Rozhovor s Giovannim Rotolem: „Jsem baletním světem naprosto pohlcený.“


Na začátku sezony byl jmenován prvním sólistou baletu Národního divadla charismatický Giovanni Rotolo, kterého mohou diváci vídat takřka ve všech inscenacích repertoáru souboru. Dle slov svých kolegů neobvykle skromný, pracovitý a houževnatý tanečník dokazuje v Praze svůj výrazný talent již šestou sezonu. Tančí hlavní role v mnoha inscenacích repertoáru, je jednou z nejvýraznějších tváří mužského baletního souboru Ballet Hommes Fatals. Souboru, který je zjevením na pražské divadelní scéně a na podpisy jehož členů stojí diváci po představení fronty. A přestože tanečník na jevišti hýří sebevědomím a energií, při osobním setkání působí dojmem až stydlivým. Nejspíš to je důvodem, proč Vanni doposud žádný rozhovor neposkytl. A tak si vážím, že jsem první, kdo tohoto čtyřiadvacetiletého Itala s nezaměnitelným a stále přítomným úsměvem vyzpovídal.

 

Jaká byla vaše cesta k taneční kariéře?
Bude to znít jako klišé, ale nejspíš to začalo ještě předtím, než jsem se narodil. Někteří lékaři mě i vyšetřovali, jestli mám normální tlukot srdce, protože jsem se extrémně hýbal. V nemocnici mě začali přezdívat „šílený kůň“. Od narození jsem byl hyperaktivní, a tak mě matka v pěti letech vzala do jedné instituce, kde bylo možné se přihlásit nejenom na tanec, ale také na fotbal, basketbal… já jsem chtěl začít tančit. Takže jsem začal chodit do kurzu standardních tanců, ale po pár lekcích jsem to vzdal, nechtěl jsem tančit s partnerkami, ale sám, bez toho strojeného výrazu. Takže mě poslali na jiný kurz, kde se tančilo vše možné od moderny po jazz. Když mi bylo jedenáct, zúčastnil jsem se jedné soutěže, bylo tam 800 soutěžících a já jsem vyhrál týdenní školné v taneční akademii Rosella Hightower v Cannes. To pro mě byla úžasná zkušenost, protože jsem se mohl setkat se skutečně profesionálním přístupem a vysokou úrovní.

S klasickým baletem jste začal kdy?
Když mi bylo asi třináct, řekla mi má tehdejší učitelka, že mě nemůže víc naučit, a pokud se chci někam posunout, musím zkusit nějakou lepší školu. Ty ale na jihu Itálie nejsou. Znala se s bývalou tanečnicí Elisabettou Hertel, která pár let předtím otevřela ve Florencii vlastní taneční akademii. Zařídila mi s ní soukromý trénink u nás, ale já jsem byl zrovna po zranění nohy a nemohl jsem tančit naplno, takže mi bylo řečeno, že mám mít tanec pouze jako hobby. Ale že pokud budu mít časem zájem, mohu přijet a zkusit u nich letní měsíční kurz, po kterém jsou přijímačky. Rodiče se ptali, jestli po tom skutečně toužím, protože soukromá škola a ubytování v cizím městě jsou nesmírně nákladné. Ale já chtěl. Když jsem do Florencie přijel, nemohla mě Elisabetta poznat: „Tohle je jiný chlapec, než kterého jsem viděla.“ A tak jsem ve 14 letech nastoupil do Accademia Internazionale Coreutica, kde jsem začal i s baletním tréninkem.

Jaké to pro vás bylo přijet v době puberty sám do skoro 800 kilometrů vzdálené Florencie?
Vždycky jsem byl hodně stydlivý a „mammone“ (italský výraz pro maminčina mazánka, pozn. red.), takže to bylo velice těžké. Ale vášeň mě vedla, věděl jsem, že pokud chci být tanečník, musím to udělat. Ve škole jsem byl pět let a za tu dobu jsem se hodně zlepšil, Elisabetta Hertel mi v tom ohromně pomohla. Byla to ta nejdůležitější osoba, která mě ve všem formovala, nejen v baletu, ale i v životě – jaký jsem, jak myslím, jak se chovám. Byla jako má druhá matka. V pubertě, kdy člověk neustále přemýšlí sám o sobě, a přitom se musí sám o sebe postarat, vařit si, uklízet dům… Musel jsem dospět rychleji než moji vrstevníci.

Jaký byl systém ve škole? Lišil se od konzervatoří, jaké známe v České republice?
Ten systém je zcela odlišný, toto byla pouze taneční akademie. Od osmi do dvou jsem chodil na běžnou střední školu a pak až do osmi večer byly taneční tréninky. Bylo to o to náročnější, že zatímco na konzervatořích, jaké jsou v Čechách, se organizuje výuka s ohledem na trénink, tady se žádný ohled nebral. Proto jsem se po třech letech rozhodl odejít ze školy a soustředit se pouze na balet.

Většina italských tanečníků, kteří prošli Národním divadlem, studovala ve slavné milánské akademii při La Scale. To vás nelákalo?
Nikdy jsem to tam ani nezkoušel. Moje škola byla velmi malá – v celé škole nebylo více než 15 studentů, každý pedagog se nám věnoval velmi intenzivně –, a proto to bylo tak strašně náročné. Jeden rok jsem tam byl jediným chlapcem, takže se všichni koncentrovali na mě. Ale ve finále to bylo jen dobře, neměl jsem důvod jít na jinou školu jen proto, že by měla nesrovnatelně větší jméno.

Po škole vám bylo nabídnuto angažmá v USA… Co tomu předcházelo?
Když jsem byl v předposledním ročníku, Ivan Cavallari, který byl Elisabettiným kolegou ve Stuttgartu, mi nabídl tančit tři měsíce ve Spící krasavici ve West Australian Ballet v Perthu. Byl to malý soubor, neměl dostatek tanečníků a pro tuto produkci hledali výpomoc. Měl jsem možnost si vyzkoušet, jaké to je tančit v divadle, jak bude vypadat můj život! V posledním ročníku jsem hledal angažmá, zkoušel jsem snad 12 nebo 13 konkurzů, ale nikde neřekli „ano“, byl jsem z toho dost nešťastný. Ale má učitelka mě vyslala na mezinárodní soutěže jak v Itálii, tak do USA. A díky soutěži v americkém Orlandu, kde bylo mnoho ředitelů divadel, navíc z toho šel přenos, mi byly nabídnuty dva kontrakty – balet v Orlandu a ve Washingtonu. Rozhodl jsem se pro Washington, tamní ředitel byl velmi milý, rovnou mi řekl, do jakých rolí se mnou počítá.

Přesto jste se ale nakonec ocitl v Praze. Co ovlivnilo vaše rozhodnutí?
Toužil jsem zůstat v Evropě. Evropa mi připadala i zajímavější. Spojené státy jsou perfektní místo pro tanec, ale… Ještě před tím, než mi bylo v Americe nabídnuto angažmá, jsem poslal DVD se svým tréninkem do několika divadel, mimo jiné právě do pražského Národního divadla. Ten den, kdy jsem měl podepsat smlouvu s Washington Ballet, zavolali z Národního divadla, že pro mě mají smlouvu. Byl jsem v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě.

Jaké byly vaše začátky v Národním divadle? Pamatujete si svou první roli?
Bylo to dost těžké, nastoupil jsem v srpnu, ale na scénu jsem se poprvé dostal až na konci října. Pro mladého tanečníka po škole, který má tolik síly, energie a touhy po jevišti, to bylo neuvěřitelně depresivní a frustrující. Jednou jsem potkal na chodbě Petra Zusku a ten mi řekl: „Já vidím, jak jsi nešťastný, ale neboj, tvůj čas přijde.“ A měl pravdu, dělám tu tolik krásných věcí! První bylo Labutí jezero Kennetha Grevea. Dělal jsem jednoho z kadetů v prvním jednání a španělský tanec.

Objevujete se v rolích klasického i moderního repertoáru… Co je vám bližší?
Balet je o mnoho těžší, je striktnější než moderna, ale miluji obojí. Vytvářet charaktery ve velkých baletech, ale i si užívat svobodu pohybu v moderních produkcích. Ale úplně nejradši mám neoklasiku.

Která role byla pro vás přelomová?
Ještě ve škole jsem se naprosto zamiloval do díla In the Middle Somewhat Elevated Williama Forsytha, snil jsem o tom, jak v něm tančím. Naživo jsem tuto choreografii poprvé viděl od Royal Ballet of Flanders a později jsem na ní během letní školy pracoval s ředitelkou souboru. A jednoho dne o pár let později mi můj spolubydlící a kolega z Národního divadla řekl: „Vanni, příští sezonu budeme dělat In the Middle…“ Nevěřícně jsem zíral a věděl, že nejenže chci, ale že potřebuji v tom kusu tančit. Nic jiného mě najednou nezajímalo. Premiéra pro mě byla jedním z nejlepších okamžiků, které jsem v souboru zažil, splnění dlouholetého snu a také určitá satisfakce. Slyšet potlesk publika pro mě bylo nesmírně emotivní. Byla to nejlepší věc, ve které jsem kdy tančil.
Pro mou kariéru byla ale také důležitá role Prince v Šípkové Růžence, první zkušenost s hlavní rolí. Když jsem do Národního divadla přišel, nebyl jsem příliš dobrý v partneřině. Musel jsem na sobě hodně pracovat a měl jsem velké štěstí, že mou partnerkou zde byla Andrea Kramešová, která na mě byla nesmírně milá a se vším mi trpělivě pomáhala.

Tančil jste také Prince v Labutím jezeru – a to jak ve verzi Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové ve Státní opeře, tak od této sezony i v Národním divadle v choreografii Kennetha Grevea. V čem jsou tyto role odlišné?
Verze ve Státní opeře byla mnohem, mnohem snazší. Tedy samozřejmě, než jsem vyšel na jeviště, připadalo mi to šííííleně těžké, ale… (smích) Rozdíl je už v charakterech. Nyní přijel před obnovením přímo Kenneth, který s námi na těch rolích pracoval. Jeho Princ je odlišný. Zatímco ve většině verzí to bývá lehce znuděný samotář, tento se hodně usmívá, je komunikativní, rád se baví, je jako většina mladých lidí. Tak mohu hledat inspiraci pro roli sám v sobě, to je velký rozdíl.
A rozdíl je samozřejmě i v technice, která je zde mnohem náročnější. Mám tři sólové variace, partneřina je těžší, je přidán duet v závěru. Nádherný a plný zvedaček – v tu chvíli jsem ale už zcela vyčerpaný a vyděšený, jestli to vůbec zvládnu. Ten moment v naprostém závěru, kdy jsem na jevišti jen se svou partnerkou, je ale naprosto magický. Takže – mám mnohem radši Kennethovu verzi. Je škoda, že to budeme znovu dávat až v dubnu, ale aspoň mám spoustu času na tom ještě pracovat.

Ačkoli vás diváci zatím neměli možnost poznat jinak než skrze vaše výkony na jevišti, stáváte se „miláčkem publika“, často jsou vaše výkony odměňovány největším aplausem. Co považujete za svou silnou stránku?
Vždy jsem byl přesvědčený, že je třeba dřít a dřít. Snad diváci poznají, když se tanečník snaží stále zlepšovat a pracovat na sobě. Když tančím, dávám do toho naprosto vše, veškerou energii, všechny své emoce, snažím se žít daný charakter. Pokud se pomine technická stránka, právě tohle může na diváky působit. Ale nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.

Pokud pracujete na nějaké roli, kde hledáte inspiraci pro její uchopení?
Nejčastěji hledám inspiraci sám v sobě, navíc si samozřejmě prohlížím různá videa na youtube. Pokud balet vychází z literární předlohy, snažím se přečíst danou knihu a hledat v ní pozadí svého charakteru. Třeba u role Tybalta – rozzuřený a nenávistný mladík, který odmítá akceptovat vztah Romea a Julie. Chtěl jsem, aby od prvního vstupu bylo jasné, že jsem ten „bad guy“. Asi se to povedlo, za tuto roli jsem byl v širší nominaci na Thálii. Mám Tybalta hodně rád, protože jsem jinak vždy tančil různé prince a hodné postavy. Tady to pro mě byla velká změna a to si velice užívám.

Který typ charakterů preferujete?
Vlastně jsem se v každé roli, co jsem zatím tančil, cítil fajn. Ale bližší mi jsou různé romantické postavy, zasněné, naivní, taková ta sladká a trochu hloupá princátka… (dlouhý smích) Jsou bližší tomu, jaký ve skutečnosti jsem. Ale role, jako je Tybalt, je úžasný protiúkol.

Když jsme u sladkých romantických rolí – v Ballet Hommes Fatals tančíte Šípkovou Růženku. Váhal jste, jestli se do tohoto projektu zapojit?
(smích) To nevím, proč se choreografové rozhodli dát mi zrovna Růženku. Já jsem vůbec neváhal, souhlasil jsem okamžitě. Jediná věc, kterou jsem si nebyl jistý, byl tanec na špičkách. Celé roky pracujeme jinak a najednou se „přeorientovat“ na dívčí techniku, to bylo hodně riskantní. Musel jsem se například naučit jinak propínat nohy, nemám je tak krásné jako baleríny. Každý den dřít na piruetách a podobně. Od prvního dne to ale byla legrace.

Odmítl někdo s Ballet Hommes Fatals vystupovat?
Pár lidí ano, nebylo by jim příjemné se před diváky takto prezentovat. Já to tak ale neberu, pro mě je kostým jako maska, nejsme to my, ale někdo jiný.

Máte mezi tanečníky nějaký vzor?
Určitě – Friedemanna Vogela. Pro mě je to jeden z nejlepších současných tanečníků na světě a vidět ho tančit je pro mě pokaždé neuvěřitelně inspirativní. Snažím si od něj mnoho brát. Jak tančí, jak pracuje se svým tělem, jak profiluje postavy… to všechno je u něj naprosto úžasné. Jinak ale také miluji mnoho balerín, třeba Marianelu Núñez, to je pro mě ekvivalent nejlepší baleríny současnosti.

Během Terpsichoré – Gala, představení, které bylo uspořádáno v Mnichově na počest Ivanu Liškovi, byl kromě vás jedním z hostů právě Friedemann Vogel. Jaký to byl pocit, stát na jevišti se svým idolem?
Já s ním vůbec nemohl mluvit! Měl jsem v šatně místo hned vedle něj a nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Takže jsem jen seděl, zíral před sebe a koutkem oka po něm pokukoval. (smích)

Od této sezony jste prvním sólistou… Cítíte nějakou změnu ve svém postavení?
Ani ne, je to stále stejné. Jsem rád, že mám příležitost se ukázat ve většině hlavních rolí klasického repertoáru – to by mělo být u prvního sólisty samozřejmé. Mám výhodu, že jsem poměrně univerzální, takže mohu tančit skoro ve všem. Hodně velká změna od prvních měsíců v souboru… (smích) V Národním divadle jsem dostal šanci na sobě pracovat a cítím, že jsem vyzrál v jiného tanečníka, než když jsem nastupoval. Spolu s tím ale cítím, že je na mně větší odpovědnost. Před velkými balety, jako je třeba La Bayadère, jsem skutečně nervózní. Mám v ní dvě taneční partnerky, každou s odlišnou technikou – je to poměrně náročné, sám jsem si pak se sebou nejistý. Ale jako první sólista si nemohu dovolit to nezvládnout.

Máte nějaký taneční sen?
Užívám si, co ke mně přijde. Forsythe byl splněný sen. A určitě by mě hrozně potěšilo, kdyby někdy nějaký choreograf postavil balet přímo na mě, kde bych se představil takový, jaký jsem, ne jen jako představitel nějaké role.

A jaký je Vanni mimo jeviště či baletní sál? Co dělá ve volném čase?
Já vlastně nemám žádné koníčky, což je škoda, vím, že se tím o mnohé ochuzuji. Tedy vlastně – rád kreslím a maluji, to mi zůstalo ještě z doby studia ve Florencii, chodím ven s přáteli. Ale obvykle, když je chvíle volného času, sleduji opět baletní videa. Jsem tímto naším světem naprosto pohlcený.

 

 

Giovanni Rotolo se narodil a vyrůstal v jihoitalském Polignano a Mare. Od čtrnácti let studoval balet pod vedením Elisabetty Hertel v Accademia Internazionale Coreutica ve Florencii. Ještě během studií účinkoval ve West Australian Ballet v Perthu (umělecký ředitel Ivan Cavallari) v inscenaci choreografie Marcie Haydée Spící krasavice. Na festivalu Rieti Danza 2008 získal třetí místo v kategorii „junior classical dance“, v soutěži Settimana Internazionale della Danza Spoleto 2011 se umístil třetí v kategorii „senior contemporary dance“, bronzovou medaili získal také na World Ballet Competition v americkém Orlandu. Od roku 2011 je členem baletního souboru Národního divadla v Praze, kde v roce 2013 získal demisólovou smlouvu, v roce 2015 sólovou. Před začátkem sezony 2016/2017 byl jmenován prvním sólistou. Vystoupil zde v inscenacích Americana III, Moonshine, ztvárnil Prince v adaptaci Šípkové Růženky Javiera Torrese a Solora v jeho La Bayadère, Prince Siegfrieda v obou uváděných verzích Labutího jezera, Toníka v choreografii Jana Kodeta Čarodějův učeň, Tatínka v baletu Louskáček a Myšák Plyšák Petra Zusky, barytonové sólo v Polní mši Jiřího Kyliána, účinkoval v Sedmé symfonii Uweho Scholze, v choreografii Reflections on the Fate of Human Forms Jacopa Godaniho a v dalších inscenacích. Za roli v In the Middle Somewhat Elevated Williama Forsytha (2012) a Tybalta v Zuskově titulu Romeo a Julie (2013) byl v širší nominaci na cenu Thálie.

Autor: Barbora Truksová
 
 

Nahoru

Marco, 29-12-16 11:38:
Yessssss
Marco, 29-12-16 11:36:
I love dance

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: