4.1.2007

Korespondenční rozhovor s Jiřím Jelínkem
Jiří Jelínek, Foto: Ulrich Beuttenmüller

Jiří Jelínek tančil v Národním divadle v Praze. Dnes je prvním sólistou Stuttgarter Ballet a v Německu mu nic nechybí. Do Prahy jezdí hostovat jen zřídka.


V Národním divadle jste tančil čtyři roky. Co vás přimělo k odchodu do zahraničního angažmá?
V Národním jsem měl příležitost tančit řadu rolí, větších i menších. Díky příležitostem, které jsem v divadle dostal, jsem se hodně naučil. V třiadvaceti letech jsem patřil k nejlepším, tancoval jsem všechno a budoucnost jsem měl zajištěnou, měl jsme před sebou další velké role, ceny… Teoreticky mi nic nechybělo, ale mně to nestačilo. Věděl jsem, že to můžu dotáhnout dál a že v zahraničí je úroveň o něčem jiném. Než být jednookým králem mezi slepými, ta radši začnu od nuly tam, kde ty oči musíte mít obě.

Proč právě Německo?
Dostal jsem nabídku angažmá v Boston Ballet, v Natinal Ballet of Canada a ve Stuttgartu. Měl jsem v té době v Praze přítelkyni, takže jsem chtěl samozřejmě pracovat co nejblíž. Tak jsem jel nejdřív do Stuttgartu a hned tam podepsal smlouvu. Nastoupil jsem jako sborista.

Před časem jste přijel do Národního divadla zatančit Oněgina. Jaké to bylo vrátit se před české publikum?
Vyjednalo se to dost narychlo a byl jsem z celého pracovního týdne předtím už hodně unavený, protože to bylo o víkendu. Neměl jsem možnost si to představení tak vychutnat, ale přijel jsem rád, hlavně kvůli rodině a přátelům. Byl jsem rád, že jsem si zase zatančil ve zlaté kapličce, v divadle, které mě odchovalo.

Co soudíte o úrovni pražského souboru?
Venku by patřil spíš k těm průměrným, spíš podprůměrným.

Balet je v Čechách trochu zastíněný činohrou a operou. Je to obvyklé i v zahraničí?
Myslím, že opera kraluje všude, činohra ne vždycky. Musím říct, že tam kde jsem já, máme štěstí. Balet je tu velmi uznáván, má tu víc než padesátiletou tradici, takže diváci jsou zvyklí chodit často. Máme vychované publikum.

Čím se podle vás liší český divák od německého?
Nejvíc asi příjmy. Český divák si nemůže dovolit navštěvovat divadlo tak často, takže mu spousta věcí uniká. Na druhou stranu, u nás jsou to často vyhozené peníze.

Jak je vůbec v Německu balet navštěvován, kdo je hlavní „cílová skupina“?
Jako všude – každý, koho balet zajímá. Jasně že bude v obecenstvu víc doktorů nebo právníků než prodavačů od McDonalda. Ve Stuttgartu je publikum rozhodně dost vzdělané, ale jak je to jinde, to nevím.

Když se tady řekne „balet“, každý si hned představí Labutí jezero. Platí to i venku?
To je otázka spíš pro publikum, než pro tanečníka. Německý divák může chodit do divadla častěji, takže má širší záběr a přehled. Určitě si vzpomene i na jiné tituly, ale symbolem baletu jsou stále ty klasické, jako je Louskáček nebo Šípková Růženka.

Věnují tanci pozornost regionální média? Jak je to s úrovní kritiky?
Zrovna ve Stuttgartu má balet velkou tradici, představení jsou hodně navštěvovaná, většinou vyprodaná, a podle toho to vypadá taky v médiích. Tisk věnuje velkou pozornost premiérám, novým obsazením i hostům. A jak je to s úrovní kritiky? Tak co jsem četl, tak na mě byla vždycky dobrá...nekecám. No je pravda, že zdejší kritici určitě vědí, o čem píšou. A jestli je to pravidlem i v Čechách…

Jsou u vás tanečníci populárními osobnosti?
Že bychom byli nějak zvlášť mediálně známí, to asi ne. Ale je tu spousta baletních fanoušků. Někteří posílají kytky i z Japonska.

V některých našich divadlech se klade velký důraz na klasické inscenace a k experimentům se přistupuje s nedůvěrou. Co převažuje v Německu?
Co jsem slyšel, tak v posledních letech máte v Národním experimentů víc než dost. V Německu jsou na repertoáru vždy velké klasické tituly, nejméně tři za sezónu. Chtějí je diváci i tanečníci. Ale jsou i experimentální představení, dává se hodně prostor méně známým nebo začínajícím choreografům, samozřejmě když je v jejich práci vidět kvalitu nebo nějaký potenciál do budoucna.

Je vám osobně bližší moderna nebo klasika?
Mně je asi nejbližší neoklasika. Musíte být ve výborný klasický kondici, ale máte v ní možnost volnějšího, plastičtějšího, modernějšího pohybu. V neoklasice máte možnost se i víc umělecky vybít. Nemate nohy ztvrdlý v patý pozici a pravítko vražený v zádech.

Kolik času trávíte na trénincích a zkouškách?
Většinou tak sedm hodin denně. Když je večer představení, tak se končí ve dvě a hodinku před vystoupením je dobrovolné rozcvičování. Ale někdy se vám poštěstí, že zkoušíte celý den a pak jdete rovnou na jeviště.

A kolik máte představení za měsíc?
Dáváme jich tak mezi 12 a 17, já jich mívám tak od pěti do deseti.

Víte, co byste dělal, kdybyste nebyl tanečník?
Možná bych byl herec, nebo spíš sportovec. Třeba obojí. Atletika, hokej, box, tenis… nevím, ale odmalička mám rád jakýkoli pohyb, sportuju, pořád mám přebytek energie, takže bych stoprocentně nestrávil život v kanceláři.

Máte nějaký nesplněný profesní sen?
Ani nevím, možná jeden. Každý má nějaký sen, ale o těch se nemá mluvit, ne? Když mi nevyjde, nezahynu. Konec konců jsem si toho už odhopsal docela dost.

V roce 2002 schválila Spolková vláda založení celostátní nadace na podporu umění v jednadvacátém století Kulturstiftung des Bundes, kterou ministerstvo kultury od roku 2005 podporuje ročním příspěvkem 38 milionů eur. V jejím rámci vznikly programy pro všechny oblasti, hudbu, divadlo, film, literaturu, výtvarné umění i tanec. Program rozvoje soudobého tanečního umění Tanzplan Deutschland dostal konkrétní podobu minulý rok.
Jak rozhodla nadační rada, v následujících pěti letech bude investováno přes dva miliony eur do vzdělávacích projektů. Dalších 15,5 milionu půjde na program Tanzplan vor Ort, který má podpořit rozvoj tanečního umění v hlavních městech spolkových zemí. Na základě předložených projektů bylo vybráno osm měst (Brémy, Drážďany, Düsseldorf, Frankfurt, Essen, Hamburk, Mnichov a Poznaň) a zvláštní dotaci získal Berlín na vybudování vzdělávacího centra pro soudobý tanec. Aktivity měst jsou velmi pestré: v Brémách chtějí financovat výměnné zájezdové programy severoněmeckých divadel, v Drážďanech má vzniknout nový soubor pro čerstvě vystudované tanečníky, v Düsseldorfu chtějí zapojit školy a sociální centra, v Hamburku vytvářejí centrum pro choreografy. (Více na kulturstiftung-des-bundes.de a
http://www.tanzplan-deutschland.de/)
Nové podmínky pro tanec jistě přitáhnou do Německa další tanečníky od nás. I dnes pracuje v tamějších velkých divadlech na postech prvních sólistů a sólistů řada českých tanečníků. Namátkou Michal Matys, Filip Veverka a Andrea Kramešová v Ballet Düsseldorf, Lukáš Slavický v Bayerisches Staatsballet München, Otto a Jiří Bubeníčkovi v Hamburg Ballet. Mnichovskému souboru šéfuje bývalý český tanečník Ivan Liška. Nejslavnějším tanečníkem českého původu, který působil v Německu, je dodnes Vladimír Klos. Do Německa emigroval v osmašedesátém roce a v letech 1970-1996 byl prvním sólistou Stuttgarter Ballett. Se svou ženou Birgit Keil reprezentoval po léta německou scénu po celém světě a po skončení umělecké dráhy založili známou nadaci pro mladé tanečníky.


Lucie Kocourková                                                            březen 2006

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: