22.4.2007

Rozhovor s Adélou Pollertovou

Rozhovor s Adélou Pollertovou, která se nevydala v duchu rodinné tradice cestou vodní slalomářky, zběhla z úspěšně nastartované dráhy gymnastky k umění tak efemérnímu, jakým se balet může mnohým zdát. V roce 1991 začala studovat na konzervatoři, nastoupila rovnou do čtvrtého ročníku, po absolutoriu udělala konkurz do jednoho z nejlepších evropských baletních souborů – k  Johnu Neumeierovi do Hamburku.Po devíti letech úspěšného angažmá se vrátila do Čech a tančí na prknech Zlaté kapličky. Její životní dráha působí velmi jednoduše, lehce a plynule. Před několika dny obdržela za roli Julie cenu Thálie.

Tvá rodina má jeden výrazný rys - všichni jste velmi úspěšní v oborech, kterým se věnujete. Je to způsobeno tím, že vás rodiče vedli k pracovitosti a nastavili vám vysokou laťku, či jste prostě jen tak hrozně talentovaní?
To je těžká otázka. Rodiče nás samozřejmě vychovávali k pracovitosti a utvářeli naši osobnost, ale nijak násilně. Dávali mi vždy poměrně velkou volnost a nebránili mi v mém rozhodnutí opustit gymnastiku a věnovat se baletu. Zpočátku z mého rozhodnutí byli asi trochu rozpačití, ale stáli za mnou. Když tančím v divadle a vlastně cokoliv dělám, tak  uvažuji nad tím, jestli své rodiče nezklamu, zda se jim to bude líbit. Pro mne má moje rodina velký význam a důležitost.

Jakou jsi měla představu o tom, co je to balet, než jsi šla na konzervatoř? I když jsi na školu šla až v patnácti letech, přeci jen člověk ani v tomto věku asi příliš neví, co ho čeká  a co takové studium obnáší.
Vlastně vůbec… Než jsem šla na konzervatoř, věnovala jsem se závodně gymnastice a v rámci tréninku jsme měli základy baletu. Na gymnastice byl dvoufázový trénink -  a hned ráno jsme měli od sedmi do osmi hodin balet. Ovšem základy baletu spočívaly v naprosto nudných cvicích u tyče, ukrutně mě to nebavilo a připadalo mi to naprosto neakční! Takže když jsem se hlásila na konzervatoř, myslela jsem si, že budu hlavně tančit! Avšak při prvním letmém pohledu na nástěnku s rozvrhem jsem zjistila, že mám každý den dvě hodiny klasický tanec!!! Ale zase na druhou stranu jsem taková, že prostě nerada prohrávám. Bojuji až do konce, ať se jedná o tanec, vztah či obyčejnou míčovou hru. Ovšem, aby nedošlo k nedorozumění - soutěžím sama se sebou! Záleží mi na tom, jestli to dokážu. Takže asi hlavně z tohoto důvodu jsem na konzervatoři zůstala, protože když jsem si to už jednou doma prosadila, musela jsem se s tím poprat.

Dokázala jsi dohnat čtyři roky konzervatoře. Jak ti to šlo?
No, těžce, první vysvědčení, to byla naprostá tragédie, měla jsem samé čtyřky, chtěli mě vyhodit ze školy. Tatínek se šel do školy zeptat, jak to se mnou vypadá. Chtěl, aby mu řekli, jestli na to mám, protože mi bylo patnáct a byla tak poslední příležitost přestoupit na gymnázium. Prof.Voleská nechtěla říct přímý verdikt, ale naznačovala, že to se mnou nevypadá zas tak beznadějně. Tatínek se tenkrát žádného přímého rozhodnutí nedočkal a já ještě jeden rok zkusila. Po půl roce nastal zřejmý obrat, všichni mě začali hrozně chválit, pochvalovali si, jak velmi pracuji, ale mně to vůbec nepřišlo. Dělala jsem prostě jen to, co dělali ostatní a najednou mi to začalo jít, začala se mi čistit forma.

Jak hodně může ovlivnit pedagog, jaký bude žák? A co je při studiu podle tebe důležité?
Na pedagogovi pochopitelně záleží hodně. My jsme měli to štěstí, že nás učila prof. A.Voleská, která byla sice přísná a nekompromisní, ale měla také velké výsledky. Kromě toho ovšem podstatně záleží, jaký se sejde ročník. To znamená, jestli jsou tam lidé, které to baví, nebo naopak líní a otrávení studenti. Jakmile je člověk v ročníku, kde je někdo, kdo tanci a práci ve škole propadne a svým zápalem pro věc táhne i ostatní a pomáhá jim, je  to úplně jiné. Já jsem měla štěstí, že jsem se dostala do třídy, kde byla abnormálně silná skupina dívek. Mezi mé spolužačky patřily např.: Zuzana Susová, Ida Fišerová, Petra Padriánová, Kristýna Kloubková, a tím největším tahounem byla Vendula Kohoutková.
Díky tomu si myslím, že úspěch je i v tom, že kromě toho, že má člověk talent, vůli a dispozice, je stejně ještě k tomu všemu velmi důležitý kolektiv. Lidé, kteří tanečníka obklopují, se na jeho vývoji, byť nevědomky, hodně podílejí.

Připravila tě škola i na divadelní praxi? Dostávali jste hodně příležitostí vystupovat na veřejnosti, na  koncertech?
To hojné a časté účinkování studentů TK začalo vlastně s námi. J. Slavický, i když ještě nebyl ředitelem, se začal hodně věnovat organizaci a přípravě různých vystoupení a představení. V době mých studií začala celá série školních baletů, jako byl např. Louskáček, Ples kadetů, Marná opatrnost atd. Navíc jsme jezdili hostovat do zahraničí a na různé soutěže, což znamená z hlediska jevištních zkušeností pro studenty velký přínos. Pro mě osobně vystupování v divadle znamenalo velkou motivaci a dá se říci, že od té doby mě začal klasický tanec opravdu bavit.

Kdy jsi začala přemýšlet o tom, kam půjdeš do angažmá? Měla jsi nějaký sen a cíl  ohledně angažmá v divadle?
Otázku, kam půjdu, jsem začala řešit zhruba tak v sedmém ročníku. Vždycky bylo mým snem Národní divadlo. Národní divadlo je, podle mne, meta pro každého českého tanečníka. Ale postupně, jak jsem byla starší a začala jsem tanci víc a víc propadat, jsem začala uvažovat o angažmá v zahraničí. Svou roli sehrálo i to, že jsem chtěla být nezávislá a chtěla jsem odjet z dohledu rodičů. Vzhledem k tehdejší politické situaci, kdy se otevřely hranice a dalo se neomezeně vycestovat, jsem si říkala, proč to nezkusit. Mým snem byl Londýn, nakonec mě osud zavál do Hamburku.

Proč právě  Hamburk?
Soubor v Hamburku mi byl doporučen jakožto vynikající baletní těleso se zajímavým repertoárem. Víceméně mě oslovili s nabídkou přímo z Hamburku. Když jsem totiž byla na baletní soutěži v Lausanne, setkala jsem se s Kevinem Haigenem, který byl v porotě a jenž působí jako baletní mistr v divadle v Hamburku. Oslovil mě s nabídkou ročního studia na taneční škole J. Neumeiera. Problém byl v tom, že jsem tehdy byla na konzervatoři v sedmém ročníku a  bylo nemyslitelné, abych  tady nedokončila školu a neměla maturitu.Takže příští rok už jsem jela dělat konkurz rovnou do divadla.

Udělat konkurz do Hamburku k Johnu Neumeierovi do jednoho z nejlepších baletních souborů je snem mnoha tanečníků. Jak to vypadalo na konkurzu a  jak probíhal?
Na konkurz přijelo dvě stě dívek. Měla jsem velké štěstí, že ten rok odcházelo 14 tanečnic a J. Neumaier dělal velký konkurz. Byla jsem trochu handicapovaná tím, že jsem neměla jeho školu (u souboru je i škola J. Neumeiera, pozn. red.), protože samozřejmě dává při výběru přednost tanečníkům ze školy, které již zná a ví, co od nich může očekávat. Takže jsem byla spíš outsider, kterého nikdo neznal. Na trikotu jsme měly přišpendlená čísla, udělal se jeden cvik, řekli čísla, která končí, a čísla, která zůstávají. Tak to šlo od rána od devíti až do odpoledne. Neměla jsem ani moc sílu se stresovat, protože celý konkurz byl poměrně dlouhý a  náročný. Ale člověk se tam tak nějak plácal, já jsem to brala docela s nadhledem, něco jsem chytla, něco vůbec, občas jsem se usmála a nakonec mě vzali.

Tvá kariéra v Hamburku trvala devět let a byla poměrně úspěšná. Proč ses vrátila domů? A nelituješ teď někdy?
V Hamburku byl velmi dobrý soubor, velmi dobrý repertoár, měla jsem dobrou smlouvu, pěkný byt… Nicméně neměla jsem tam přátele, zázemí, Němci na severu jsou dost chladní a těžko se s nimi navazují vztahy. Být devět let vzdálena od domova, nebližších je dost těžké a v určitých chvílích to nemůže vyvážit ani ta nejkrásnější práce. Určitě byli lidé, kteří si klepali na čelo a nechápali, proč chci odejít, ale někdy prostě člověk ví nejlépe sám, proč zdánlivě nelogický krok dělá. Nelituji toho, že jsem se vrátila, začala mi další a zase jiná etapa života.

Tvou poslední, celkem čerstvě nastudovanou rolí, je postava Julie ve Vàmosově baletu Romeo a Julie. S tímto titulem ses ale setkala i v Hamburku. Dají se obě inscenace nějak porovnat?
Srovnání obou inscenací je dost těžké, protože oba choreografové pracují odlišným způsobem. Neumeierovo pojetí mi bylo blízké, balet Romeo a Julie se studoval v době, kdy jsem přišla do angažmá, a i když jsem netančila titulní postavu, tak mě Neumeierův balet velmi zasáhl. Neumeier má totiž velký dar a schopnost vyprávět příběh. Jeho inscenace byla dost dramaturgicky propracovaná, všechny vztahy mezi postavami byly znázorněny do detailu a byly  pevně ukotveny. J.Vàmos je silná osobnost s výrazným choreografickým talentem, rozhodně patří mezi současné nejlepší choreografy. Jeho Romeo je zajímavý v tom, že je zasazen místo do období renesance do 30. let, je dramaturgicky upraven a může tak být bližší mladé generaci. Mám k tomuto baletu samozřejmě úplně jiný vztah, blízký vztah, protože tančím hlavní roli, postavu Julie.

Jaký choreograf tě nejvíce zasáhl, inspiroval, ovlivnil tvůj pohled na divadlo?
Možná právě proto, že byl tím prvním choreografem, se kterým jsem mohla ve své kariéře spolupracovat, mě hodně ovlivnil John Neumeier. Neumeier mě naučil velmi dobrému vnímání divadla, jeho choreograficko-režijní práce byly velmi propracované, pečlivé a každá rekvizita, krok, kulisa, to všechno mělo své opodstatnění a svůj smysl. Jeho balety nebyly rozhodně nijak prvoplánové. Hodně také dbal na to, aby se pracovalo týmově, tanečníci netančili jen sami za sebe, ale za celý soubor. To se samozřejmě ve výsledné práci projevilo.

Co pro tebe znamená tanec?
Z největší části je to moje povolání, které dělám strašně ráda, bez tance si vůbec nedokážu představit svůj život. Nicméně si zase nemyslím, že bych byla ten baletní fanatik, který tomu absolutně propadá a obětuje úplně všechno. Svoje soukromí si chráním a do mého osobního a soukromého života to nespadá a nezasahuje. Nicméně tanec, jeviště, určitý adrenalin, to vše mě naplňuje, a i když se mi třeba někdy nechce na nějakou variaci, tak pak na jevišti se z variace stane výzva, a když ji zvládnu, je to pro mne příjemná satisfakce..

Je to možná nepříjemná otázka a sama nevím, jestli se tak úplně hodí se na to ptát - přemýšlíš o budoucnosti? Co budeš dělat, až nebudeš tancovat? Přece jen, málokdo je Maja Plisecká, aby tančil do osmdesáti let..
Konec své kariéry ještě nevidím a ani vidět nechci, protože zatím mě tanec uspokojuje,  a podle ohlasů i diváky, takže rozhodně do té doby, než diváky i mne nepřestane těšit, chci u baletu zůstat. Ale samozřejmě uvažuji také o rodině, takže se chci zaměřit v blízké době tímto směrem, a pak se vrátím a uvidíme, co bude dál. Rozhodně však nechci balet a tanec jako takový opouštět navždycky. Ráda bych se později věnovala tanci v oblasti publicistiky a možná i teoreticky. Věřím, že mě tanec bude provázet celý život.

Nyní jsi začala studovat taneční vědu na HAMU. Zmínila jsi publicistiku to znamená, že uvažuješ i o kritice?
To je velmi těžká otázka. Baví mě o tanci psát, ráda bych jednou napsala nějakou knížku o baletu, ale kdo ví. Kritika rozhodně není můj nejoblíbenější žánr, z hlediska psacího. Nicméně je možné, že jednou se budu kritice věnovat a budu schopná odborné reflexe. Myslím, že oproti kritikům, co jsou nyní k mání, mám tu výhodu, že jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. Dobře vím, co znamená stát v poslední i první řadě na jevišti. Díky svým zkušenostem bych si asi byla schopna lépe uvědomit, kolik je v jedné inscenaci práce, a možná bych mohla být i tolerantnější k tanečníkům a tvůrcům.

Myslíš si, že má taneční kritika v médiích dostatečný prostor a že je kvalitní? Domnívám se, že v této otázce ani není důvod k začínání diskuze. Jednoznačně ne!

Co by se podle tebe mohlo udělat, aby se tanec trochu zpopularizoval, jaký je klíč  k tomu, aby se o tanci více vědělo?
V tomto případě si myslím, že je to trochu problém společnosti. Bohužel kultura, a to nejen v Čechách, ale i v celém světě se ubírá trochu jiným směrem než přímo probaletním a  protanečním. Takže vládnou různé superstar, muzikály a v podstatě masové zábavy. Takže, co se týče tance, neřku-li baletu,  jedná se o zábavu pro velmi úzký okruh lidí. A tím pádem ani média se tanečnímu umění nechtějí příliš věnovat, protože to nezajímá širokou masu lidí. Já se médiím samozřejmě nedivím, ale je to škoda.

Kdybys měla srovnat  zájem diváků o tanec a o balet v Hamburku a v Praze, je to v obou městech rozdílné, a nebo přibližně stejné?
Myslím, že rozdíl je značný. V Hamburku je balet velmi populární stejně tak jako šéf baletu J. Neumeier, který patří k nejváženějším občanům města. J. Neumeier pořádá jednou za měsíc baletní dílny (tzv. Ballettwerkstatt), které jsou absolutně beznadějně vyprodané zhruba půl roku dopředu. Na baletních dílnách  diváky - laiky i ty více zasvěcené seznamuje s baletem a tancem. Každá z dílen je konkrétním způsobem zaměřená a nese jiné téma. Buď se vztahuje k nadcházející premiéře, anebo se vztahuje k historii tance a baletu obecně.

Jak takové dílny vypadají?
Dílny se konají ve velké Státní opeře. Na jevišti je John Neumeier s mikrofonem a povídá velmi zasvěceně na téma tanec a balet. Během Neumeierova výkladu je v zákulisí připraven celý baletní soubor a na pokyn nastoupí na jeviště pouze v tréninkovém oblečení a zatančí ukázku, o kterou je požádán. Neumeier rozebere dva, tři kroky, vysvětlí svůj postup a proč řešil krokovou vazbu právě takovým způsobem. Ukázkami naláká publikum na další premiéru, diváci jsou samozřejmě zvědaví, jak to dopadne, a zajímají je pochopitelně i jednotlivé prvky a kroky, protože vědí, co si pod tím mají představit. Neumeier má absolutně vychované publikum a kromě dílen jsou i jeho inscenace na vysoké úrovni, což samozřejmě přispívá k divákově růstu.

Myslíš si, že u nás by o podobně koncipované dílny byl zájem?
Úplně upřímně si myslím, že je to otázka reklamy. Cokoliv se lidem dobře nabídne, prodává se to a lidé to kupují. Může to být prášek na praní, může to být balet, televize. Je to prostě otázka medializace. A jsme zase u toho. Já si myslím, že baletu chybí pořádný impresário, který by ho v dobrém slova smyslu prodal!

Ďagilev!!
Ano, přesně tak, v roce 1910 nikdo nevěděl, kdo je to Václav Nižinský, Ďagilev z něho udělal populární osobnost a Nižinský se prodával i na hrníčkách…Udělal z něj hvězdu, po které všichni šíleli. Domnívám se, že i dnes je to možné.

No, jistě třeba Superstar…
Ano. Na začátku jsou to naprosto neznámí lidé, kteří přišli na konkurz, a dnes jsou z nich mediální hvězdy, celebrity. Kdyby se o balet a tanečníky zajímal nějaký impresário, manažer, tak by se z tanečníků staly tak neuvěřitelně uznávané a opěvované hvězdy, o kterých by se psalo ve všech časopisech.
Medializace baletu chybí, tanec je v Čechách naprosto upozaděné umění, které sleduje velmi malý okruh lidí. Když řeknu, že jsem baletka, tak každý řekne, no, to je hezký…ale vlastně vůbec nic to neznamená.

A to máš ještě ty to štěstí, že už jsi celkem populární…
Populární určitě nejsem. Spíš mám štěstí, že mám rodinu, jejíž příslušníci jsou poměrně úspěšní a mediálně známější, a tak se občas záblesk jejich více viděného úspěchu odrazí i na mně.

Rozhovor připravila Barbora Šulcová                                       duben 2007


Adéla Pollertová
narozena 7.8. 1976 v Praze
-svobodná
-rodiče jsou pedagogové, tatínek Jaroslav je profesorem na ČVUT
- má jednoho sourozence, staršího bratra Jaroslava
-její pradědeček Emil Pollert byl sólista opery(bas) ND v Praze
- mezi nepřeberné množství jejích zájmů patří i sbírání taneční literatury a recitace Haiku, rovněž dokáže ocenit vše co na sobě nese obrázek „Hellou Kitty“.
 - vystudovala Taneční konzervatoř v Praze ( Klára  (Louskáček), Lisa (Marné opatrnost), sólo v Balanchinově Serenádě, Grande pas de quatre, Pas de deux  aj.)

 Soutěže:
-1994 vítězka Národní baletní soutěže v Brně
-1994 v americkém Jacksonu ve státě Mississippi získala spolu s M. Matysem bronzovou medaili, cenu za nejlepší juniorský pár soutěže a za nejlepší choreografické dílo (I Feel Good – R. Balogh).
-1999 získala německé prestižní ocenění mladých umělců „Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis“.
- 2007 cena Thálie za roli Julie v baletu Z.Vàmose Romeo a Julie
-angažmá
- 1995-2004 Hamburský balet choreografa Johna Neumeiera
- od r. 1998 sólistka
- 2004 sólistka Národního divadla v Praze
-v Neumeierových baletech se představila v těchto rolích a sólech:
„Louskáček“ – Marie, „Sen noci svatojánské“ – Helena, „Nijinsky“ – Tamara Karsavina a Mathilda Kšešinská ( podílela se na tvorbě choreografie), „Dáma s kaméliemi“ – Olympia, „Jak se Vám líbí“ – Phebe, „Giselle“ – svatební pár a Zulma, „Illusion – like Swanlake“ (Iluze podobná Labutímu jezeru) – Princezna Claire, „Romeo a Julie“ – Julie z herecké společnosti, „Bach Suit 2“, „A Cinderedela Story“ (Pohádka o Popelce) – cizí princezna, „Spící krasavice“ – Princezna Florina, „III. Symfonie Gustava Mahlera“, „V. Symfonie Gustava Mahlera“, „Getting Closer“, „ Mesiáš“, „Vaslaw“, „Bartók Bilder“ (podílela se na tvorbě choreografie), „Winterreise“ (podílela se na tvorbě choreografie). V choreografii Natálie Makarové podle Mariuse Petipy v baletu „Bajadéra“ tančila jeden ze sólových stínů, v choreografii Christophera Wheeldona sólo v baletu „VIII.“ a v choreografii Matse Eka sólo v baletech „She was black“ a „Spící krasavice“.

- v sezóně 2004-2005 nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze jako sólistka
- představila se v těchto rolích:
Giselle (Giselle, Svatební pár), ch.Ch. Hampson)
Louskáček - Vánoční příběh (Klára Cratchitová / Klára ve snu / Kolombína, )ch.Y.Vàmos
Baletománie (Grand pas de quatre / Mariin sen), ch. J.Perrot, P.Zuska
Ibbur aneb Pražské mystérium (Angelina, milenka / doktorka), ch.P.Zuska
Mozart? Mozart! (IV. Pas de deux / Tenor – tanec), ch. P.Zuska
Oněgin (Olga), ch. J. Cranko
Zlatovláska (Zlatovláska), ch. J.Kodet
Romeo a Julie (Julie), ch.Y.Vàmos
a další.

 

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: