17.4.2007

První sólista Mariinky: „Umělci pociťují nedostatek projevu uznání ke své práci ze strany vedení divadla.“

Michailu Lobuchinovi je třiadvacet let a je prvním sólistou Mariinského divadla v Petrohradu. Tančí klasické role v Giselle, Korzárovi, Labutím jezeru, Raymondě, Bachčisarajské fontáně, ale také v moderních dílech Alexeje Ratmanského nebo Williama Forsytha. Ruská kritika v něm vidí nového Baryšnikova. Na letošním Baletu Gala ve Státní opeře tančil po boku Maji Dumčenko v duetu Notre Faust Maurice Béjarta a klasickém pas de deux ze IV. jednání Dona Quiota, ve kterém potvrdil svou pověst. Taneční aktuality měly možnost položit mu v den představení několik otázek.

Znamená pro vás balet víc umění nebo práci?
Balet je pro mě spíš způsob života, takže nerozlišuji, jestli je to umění nebo práce, u mě je to jeden jediný jednotný celek. Je to samozřejmě druh umění, je to velká krása, ale z hlediska práce je to vlastně způsob sebevyjádření, protože baletní umělci svým tělem a pohyby vyjadřují svůj vnitřní svět a své emoce.

Jak jste se dostal k baletu?
Moje rodina nebyla vysloveně umělecky založená, i když otec se nějaký čas věnoval malířství, ale pochopitelně nás od dětství vodili do divadel na různá baletní, operní i činoherní představení. Dalo by se říci, že jsem se vydal po stopách svého bratra, protože do baletní školy začal chodit první on a po něm jsem nastoupil já.

Učí se dnes na akademii A.J.Vaganové také kvalitní moderna?
V době, kdy jsem tam studoval, to bylo na velice nízké úrovni. Sice jsme tam už měli předmět moderní balet, ale pedagog, který vyučoval, byl velice slabý a já bych řekl, že úroveň výuky byla skoro nulová. V současnosti tam hodiny moderního baletu vede Maja Popovová, což je podle mého názoru skvělá pedagožka, umí velice dobře pracovat s dětmi a učí je přirozeným způsobem jiným pohybům, než které jsou vyučovány v hodinách klasického baletu.

Jak jste vy dohnal deficit výuky moderního tance?
Měl jsem štěstí, že v divadle, ve kterém tančím, se uvádí mnoho moderních choreografií, například od Davida Johnsona, Williama Forsytha, Kyrila Simonova, Alexeje Rašničenka nebo Alexeje Ratmanského, což jsou velice známí choreografové. Hned jak jsem nastoupil do divadla, tak jsem začal tancovat jak klasiku, tak moderní balet a měl jsem tak možnost učit se přímo u těchto choreografů. Hodně se mnou pracovali, takže se mi podařilo relativně brzy dohnat to, co mi chybělo z doby studií. A jak říkají kritici, moje tělo je tak stavěné tak, že je schopné zatančit klasiku i modernu, což je v tomhle směru velké štěstí.

Je vám dnes bližší klasický nebo moderní repertoár?
Tancuji rád obojí, klasiku i modernu, a těší mě, že máme dost bohatý repertoár. Velice rád se vracím i ke stejným rolím, a vždycky se snažím do toho vnášet něco nového a neotřelého, takže v tomto směru nemám žádné preference.

Jsou v Rusku tanečníci stále populárními osobnostmi?
Ano, ale nejsou zas tak známí jako třeba hvězdy televizních seriálů nebo populárních show. Sám s tím stavem nejsem spokojen, chtěl bych, aby naše popularita byla větší a aby nám hromadné sdělovací prostředky věnovaly více pozornosti.

Odchází dnes ruští tanečníci často do zahraničí?
Ano, odchází, a poměrně hodně. Třeba z našeho Mariinského divadla loni odešel velký počet tanečníků do zahraničí. Řekl bych, že je to velmi často proto, že pro své postoje nebo pro své vyjádření nenacházejí pochopení u vedení baletu, a také proto, že podmínky práce jsou u nás přece jen hodně náročné. A odcházejí proto, že tam není cítit vzájemné porozumění, ti umělci pociťují nedostatek projevu uznání ke své práci ze strany vedení divadla.

Může se hovořit o nějaké pevné pracovní době v divadle?
Nedá se říct, že bychom měli stálou pracovní dobu, jako šest dní pracovat a jeden den volno. Máme velmi nabitý repertoár a člověk se musí pořád připravovat. Někdy to vypadá, že bude mít volno, ale pak přijde vedení a řekne, ne, nic takového, musíš nastoupit. Takovéto situace jsou dost časté, a právě proto možná lidé odtud odcházejí třeba do divadel, kde fungují odbory a kde je práce trochu stabilnější a regulérnější.

Existuje něco jako divadelní prázdniny?
Ty sice máme, ale je to podobné jako s těmi dny volna během roku. Já bych například měl mít tři týdny volna v srpnu, ale jsem přesvědčený, že až na to přijde, tak řeknou ne, je potřeba zkoušet zase nějaké nové věci, takže to nebude tři týdny, ale jenom dva.

Je mezi sólisty rivalita?
Určitá rivalita v souboru je, ale je to taková dobrá, tvůrčí rivalita. Když jde o něco osobnějšího, snažím si toho nevšímat, nezapojovat se. Je mi v zásadě jedno, jestli na mě někdo kouká se závistí nebo s žárlivostí.

Na jevišti se soustředíte víc na svou roli nebo na diváky?
Člověk vždycky tancuje pro diváky, takže není možné je nevnímat, proto vlastně na scénu vůbec vychází, ale zároveň se musí stoprocentně soustředit na to, co dělá, co se snaží svým vystoupením sdělit. Důležitá je samozřejmě zpětná vazba.

Máte v baletu nějaký vzor?
Nemám, nikdy jsem se nesnažil někoho kopírovat. Odmalička jsem sice sledoval různé nahrávky vystoupení významných ruských tanečníků jako byl Baryšnikov, Nurejev, Vasilijev a podobně, ale nikdy jsem se nepokoušel je kopírovat. Vždycky jsem se snažil vzít si z nich to nejlepší a vytvářet si z toho postupně svůj vlastní styl.

Který z vašich učitelů měl na vás největší vliv?
Jednoznačně Boris Bregvadze, profesor Akademie ruského baletu. Je to nesmírně milý člověk. On byl v posledních letech studia takovým mým vedoucím učitelem a dodnes máme velice dobré vztahy, hodně se s ním dělím o své dojmy z práce. Češi by ho měli dobře znát, protože dlouhou dobu pracoval v Praze.

Můžete mít vůbec čas na nějaké zájmy?
Velice málo vzhledem k pracovnímu vytížení, které v současné době zažívám. Ale dokud jsem mladý, tak se snažím využít všechnu energii k tanci, protože si dobře uvědomuji, že balet patří mládí. Na jakékoli jiné zájmy mi zbývá velice málo času, nicméně se snažím sledovat kulturní dění, chodit do divadel, do kin, sledovat, co se děje. A zvlášť když jsem v zahraničí, tak se snažím seznámit s kulturou té země, ve které jsem, a trochu jí nasáknout.

Jezdíte rád na taková galapředstavení, jako je tato akce?
Na takové akce jezdím velmi rád. Když člověk jede na turné s divadlem, je to také dobrá zkušenost, ale když jede na takovéto představení, kde jsou soustředěni různí umělci z různých divadel, je to velice obohacující, člověk se může hodně poučit, hodně toho od jiných tanečníků načerpat. A je to také vítaná změna.

Jaké je české publikum?
Co se týče České republiky, tak to je historie sama o sobě. Už když jsem sem přijel poprvé, což bylo někdy před osmi lety, tak jsem byl touto zemí nadšen. Jezdím sem velice rád, už proto, že tady také žije můj bratr, takže jsem rád, když se tu s ním můžu setkat, a za druhé, když sem přijedete jako tanečník, je Česká republika skvělá země, je tu taková svébytná atmosféra a divácká veřejnost je velice vzdělaná a uznalá, dovede ocenit výkony. To je potom potěšení před takovými diváky tancovat.

Lucie Kocourková                                                                duben 2007

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: