8.11.2007

Rozhovor s choreografem Michalem Záhorou
Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční aktuality rozmlouvaly s choreografem a tanečníkem Michalem Záhorou, jehož nové dílo „Resonance“, vzniklé koprodukcí skupin NANOHACH a Scottish Dance Theatre, mělo 23. a 24. října 2007 premiéru v divadle Ponec.

Tvé předchozí choreografie Synchronicity, Konstrukt.um a teď Resonance mají všechny zvukomalebná jména. Kam na ty názvy chodíš?
Já se vždycky snažím choreografii co nejvíce vystihnout, dát divákům určité vodítko, které by poskytovalo ještě další rozměr. Jde mi o to, aby název nebyl jenom popis toho, co se bude dít na jevišti. To na mě působí jako trochu ploché. A zároveň to jsou vícejazyčné názvy, je možné jim rozumět ve více jazycích, takže se překračují jazykové a kulturní bariéry. Může se vyslovit více způsoby a v každém tom jazyku to má malinko jiný nádech, význam, i když ta podstata je stejná.

V představení tančí tři ženy, je tedy určitým způsobem o ženách, jejich energiích?
Inspiroval mě obraz Jacksona Pollocka, ve kterém vidím ženu. S tím obrazem jsme pracovali jako s podnětem. Je to jakési moje vidění ženy a žen – jak fungují v komunitě, jak mezi sebou komunikují a co mezi nimi je. Vždycky jsem měl pocit, že probíhá nějaká komunikace, do které nemám jako muž  přístup, které nerozumím. Není to dané slovy, ženy si to neřeknou, ale rozumí si mezi sebou. Fyziologicky nebo biologicky. Jejich rytmy, když jsou spolu, se dostávají do stejného vlnění. Pokud je více žen pospolu, hormonálně to funguje... To jsou pro mě fascinující věci.
A tak jsem se zabýval archetypem ženy, kdy pozitivní stranou je matka a negativní je archetyp čarodějnice. Je to určitá třecí plocha mezi něčím pozitivním, znovuzrozením, co je symbolem mateřství, dalšího života a vzniku, a mezi něčím temnějším a negativnějším, což je moc, tmavá stránka, čarodějnice jako osoba disponující nějakou magií a mocí.

Jaký je ten obraz, kterým ses inspiroval?
Byly to vlastně tři různé obrazy. První je žena, jakási velmi abstraktní postava. Já tam tu ženu vidím, ale je možné, že nikdo jiný by ji tam neviděl. Druhý obraz byl něco, v čem vidím ovci, nebo krávu, býka, což byl velmi divoký obraz, a to jsem viděl jako její vnitřní zvíře, něco velmi divokého a plného náboje a energie. Na třetí obraz se dá dívat ze čtyř směrů, a to byly vyloženě jenom energie. Ty energie a jejich různé kvality jsou tam pro mě hodně podstatné. Jak se vlastně mezi sebou lidské bytosti napojují a jak si předávají energie, jak na sebe vzájemně reagují. Mohlo by se říct, že to je v abstraktní rovině, ale já si myslím, že je to pořád hodně lidské, že tam člověk je. Choreografie není vyloženě jenom o elementech, ale je především o člověku.

Takže už rozumíš ženám?
(smích) Musím říct, že ta práce vznikala hodně zajímavě, bylo to ve spolupráci s britským souborem Scottish Dance Theatre – oni mají pět tanečnic a my jsme tam měli tři naše tanečnice, takže to bylo osm žen ve studiu a já. Bylo to hodně zajímavé…
Neřekl bych, že jim rozumím, to určitě ne. Co mě ale bavilo, bylo pracovat s tím, že se tam děje něco, čemu nerozumím, a trochu toho tajemství dát na scénu. Doufám, že se to povedlo. Ne každý do toho pronikne, je to něco malinko možná nesrozumitelného, tajemného, čeho se ani nemusíme dotýkat a jen instinktivně cítíme, že tomu ani rozumět nemusíme.

Je to tvá třetí choreografie a největší rozdíl asi je, že v ní poprvé netančíš…
To bylo hrozné (smích). Nebo vlastně ještě pořád je. Je to úplně nová zkušenost. Zjistil jsem, že nemůžu lidem naordinovat to, co cítím, nebo jak bych vyjádřil věci já. Měl jsem připravené určité improvizační úkoly, zdroje inspirace, a byl to proces hledání. Chtěl jsem dovést lidi k takovému pohybu, který jsem si představoval, a který jsem měl v hlavě. A ono se to nakonec vydalo úplně někam jinam. To ale bylo hrozně fajn, bylo to fascinující. Když se dneska dívám na tu choreografii a srovnávám ji s tím, co mám v hlavě, je to velký rozdíl. Šla někam jinam, a bylo to tím, že ta cesta stála mezi námi. Nešlo jen o to, co chci říct já a o způsob, jakým to řeknu, ale stálo to mezi tím, jak oni mi rozumí a jak já je vidím. Rozhodnutí stojí tedy mimo mě, je to něco mezi námi a je to společné rozhodnutí. Tak to je ten zásadní rozdíl. Když jsem byl v představeních já, tak to byla moje rozhodnutí a dělal jsem je tak, jak jsem cítil a jak jsem chtěl, kdežto teď tomu tak nebylo.
Další věc je nestát na scéně a být mimo. Já jim musím jim věřit. Už s tím pak nemůžu nic udělat a to je hodně těžké. Když je člověk na jevišti, tak pořád cítí, že to ještě může zachránit, že tam ještě něco může vzniknout. Kdežto teď jsem mimo a to je vše, konec a už je to jenom na nich.

Jaké to bylo na první premiéře, když ses díval?
No byly to strašné nervy. Nedíval jsem se na představení s odstupem, pořád ještě jsem jej neměl tak zpracované, že bych jej tak mohl vidět a jenom si to vychutnat. Je to možná otázka času, vidět víckrát a věřit tanečnicím i sobě ještě daleko víc. Musím se od toho víc oprostit, a pak třeba vidět, co je ještě potřeba s tím udělat. Myslím si totiž, že to není definitivní verze. Budou tam potřeba nějaké změny, v dramaturgii, v režii. Ale to tak bývá s představením – jakmile se dostane interpretům trochu pod kůži, tak je najednou vidět, co žije a co ne, co je prázdné místo, co je potřeba editovat či nějakým způsobem předělat. V tuhle chvíli ještě pořád tančím s nimi a stále nad tím nemám nadhled. Takže pořád nervy…

Ale už jsi to přece viděl ve Skotsku…
Ano, ale ne úplně, tam jsem to viděl jen při generálce, neviděl jsem představení. Ten večer byl totiž složený a já jsem tančil v jiné choreografii, na kterou jsem se musel předtím připravovat. Takže to tancovaly na představení, které já jsem vlastně neviděl. Teď v Praze to bylo úplně poprvé – živé představení s lidmi a s energií, která je v sále.

Je rozdíl pracovat s tanečnicemi SDT a s našimi?
Je to hodně velký rozdíl. Jednak je to jazyková bariéra. Jsem schopen vyjádřit myšlenky v angličtině, ale myslím si, že ten jazyk se hodně váže k mentalitě a ke kultuře té země. Způsob, jakým lidi přemýšlejí, je hodně jiný a způsob, jakým se věci musí artikulovat, je zásadně jiný. Další věc je nějaká životní zkušenost – to, co si lidi nesou ze života, a jak mezi sebou komunikují. Zkušenost Skotů je zásadně jiná než Čechů, takže to bylo hodně jiné. Navíc oni jsou tanečníci technicky velmi dobře vybavení, velmi dobří pohybáři a občas jsem měl pocit, že si moc nerozumíme v otázkách obsahu pohybu nebo naplnění toho pohybu. Oni ho provedou perfektně, ale někdy mám pocit, že trochu postrádám ducha. Ale myslím, že to vůbec není na škodu, zase mají úplně jiné kvality a snažili se to hledat. Ten proces byl dobrý – to, že se vůbec rozhodli do toho jít a snažit se naslouchat něčemu úplně jinému než do té doby zažili.
S našima holkama z Čech je to daleko příjemnější, protože mám pocit, že si daleko více rozumíme v tom, co je potřeba. Stačí, že věci naznačím nebo načrtnu a jim už je jasné, o čem hovořím, kdežto tam muselo být všechno řečeno doslova, vysvětleno a demonstrováno.

Není to pak trošku jiné představení?
Je to jiné představení. Je to tedy identická choreografie v otázkách pohybu, světelného designu a hudby. Jsou tam místa, která jsou improvizovaná, je to ale strukturovaná improvizace, takže je přesně daný obsah pohybu, kvalita a energie, prostor. V rámci těchto pravidel je možnost drobné improvizace. Ale 90% choreografie je pevně daných a je to totožné. Závěrem to ale vyzní jinak, každá z těch dvou věcí je trošičku o něčem jiném. Je to příjemné sledovat, jak pohyb vlastně komunikuje, že nekomunikujeme jenom pohybem, ale že pohyb má přesah a daleko víc vrstev. Když se vydáme myšlenkou nebo emocí někam jinam, tak úplně totožný pohyb může vyznít úplně jinak.

Co tě láká více do budoucna – choreografie nebo tanec?
Mě trochu bolí tělo… (smích) Skupina, ve které teď ve  Skotsku jsem, je repertoárová a myslím si, že tam moc dlouho nevydržím, je to velký fyzický nápor. Je moc příjemné mít pravidelné tréninky a zkoušky, rutina je nějakým způsobem důležitá pro tělo, které si na to dobře zvykne. Ale nároky, které se na něj kladou, jsou hodně vysoké. Takže si myslím, že by mě do budoucna lákaly spíš projekty. Baví mě obojí, musím zkoušet dělat víc věcí, dívat se na ně zvenku a nebýt v nich, když choreografuji. Je to jiná zkušenost a nevím, jestli mi to úplně sedí, ale baví mě věci režírovat a dávat dohromady. To by mohla být cesta… Baví mě i pohyb rozebírat a učit, pracoval jsem s lidmi na taneční terapii, zajímá mě tělo a zdraví, jak ozdravit ducha pomocí pohybu. Takže všechny tyhle věci zároveň… Ale můj velký cíl je skupina. Pracovat dlouhodobě se skupinou lidí, konstruktivně, někam se dobrat.

Žiješ tancem? Naplňuje ti to život po okraj?
Určitě, zrovna jsem o tom přemýšlel. K tanci jsem se dostal v podstatě donucením, když mi bylo 12 let. Mám dvě sestry, ty začaly tančit a měly málo chlapců v souboru, takže mě tam maminka odvedla. Pro mě to byl hrozný šok, protože jsem netušil, co se na mě chystá. Najednou jsem se tam ocitl a musel jsem tančit na sále, bylo to hrozné, ale vlastně mě to hodně chytlo a dnes si neumím představit, že bych bez toho měl žít. Takže určitě to je veliké naplnění. Tanec byl pro mě smysl života, ale teď je zatím nejpodstatnější složkou života. Asi jsem nějak malinko získal nadhled. Žiju pro to, ale je potřeba určitý odstup a malinko nadhled. Asi je nebezpečné se něčemu fanaticky oddat. Mít nadhled sám nad sebou je zdravé. Nebrat se tak vážně a nebrat to, co dělám, tak strašně vážně. Přestože je tanec pro mě velmi důležitá část života.

 

Připravila: Zuzana Smugalová a Kristina Durczaková                    říjen 2007

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: