Rozhovor s Fabricem Mazliahem a Ioannisem Mandafounisem
Co znamená zkratka P.A.D.? Má nějaký konkrétní význam?Rádi necháváme diváky, aby o významu zkratky přemýšleli a zkusili přijít na to, co znamená. Můžeme pouze říci, že když jsme tento kus původně tvořili, byli jsme tři, kteří jsme na něm pracovali. Každý z nás měl specifický úkol a roli. P…A…a D… Tato choreografie měla premiéru v roce 2007, pociťujete nějaký její rozvoj? Jak se během let vyvíjí?
Samotný čas zapříčiňuje přirozený vývoj věcí. Z hlediska formálního vývoje je inscenace skoro stejná, ale je zajímavé sledovat, jak roste, přitom se však nemění. Je to jiný typ vývoje, u kterého se zdá, že má hluboké kořeny.
Pro umělce je nejzajímavější cítit, že změny vycházejí z hlubšího pochopení nápadu, který jsme jako tvůrci stvořili. Také publikum ovlivňuje možnosti, jak nahlížet na představení v průběhu let. A aby se toto vše potkalo někde uprostřed.
To jsou pro mě základy hlubší komunikace. A to také zamýšlíme sdělit představením P.A.D. Můžete podrobněji popsat váš tvůrčí proces? Jste oba choreografy a zároveň tanečníky v inscenaci. Jak spolupracujete?
My nespolupracujeme, ale tvoříme spolu. Spolupráce je o tom, že jeden pomáhá druhému při dodržování určitých pravidel za účelem dosáhnutí cíle. Společná tvorba znamená vzájemné porozumění a společný ideál. Což v sobě zahrnuje učení se jeden od druhého a vzájemné obohacování se tvořivostí. Tímto způsobem vzniklo i představení P.A.D. a myslíme, že to lze cítit. Diváci jsou pozorovateli společné tvůrčí práce a proto se stávají součástí procesu inscenace. Oba jste tančili ve Forsythe Company, jak vás tato zkušenost ovlivnila?
Práce se skupinou a Williamem Forsythem vás naučí mnoha věcem. Jednou z těch důležitých je naučit se, jak zůstat hravým a mít otevřenou mysl. William má schopnost podněcovat zvědavost v každém momentě, což umožňuje vznik silných informací a zajímavých věcí kdykoliv a všeho druhu. Jde pouze o to, nechat věcem prostor pro vznik, a to i v okamžicích, kdy to nečekáte, a poté rozeznat, co je na nich cenné. Představení se zaměřuje na otázku intimity a na hranice osobního prostoru. Našli jste nějaké zajímavé odpovědi k tomuto tématu? Je nějaká oblast, ve které jste na vlastní hranice narazili?
Na hranice narážíme po celou dobu, jedná se o součást choreografie. Intimita má mnoho úrovní a v našem kulturním prostředí různé konotace. Je součástí procesu učení nalézat hranice intimity! Pro mě je intimita otázkou důvěry. Domnívám se, že tuto oblast jsme objevovali nejvíce: jak věřit a důvěřovat během představení a během celého procesu. Proč jste se rozhodli pro takové uspořádání hlediště, kdy diváci shlížejí na tanečníky dolů do uzavřeného prostoru?
Všechny možnosti představení jsou vytvořeny tak, aby diváci získali určitou zkušenost. Voyerská pozice diváků nám umožňuje dostat diváka a nás do pozice znovu ověřování některých našich základních reakcí a názorů. Je to také způsob, jak vtáhnout pozorovatele do vlastního choreografického postupu skrze různé perspektivy. To vše dohromady dává možnost různých zkušeností, jinými slovy, různé pocity k danému tématu. Jaké jsou reakce publika na tuto inscenaci? Spolupracuje s vámi obecenstvo? Různí se jeho reakce v jednotlivých zemích?
Ano, zdá se, že reakce se mění kamkoliv jedeme, někteří lidé spolupracují a jsou do představení zapojeni hned od jeho začátku, jiní potřebují více času, aby mu věřili! Je to také otázka kultury a prostředí, v některých zemích jsou diváci spíše tiší a soustředění, jinde jsou více energičtí a více se vyjadřují. Na této inscenaci je zajímavé, že diváci mají možnost pozorovat se navzájem a přemýšlet o způsobu, jakým budou reagovat na věci, které se dějí před nimi. Jakmile jste totiž viditelní, stáváte se součástí představení a pozorování hry... Foto: Constance Neuenschwander
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?