vzdělané a náročné publikum. Taneční scéna v Anglii je obecně velmi bohatá a neustále se na ní něco děje, je tam mnoho dobrých choreografů, kteří se však někdy potýkají s potížemi, poněvadž není vždy jednoduché vyjít s přidělenými penězi. Skutečně obdivuji tyto lidi, kteří dokáží přitom málu prostředků udržet své soubory pohromadě, a to za situace, kdy mají například jen několik představení do roka, což je opravdu velmi těžké.

Proč jste vůbec začal tancovat? Není to zrovna typicky chlapecká činnost ...
S tancem jsem začal ve svých jedenácti letech. Můj otec měl přítele, hráče na harmoniku, který zase znal jednoho učitele baletu. A jednoho večera, když spolu seděli v hospodě, se po několika půllitrech piva rozhodli, že by bylo skvělé, kdybychom se já, můj bratr a dvě sestry vydali na dráhu tanečníků, což nám ještě téhož večera otec neopomněl sdělit. Ve skutečnosti však pro to bylo hned několik důvodů. Moji rodiče si prošli hospodářskou krizí ve 30. letech a myslím, že náš otec nás chtěl uchránit od nezaměstnanosti a zajistit pro nás jinou budoucnost než tvrdou práci v továrně. Pocházím totiž z dělnické, byť výjimečné rodiny.Takže si myslím, že pro své děti hledal východisko z této situace a možná i příležitost vést zajímavější život. Dalším důvodem mohlo být i to, že jako dítě jsem byl blázen do fotbalu, ale měl jsem obrnu a kulhal jsem na pravou nohu. Otec si proto myslel, že by mi hodiny tance mohly posílit nohy a já se tak mohl stát profesionálním fotbalistou. V začátcích jsem si sám sebe jako tanečníka příliš nedokázal představit, ale postupně mne to vtahovalo stále více a po dvou letech mne nakonec doporučili na konkurz do Ballet Rambert School v Londýně.

Jednalo se spíše o klasickou školu, nebo se tam vyučovaly také moderní techniky?
Mám převážně klasické školení. V úplných začátcích jsem měl hodiny baletu, stepu a akrobacie, po mém příchodu do Rambert School to pak byl především klasický balet, ale také současný tanec a základy techniky Marthy Graham, i když k této jsem se ve větší míře dostal až později po roce 1966 v Ballet Rambert. A také jsem si prošel charakterními tanci, takže se dá říci, že jsem měl nakonec docela komplexní školení.

Kdy jste začal s choreografií?
Ta mne ze začátku příliš nezajímala, soustředil jsem se více na tanec, takže svou první věc jsem postavil v roce 1969, když mi bylo 23. Tou dobou jsem již asi pět let profesionálně tančil v souboru, v jednom okamžiku však přišlo jakési nutkání zkusit dát dohromady několik kroků, a bylo to tak těžké, že když jsem skončil, pomyslel jsem si, že už do toho víckrát nepůjdu. Ale pak jsem měl další nápad, vytvořil jsem svou druhou choreografii a zjistil, že mne tato práce přitahuje čím dál více.

Co je z vašeho pohledu nejobtížnější - být tanečníkem, choreografem nebo uměleckým šéfem?
Každá z těchto profesí je velmi obtížná a náročná, byť každá naprosto jiným způsobem a stejně tak vás může na druhou stranu i zcela jiným způsobem zase obohatit, ale neodděloval bych je od sebe. Pro mě osobně asi tanec a choreografie nejobtížnější nebyly. Považoval jsem za čest být v čele tak významného souboru, jako je Ballet Rambert a rád jsem tento ansámbl vedl, cítil jsem však, že to není věc, k níž bych přirozeně inklinoval a k níž bych se cítil povolán.

Jak se vám podařilo skloubit váš soukromý život s vaší profesí?

Díky mé velmi silné a schopné ženě. Lituji toho, že jsem dřív trávil tolik času mimo domov, takže se to nyní snažím svým blízkým vynahradit tím, že jsem s nimi doma a pracuji mnohem méně než dřív.Má vnoučata se tak mohou vyřádit a myslím, že se jim to líbí.

Věnuje se někdo z vašich potomků tanci?

Všechny tři děti mého syna, a také má nejstarší vnučka. Dělá gymnastiku, je jí teprve šest, ale je vynikající.

Neschází vám váš vlastní soubor? Pocit, že jste mezi tanečníky, kteří ovládají váš styl…

Ne, je to obrovská zodpovědnost. Jako umělecký šéf musíte svému souboru dávat skutečně maximum a hodně vás to ochuzuje o vaše další zájmy. Ano, rád jsem pracoval se svými tanečníky, ale to koneckonců dělám i nyní, když se vracím k jednotlivým souborům. Mimo jiné jsem hostujícím choreografem v Houstonu ve Spojených státech, pravidelně pracuji s Rambert Dance Company, takže jsou soubory, k nimž se vracím, které znají můj styl a já jsem naopak zvyklý na ně. Samozřejmě není lehké přijít k nějakému souboru poprvé, což je také důvod, proč nyní už jen zřídka vytvářím nové věci pro někoho, s nímž jsem dosud nikdy nepracoval. Existuje sice několik výjimek, jako například Crossroads v Mohuči, tam už jsem ale dříve jednu svou práci uváděl, takže jsem je znal a měl jsem určitou představu, co jim bude vyhovovat. To je způsob, kterým obvykle pracuji.

A jak se vám pracovalo s baletem Národního divadla?

Byli skvělí, mají vynikající techniku. Pro některé z nich sice mohly být některé části mého materiálu zpočátku obtížné, ale postupně si na něj zvykli, přizpůsobili se mu a nyní ho už hladce zvládají. České tanečníky vůbec považuji za trochu specifické (vím, že všichni v souboru nejsou Češi, ale vnímám je tak). Jsou velmi zapálení pro věc a mají velmi výraznou dynamiku, někdy možná až příliš, takže jsem je musel i trochu krotit. Mají také silný cit pro divadlo a divadelnost, jsou zvyklí hrát role a přecházet do svých postav, což je zapotřebí zvláště u dvou kusů, které tu uvádím. Nikdy předtím jsem je neviděl v celovečerním představení, jen v komponovaném večeru, ale i to mi hodně pomohlo, protože ten program byl hodně různorodý a já jsem díky tomu získal určitou představu, jak mám pracovat. Mohu říci, že jsem spokojený.

 

Christopher Bruce, tanečník a choreograf

Narodil se 3. 10. 1945 v Leicesteru v Anglii. Vystudoval Benson Stage Academy ve Scarborough a Ballet Rambert School v Londýně. V roce 1963 debutoval jako tanečník v souboru Waltera Gora London Ballet a zároveň se stal členem Ballet Rambert, kde již za tři roky vystupoval jako hlavní představitel moderních rolí. Od roku 1969 působí jako choreograf pro Ballet Rambert (od roku 1987 Rambert Dancing Company), v letech 1975–87 se stává pomocným choreografem, 1975–79 pomocným režisérem, 1986–91 pomocným choreografem pro London Festival Ballet (English National Ballet). Od roku 1989 dlouhodobě spolupracuje jako choreograf také s Houston Ballet. Od dubna 1994 do prosince 2002 zastával funkci uměleckého ředitele Rambert Dance Company.
 Spolupracoval se soubory Royal Ballet v Covent Garden, Sadlers Wells Royal Ballet, Scottish Ballet, Israel´s Batsheva Dance Company, Munich Opera a Ballet, Gulbenkian Ballet Company, Australian Dance Theatre, Royal Danish Ballet, Royal Swedish Ballet, Tanz-Forum (Cologne), Nederlands Dans Theater, Geneva Ballet, Culberg Ballet, Cincinnati Ballet, Dutch National Ballet, San Francisco Ballet, Zurich Ballet, Basle Ballet, Ballet Krefeld-Mönchengladbach, Ballet Mainz, Deutche Ballet Berlin, Dusseldorf Ballet, Kiel Ballet, Canadian National Ballet, Ballet Gyor, The Washington Ballet, Alabama Ballet.
Získal několik ocenění, např. C. B. E. (1998), Evening Standard Award (1974, 1997), Prix Italia za televizní produkci  Cruel Garden (1982), De Valois za mimořádný přínos tanci v Critics’ Circle National Dance Awards (2003), Rheinische Post Theater Oscar za ‘A Evening of Work by Christopher Bruce’ v divadle Krefeld-Mönchengladbach (2004) a cena za nejlepší choreografii Critics’ Circle Awards (2009). Byly mu uděleny čestné doktoráty na Univerzitě De Montfort (2000) a Exeterské univerzitě (2001), kde působí od roku 2009 jako čestný hostující profesor. Je doživotním členem v Amnesty International (2002).

 

Autor: Lucie Kocourková
 
 

Christopher Bruce, ballet

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: