22.4.2007

Rozhovor s Matějem Urbanem
Foto soukromý archiv

V roce 2006 absolvoval taneční konzervatoř v Praze. Již na škole ztvárnil řadu hlavních rolí ve školních představeních, vystoupil  jako host i v divadlech mimo Prahu.
Po absolutoriu byl přijat do souboru Národního divadla v Praze. Hned v první studované inscenaci sezóny byl vybrán choreografem Youri Vàmosem pro hlavní roli Romea v baletu Romeo a Julie.

„V baletu byly hezké holky, a to se mi líbilo“

 Jak ses dostal k tanci, kdo tě k němu přivedl?
Tuhle otázku jsem čekal… Dá se říci, že vše vyplynulo shodou náhod. Od malička jsem byl velmi živé a aktivní dítě, chvíli jsem nepostál, maminka říkala, že jsem měl rád hudbu a byl rytmický. Začali jsme chodit na cvičení rodičů s dětmi do Sokola, kde si rodiče jednou přečetli na vývěsce, že pan Ján Nemec, sólista baletu Národního divadla, otevírá soukromou baletní školu. Maminka se mě ptala, jestli bych to nechtěl zkusit, já jsem řekl proč ne.

A viděl jsi někdy předtím tanec nebo balet?
Předtím ani ne. Přeci jen mi bylo šest let a věci jsem si moc neuvědomoval. Chodil jsem do školky, hrál jsem si s autíčky, to byl tehdy můj svět, takže o tanci a baletu jsem nic nevěděl. Ovšem když jsem přišel na první hodinu k Jánu Nemcovi,  moc se mi tam líbilo, dělali jsme zajímavé věci…

Zajímavé věci??!... to si dokážu představit třeba…
...třeba první pozici...! Vzpomínám si, že když jsem přišel z první hodiny, tak jsem byl úplně nadšený… Hned jsem doma ukazoval, co jsem se naučil - právě tu první pozici... a další věci, které jsem nikdy neviděl. Nedlouho po tom nás pan Nemec vzal do divadla na Giselle, kde tančil Alberta. Po představení jsem mu říkal, že bych chtěl taky tak krásně umět skákat a on mi slíbil, že mě to naučí. A už jsem u toho zůstal.

A jaký názor na tvé rozhodnutí věnovat se tanci měli rodiče? Nepokoušeli se tě třeba přemluvit rozumnými argumenty, že jako tanečník nebudeš tolik vydělávat, že je to nejisté povolání, atd…?
Ne, vůbec. Nikdo z rodičů není tanečník, ale ani jeden z nich mě od tance nezrazoval. Tatínek nikdy neměl pocit, že tanec není dost klučičí povolání a ani ze mně netoužil mít třeba fotbalistu…. Pracuje jako inženýr elektrotechnik a architekt, ale nenutil mě jít v jeho stopách.  Mamince se tanec líbí a je podle mě ráda, že jsem pohybově nadaný a věnuji se mu.

 

 „Ve třídě jsme se s klukama zdravě hecovali“

Když jsi šel na konzervatoř, tak jsi asi nevěděl co tě čeká? Přemýšlel jsi třeba nad tím, co pak budeš v životě dělat?
Otázkou angažmá jsem se začal zabývat až v posledních ročnících. My kluci jsme měli  dobrou třídu, hecovali jsme se navzájem a  tanec nás bavil.
Vzpomínám si, že když byly první zkoušky, tak jsme vůbec nevěděli, jak na tom jsme. Ale na závěrečných zkouškách jsme dostali jedničky, profesoři z nás byli nadšeni a ukázalo se, že nejsme tak docela marní. Postupně v dalších ročnících jsme začali více tancovat, začali jsme si  uvědomovat, že už něco umíme.Vzhledem k tomu, že jsem byl ve škole od rána do večera, tak zas tolik času na úvahy o budoucnosti nezbylo. Velmi rychle uplynulo osm let a najednou je ze mně  profesionální tanečník.

Myslíš, že tě škola vybavila dobře? Technicky, i na to, co tě čeká v divadle?
Na pražské konzervatoři je výborné, že se pořádají různá představení, hodně se vystupuje, student získá spoustu zkušeností ze scénické praxe. Koncertů je hodně, studenti si mohou jeviště vyzkoušet, motivuje je to. Škola nás vybavila myslím dobře po všech stránkách.

„Myslel jsem si, že se mě konkurz  na Romea nebude týkat“

Tančíš hlavní roli v baletu Romeo a Julie. Jak si tě choreograf Vàmos pro roli Romea vybral?
V divadle byl konkurz na který přijel Vàmos a jeho asistenti. Ještě den předtím jsme si ale večer s přítelkyní říkali, že se nás to pravděpodobně nebude týkat. Youri přišel ráno na trénink, a mně připadalo, že se na mě vůbec nedíval. Sledoval dokumenty a materiály s fotografiemi a jmény členů baletu.

Když ti oznámili v kanceláři...“Vybrali jsme Tebe Matěji“..tak co se Ti honilo hlavou?Určitě jsi musel zapochybovat, jestli takovou roli zvládneš?
Za prvé jsme se obsazení vůbec v kanceláři nedozvěděli, to proběhlo úplně jiným způsobem.. Vedení ND vypsalo zkoušku a na fermanu bylo napsáno, že mám já, Michal Štípa a ještě Richard Kročil z Brna odpoledne zkoušku. Říkal jsem si, co to bude? Teprve v průběhu zkoušky mi došlo, že děláme Romea…Nemohl jsem tomu uvěřit, přišlo mi absurdní, že bych hned na začátku mohl něco takového tancovat. Ještě bych pochopil, kdyby mě vybrali pro nějaké sbory nebo demi-sola, ale takovou roli…

Právě, role Romea přišla velmi brzy. Je to velmi náročný part, jak technicky, tak po herecké stránce. Jak jsi to zvládal?
To bylo těžké....Samozřejmě, že jsem byl z role Romea dost nervózní. Hned první zkouška byla šok, protože jsem vlastně vůbec nevěděl, jak k choreografii mám přistupovat. Není to  klasika, choreografie vychází z neoklasiky, zpočátku jsem se nemohl do role správně uvolnit. Velmi dlouho mi trvalo než jsem pochopil Vàmosův  choreografický rukopis a hlavně hereckou stránku. V rovině herecké jsem jeho připomínky byl schopen přebrat takovým způsobem, abych  s tím dál mohl sám pracovat, až tak 14 dní před premiérou.

 

„Romeo Y. Vàmose není žádný sladký chlapec“

Jak s vámi Vàmos pracoval?
Když Vàmos poprvé přišel na zkoušku, poměrně dlouze hovořil. Jeho přístup byl energický, důrazný a snažil se z nás dostat co nejvíc všemožným způsobem. První věc, kterou mi řekl, a která pro mne byla překvapivá, že Romeo není romantik. Tvrdil, že nemáme být romantičtí a zasnění, protože Romeo je silný. Je zrcadlem Tybalta, akorát není tak zlý. Ale i Romeo nakonec zabije Tybalta a ještě sebe. Dělá hlouposti, jde na ples Kapuletů… Romeo je podle Vàmose mladý kluk, který si užívá život a není žádný sladký chlapec, který se pouze utápí v žalu lásky. Zkoušky byly hodně o prožitcích postav a kladl se důraz na to, aby to z nás vyzařovalo. Technická stránka pro něj byla samozřejmostí, soustředil se hlavně na výrazovou stránku role.

Jaký jsi měl z choreografie zpočátku dojem?
Myslím, že nejtanečnější jsou dueta Julie s Romeem, sbor má velmi těžké pasáže, mnohdy krkolomné a přes nohu. Svým způsobem lámací pohyby. Když jsem některé části viděl na sále, kdy se celé dílo rodilo tak jsem měl rozporuplné pocity, ale později, když jsem viděl celý fragment dohromady, choreografie na mne velmi zapůsobila.

Viděl jsi předtím, než jsi byl vybrán pro roli Romea jinou inscenaci  RaJ ? A která tě nejvíce oslovila?
Viděl jsem jich poměrně hodně, ostatně shlédnutí baletu Romeo a Julie je jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat. Velmi se mi líbil Kůrův Romeo, vzpomínám si, že mně inscenace zasáhla a byl jsem fascinován Merkuciem Vl.Harapese. Ovšem když jsem tuto inscenaci viděl znovu před pár dny, tak už jsem se na to díval zase trochu jinak, protože mě dost ovlivnily Vàmosovy názory.

Například v čem?
Vàmos s námi dost hovořil a někdy jsem z něj měl pocit, že nemá rád klasický balet... Vyprávěl, že když byl na klasickém baletu, tak se tam děti v hledišti smály a on se smál s nimi, protože to bylo trapné. Říkal, že viděl operu, kterou pochopil, viděl činohru, kterou také pochopil, ale když viděl balet, tak mu nerozuměl. V baletu bylo romantické tancování, plno plácání, ale  vlastně o ničem, nedokázal to pochopit. Proto se Romea snažil udělat dramaticky a hodně dějově, aby inscenace fungovala.

Jak jsi se vypořádal s Vàmosovým osobitým choreografickým rukopisem?
Tak ze začátku to bylo rozhodně těžké, ale časem si člověk choreografův styl trochu osvojí a začne víc chápat jednotlivé pohyby a lépe se mu s nimi pracuje. Naučili nás choreografii velmi rychle a hned po nás vyžadovali velké výkony i po výrazové stránce

Ze školy jsi měl i určitou hereckou průpravu, ale role Romea je určitě odlišná od školního repertoáru?
Studování role Romea pro mne představovala velmi zvláštní práci, protože do té doby jsem tančil na škole pouze prince a na tom byly nejtěžší variace, herecká akce byla více méně jediná, bylo to: „Já tě mám rád“. V roli Romea na mne od začátku do konce Vàmos hromadil jednu informaci za druhou, jednu emoci za druhou. Veškeré variace a pohyby  postavy Romea má Vàmos dokonale promyšlené i po herecké a výrazové stránce. Vždycky nám říkal spoustu podtextů, aby nám objasnil situace a dostal z toho konkrétní atmosféru.

 „Když si partneři na jevišti nesednou, je to přes veškerou snahu cítit“

Byl jsi rád , že s tebou tančí Ivana Mikešová, kterou jsi znal ze školy a měl jsi v ní asi i určitou podporu?
Díky tomu, že jsme oba ze jednoho ročníku a máme se celkem rádi, tak to pro nás bylo o dost snazší. Člověk už ví, co si k tomu druhému může dovolit, přeci jen se známe osm let. Kdybych dostal někoho cizího, museli bychom k sobě nejdříve hledat cestu, naučit se určité spolupráci, partneři se musí naladit na stejnou vlnu. I když tanečník musí na jevišti milovat i toho, koho nenávidí. Ale právě proto, že se jedná o milostnou roli, tak je ten vztah důležitý. Asi bych nebyl schopen podat přesvědčivý výkon, kdyby mi má taneční partnerka byla protivná. Podle mě, když si ti tanečníci „nesednou“, tak je to přes veškerou snahu cítit a ne jevišti se to trochu projeví.

Jak se k tvému obsazení postavili kolegové v divadle? Cítil jsi nějaké napětí nebo zášť, - vzhledem k tomu, že jsi čerstvý absolvent školy, u divadla jen pár měsíců...?
Ani ne, občas sice vznikla menší „drbárna“, ale tomu se člověk nevyhne nikdy. Jinak musím říci, že všichni byli přátelští. Například Saša Katsapov za mnou často po zkoušce přišel a poradil mi, snažil se mi pomáhat. Myslím, že to bylo celkem bez problémů, žádné schválnosti, nic takového jsem nezaznamenal.

Měl jsi strach před premiérou? Přeci jen - když zkazíš školní představení, tak nepotěšíš své učitele, ale jako student máš na chyby právo. Když zkazíš představení jako profesionál, může to mít neblahé následky.
Obavy jsem určitě měl a byl jsem samozřejmě pod velkým tlakem, ovšem všichni se mi snažili pomáhat. Hodně lidí za mnou přišlo a snažilo se mě podpořit.  Baletní mistři se nám velmi věnovali a snažili se celkové napětí odlehčovat. Celý  balet byl navíc postaven tak, že když už jsem se dostal do samotného děje, na trému jsem neměl moc prostoru. Nejhorší byl pro mne začátek, moment, kdy se otevřela opona, to jsem měl velkou trému. Ale pak už jsem se dostal do role a začal prožívat příběh. Před první hlavní zkouškou jsem měl velký strach. Na generálce už to bylo podstatně lepší a na premiéře jsem byl docela překvapený, že už jsem poměrně klidný.

Byl s vámi Vàmos spokojený, co vám vlastně říkal po premiéře?
Po premiéře už nebylo mnoho času Vàmos musel odcestovat zpět do Düsseldorfu. Ale po  generálce nás pochválil a bylo vidět, že je s námi celkem spokojený. Říkal, že s námi byl vždy šťastný. Často opakoval, že si nás vybral právě proto, že jsme teprve na začátku profesionální dráhy. Vyhovovalo mu, jsme ještě vycepovaní ze školy, kde jsme byli zvyklí udělat přesně co nám řekli.

 „Je mi líto, že se o tanci málo píše“

Jak vnímáš taneční kritiku. Myslíš že je důležitá?
Myslím, že kritika je velmi důležitá. A je mi líto, že se o tanci málo píše. Byl jsem velmi zvědavý co se o Romeovi bude psát. Už když jsme začali Vàmosův balet zkoušet, tak mě velmi zajímalo, jak diváci přijmou jeho pojetí i specifickou choreografii a jaké na balet budou reakce. Protože pro mne je jeho pojetí velmi nové a zvláštní. Když jsem se díval na záznam na videu a viděl, že se v inscenaci střílí, na scéně jede auto, tak jsem uvažoval nad tím, jak to kritici i diváci přijmou. Co se kritik a ohlasů v médiích týče, tak je nesmírně důležité, aby veřejnost byla informována o tom, co se děje. Pro mě bylo zajímavé sledovat třeba bratrovy kamarády, kteří nikdy neviděli balet, a představení je přesto zasáhlo a chtěli jít znovu. Možná je to navede, aby se šli podívat i na jiná taneční a baletní představení. Veřejnost na tom není zas až tak špatně, jen je třeba víc na tanec upozornit.

Věnují se tví sourozenci také tanečnímu umění?
Tak trochu, v amatérské rovině. Mladší sestra chodí do soukr. školy Jána Nemce, ale tanci se pravděpodobně profesionálně věnovat nebude, nemá ideální dispozice. Můj bratr studuje geologii, a když před lety začal chodit do tanečních, nadchnul se pro společenské tance.

A co ty, chodil jsi do tanečních nebo už ti nezbyl při škole čas?
Do tanečních jsem nechodil, ale před nedávnem jsme si s přítelkyní říkali, že bychom možná začít měli. Protože když jsme měli na konzervatoři ples, tak jsme, ač tanečníci, moc velkých zázraků předvést nemohli, společenské tance vůbec neznáme a místy to pak bylo dost legrační. Z naší dvaadvacetičlené třídy na konzervatoři chodili do tanečních asi dvě holky.

Měl jsi na konzervatoři čas na osobní život?
Vůbec. Občas jsme zašli na pivo s klukama ze školy, ale čas na nějaké aktivity mimo školu jsem neměl. Teď jsem na tom z hlediska času rozhodně lépe. Co se osobního života týče, tak moje přítelkyně se mnou chodila do ročníku. Seznámení mimo školu by pro mne bylo asi obtížné, protože s jinými lidmi než ze školy jsem se moc nestýkal. Jinak pokud bych měl přítelkyni odjinud, musela by být asi velmi tolerantní a nesmělo by jí vadit, že chodím ze školy v osm večer. A popravdě řečeno často jsem byl tak unavený, že jsem byl rád, že už jdu sám domů.

Proč jsi nedělal konkurz do nějakého zahraničního souboru?
Asi bych býval byl dělal konkurz do zahraničí, ale v posledním ročníku jsem se dostal do poměrně těžké situace. Musel jsem jít na operaci s kolenem, nešlo o úraz, ale o problém s úponem, jednalo se o růstovou vadu. Kvůli tomu jsem téměř celý poslední ročník vynechal, a i když mi lékaři slíbili, že budu za dva měsíce v plném tréninkovém režimu, trvalo zhruba půl roku, než jsem začal pořádně cvičit. Byl sem vlastně vůbec rád, že jsem dokončil školu a o nějakých konkurzech nemohla být ani řeč. Přišel jsem za šéfem baletu ND P.Zuskou s tím, že nemohu jít na konkurz a on mě vzal i bez něj. Takže jsem velmi vděčný, že to dopadlo takhle.

Angažuje se nějakým způsobem ředitel TK J.Slavický v této oblasti? Myslím tím, jestli vás doporučoval v divadlech, v zahraničí? Je to vůbec možné?
Tak to samozřejmě takovým způsobem neprobíhá. Myslím si, že pro něj je prioritou, aby se studenti dostali do Národního divadla. Domnívám se, že si přeje, když už jeho studenti získají v Čechách vzdělání, aby nabyté dovednosti prezentovali doma. Ale nemohu mluvit za něj.

Jak vnímáš balet Národního divadla ?
Myslím si, že balet má velmi malý prostor. Když uvážím, že v letošní sezóně měla opera 12 premiér, a to některé byly dost sporné, oproti tomu balet má na tuto sezónu dvě premiéry. Rovněž se velmi málo hraje, soubor samozřejmě není velký, ale na můj vkus se inscenace hodně střídají, každý týden se hraje něco jiného a to je pro tanečníky dost zatěžující. Romeo byl po premiéře třikrát a další představení bylo až za dva měsíce. To je potom obtížné neustále udržovat kvalitu inscenace. Moc bych si přál, aby balet dostal větší prostor.

Myslíš , že je v Čechách o balet zájem?
Balet podle mě nemá u nás takovou tradici, oproti činohře a nebo opeře. Díky filmům jsou navíc známí hlavně herci, a tak se často chodí do divadla na činohru na známé tváře. Myslím, že od národního obrození má činohra slušnou tradici a lidé se také věnují hodně amatérskému divadlu. Daleko méně lidí už chodí do baletu a nebo tančí.

Jak vnímáš své postavení ve společnosti coby tanečník? Setkáváš se s nějakými posměšnými reakcemi?
Nemyslím, že by se ke mně chovali lidé nějak jinak. Já sám se chovám normálně a normálně si i připadám a když řeknu, že jsem tanečník, tak se lidé netváří nijak opovržlivě. Nikdy jsem s tím neměl problémy, i na základní škole, když jsem klukům říkal, že tančím, tak to brali jako normální věc.

 „Dotek? Tak to je především práce“

Tanec je velmi kontaktní umění… tanečníci se dotýkají, fyzická blízkost je běžná. Vnímáš ten kontakt, jsi schopen si jej třeba uvědomit a nebo je to už rutina?
Tohle je hlavně práce. I když při různých zvedačkách držím tanečnici třeba za stehno, tak se soustředím na to, abych jí chytil správně a nějaký dotek nevnímám  a nevnímá ho ani ona. I když mám obejmout kluka, tak je to v rámci role a já se snažím to provést co nejlépe a soustředím se na provedení, ne na fyzický kontakt. Většinou má totiž člověk tolik starostí sám se sebou, s tím, jak to udělat, aby byla partnerka v ose, aby se povedla zvedačka, jak jí chytit, a nezbývá už čas přemýšlet nad dotekem. I v baletu Romeo a Julie, kdy ležíme na posteli a já Julii hladím, tak přemýšlím nad tím, jak držím ruku a jestli ležím esteticky.

Když jsi v úloze partnera, nakolik můžeš ovlivnit výkon své partnerky?
Když je špatná tanečnice, tak má tanečník většinou problém. Na druhou stranu dobrá tanečnice může udělat z kluka lepšího partnera... Ale samozřejmě záleží hodně na spolupráci. Právě proto je potřeba hodně zkoušet, aby si tanečník tzv. „osahal osu“ té tanečnice.

Nehádáte se u toho?
No, jasně! To je potřeba si říct. Někdy se u toho holky dost cukají. Každopádně je to vždy o spolupráci, když něco nevyjde, je to málokdy chyba jen jednoho. Oba si musí rozumět, aby tanečník trefil správně odraz, tanečnice dala dobře ruce a  držela tělo. Ve všech promenádách záleží na tom, aby oba drželi správně ruku, pak to může vyjít.

Příklad za všechny; obtížné adagio z 1. jednání Šípkové Růženky…
Tam záleží hodně na tanečnících-nápadnících. Pro tanečnici, která tančí Růženku, je to velmi obtížné, protože musí pevně stát a čekat, co s ní ti kluci-nápadníci udělají. Obecně se dá říci, že tanečník to může tanečnici málokdy vylepšit. Ale často jí to může dost zkazit- když jí špatně drží, chytí. Když jsem poprvé tančil s Adélou Pollertovou (v Šípkové Růžence, TK-ND) a dělal jsem kavalíra, měl jsem dost strach i proto, že Adéla pro mne byla hvězda a bál jsem se,  abych jí to nezkazil.

Jaké to bylo - ty coby student na škole zkoušet s ostřílenou sólistkou A.Pollertovou?
Hrozně fajn. Adéla je moc milá a přátelská. Bavila se s námi a byla na nás hodná. Vždycky řekla:, „Kluci držte mě“, a šli jsme!

Jak plánuješ budoucnost?
Přemýšlel jsem nad tím, ale v podstatě plánuji velmi málo. Před krátkou dobou jsem byl vhozen do života ze školy a zatím se spíš rozkoukávám, protože mi všechno teprve začalo. Jsem pár měsíců v divadle a na myšlenky „co bude dál“ jsem neměl ještě čas. Říkali mi, že bych měl jít ještě studovat, protože jsem docela úspěšně odmaturoval, ale teď jsem začal tančit a tak u toho asi ještě nějakou dobu zůstanu. Plánuji budoucnost asi tak, že si neumím představit, že bych byl celý život jen v Národním divadle. Ale uvidíme.

Je možné mít v divadle a v tanci přátele?
To je jak u koho. Vztahy mezi lidmi jsou vždy obtížné a je třeba je dost budovat a často se ukáže až za čas, kdo je jaký. Hodně záleží na povaze a na otevřenosti lidí. Jsou komunikativní lidé, kteří se seznámí okamžitě, jiným to trvá déle. Někdy to může být tak, že tanečnice může být nejlepší kamarádka s první sólistkou do té doby, než se s ní začne alternovat. Ale tak je to všude, to je i ve škole. Ostatně na takové situace je škola dobrou průpravou. Už kdysi dávno za Perrota v Londýně, když se tančil Pas de quatre, tak si primabaleriny dávali navzájem hřebíky do špiček... Ale to je u všech povolání stejné. Existují lidé, kteří jdou přes mrtvoly.

„Tancování mi přináší krásné pocity“

Co pro tebe znamená tanec?
To je těžká otázka… v podstatě všechno. Tohle jsem si hodně uvědomil v loňském roce, kdy jsem kvůli operaci kolene nemohl vůbec tančit. Dřív jsem si občas říkal, že bych mohl dělat i něco jiného, protože jsem vždy chtěl dělat mnoho věcí. Jezdil jsem na kole, chodil do skauta, sportoval, uvažoval jsem o sportovním gymnáziu... Ale potom, když jsem začal vystupovat, tak jsem se na jevišti cítil skvěle. Pochopil jsem nejzřetelněji, jak mám tanec rád, až když jsem nemohl tančit. Teprve tehdy mi to došlo. Někdy je to samozřejmě těžké, protože  pracuji, a přesto mi to nejde, člověk se najednou necítí být ve formě, má pocit, že má strašně křivé, vtočené nohy a celkově se cítí hrozně. Ovšem když to jde, ten pocit je nádherný. Když řeknu, že tanec je pro mě všechno, bude to vypadat jako klišé, ale já to tak cítím. Navíc je to má profese a snažím se jí dělat co možná nejlépe.

Rozhovor připravila Barbora Šulcová                                       duben 2007

Matěj Urban
nar. 18. 11. 1986 v Praze
svobodný, má 2 sourozence
zájmy: tanec, sport , cyklistika, četba, automobilismus
absolvent Taneční konzervatoře hl.m.Prahy (2006)
V době studií  vystupoval v těchto rolích: Princ Desiré, Modrý pták (Šípková RůženkaTK-ND), Bolero(chor. P.Zuska), Trojské hry (chor. Robert North) , Večerní písně(chor. J.Kylián), Povídání s Fridou (chor. J.Kodet),  pohostinně vystupoval v divadle v Ostravě jako Escamillio (Carmen-chor. J. Sabovčík (hud. R. Ščedrin ) aj.

 Soutěže:
2003  Prix Carpeaux  ve  Francii  Valenciennes – II. místo

Mezinárodní baletní soutěž v Brně – III. místo

2004  Premio Roma v Římě – I. místo

2005  Prix Carpeaux – Grand prix

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: