7.7.2007

Alexandre Katsapov, jak ho znáte i neznáte
Foto: Robert Vano

Představovat našim ctěným čtenářům Alexandra Katsapova výčtem životopisných dat je snad zbytečné, konečně na stránkách Národního divadla najdou profil zcela vyčerpávající. Ale výčet rolí neříká nic o osobnosti. Například o tom, jak se Saša Katsapov za dobu svého pobytu v Čechách výborně sžil s češtinou, že četl Kunderu a jeho rodiče jsou vědci. Je vegetarián, má sbírku známek po dědečkovi, a v dětství nesnášel chození na borůvky. Má rád lilie a Chopina a taky Pink Floyd a každou dobrou hudbu, také kvalitní oblečení a technické vymoženosti. Není toho dost? Aha, není. Tak si teď ještě můžete přečíst rozhovor, který jsme vedli poslední červnovou sobotu před posledním baletním představením v letošní sezóně. Hlavní téma: Sólo pro tři a výstava fotografií Pavla Brunclíka v Mánesu…

Dáváte rád rozhovory?
Když jsou dobré otázky, tak ano.

Je jedna odpoledne a večer máte Oněgina. Co budete před představením dělat, až teď přijdete domů?
Asi si dám nějaký lehký oběd a lehnu si. Jsem zvyklý si před představením tak na dvě hodinky odpočinout.

Těšíte se na představení?
Oněgina mám rád, ale radši bych si zase zatancoval třeba Sólo pro tři.

To je teď vaše nejoblíbenější? Vypadá to, jako kdyby vám ho Petr Zuska ušil na míru…
Ne že by ho dělal vyloženě na mě, ale myslím, že jsme byli naladění na stejnou notu a dobře jsme se v tom shodli. Mám rád písničkáře a to téma mi bylo blízké, takže jsem se do toho ponořil. A kdybych se na tu roli nehodil, tak mě do ní neobsadí.

Když staví Petr Zuska balet, nechává tanečníkům nějakou volnost?
Do určité míry ano, když člověk přijde s nápadem anebo řekne, že ta předešlá vazba se mu líbila víc, tak se na to podívá a třeba to tam nechá.

Hlavní postava nemá jméno, ale hodně se o ní píše, většinou ji kritici označovali jako „rozervaného básníka“, který má v sobě „opovržení, nechuť, vzdor, výsměch“ atd. Jak to cítíte vy?
Úplně stejně. Jsem rád, že z toho mají stejný dojem. Je to život těch tří lidí, všechno to, co je provázelo, a myslím, že je to hodně sdělné. Ty osobnosti jsou si hrozně blízké, i když každý pochází z jiné země.

Na co myslíte, když stojíte na jevišti?
Vůbec na nic. Nechám se unést hudbou a choreografií a ponořím se do příběhu. To je velká výhoda právě u Sóla, že v něm nemusím přemýšlet o tom, jak se postavit nebo jak vytočit nohu, aby to působilo dobře, můžu žít v roli. Také nečekám na jednotlivé výstupy, takže ani nemám čas přemýšlet o tom, jestli jsem někde neudělal chybu, jedu naplno od začátku do konce.

Ze všech tří básníků vám musel být nejbližší Vysockij.
Znal jsem ho od dětství, protože ho otec doma často pouštěl na magneťáku, a říkal mi, abych to hlavně nezpíval nikde ve škole, že z toho bude malér. A já jsem to samozřejmě zpíval a nějaký kluk mě bonznul, že si zpívám Vysockého, že je zakázaný, ale naštěstí z toho nic nebylo. Teď s odstupem času to vypadá skoro směšně…

Vysockij je váš oblíbený zpěvák, ale co Brel a Kryl, znal jste je předtím?
Brela jsem znal už pár let, ale Karla Kryla vůbec ne. Ale když jsme s tím začali, sehnal jsem si od něj skoro všechny písničky a pouštěl si ho. Je v tom ohromná energie.
Když začínám studovat něco nového a to dílo se opírá o reálie, ať je to kniha nebo film nebo skuteční lidé a jejich hudba, snažím se toho co nejvíc dozvědět a vstřebat. Myslím si, že to vždycky pomůže. Kroky se může naučit každý, ale aby divák opravdu uvěřil, že to člověk prožívá, musí mít tanečník roli připravenou nejen krokově, ale také ji nést v sobě. Načerpá to třeba tím, že poslouchá pořád dokola hudbu, nebo z filmu, z knihy...

Z knihy – to znamená, že třeba když se předloni dělal Ibbur, tak jste četl Mayrinka?
Četl a byl jsem rád, že jsem to četl. Myslím, že je to znát, ale konečně nezáleží na tom, jestli to divák pozná, ale je to obohacení pro samotného tanečníka, pak není jenom interpretem kroků, které někdo vymyslel.

Nahoru

Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři foto Pavel Hejný
a Roman Sejkot

Ještě než přišlo na řadu Sólo pro tři, tak se ve Stavovském divadle uvedly Miniatury. Saša v nich předtím nikdy neúčinkoval ani neměl čas zkoušet choreografii, takže když se letos objevil v humorně laděné scénce s Viktorem Konvalinkou a Luborem Kvačkem, bylo to překvapení. A nejen díky závěru choreografie…

Jako autor se pod „Tři pro sólo“ podepsal Viktor, ale vím, že jste na tom měl také svůj podíl.
Taky jsem ho málem uškrtil :-). Ale vážně, není to zrovna žádné veledílo a hlavně nás to ohromně bavilo. Viktor přišel asi deset dní před Miniaturami s tím, že by taky rád něco udělal, i když Petr Zuska chtěl už několik měsíců předem, aby se to začalo sestavovat, kdo chce. A Viktor pořád nic a pak najednou přišel, že bychom to mohli udělat spolu a že mu na to stačí pár dnů, prý přes víkend to bude hotové. Udělali jsme to asi na čtyři pět zkoušek. Písničky vybral Viktor, kostýmy jsme udělali spolu, chtěl jsem tam třeba ty červené montérky. Ze začátku jsme vůbec netušili, o čem to bude, napadlo nás, že by tam mohlo být něco o pivu, a jak jsme tam měli stůl, řekli jsme si, že by to mohla být taky parodie na Les Bras de Mer, pak se přidal Ibbur…

A co tomu říkal Petr Zuska, že si z něj děláte legraci?
Když to viděl na předváděčce, málem smíchy spadl ze židle. Na diváky to také zabralo – konec konců, striptýz zabere vždycky, ne? Už se těšíme na další sezónu, že zase něco vymyslíme.

Mimochodem, proč se dáváte psát s francouzskou koncovkou, Alexand-re?
To vzniklo už dávno. Když jsem měl jet poprvé se školou na zájezd do zahraničí, vyřizovalo se to hodně narychlo a pas mi dělali nevím proč přes francouzskou ambasádu, kde mi jméno napsali francouzsky. A mně se to líbilo, takže to používám, myslím, že to vypadá mnohem líp než Alexandr, to je takové tvrdé.

Těšíte se na prázdniny?
Těším, ale vím, že už za týden mi začne práce chybět.

Jak dlouho si dovolíte netrénovat?
Celé prázdniny. Vždycky si říkám, že těch pár kilo, co v létě naberu, rychle shodím, jenže když začne sezóna, tak to pak trvá půl roku :-). Ale ten boj s váhou je čím dál horší, asi to bude věkem. Jenže jsem tanečník a musím vypadat dobře. Kdybych dělal jenom klasický balet, tak tam se dá leccos schovat, ale máme hodně současných věcí, kde je člověk jenom v kalhotách nebo v plavkách a tam je všechno vidět. Nejlíp je na tom Michal Štípa, ten jí dvakrát víc než já a přitom je pořád hubenější.

A co tedy jíte?
Hlavně rýži a saláty.

Vím, že jste teď několikrát dával tréninky – myslela jsem, že je to doména baletních mistrů.
Chtěl jsem si to prostě vyzkoušet, protože jsem si myslel, že by mi to také mohlo jít. Zašel jsem za Petrem Zuskou, jemu se to zdálo jako dobrý nápad a hned se mě ptal jestli si chci vzít týden v kuse, ale já jsem říkal, že pár dní pro začátek stačí. Zkusil jsem si to tři dny a za pár týdnů přišel Luboš Hajn, jestli mě ještě nemá napsat, tak jsem zase pár dal.

Co vás to tak najednou napadlo, trénujete na baletního mistra :-)?
To zrovna ne, ale trochu mě inspiroval jeden zájezd, co jsme měli minulou sezónu s Adélou (Pollertovou, pozn.lk) do Dánska. Dával tam tréninky úžasný francouzský pedagog, Charles Mudry, a mně se hrozně líbil jeho styl. Také mám rád, když k nám jezdí hostovat pedagogové z ciziny, dlouho mě to lákalo a chtěl jsem si něco podobného vyzkoušet. Říká se, že dobrý tanečník nemusí být automaticky dobrý pedagog a naopak, zajímalo mě, jak bych na tom byl já.

A jak vám to šlo?
Poprvé jsem byl docela nervózní, ale ostatní říkali, že se jim to líbilo. Prý mám dávat častěji :-). Ale já taky ještě musím tancovat.

Nahoru

Foto (2): Pavel Brunclík

Kromě tancování se dává také fotografovat, a ne sám. V galerii Mánes teď probíhá výstava fotografií, tanečních aktů, jejichž autorem je fotograf Pavel Brunclík a modely jsou tanečníci ND. Pavel Brunclík před lety v Mánesu vystavoval fotografie přírody z různých koutů Země pod názvem „Krajiny 1997 – 2004“ a teď se vrátil ke svému dávnému zájmu, aktu. U zrodu projektu, který nakonec nabyl podoby velké výstavy s názvem „Geometrie nahoty“ stál Saša Katsapov a jako vždy šlo o šťastnou shodu náhod.

O fotografii se zajímám už dlouho a jako tanečník samozřejmě i o taneční fotografii, také o taneční akty. Před pár lety se mi dostala do ruky kniha německého fotografa Dietra Bluma, který fotil Stuttgartský balet, ta kniha se jmenuje „Pure Dance“, jsou tam také taneční akty a říkal jsem si, že by bylo zajímavé něco takového nafotit. Jednou jsem si o tom povídal i s naší tiskovou mluvčí a ta mi potom po nějaké době volala, že jeden její známý, fotograf Pavel Brunclík, hledá tanečníky, nejlépe pár, se kterými by mohl fotit.
Rozhodli jsme se s Nikolou, že to zkusíme. Hned na začátku jsme se s ním domluvili, že pokud se ty fotografie nepovedou, tak je zlikviduje a necháme toho, když budou dobré, budeme na tom pracovat. Pavel Brunclík by určitě nepustil špatnou fotografii, je to vysloveně puntičkář, chce, aby každá fotografie byla čistá a hezká, dává velký důraz na práci se světlem…

Začali jste ve dvojici, ale v konečném výčtu je vás deset…
Začali jsme ve dvou, ale Pavel říkal, že uvažuje o tom, že by tak za dva roky udělal výstavu v Mánesu, a na to by dva tanečníci byli málo. A sám nechtěl chodit za ostatními, tak mě poprosil, jestli bych ještě někoho mohl přivést. Docela s chutí do toho šla Zuzana Šimáková, potom se o tom dozvěděl Michal Štípa a sám se nám nabídl, že by to chtěl zkusit také, k němu se přidala Ivanka Illyenko a za dva roky to dalo dohromady deset tanečníků. Pár lidí by do toho ještě šlo, ale Pavlovi to tak stačilo, nevěděl, jestli by víc lidí zvládl.

Pár fotografií vystavil v květnu v Českém centru v Paříži. Má to nějaké ohlasy?
Víte, v Paříži je výstav strašná spousta, na každém kroku je galerie, takže to není nic výjimečného. Sám se o to až tak nezajímám a pro Pavla Brunclíka je teď nejdůležitější Mánes, protože je to doma v Praze a je to mnohem větší výstava, přes padesát fotografií.

Máte v plánu něco dalšího?
Určitě s ním bude pár lidí pokračovat, i když to bude zase jiný projekt. Uvažovalo se o tom, že bychom fotili v prostorách Národního muzea nebo třeba u moře…uvidíme.

Pracujete šest dní v týdnu a do toho ještě focení, máte čas sledovat dění na jiných scénách nebo třeba festival Tanec Praha?
Letos jsem nestihl vůbec nic, zrovna Tanec Praha přijde vždycky do období, kdy se hraje hodně představení, takže vůbec není čas něco sledovat. Přitom je to škoda, protože by se dala najít spousta dobrých věcí, a my jsme ponoření jen do dění kolem divadla. Když je trochu volněji, chodím na ta větší představení, co festival uzavírají, třeba když tu byl Nacho Duato nebo předloni soubor z Tchaiwanu. Letos jsem nešel, protože choreografii Marie Chouinard Svěcení jara znám.

A když jedete do zahraničí, jdete do divadla?
Teď jedeme do Řecka, ale tam zrovna balet moc není :-).

Ale čas od času létáte třeba do Paříže…
Když jsme tam byli naposled, tak měla Opera zavřeno a šli jsme na Moulin Rouge. I když to mě docela zklamalo.

Jak to?
Sice je tam vidět hezká práce se světly, kostýmy, je to dobrá show, ale když člověk ví, jak to v divadle chodí, ztrácí to kouzlo. Připadá mi to spíš jako tahání peněz z turistů. Jednou to člověk musí vidět, aby mohl říct, že tam byl, ale po druhé bych na to nešel.

Ale jinak bych řekla, že chodíte do divadla nebo do kina docela často…
To je fakt, a když třeba jedu hostovat do Brna a mám před představením pár volných večerů, tak se zajdu podívat na činohru nebo operetu…

Jezdíte ještě hostovat do Bratislavy?
Teď, když se změnilo vedení, Mário Radačovský se snaží dávat víc příležitostí lidem v jeho souboru, takže hosty už příliš často nezve. Někdy příští rok se tam ale bude dávat Ivan Hrozný, toho jsem měl rád a klidně bych ho zase tancoval. A slyšel jsem, že ve Státní opeře se chystá Fantom opery, toho bych taky rád dělal. Prostě jsem fantom :-).

V Národním se začíná v září Českou baletní symfonií.
Tam je moc hezký kus od Petra Zusky, DMJ, to je snad nejlepší věc, kterou kdy udělal. Alespoň mně se líbí.

Také tam bude Kylián…
To je pravda, vrátí se Sinfonietta, ale i když je to krásná choreografie, už mě to tolik nebaví, radši bych už od něj dělal něco jiného.

Na co se v příští sezóně nejvíc těšíte?
Těším se na Carmen od Matse Eka, je to neuvěřitelně nádherná věc. Něco takového tu ještě nikdy nebylo. Mats Ek je jeden z nejdražších choreografů vůbec a myslím, že to Petrovi dalo hodně velkou práci přesvědčit ho, aby nás jednu ze svých věcí nechal dělat. Myslím, že je to velká pocta, mít ho na repertoáru.

Lucie Kocourková                                                                červenec 2007

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: